OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Sleevenote

Tyto písničky jsou o strachu.

Oběti tlumí vlastní hlasy / nachýlení jdou k volbám na věčné časy.
Ne, není lehká odjet na Západ / být svobodný a volný a nic nechápat.
Je těžké zapomenout na ženu / a na změnu, o které každý přísahal: NIKDY NEZAPOMENU!

Když ovzduší houstlo, schylovalo se k jeho rozředění o kamarády, kteří se chystali na cestu. Bál jsem se dne, kdy budu sám, na ráně a bez jejich opory. Aby nebylo loučení tak bolestné, a taky abych si sám ujasnil, co pro mne znamenali, loučil jsem se s nimi jaksi dopředu, v duchu, písničkami, které teprve uhadovaly, co se nutně muselo stát. Chtěl jsem udělat píseň, která by byla důstojná, pevná a chorálně povznesená nad malicherné otázky: zradil, nebo naopak - odchází do ciziny, aby odtamtud bojoval? Tušil jsem že hlas písničkářů dolehne domů i přes rušičky. Jednou mi zastavil taxikář na Vinohradech, kde měl vyzkoušený relativně čistý poslech. Hráli zrovna tuhle… Jak se dostala ven, nevím. Ptali se mně, jestli je Písničkář o Karlu Krylovi. Ne… je to písnička pro mne samotného, pro ty, kdo tu zůstali bez Karla. Kdybych ji neudělal, možná bych šel v jeho stopách. Kdyby… možná… Naštěstí.

Na tuto chvíli čekal Jonáš a zamíchal se do davu / a při snídani doma vykládal:
„Málem jsme měli další popravu"
A na vládním tenisovém hřišti / zavládlo ticho do běla.
A první ranní tramvaj s dělníky / se rozjela do šera.

Nemusel jsem číst Kafku ani protokoly z procesů se Slánským a Horákovou. Prosákly mým dětstvím. V neděli jsme chodili na letenskou pláň, kde kameníci urputně bušili do majzlíků, pod kterými trčel nafrněný Stalinův nos. Pamatuju, jak před vánocemi v obchodním domě Brouk a Babka vypadl ze zkušební kabinky zásobník, nabitý nablýskanými náboji. Pamatuju pohledy všech dospělých jaksi povinně otočené jinam. Jenom my kluci zírali na funkcionáře, který se červenal jako malý pionýr, jak na něj manželka zlostně zasyčela. Proč se tehdy nikdo nevzepřel…? Pronásledovala mne tíživá noční můra otázky, co bych dělal já…? Zkusil jsem jí uniknout kontrastem temného, závažného textu, a nezávazné, frivolní melodie. Přízrak padesátých let se plíživě začínal vracet.

Bezradný filosof žebrá u bran Tatrovky / doufá, že se dveře pohnou.
V kapse má Řád práce a číslo do fronty / a potvrzení, že kdysi stavěl širokorozchodnou.
Nosí sebou stále nabroušenou lžíci zastrčenou do boty
a do noci vysedává nad výtiskem „Bytí a nicoty".

První písničku s „dělnickou" tématikou jsem udělal kolem roku 1969. Zametal jsem ulice, válcoval o prázdninách v NHKG hrubé ingoty, vstával ve čtyři ráno, jel hodinu a půl do hutí - to všechno proto, abych si vydělal na Harley-Davidsona. Jeden spoludělník nepřišel tři dny po sobě. Chlastal… vedl svou soukromou válku s režimem; a já ho vedl po ránu k díře v potě, kudy se dovnitř ládovali opilci, kteří neprošli vrátnicí. Naráz jsem pochopil, jak mocná - nemocná je vedoucí síla ve státě. Tihle už neměli co ztratit. Byli svým způsobem jediní nepokroucení, svobodní občané ve státě. Zatímco hráli o svačině karty, seděl jsem mezi horkými výkovky a četl, co mi přišlo pod ruku. Byl jsem hrdý, že jsem špinavý, nevyspalý a opovrhovaný, jako oni. Být v mládí nalevo je vrozená vada, zůstat tam v dospělosti je už choroba z povolání.

Jedna dvě tři Sněhurky bílé / běžíte s písní na rtech
po bulváru Svatý Molotov / po převrácených autech
Potom se zastavíte na čaj / v kubánské kavárně.
Od rána do večera tam vysedává anarchista / nad šlehačkovým dortem pro dva.

Poznávacím znamením mé generace byla Internacionála květinového hnutí. Fascinace studentskou mocí. Byl jsem poslancem studentského parlamentu, zrušili jsme si ruštinu, marxismus a geologii, protože jsme ty zkoušky ještě neměli. Byl rok hořících volkswagenů a barikád. „Pod dlážděním je skrytá pláž ". Ve Francii mě pozvali anarchisti na večeři do luxusního podniku. Chovali se hlučně, slušní hosté rychle platili a utíkali pryč. Personál se je neopovážil vyhodit. Nakonec bez placení odešli, a já - jako poslední - byl chycen za rukáv. Vytrhl jsem se a utíkal přespat na nádraží, zatímco oni - úderná skopina, pěst lidu - klidně kráčeli do svých buržoazních domovů. Písnička je o fascinaci levicí, splynutí s davem, rozpuštění osobních problémů v absintu většiny, o bitkách s režimem, o hře na revoluci. A předvídá, jak ta naše květinová generace skončí: John-Bendit je redaktorem magazínu Lufthansy, studentský vůdce Kavan poslancem bez důvěry, a já ? Občanem bez poslání.

Zakryl si tvář / a jeho dalekohled odnesl domů pod talárem.
Hle – nekonečný svět / a malý funkcionář, zdrobnělý navíc okulárem.

Fascinoval mě rychlý pád - z výšin národního sjednocení, porozumění do bažin apatie, soukromničení, vlastního prospěchu a posléze pouhého fyzického přežiti. První pokus o dějovou písničku, kde by stylizované figury zástupně vyjadřovaly, co se už nedalo popsat přímo. Archaizující forma v kontrastu s pokleslým dixielandovým motivem měla být výsměchem estetice optimisticky hořkosladkých písní divadla Semafor. Ovšem kam se na ně hrabu!

Zápach z tý umaštěný kantýny se za mnou do tramvaje natáh / a úplně jiný blues,
který nikdo nikdy v týdle zemi na desku nenahraje / se za mnou táhlo domů v patách.

Po natáčení bluesové harmoniky ve FYSIu. Nevěřitelný propad z euforie hudebních rájů. Zoufalství nad šedou masou lidí kolem, marná naděje, že do ní jednou nezapadnu. Tohle intelektuálské blues bylo tak depresivní, že se skoro nedalo odzpívat. Z nejhnusnější nálady ale postupně vznikal pocit spojenectví, úlevy. Tahle písnička mě, myslím, sblížila také s rockovým publikem.

Soustavně neohroženi, nemají, kam by se poděli / A proto oživují v novinách slova ohrožení
na nedělních procházkách cvičí stav obležení / učí se vidět stíny, tam kde nikdo není.

Nemáš-li o čem psát, udělej píseň proti válce! Jako pacifista jsem měl hned kopřivku, žaludeční neurózu a schizofrenii pří pouhém spatření khaki barvy. Zatímco bohatá část světa denně přihlíží, jak se jejími zbraněmi vyvražďují navzájem chudí s ještě chudšími, vedou se mezi dvěma diplomatickými večeřemi řeči o míru. „Zrcadlový“ motiv s líbeznou, šansonovou melodií měl vyslovit obavu z věčného, nevykořenitelného vojáctví, kterému podlehnou i ty největší mozky. Hanebnost Heideggerova oproti prostotě Gándhího. Říkal jsem si: Zabte si mě, ale nečekejte, že bych pro nějakou světskou hodnotu učinil totéž vám.

A v rohu zahrady stál zpěvák s kytarou / bezmocně zpíval protestní písně
o nahém člověku, hnaném vesmírem / o prázdném prostoru s omamnou vůní tísně.
Holýma rukama chtěl zastavit dějiny / jako stroj zpíval ze všech sil.
Beze jména zrozený ve zlomku vteřiny / se beze jména k ránu oběsil.

Představoval jsem si, jak se asi baví děti těch vyvolených.

Jaké desky shánějí, o čem se hádají na mejdanech, když rodiče odjedou daleko do Moskvy. A najednou mě polil pot, co by se stalo, kdyby u nás zaskřípaly brzdy, vyskočilo pár tajných, a houkli na mě: - Vemte si kytaru a půjdete s námi. - Hrál bych, nehrál… Tohle je písnička o ubohosti i velikosti písničkářů, kteří neudrželi lihu své legendy. Někdo si to prožil ve fantazii, jiný doopravdy. Nesoudím, nehájím, ale cítím lehkou nevolnost, jak blízko bylo k propasti, jak jsme se jí báli, a jak nás přesto svůdně lákala. Propast vždycky vyhraje. Dá se obejít, ale nikdy ne přeskočit.

Zkusil jsem se alespoň rozběhnout… A bylo ticho… ticho.

Tyto písně byly také o tom, jak překonat svůj strach.

Vladimír Merta

Zpět