OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Vladimír Merta: Hodina vlka (Šafrán a Primus)

Když mi šéfredaktor nabídl tuto recenzi, promítlo se mi v těch pár sekundách, než jsem kývl, všechno, co s tím souvisí. Patnáct hodin Merty, které mám doma na páskách i kazetách, sedmdesátá léta, kdy pro mne jako pro vysokoškoláka a adepta folku byl Merta „českej folkovej pánbůh“, osmdesátá léta, kdy jsem si předatloval nejen pořádný štos jeho písniček, ale i první verzi knížky Poezie a folkový text, osobní seznámení s ním, dokonce i to, jak mi docela pochválil mé básničky a já z toho byl na větvi. Přesto jsem kývl.

Šaldo, při mně stůj. Mám recenzovat, jenomže co vlastně? Skladby, které znám už víc než deset let? Nebo jenom verše, které jsou nahrány? Dobře, připusťme, že mezi čtenáři je dost těch mladých, kteří třeba neznají a začněme skoro od začátku. Deska s celkovou stopáží skoro hodinu obsahuje osm skladeb, jejichž texty (a až na jednu výjimku - Marka Grechutu) i melodie jsou z dílny Mistrovy, a které Vladimír Merta natočil doma v letech 76-78 se střídmým instrumentářem vlastních kytar a foukací harmoniky, ve dvou případech pak i s perkusemi Jiřího Pipka.

Mertovsko-Dylanovské texty jsou pravou lahůdkou ve své metodě mnohomluvné rozvolněné obraznosti, črtání obrazů a vizí, které se navzájem prostupují a  překrývají. Kdo by se domníval, že deska obsahuje písně, které nemohly dříve vyjít, protože útočí přímo proti minulému režimu, ten se mýlí. Snad jen Kurva hlad a Zora se pohybují v prostoru úže spjatém s naší bývalou realitou, ostatní písně používají jiné kulisy. Ale v těchto kulisách se hraje nadčasové drama s mohutnou vypovídací schopností o všech režimech světa.

Ovšem o svébytnosti Mertovy poetiky není třeba pochybovat. Co mne na desce fascinuje je instrumentace. Na žádném z ostatních Mertových projektů nezněla kytara tak razantně, útočně i v komplikovaných pasážích a nespojila se tak dobře se zpívaným textem. Pipkovy perkuse v Milostných příbězích lenošky v  Divadle hudby a především v Dětské křížové výpravě jí dobře sekundují, ale třeba nesmlouvavost výsměchu v těch pár tříčtvrtečních kytarových taktech šantánové mezihry v Kurvě hladu nebo slovanská nápověd v Zoře, to jsem, ač starý mertovec, ještě nikdy z žádné nahrávky tak nevychutnal a neprožil.

Deska rozhodně není pamětnickým kouskem z trezoru. Je to nejžhavější součást žánru, a pokud se za těch patnáct let Mertův styl změnil, řekl bych, že tato deska je gotická a současnost barokní. Možná, že nynější instrumentace by měla víc not, tónů a oblin a polostínů tam, kde Hodina vlka je samé směřování, lomený oblouk a štíhlá věž. Z tohoto pohledu mám pocit, že už v sedmdesátých letech měl Merta dobře vykolíkováno území, na němž se pohybuje dosud, území, které kultivuje a přetváří v Zahradu Eden hodnou mistra Hieronyma. Po vzoru Mayů civilizuje svou říši dostředivě.

Jiří Moravský Brabec
Folk a Country, 1991, roč. 1, č. 5, s. 17

Vladimír Merta: Hodina vlka

Mertova diskografie za uplynulé více než dvacetiletí muzikantského působení je s ohledem na množství a kvalitu jeho tvorby velmi chudá. Po jednom albu u  pařížské Vogue a Supraphonu, „dvojalbum“ u Pantonu. Kdo zná Mertův song-book a  alespoň některé z desítek pirátských kazet s demosnímky nebo se záznamy koncertů, dovede si stejně jako já klidné představit Hodinu vlka jako znamenité pětialbum - Basement Tapes z ulice Na Kocourkách. Merta však šetří se svými minulými písněmi jak se šafránem. Zřejmě správné se rozhodl pro manažersky velmi citlivou volbu - nepřemertovat trh tak, jak je třeba přehutkováno. Byla by však nesmírná škoda, kdyby začal svůj zpěvník cenzurovat. Posluchač, který neměl v uplynulých letech možnost poslouchat kolující kazety, byl by velmi ochuzen o skvělé písně, které nespatřily světlo světa na oficiálních deskách. Tendence k autocenzuře Merta patrně má. Nebo cenzuroval někdo jiný? Před časem jsem ho viděl v televizním pořadu, kde zpíval mj. V krásných dobách fotku (pozn. správný název: Pomazánka a ala humor). Kdo zná píseň z nejrůznějších live nahrávek, přivykl změnám hudebním, rytmickým, změnám ve frázování, ale při vynechání určitých částí textu musel každý nutné dostat facku do ucha. O Mertově hře na kytaru a zpěvu už bylo napsáno vše podstatné, není třeba to opakovat. Je dobré poslouchat jeho desky a všechny by měly být neustále na trhu, jak je to všude ve světě u  významných interpretů běžné. Merta patří k těm z mála autorů - interpretů, jejichž tvorba byla vždy nadčasová. A určitě by potěšil nejen mne albem s  doprovodem rockové rytmiky.

Karel Knechtl
Melodie 1991; roč. 29, č. 11, s. 26

Zpět