OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

• Recenze

Sleevenote

Žádný tvůrce nežije ve vzduchoprázdnu. Musí počítat nejen se společenskými souvislostmi, ale i s povahou prostředí, ve kterém žije, neboť je jeho součástí. Franz Kafka už před sedmdesáti lety věděl: "Jsme schopni poznání", ale natolik znal lidské charaktery svých spoluobčanů, že vzápětí dodal: "Kdo o ně zvlášť usiluje, na toho padá podezření, že o ně usiluje jako nepřítel."

Když jsme se narodili, bylo po Hirošimě. Jsme hirošimské děti. Merta i já. "Hrdina" onoho dne, pilot Paul Tibbets, i Harry Truman už to mají za sebou. Ale my to máme v sobě. Nevíme o tom ovšem ani "ň". Geigerův-Müllerův počítač tu nic nezmůže. Nemluvím o rentgenech. Transmutace (nejen) prvků. Něco tehdy (až tehdy?) vstoupilo mezi nás a minulost a zem se nám od té chvíle chvěje pod nohama. Jednou nám snad někdo oznámí, co se to vlastně s námi stalo a dostane za to jistě Nobelovu cenu. Asi míru, neboť ty za fyziku byly už v podstatě za totéž kdysi přiděleny. "V náruč spějme, milióny!" Jsme skutečně schopni poznání?

Nechce se mi pouštět do houštin hodnocení Mertovy ojedinělé kytarové hry, poetiky i takzvaného nepěvectví. Nepřísluší mi to. Stojím Mertovi příliš blízko a jsme oba příliš hluboko v té řece, do které dvakrát nevstoupíš. A tak jen poslouchám Kocovinu a myslím na Šukšinovu Červenou kalinu, poslouchám Na kávu, likér a kousek slova a vidím poslední dny Konstantina Biebla, blížícího se k oknu, poslouchám Konec experimentu a zdá se mi, že Josef K. opouští Zámek, poslouchám Nebuď nikdy sám a vidím všechny ty, které jsem kdy potkal, poslouchám Prahu magickou a cítím, jak někde blízko mne ožívá duch Marseillaisy. Myslím onen pocit sounáležitosti, kdy se z nevidomé masy stává kolektiv, kdy jsou všichni fascinováni jedinou rádiovou vlnou společného osudu, bytí, činu...

Obávám se, že po mé generaci toho moc nezbyde. Tuny vypitých lahví, statisíce soukromých debaklů, milióny každodenních zbabělostí, hra na ty imaginární ONI, kteří vše zavinili, jako bychom sami ani nežili a byli jen tenisovými diváky nevypočitatelného nebo předem daného pohybu kyvadla dějin v té ochromující hře zmaru. Asi toho po nás moc nezbyde. Věřím, že Merta ano, neboť je pro mne jedním z málem vyhynulého druhu lidí, kterým se říká občan.

Ladislav Kantor, leden 1989

Zpět