OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Melodie 1979

Kdyby byl Merta natáčel první album před lety, nejspíš by se omezil na kytarový doprovod a foukací harmoniku. – Celé by to znělo folkové, tak jak začínal a z čeho vycházel – a jak ho má dodnes leckdo zaškatulkovaného. Deska však vznikala v roce 1977, a přestože je na ní materiál, jenž se rodil po celý čas Mertovy písničkářské činnosti, "čistého" folku je zde pomálu. Sám autor tu hraje na celou řadu nástrojů a má také mnoho hostů, včetně rockové rytmiky (Začouzené sklíčko) nebo smyčcového kvarteta (Měšťák a maestro). Nalezneme tu cembalo Emila Viklického, housle Jana Hrubého, aranžmá Pavla Fořta a bohaté využití playbackové techniky. Merta tu tedy zní jinak než na koncertě, což je důsledek jeho přirozeného vývoje (v témže kontextu je i jeho práce s ČDG) a ti, kdo pozorné sledují jeho zálety se Stivínem nebo Viklickým, asi nebudou příliš překvapeni.

Obírat se otázkou, zda proaranžovanost a zvukové obohacení písniček neruší jejich folkovou čistotu z "prvního vydání", by asi nebylo na místě. Mertovi jde – zejména v posledních letech – docela zřejmě o to, dostat se za hranici běžného folkařství, jaké v obecné představě prezentuje jen zpěvák s kytarou, a kdo by tedy litoval, že Merta ztratil onen pel čistého folku, ten by se násilně pokoušel zastavit běh událostí a sešněrovat tvůrčí osobnost do jedině výrazové polohy.

Máme tu vlastně před sebou desku člověka, který se pokusil zachytit novou formu písničkářství. Dost možná i zjistíme, že se Merta tu a tam dostává k obdobným výsledkům, jakých dosahuje třeba takový Mišík. Zajímavé na tomhle zjištění je, že každý z nich přitom přichází z opačného pólu: Míšík od tvrdého, moderního rocku, Merta od jemného, zamyšleného folku. (Samozřejmě, že tu hraje roli fakt jejich vzájemné spolupráce, ale přece, pozoruhodné to je.)

Často se hovořívá o uniformitě domácí písničkové tvorby a v závěrech to odnášejí autoři. Není to ale tak docela jasné, spíš se zdá, jako by skutečnou uniformitu zajišťovala aranžmá, právě jejich konfekčnost pohřbívá docela slušné melodie a začíná být zřejmé, že síla spočívá v neoddělitelnosti prosté písňové kostry od aranžérskych vrstev. Mertova deska je po této stránce velice střídmá a přesto, nebo právě proto, je tu zachován jednotný duch. Použití méně typickych nástrojů (cembalo, housle) není samoúčelné, ale naopak dotváří atmosféru snímků.

O Mertově originálním kytarovém stylu se už toho namluvilo dost, nejkoncentrovanější ukázkou je Astrolog nebo bluesová část v písni Noc a den. Místy se zdá, jako by zvuk kytar neměl onu pověstnou hutnost, kterou známe z koncertů, a trošku tak ztrácel tah, což je jediná vada celého, velice dobře natočeného a smíchaného alba. Mertův zpěv je kapitola sama pro sebe (například Petřinova slova o zvláštním frázováni by stála za delší řeč); prakticky je to oscilace mezi nezpěváctvím a naopak nesmírně zpěváckým, vlastně lidovým způsobem cítění. Studio bez možnosti živého kontaktu s publikem možná vzalo z Mertova projevu trochu napětí a uvolněnosti, jaké dosahuje třeba v Omamné květině pravdy, ale patrně jsou to příliš jemné nuance, než aby si jich člověk vůbec povšiml. Určitým překvapením je téměř šansonový projev v Měšťáku a maestrovi – tady Merta poodhaluje další možnosti svého výrazu.

Pokud se tyče diskutabilnějších míst tohoto výjimečného alba: smyčcový kvartet (Měšťák a maestro) je v písni o klasickém skladateli zbytečným "literárním" podtržením, nepříliš šťastný je zlom z donovanovského folku do sice brilantního blues (Noc a den), kde Merta dokazuje, že umí zafrázovat jakýkoliv text v bluesovém duchu (dokonce i logaritmické tabulky), ale trošku to působí jako vylepšování hodné staré písničky, jejíž melodika je už dnes příliš triviální.

O Mertových textech bych se na malé ploše recenze raději nezmiňoval. Samy stojí za rozsáhlejší úvahu. V každém případě však měly být k desce přiloženy, zejména, když alba diskotéky MS tohle vždycky mívají!

Nápaditý obal navrhl a vyfotografovat autor desky sám a při jeho prohlížení by celé řadě profesionálů měly rudnout uši.

Ondřej Konrád
Melodie, 1979, 17, č. 4, s. 126–127

Vladimír Merta – nedoceněný génius, nebo nepochopený šílenec?

Reedice prvních dvou a jediných předrevolučních nahrávek Vladimíra Merty je činem ušlechtilým a nejen díky obsahu i dílem povedeným a pečlivým. Navzdory stáří některých skladeb je album s titulem "P.S:" překvapivě aktuální a rozhodně má i v dnešní době své místo.

Vladimíra Mertu jistě není třeba představovat. Zejména v dobách předrevolučních byl řazen a právem patřil ke špičkám zdejšího "folkového" disentu. Přestože mu do roku 1989 vyšly oficiálně pouze dvě nahrávky, a to zde recenzované LP P.S. (Supraphon, 1978) plus EP Vybraná slova (Panton, 1988) – obsažené v bonusech reedice P.S. , nebyla o leckdy nečitelné, přesto velmi vyhledávané a pečlivě schraňované kopie černých koncertních nahrávek nouze. Listopadový převrat byl pro Mertu jistě převratem významným a jeho dosud nepublikovanými nahrávkami se to začalo hemžit (stačí pohlédnout na torzo ), na druhou stranu se v přehršli kolegů, kteří začali prorážet cíleněji, lehce rozptýlil a z onoho folkového mainstreamu vytratil. Z porevolučních projektů připomeňme za všechny spolupráci s tradiční židovskou hudbou Mišpachy, případně experimentální duo Levitová-Merta, obě zmíněné a spousta dalších Mertových aktivit (kterými kolikrát své reputaci seriózního umělce spíše škodí – nemohu nezmínit zkušenost s jeho univerzitním působením při přednáškách "animace kultury") však jakoby samy sebe vyčlenily kamsi na okraj. Tolik fakta, která napovídají tomu, že je dnes umělcem nedoceněným a možná neprávem opomíjeným. Zmiňovaná reedice desky P.S. , kterou v letošním roce uvádí na trh firma Sony Music/Bonton, v tom jedině ujišťuje. Jak již bylo předesláno, Vladimír Merta je svým způsobem génius. Ať vezme do ruky prakticky cokoli, je schopen to zakrátko přijmout za své. A to se odráží nejen na kvantu profesí, které v životě vystudoval – hudba je pro něj v tomto ohledu upozaděná, napřed si prolezl pražskou FAMU a architekturou, ale i poměrně rychlé schopnosti ovládnout neznámé nástroje i slova – jak s narcismem sobě vlastním často a rád připomíná. Oč je jeho touha exhibovat silnější, o to více jej šlechtí kvantum "velkých jmen", která na desku sezval: Emil Viklický na cembalo, Vladimír Padrůněk za basovou kytarou, Jaroslav Olin Nejezchleba na cello... nahrávka tím dosahuje pestrých muzikantských a aranžérských kvalitMertovy slovní smrště často rezignující na návrat ke směru, kterým se vydaly, či nekonečné obrazové i významové litanie, které je už z řetězce branistormingových výjevů při skládání prakticky nemožné zpětně dekódovat, jsou možná právě tím, co zpěváka znepřístupňuje i potenciálně vstřícnému divákovi. Svou zbytečně proklamovanou složitostí si může i škodit. Texty písní typu Astrolog či Být v černém (To napadlo Tebe) se pěkně čtou, hlubší stopy jsou však hluboké příliš, než aby se do nich dalo znovu šlápnout. Sympatičtěji vyznívají texty uzavřené, soustředěnější a vypointované jako Mezi dvěma dopisy, autobiografická vzpomínka K pětadvaceti , či pro vystoupení u Apolináře složené Antabus Blues (z EP); případně jen lehce snové a obrazové, přitom významově čitelné básně – "odvěké téma génia a jeho ambiciózního alter-ega" (slovy autora) Měšťák a Maestro, "pokus o generační výpověď" Omamná květina pravdy ("Pravda je omamná květina / slabé nezabije a silné nezahojí" – nepřežil snad text od roku 1973?), nebo "vlastně obyčejnej hit" Harmonie (rovněž z EP). Jako milé zpestření pak fungují texty vyprávěcí, příběhové - samozřejmě zejména v  kontextu těch éterických - Staré dopisy, eroticky podbarvená zkušenost Internát ("na internátech po koncertech zívaly pootevřené dveře, plakaly prázdné náruče, kralovaly vrátné"), nebo pouhé formě podřízené bonusy Vybraná slova (nechybí zde jediné a  není zde jiné), experimentální jednoslovná minutovka, "první česká folková dechovka" Oudolíčko (figurující původně na kompilaci minutových skladeb více osobností, kterou zastřešil Zdeněk Vřešťál).Reedice oficiálně vydaných Mertových předrevolučních materiálů je počinem významným a  důležitým. Představuje povedený průřez prvními dvaceti lety autorovy tvorby (doba byla těžká, leč supraphonský výběr z roku 1978 je přes všechny peripetie dílem velkým a, ač to zní frázovitě, nadčasovým), je obohacen bohatým textovým doprovodem – kromě slov všech písní jsou u každé z nich připojeny i mile osvětlující glosy autora ze současnosti, na konci zbylo místo i na úryvek z  rozhovoru Petra Dorůžky a V. M. z Gramorevue roku 1978. Ne nepodstatným kladem je i zvuková ucelenost a čistota nahrávky. Kombinaci první oficiální desky P.S. , EP Vybraná slova a několika dobových bonusů nelze nedoporučit jak skalním příznivcům "starého" Merty, tak slídilům, kteří se s jeho osobností teprve začínají seznamovat.

Hynek Just
www.musicserver.cz, 18. října 2001

"Merta ani posté neomrzí"

Z československých zpěváků jsem asi nejvíce za Slovensko poslouchal Deža Ursinyho a za Čechy Vladimíra Mertu. Jeho písně mohu poslouchat stále dokola, protože mají složité texty, které ani posté neomrzí. Slova kloužou po zvláštních akordových mutacích a povlávají po nečekaných prstokladech. V současné době mám v koupelně přehrávač, ve kterém je již půl roku vložen Mertův koncert z Malostranské besedy z roku 1988.

Takže největší potěšení na závěr, i když poněkud smutné, ale krásně smutné. Takový pocit, na jaký v uřvané současnosti není místo.

David Vávra
(při poslechu písně Vladimíra Merty - Měšťák a maestro. Z alba P. S., 1978)
Reflex, 12. května 2011, s. 87

Zpět