OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Albové milníky českého folku

Není náhodou, že vzniklo náhodou. V té době pěli alba jen zlatí (až bronzoví) slavíci a výjimky jako Skiffle Kontra (1968) to pravidlo potvrzovaly. Rozevlátého studenta architektury, jemuž někteří profesoři říkali foxteriér, znalo jen pár stovek lidí, co obcházeli countryové a folkové soutěže, někdy i jako soutěžící. Vladimír Merta jako dvacetiletý jednu v roce 1967 v bývalé julděfuldě vyhrál, ale pozvánky na svá vystoupení do klubu techniků na Karlově náměstí si psal a kreslil ještě dlouho sám. „Folk je nemít s sebou náhradní struny. Stát na pódiu sám a nést plnou odpovědnost za prsty položené mimo, za vady výslovnosti, hlasu a zpěvu, za jednotvárnost nápěvů a ztroskotanost slok. Odcházet sám a s hlavou skloně nou zakopnout o vlastní nedokonalost a ráno číst svoje jméno zkomolené v novinách. Folk je jednou mít a dvakrát nemít kde zpívat: “

V dobách pražského jara i chvíli po něm študáci houfně cestovali na Západ. Tak se Merta jednou potkal v Paříži s Jeňýkem Pacákem, bubeníkem Olympicu; pod názvem Five Travellers tam Jandova parta koncertovala, snažila se udělat díru do světa a měla taky nahrát album. Merta zrovna neměl co dělat a tak se na to šel podívat do studia slavné firmy Vogue. „…jsa dotázán, zda jsem taky hudebník, ohodnotil jsem se bleskově, že ano. Koukal z toho přinejmenším slušnější oběd... Začal jsem chraptět anglicky, potom si řekli o něco lidového – já jsem se musel šklebit na Jandu, protože jsem si vymýšlel slova, a jeden z těch vypasenějších pánů, kteří se kolem poflakovali, řekl, že tedy ano. “

Olympicu nakonec vydali malou EP desku, Mertovi skutečně album pod číslem CLVLX 291. Psal se říjen, nebylo tedy divu, že mu na obal navrhovali koláž Karlova mostu se sovětskými tanky. Ale architekt, muzikant a fotograf už tenkrát osvědčil vkus i čivy budoucího filmového režiséra a naaranžoval si autoportrét s kytarou, botaskami a cyklistickým pytlíkem od Favorita. Merta je tam podobný všem tehdejším Donovanům, má i jednu písničku, Dlouho se mi zdá, která se nejen podobá, ale dokonce i původním názvem Chtít chytit vítr kryje s Donovanovou Catch The Wind, francouzsky Prends le vent. Ale tím se příměry vyčerpávají, ostatek je už Merta mertovatý, někde téměř vrcholný.

První strana má sedmnáct minut, druhá osmnáct a písniček je všehovšudy osm, z toho čtyři lidové, a ani ty věru nejsou objevné: Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskej rybník a Kočka leze dírou. Běžná zásoba národních tradic u tehdejších městských středoškoláků, otrávených vnucovaným slováckým folklórem a lapajících hity z Radia Luxembourg, „vaší stanice hvězd! “

Ale hned jak se ozvou první kytarové akordy Dobrú noc, dere se z alba vše podstatné, co dělá z písničkáře osobnost. V době vydání byl pro nás šokem už samotný zvuk desky: široký, pestrobarevný, dynamický a měkce sytý. Žádná z tehdejších českých desek nezněla tak bohatě, třebaže se na nich předváděly technicky zralé big bandy Vlacha, Vobruby a Broma, zatímco Merta si vedle kytary hrál jen flétničky a klavír. Mertův hlas je sice amatérský až do toho ráčkování, bez mikrofónu těžko použitelný – éra jeho operistických a halekavých skotačin přišla až mnohem později – a technicky nespolehlivý, přesto ale přesvědčuje a dojímá. Není v něm špetka rušivé machy, žádná tónová krása pro krásu, kantiléna pro kantilénu, odpich pro odpich. Tisíckrát slyšená slovenská slova a melodie se skládají v Mertově „aranžmá“ do nových zeširoka otevřených prostorů, jimiž jak po bílém ledě krouží svou doslova volnou, rozjímavou a milostnou jízdu střapatý chlapecký baryton, který bude jednou mnohonásobně dramatičtější a tvárnější, ale nikdy už tak rozechvěle mladý.

Na koledě Nesem vám noviny si leckdo všimnul jak málo slok náš debutant umí či spíš neumí. (Když jsem v ediční radě Gramofonového klubu Supraphonu navrhoval album licenčně vydat, byl tohle hlavní protiargument ...). Kouzlo snímku ale nese hudba, hravá jak Trnkoví koledníci. Z toho mála, co Merta tehdy na jednotlivé nástroje uměl, trefoval svým talentem jiskřivé, překvapivé cíle. Kdo mohl tušit, že jednou, až bude vyhlášeným mistrem folkových, bluesových a dalších technik vyvstanou Mertovi problémy právě opačné, jak zestručnit sebe sama do svištícího hrotu?

Ze čtyř vlastních písní je Dlouho se mi zdá Mertova nejznámější, později se k ní dokonce mohl v citaci vracet jako k snadno pochopitelnému symbolu minulosti. Zdá se téměř nemožné, že by k její hudbě, melodicky i stavebně, Merta nevyužil – byť podvědomě – Donovanovy Catch The Wind. Na druhé straně se takové náhody někdy stávají. Při úmyslné výpůjčce by taky bylo šílenstvím „opsat“ doslova i název. Ono „vítr chytí mě, odletíme společně a těm, které tu nechám, zbyde vítr“ mohlo vzniknout v dobách hippies a květinového hnutí kdekoli, v San Francisku, Londýně (Merta i tam hrál v roce 1968 v klubech) nebo v Amsterdamu, mládež byla všude naladěna na stejnou vlnu míru, lásky a nadějí. Z lepších českých pokusů na podobné téma je Hutkova Slunečnice (na Dylanovu melodii), stovky takových propadlo do zapomenutí. V melodii a Mertově hlasu je v samém závěru cosi nedořečeného, něco dalekonosnějšího a radostnějšího než jen osudové „těm, které tu nechám“. Merta nejen umí čas od času napsat takřka hitovou melodii; hlavně umí i ve vypravěčských, polorecitativních hudbách vyrazit melodickou linku v rozhodující frázi vzhůru tak, aby se posluchači zaryla do pocitové paměti.

Perníková válka sice má v tématickém základu dětská křižácká tažení, ale Merta takhle nohavicovsky zpříma většinou s historií nepracuje a i zde vlastně na pozadí dávného motivu volně rozvíjí své představy o životě, hluboké a zneklidňující především hudebně. Předbíhá veškeré soudobé folkové kytaristy a předznamenává experimenty, s nimiž přijde Štěpán Rak, ten jistě technicky střelhbitější, ale s obsahem „na jedno použití“, spíš ohněstrůjce než hledač pramenů.

Umístění Malé Julie na začátku druhé strany se zdálo být dobrým dramaturgickým tahem, i v rozhlasové soutěžní Houpačce se z Mertových nahrávek objevila první, připadala nám přece jen vstřícnější vůči uším zvyklým na Semafor nebo Spirituál kvintet. I ona ale vinou posluchačského hlasování okamžitě vypadla, stejně jako Dlouho se mi zdá. (Ta v 70. letech naopak mnoho týdnů bodovala v jakési náhradní klubové houpačce v Čáslavské ulici.) Čas ukázal, že Mertova síla je jinde a neradno ji vylepšovat a zpřístupňovat masám.

Právě nejsložitější píseň Pomeranče Hieronyma Bosche se už s odstupem pouhých několika let ukázala jako nejtrvanlivější. Samozřejmě tu nejde o Bosche – takový obraz neexistuje, detail z triptychu Zahrada pozemských rozkoší je tu jen startovním můstkem – ani o jakékoli výtvarno a literárno. Pomeranče Hieronyma Bosche jsou Kafkův Zámek či Kafka celý zhuštěný do sedmi minut. A převyprávěný v němotě husákovské ztráty paměti a ideálů, estébáckých bytových prohlídek a nedoporučovaných či proškrtávaných písničkářských textů. Metafory z Pomerančů neobkreslují dobový inventář vyšetřovatelů a vyšetřovaných. Nikomu nestraní a nesoudí. Skládají svá poslání tiše a nezapomenutelně, jejich detektivkové napětí stoupá až k okamžiku, kdy zpěvák vykřikne HIERONYME, JSEM SÁM a jeho posluchači to mohou vnímat jako: Nejste sami, jste na tom jako já, vaše bolesti a strachy jsou mými a tahle písnička je už nás všech. Mertovo celoživotní hledání pravdy je málokde tak výrazné jako zde: „Hoď po mně nožem nebo mě zkus podplatit, budu s tebou dál. “ V Pomerančích rozvedl, co v Perníkové válce načal. Bez nich by sotva vznikl Nohavicův Darmoděj nebo Mikymauz.

Někdo by jistě hravě dokázal, v čem všech je na závěrečných dvou národních písních „pařížského“ alba vidět Mertův spěch, neznalost národpisných oblastí a skromné ponětí o harmonii. V dalších pětadvaceti letech měl Merta stovky příležitostí zabrat se do folklóru hlouběji a vytěžit osobitější věci, ať už ve vlastní tvorbě (Kde? Kdy? Já a ty) nebo v úpravách slováckých, jmenovitě horňáckých písniček. Ale ani tehdejší Tálinskej rybník a Kočka leze dírou se nevyjímají špatně vedle nejsoučasnějších pokusů o propojení folklóru s jazzem (Viklický, Pavlica, Lapčíková) nebo s rockem (Redl, Pavlica).

Volnou architekturu nedohledných vzdáleností, zvuků a pocitů, kterou Merta rozevřel v úvodní Dobrú noc, zvláštní pathos, ukrytý do tónové střídmosti, drží v rukách až do závěrečné tečky. Po Bedřichu Smetanoví by bylo sebevražedně směšné motiv Kočka leze dírou jakkoli rozevlávat do symfonizující podoby; Mertovo opačné řešení je pologeniální. A nic na tom nemění, že vzniklo z nouze. Tenkrát byl nedostudovaný architekt klavíristou dvou prstů a nulového vztahu k notám. Aby na to pařížští technici nepřišli, když se nedívali, udělal si na klávesách puntíky. Výsledek je ještě lepší než historka. Jako by po klaviatuře chodila kočka a nebo si blbnul nejextravagantnější minimalista. Je to české, Mertovo a svým vtipem srozumitelné i Asiatovi.

Ještě začátkem roku 1969 měla tato deska šanci dostat nějaká ocenění, pak už nikdy. Ne že by byl u nás takový. útlak. Spiš taková svazová, vydavatelská a jiná předposranost. Na tom albu totiž nic jednoznačně protirežimního není, na to je příliš dobré a nadčasové.

Ještě v polovině 70: let bylo k sehnání například v největším londýnském obchodu HMV na Oxford Street, dnes prý už není ani ve skladu Vogue. A naneštěstí se zdá být ztracen tzv. master tape, matrice, z níž se mohly pořizovat dokonalé kompaktní verze. Co vydal Merta na své značce Artem (1992) pod názvem Chtít chytit vítr (CD), to je sice vedle šesti dalších písní i původních osm pařížských nahrávek, ale přetočených z částečně ohrané desky. A obal je převzat z někdejšího alba Šafránu, jak už tak Vladimír Merta vůbec v poslední době leccos zaníceně zamotává. Zato ale posluchači dává poprvé možnost si přečíst i česky; co v říjnu 1968 napsal na obal ve třech světových jazycích.

Jiří Černý
Folk a Country 1995; 5(1): 18–19

Jubilující balady Vladimíra Merty

Jeden z prvních albových milníků domácího folku, Mertův debut Ballades de Prague, je stejně starý jako Krylův vinylový Bratříček, ale na kompaktním disku poprvé oficiálně vyšel až minulý měsíc, více než po čtyřiceti letech.

Čtyři vlastní a čtyři lidové písně nahrál Vladimír Merta na podzim 1968 v Paříži pro firmu Disque Vogue, která je vydala na začátku následujícího roku na LP desce. Brilantní autorskou vizitku představuje čtveřice Perníková válka, Malá Julie, Pomeranče Hieronyma Bosche a nejznámější, donovanovská Dlouho se mi zdá. V lidových písních vystupuje Vladimír Merta do popředí hlavně jako aranžér, ať už jde třeba o koledu Nesem vám noviny s dylanovskou foukací harmonikou nebo instrumentálně členitější Kočka leze dírou; od mistrovských transkripcí tuzemského folkloru však tehdy našeho klíčového písničkáře dělilo ještě pěkných pár let. Původní magnetofonový pás s dalšími pěti skladbami už zřejmě definitivně zmizel, takže i jubilejní reedice vznikla přepisem původního vydání.

Výsledek ovšem dává teprve nyní poznat, proč platí Mertovo pařížské album za jeho zvukově nejzdařilejší. Mimořádné péče se dostalo i bookletu. Atypický papírový obal obsahuje dvacetistránkovou brožuru s původním a současným průvodním slovem Vladimíra Merty, fotografiemi z Paříže i Prahy, texty veškerých písní, dobovými recenzemi a dalšími materiály. Vlastní kartonová pošetka disku tvoří faksimile obalu originální LP desky se všemi tiskovými chybami (Nessem Vam Nouiny) i trojjazyčnými variacemi na Mertův průvodní text. Ballades de Prague jsou hudebním přírůstkem zatím spíše knižní edice Olivovníky, ale mají tak blíž téměř k bibliofilské úpravě, kterou si tenhle legendární titul zaslouží.

Pavel Víšek
E15, 11. prosince 2009, s. 28–29

Pařížské album už není mýtem, po 40 letech vyšlo v Česku

Paradox číslo 1968

Vladimír Merta nahrál své debutové album u pařížské firmy náhodou. Deska nazpívaná česky neznámým hudebníkem z Východu a určená pro francouzský trh? Zvláštní. Ale jeho zemi okupovaly ruské tanky, a tak Západ byl vstřícný.

Francouzské album písničkáře Vladimíra Merty nazvané Ballades de Prague je jako předpověď počasí na desítky let dopředu, která se vyplnila. Merta na svůj debut - nahraný v podstatě šťastnou náhodou v Paříži na podzim roku 1968 a vydaný o několik měsíců později pouze ve Francii tamní firmou Vogue - nazpíval lidové i vlastní písně v tak sebejisté interpretaci, s jakou folklorní i autorský repertoár svému publiku hraje dodnes.

Nynější první samostatná reedice "Balad" (pomineme-li, že písně z nich se objevily už v roce 1992 skryté na kompilaci Chtít chytit vítr...) tak zpřístupňuje českému publiku doposud nesehnatelné album, o němž za čtyři desetiletí mluvilo víc lidí, než ho kdy slyšelo.

Mertův debut dokonce nebodoval ani v důležité anketě tuzemských hudebních novinářů z roku 1990 Československá deska desek, kterou v porevoluční době logicky vyhrál "Bratříček" Karla Kryla. Mertova nahrávka, stejně jako exilová alba tuzemských muzikantů, nebyla do této ankety zahrnuta, a byla tak paradoxně z české hudby exkomunikována podruhé.

Zvlášť v případě Ballades de Prague je to fatální. Jde vlastně o zakladatelskou desku tuzemského folkového písničkářství, která předcházela, byť těsně, Krylovu debutu Bratříčku, zavírej vrátka, albům Jaroslava Hutky, Vlasty Třešňáka i dalších tuzemských mužů a žen s kytarou. Balady dlouho zůstaly neviditelné. Reedice teď album vrátila z mýtu do reality. Poukázala tak na artefakt, jehož hodnota nepomíjí.

Francouzská horečka

Přitom Merta "Balady" poskládal narychlo, bez kloudné dramaturgie, jako výtrysk momentální inspirace. Příležitost nahrát desku spadla z nebe. Nečekaně se zúčastnil jednání firmy Vogue s českou kapelou Olympic, ale pražský big beat byl francouzským vydavatelem odmítnut, protože už měl smlouvu se Supraphonem. Za to student architektury Merta "byl volný". A na vydání desky v okupovaném socialistickém Československu mohl jen těžko pomyslet.

Čtyři vlastní skladby na "Baladách", mezi nimiž vyniká na obyčejnou písničku rozměrný, sedmiminutový titul Pomeranče Hieronyma Bosche, obehnal Merta čtyřmi provařenými školními lidovkami Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskéj rybník a Kočka leze dírou. Tedy každý pes, jiná ves.

Ale stejně jako když Jaroslav Hutka v sedmdesátých letech nezapomenutelně přebudoval moravské balady svou "nehezkou", existencionální interpretací, i Merta vypustil Tálinskej rybník a kočku tahal za ocas tak zarputile, že mňoukala jinak, než si tradice žádala. Ty čtyři lidovky si zcela přivlastnil. Rozebral je a zase po svém smontoval, aby, když se podívají do zrcadla, spatřily v něm místo sebe zdravě sebestředného Vladimíra Mertu z Prahy, dvacetiletého souvěrce Boba Dylana a Donovana.

Zralé pomeranče

Stěžejní část Mertových Ballades de Prague ale najdeme v jeho čtyřech vlastních písních. Ladně zpěvné donovanovské Dlouho se mi zdá či Malé Julii, a pak především v bojovných III. perníkové válce a Pomerančích Hieronyma Bosche, které předjímají následnou úlohu písničkářství za československé normalizace – přinést do společnosti, byť třeba v jinotajích, důraz na mravní imperativ.

"Perníková válka" a "Pomeranče" jsou už větší, zásadní plátna. Načrtávají gró Mertovy budoucí tvorby, charakteristické bohatě se vlnící hudbou, erupcemi básnivosti, až heroickou zdobnou interpretací a krylovsky vážnými, ale mnohem abstraktněji zpracovanými tématy. Tuto "metodu" Merta ve vrcholné formě nabídl o zhruba dvacet let později ve svém opus magnum Praha magická. Ovšem v podtextu celé Mertovy písničkářské dráhy zůstala především magie Paříže revolučního roku osmašedesátého. Vlastně v Paříži se Merta narodil.

Ivan Hartman
Hospodářské noviny, 17. prosince 2009, s. 14

Vladimír Merta - Ballades de Prague

Konečně! Proslulé album Vladimíra Merty, které jako jednadvacetiletý natočil shodou velkých náhod a okolností při svém studijním pobytu v Paříži na podzim roku 1968, vychází ve své původní originální podobě (včetně obalu) i u nás. Na několikerý pokus a po více než čtyřiceti letech... Ovšem i to dotváří legendu, jež se kolem v mnoha ohledech jistě nedokonalé, ale přesto tak sugestivně mrazivé nahrávky pouhých osmi písní (včetně tří lidovek a jedné koledy) v průběhu času vytvořila. Vytýkat by se dalo jistě mnohé, písničkářovým ráčkováním počínaje a třeba textovými vynechávkami při interpretaci koledy Nesem vám noviny konče. Vše ale vynahrazuje neslýchaná autentičnost a naléhavost, jež je z Mertova mladistvého a přece již nakřáplého hlasu patrná snad každou vteřinu, i nefalšovaný závan smutku, jimž nasákla celá deska. Donovanovi věnovaná Dlouho se mi zdá je jednou z nejsilnějších dobových generačních výpovědí, metaforické Pomeranče Hieronyma Bosche zas dodnes fascinují silou zakódovaných sdělení. I se skromným aranžmá (kytara, flétny, foukací harmonika, klavír) a tehdy ještě omezenými interpretačními schopnostmi je dosaženo vzácné zvukové barevnosti i plastičnosti. Jsou prostě alba, která nestárnou a nezevšední.

Leoš Kofroň
Rock a pop, roč. 2010, 21, č. 2, s. 62

Vladimír Merta - Ballades de Prague (reedice)

Pečlivě vypravená reedice legendárního "francouzského" alba Vladimíra Merty z roku 1969 (natočeno bylo v Paříži už v roce předcházejícím) potvrzuje, že některé nahrávky prostě nestárnou a budou nejspíš fungovat i za sto a více let po svém vzniku. Na rozdíl od bezpočtu písní daleko slavnějších a populárnějších interpretů…

Čtyři značně neortodoxně pojaté české a moravské lidovky a stejný počet vlastních Mertových písní překračují hranice folku, k němuž je tento jedinečný interpret odjakživa řazen. Už tehdy se svým svobodomyslným pojetím hry na akustickou kytaru vymykal všem žánrovým zvyklostem a už tehdy svým bytostným básnictvím, fascinující prací s jazykem a schopností „uchopit neuchopitelné“ prostřednictvím zašifrovaných obrazů dělal z drtivé většiny tuzemských textařů v pomyslném boji se slovem bezradné statisty. Všechna čest nakladatelství Galén, že se rozhodlo Mertovo za jakékoliv společenské situace stále neuvěřitelně silné a zneklidňující písňové poselství uchovat a předat v  důstojné podobě i dalším generacím.

Zlatý hřeb: Dlouho se mi zdá / Chtít chytit vítr

Zní to jako: jeden z vrcholných momentů českého písničkářství

Petr Korál
Muzikus, 28. ledna 2010

Mertova raná alternativa

Zatímco Karel Kryl stihl svou první LP desku natočit ještě doma, ale od druhého alba už vydával za železnou oponou, u Vladimíra Merty, o dva roky mladšího, to bylo naopak. Jeho první domácí deska P.S. sice vznikala v Praze až v roce 1977, avšak v té době měl písničkář už devět let na svém kontě osmipísňové album natočené v Paříži. Album v délce Krylovy Rakoviny, album, které dodnes obestíral závoj tajuplnosti. Vždyť na českém trhu se až do roku 2009 nedalo oficiálně sehnat (a samozřejmě na francouzském byste na ně už několik desetiletí také nenatrefili). Až nyní, zásluhou nakladatelství Galén se legendární raný Merta poprvé dostává oficiálně do přehrávačů českých fanoušků.

Jak vůbec došlo k tomu, že 22letý student architektury dostal šanci natočit si ve městě nad Seinou svou první nahrávku, a to hned více než půlhodinovou? Mladý Merta se náhodou připletl k jednání skupiny Olympic s šéfem gramofonové společnosti Vogue. A zatímco Olympic kvůli své tehdejší smlouvě se Supraphonem šanci na natočení desky pro francouzskou firmu nedostal, český student zahrál na kytaru (Mikulecké pole - už tehdy projevoval lásku k moravskému folklóru), zalíbil se a… mohl si natočit rovnou celé LP. V bookletu českého vydání alba Merta popisuje: "Když jsem nahrál čtyři skladby, vzal jsem zobcovou flétnu, druhou kytaru, na piánu jsem si namaloval puntíky tužkou a  pár prsty vybrnkal poprvé (…) Kočka leze dírou. Přeskočil jsem roky učení a šel rovnou do alternativy."

Že šlo skutečně o alternativu, pochopí spíše dnešní posluchač český než tehdejší francouzský. Nejpodivnější na celém albu je totiž jeho dramaturgie: čtyři velmi vážné autorské skladby, orámované čtyřmi notoricky známými lidovými písněmi. Dobrú noc na úvod (už to je odvaha – kdo by dnes zahajoval desku rozvláčnou ukolébavkou?), hned poté koleda Nesem vám noviny, na sedmé pozici Tálinskej rybník a na závěr jedna z  nejjednodušších melodií naší lidové hudby, Kočka leze dírou, zde však odvážně zaranžovaná (ano, tak bychom to dnes nazvali), převedená do mollové nálady, s klavírním doprovodem. Kočce lezoucí dírou chybí druhá sloka, na kterou si mladý Merta možná ve studiu nemohl vzpomenout. Stejně tak Nesem vám noviny je - co do textu - značně ošizená a Mertou zvolená druhá sloka ("V daleké krajině pod Betlémem / Maria na klíně s Jezulátkem / slyšte je pilně a neomylně…") vypadá jako čirá improvizace. Navíc se ze zpěvákova hrdla line tak široké "e", že slyšíme "Nesem vám noveny". Jenže i to dnes můžeme vnímat jako alternativu.

Zatímco u textů lidových písní nás nemusí až tak mrzet, že je zaměstnanci francouzského vydavatelství a potenciální frankofonní posluchači neocenili, písničkářovy autorské skladby bez vnímáni, ba prostudování textu, skoro nemají smysl.

Už na tomto albu je zřejmé, jak se Merta po formální stránce odlišuje od Kryla. Zatímco ten od své první desky pracoval s pravidelným veršem a snažil se o co nejoriginálnější rýmování a volný verš si nechával do tištěných básnických sbírek, Mertovy písňové texty jsou rozvolněné. Verše mají nestejné počty slabik, rýmování je nepravidelné. Důležitější než formální stavba textu-veršů je však jejich obsah, v Pomerančích Hieronyma Bosche až překvapivé vyzrále existenciální, ve III. perníkové válce poeticky protiválečný (a zase jinak než v Krylově Tisícím roce míru), v  Malé Julii poeticky posmutnělý.

Dnes by se dal z těch čtyř autorských písní sestavit zajímavý maxisingl, dokument o Mertově rané tvorbě. Přesto mělo smysl vydat i technicky (z dnešního pohledu) ne úplně kvalitní studiový záznam doplněný notoricky známými lidovými písněmi (proč Merta tehdy ve studiu nezahrál třeba to Mikulecké pole?). Jednak na toto splacení dluhu český hudební trh dlouho čekal (velké díky patří Galénu!), jednak z dokumentárního hlediska mělo smysl vydat album právě takto, tedy bez přikrašlování a bez separování jeho dvou nesourodých částí. Z téhož důvodu je dobře, že je CD vloženo do pošetky s  originálním potiskem, kde si můžeme všimnout řady tiskových chyb (Kočka Lere Dírou nebo Nessem Vam Nouiny).

Milan Tesař
Folk 2010, roč. 20, č. 4, s. 37

Zpět