OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Sleevenote

K folklóru se bloudí oklikou. Přímé cesty jsou zaváty nánosem vzdělání, předsudků, necitlivosti. Náhodou, které spíš sluší říkat osudové setkání, jsem v osmašedesátém pár prostonárodních písní nahrál na svou první desku Ballades de Prague. Jen tak, po paměti, v Paříži, málem se za to styděl. V dobách nesvobody se za anonymní píseň výmluvně schovávalo i osobní sdělení. Vyslal jsem tehdy do světa vlastní folklórní vtip. Vrátil se ke mně za dva roky obroušený do podoby lidové moudrosti. Kruh se uzavřel. Na svatbě ve Strání si kuchařinky při pečení dortu dopisovaly na pytlík od mouky škádlivá čtyřverší. Během slovenské lyžovačky jsem párkrát coby pastýř obcházel s Betlémem, přimýšlel si slova, abych měl delší roli.

Jana Lewitová se zase k moravské baladě prozpívala přes starodávnou Otep myrhy, Dowlandovy melancholie, sefardské písně, Nový Špalíček, Madrigaly na verše moravských písní. „Očarovala mě úprava Bohuslava Martinů Na tom světě nic stálého, on je všecek márný. Co se mnou teprve udělá originál!?“

Kdo se ponoří pod hladinu baladických tůní, lapá po dechu mezi základními otázkami: Kde vůbec hledat originál? Komu naslouchat? Lze nahlédnout dnešní senzibilitou neopakovatelnou přírodní scenérii, spjatou s baladou jako polovyprávěným lidovým evangeliem, jak je vnímal Sušil, šestadvacetiletý student teologie roku 1826? Nebo spíš přijmout intelektuální soud, který zcela nečekaně vyhrkne na nepřipraveného čtenáře Kunderova Žertu: „Když stojíš tváří v tvář celé naší lidové hudbě, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné noci a shazovala postupně závoj po závoji. A když spadne čtvrtý závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných pohanských dob... Vynoří se ti před očima první velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní zůstaly dodnes otištěny!“ Tak eroticky vnímá píseň jen rodák, nebo zanícený vyznavač.

„Z daleko od řeky Moravy vlnily se plné tóny písně O uásko, uásko... Hlas peroucích dívek se odrážel o blízkou stráň i běžel po hladině a tratil se v duši... Avšak stěží jsem poznal tutéž píseň ve sražených tónech bez lesku, v intervalech sucho nahozených v těsné místnosti na faře, když vedle bylo slyšeti odměřené kroky pana faráře. Zchladlé, ztuhlé tvary!“ Janáček nešel v Sušilových stopách, sbíral písně po krčmách, na polích, náhodných místech. „A snad pro tuto její okouzlivou prchavou živost, pro to, že sice nositele naznačovala, ale neprozrazovala, pro živelnost prostředí, pro samozřejmou příslušnost k volnému životu na lúkách, k létu, dálce, vodě, snad pro to vše jsem ji miloval ze všech písní nejvíce, ale v té nezkrocené, neutuchající živé podobě se mně ji podařilo nejméně ze všech strážnických písní zachytit“ – povzdechl si botanik Úlehla v Živé písni. Dostát dnes vzrušené citovosti našich předchůdců znamená pohnout se z místa, opustit dosažené, přešlechtěné, zapomenout naučené.

Do Strážnice mne poprvé vytáhnul fotograf Pepík Koudelka. „Tam ještě uslyšíš moravské blues!“ V kuse pršelo, vietnamky beznadějně zapadly do bláta. Nechal jsem je tam a prochodil slavnosti naboso. Od té doby se vracím, jsem folklorně závislý. Morava, přesněji její slovenské pomezí, Slovácko, je opředena kouzlem. Jako keltská oppida nebo posvátné stromy v krajině mění naše vnímání. Tulák, toužící zaslechnout písničku v nefalšované podobě, jsem však tudy procházel a nezaslechl ji... „Balada je mrtvá!“ – vzkřikne pragmatik. „Odumírá pouze tvá duše“ – oponuje mu hudebník. Pod hvězdami ve Špania Dolině, leže naznak pod hvězdami, rozpomenul jsem se na písně, které jsem vůbec neznal. Ozvala se archetypální paměť, nebo se nápady navracejí a my si je připisujeme? Motat se kolem balady je věc ošemetná jako práce v prachárně. Letmo míněným zahalekáním lehce pohoršíš znalce a rodáky, ale mimoděk vznítíš neutuchající pramínek vášně. Dal jsi najevo, že chceš naslouchat. Zažili jsme to předloni: Povodeň odnášela majetky a životy, Horňácké slavnosti byly-nebyly, seděli jsme kolem stolu jak ti učedníci a Jurové Hudeček a Petrů s Martinem Zálešákem drželi notu. Jedna střídala nedočkavě druhou, někdy zazněly obě současně. Venku přívaly biblických vod, a uvnitř řád, pokora, vzdor. Slavnost zpěvu... Kde jsou ty balady zapsané jsme se neptali. Dokud jde zpěvákům nota, má se poslouchat a mlčet.

Interpretace je umění výběru. Jana Lewitová přinášela písně s názvuky starých modů, odvozených kdysi od modů řeckých... „Zde ještě žije duch antiky. Strážnice je moravská Hellas“ – prohlásil prý Rodin u Jožky Úprky roku 1903. Souvislost folklóru s antickou tradicí fascinovala Záviše Kalandru. Jeho rebelský esej České pohanství, tolik kritizovaný etnografy, byl pro mne posilou při psaní scénáře k filmu Opera ve vinici. Balada je zhudebněná paměť. Zbožštěná paměť básníka neusiluje o rekonstrukci minulosti. Je výsadou bratrstev rozpomínání. My slyšíme pouhou zvěst, zpívanou promluvu, která klidní nesmírné strasti, zpěv hrůzy, zpěvy prorocké, nepřípustné.

Šli jsme proti proudu času a seznali, že už sběratel Sušil mluvil o své nedostatečnosti. Nic tolik nestimuluje fantazii jako přiznání nevědomosti. Vydání z roku 1860 vnukne řadu otázek: je notový záznam stejně přesný jako rozlišení dialektů? Měl kněz Sušil vůbec smysl pro utajené vášně, rituální pohanská gesta, divokost synkopy, erotiku nádechu, pohanství utajené v rytmu, tělesnosti tance? „Tempo se povahou písně určuje“ – praví Sušil v Předmluvě. Máme se spolehnout na svou představu oné povahy, či se pokusit o rekonstrukci probíhání a prožívání času té doby? Jaké doby? Doby zápisu písně, nebo doby, kdy patrně vznikla? Hle, jak snadno lze propadnout do hrobu hudební archeologie: renesanční loutnista doprovází svého chlebodárce na jeho nevyzpytatelných cestách. Loutnisté sloužili jako doprovod diplomatům, králům i papežům. Hrají v pozadí důležitých jednání „ambiánsovou“ hudbu. Kočár jede neznámou krajinou... z dáli zazní zpěv, zastaví u krčmy... zpěv se tence prolíná do pokoje pro vznešené hosty. Loutnista sestoupí do síně. Kdo jsou ti místní hráči, odkud sem dorazily podivné nápěvy? Střih. Stejní muzikanti táhnou sněhem na zemanskou tvrz. Osvícený pán se chce vzácné návštěvě ukázat jako lidumil a muzikus. Nejlepší kostelní zpěváci vypomáhají při slavnostech. A opět ty umně soudržné nápěvy s velebností chorálu, ale bez jeho upjatosti. Vznešená návštěva s mírným despektem naslouchá místním hráčům. Melodie, zaslechnuté během slavnosti se neodbytně vracejí. Loutnista ve snu sahá do strun, po paměti preluduje, rodí se moravská píseň s loutnovým doprovodem.

Dotyk protestantského chorálu s dvorskou hudbou určitě ovlivnil vznešenost lidových balad. Jejich melodika a ozdobné figury naopak mohly uvíznout v paměti vzdělaných hudebníků. Vznešené a nízké se v baladě stýká stejně přirozeně jako nebe se zemí, jsou spolu propojeny jako tvary kořenů a korun staletých dubů. Žádná z vybraných melodií nenabízí jediné možné znění. Ke každé je třeba se prozpívat, prohrát. Balady nemají ustálenou tóninu ani tempo – v nižším rejstříku znějí vznešeně, v přírodě jásavě, do kroku uvolněně, na studiový mikrofon nepatřičně ukvapeně. Balada se vzpírá chomoutu zvoleného tempa. V kostele plyne její čas spontánně, ve studiu se ovšem do tempa základu strefíš na desátý pokus. Popoženeš ji perkusemi, balada se vzpouzí. Po mnoha pokusech přivolali jsme do studia hudební zvuky reálného světa. Hráli na konvici s vodou, vařečky, polínka, mísy, vázy, štěrkali skleněnkami, hvízdali, skřípali na citeru. Kousnutí do jablka je také pokus zaklít do cédéčka kus přírody. Na basu jsem hrál poprvé v životě, na citeru a mandolínu nepoučeně, na loutny folklorně. Nebo jazzově? Spolužití tehdejší tradice s okamžitou improvizací – v kterém hudebním století se to vlastně pohybujeme?

„Pasoucí se ovce vynechá travičku jednu a slupne druhou, rozliší obě tak rychle, že by to botanik sotva dovedl. Tak jsem dovedl poznat, co je v které písni pravého, co přinešeného, co je v přednesu správného, co vyumělkovaného“ – píše Úlehla. Pokusili jsme se – jakkoliv marně – alespoň zpovzdálí ochutnat balady dnešními smysly.

Vladimír Merta

Zpět