OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Renesanční písničkář

Neobyčejně působivé album vydává na značce Arta Records Jana Lewitová a  Vladimír Merta. Základem této novinky je tvorba anglického renesančního loutnisty Johna Dowlanda a podle jedné z jeho písní se jmenuje Ve tmě mě zanechte... Jana zpívá a hraje na violu a harfičku, Vladimír vedle zpěvu hraje na loutnu, kytary, violu da gamba, flétny a perkuse. Jsou zde i dva hosté, takže ve třech písních s Janou zpívá Zdenka Kopečná, a sametovými tóny další violy da gamba obohacuje zvuk tří skladeb Hana Fleková.

Skladby jsou zpívány v originále, původní texty i jejich české překlady vytvořené Janou najdeme v bookletu, ale většinu překladů slyšíme i z alba. Před uvedením skladby Jana nebo Vladimír recitují s hudebním podkreslením českou verzi, což pomáhá k lepšímu vnímání následujícího zpěvu. O tom, že se nejedná o žádné veselé popěvky svědčí název písně titulní i některých dalších – Stékejte slzy, Krystalky slz, Má paní plakala, Dotěrné myšlenky, Postůj, postůj smutku... Také se tu objevuje jedna píseň Dowlandova současníka, skladatele a duchovního Francise Pikingtona, kterou autoři zařadili pro úlevu z melancholie, jak píší v bookletu. Jedná se o píseň k navození hezkého spaní, což dokumentují hned úvodní verše: „Spěte, nymfy sladké, spánek ať očaruje oči / Má loutna vám bude hrát.“ Vladimír ještě přidal dvě písně lidové – skotskou a moravskou. Na známý traditional Green Sleeves, neboli Zelené rukávy, který si sám otextoval a moc hezky zazpíval, navazuje písní Vím já jeden háječek ve své vlastní úpravě.

Jak už jsem se zmínil, Dowlandovy písně nesrší optimismem, ale díky výborným interpretům i aranžím se poslouchají moc hezky. Navíc některé ty texty zní neobyčejně současně, jako třeba úvod písně Can She Excuse: „Za vznešený kabát cti chce se podlost skrýt?/ Do laskavosti halit bezcitnost?“ Jak je vidět, nectnosti přetrvávají staletí a protestů proti nim nebude nikdy dost.

Ivan Kott
Jonáš, Informační zpravodaj členů a příznivců Jonáš-klubu Praha, 2008, č. 2, s. 43–44

Ve tmě mě zanechte - písně J. Dowlanda

Když v půli šedesátých let začal prorážet do rockových hitparád písněmi milostného, posléze i politického charakteru Donovan Phillip Leitch z britského Maryhille, byl brán spíše jako klon dylanovské vlny protestsongu. Ve skutečnosti byl dobrým pokračovatelem typické anglické sólové písňové formy s loutnovým doprovodem, na jejímž počátku stál skladatel a loutnista John Dowland (1563-1626). Byť Evropy znalý skladatel byl inspirován španělskými loutnovými a pařížskými dvorními písněmi, stvořil repertoár, který je součástí pokladu anglické hudby. Dowland se přiřadil k velikánům umění narozeným během šestnáctého století, k partě, v níž nacházíme Cervantese, Monteverdiho, Shakespeara či Velázqueze. Protože géniové, jak pravil Picasso, jsou vždy moderní nejen ve své době, ale nadčasově, plody jejich ducha vždy znovu lákají k uchopení po svém umělce příští. Ti potom k darům minulosti přistupují opření jen o písemné podklady a svůj instinkt. U nás, inspirovaná tvorbou anglického barda, z něhož politické názory svého času také udělaly exulanta, aktuálně vznikla nahrávka Jana Lewitová & John Dowland & Vladimír Merta: VE TMĚ MĚ ZANECHTE… (Arta/2HP, 69:48, 2008). Před lety Dowlandovy písně také nazpíval například tenorista z Hilliard Ensemble Johna Pottera John Dowland: IN DARKNESS LET ME DWELL (ECM/2HP, 72:34, 2008). Dramaturgie obou nahrávek zvolila, jak vidno, pro název alba stejnou Dowlandovu píseň, ale také řadu písní - Come Again, Flow My Tears, Now, O Now I Needs Must Part či Go Crystal Tears. U obou nahrávek lze říci, že pietně ctí Dowlandovu hudbu, její smutek, stesky a nenaplněné touhy z ní čiší i beze slov, nic na tom nemění ani nástrojové obsazení (Potter s loutnou, barokními houslemi, kontrabasem a soprán saxofonem či bas klarinetem Johna Surmana). Vladimír Merta vedle loutny, barytonové a 12strunné kytary, brače, violy da gamba, flétny a perkusí občas také zpívá, ale především doprovází zpěvačku výtečného a hladícího hlasu Janu Lewitovou. Spolupráce je to podařená, a toto je už jejich třetí společná nahrávka staré hudby. V některých skladbách jim vypomůže ještě zpěvačka Zdenka Kopečná a Hana Fleková hrající na violu da gamba.

Skvěle vybavená vložka s procítěným informačním textem Mertovým a autorskou vysvětlivkou Lewitové k repertoáru obsahuje anglická původní slova a Lewitové povedený volný básnický překlad. Některým písním předchází Lewitové recitace přebásněného textu s improvizovaným Mertovým doprovodem. Mimo Dowlandův repertoár na albu najdeme proslulý „standard“ světové hudby Zelené rukávy, který je autorsky připisován italskému anonymovi 17. století, leč zdomácněl mezi irskými baladami a patří k oblíbeným kouskům nejen folku, ale také moderního jazzu. Zde si jej zazpívá sám Merta na vlastní protiválečný text. Dalšími výjimkami je opět Mertovo podání české lidové Vím já jeden háječek a píseň Rest, Sweet Nymphs Dowlandova anglického vrstevníka Francise Pilkingtona (1565-1638). Při poslechu repertoáru Dowlanda a jeho souputníků dospíváme snadno k názoru, že s érou písňových skladatelů sedmnáctého století nastává v rámci západní Evropy lokální forma "globalizace" po hudební stránce umělých – nikoli tedy folklórních písní: stále snadnější pohyb po kontinentu, včetně britských ostrovů, umožňuje vzájemnou inspiraci. Proto Dowlandovy songy musí být blízké každému, kdo se pohybuje v oblasti moderního folku, folkrocku, či u nás v tzv. "trampské" či "portovní" písně, kteréžto žánry historický materiál zbavily oparu starobylosti a umožnily civilnější pěvecký projev. "Vážná" edice produkce 2HP se setrvale vyznačuje pečlivou přípravou projektu jak ze strany dramaturgie, tak od samotných interpretů a její počiny lze zařadit k nadžánrově poučným nahrávkám, které stojí zato poslouchat s otevřenýma ušima.

Vladimír Kouřil, pro kulturní magazín UNI, březen 2009

Setkání s prvním písničkářem

Patří do FOLK & COUNTRY recenze alba, které zpracovává tvorbu anglického renesančního loutnisty a skladatele? Ano, má. Anglická renesanční hudba je totiž jedním z dávných stavebních kamenů, ze které folk coby moderní písňová tvorba (a základ dalších současných žánrů) vznikl. Důvod, proč se zde tímto mimořádným počinem zabýváme, tedy není účinkování (nejen) folkového písničkáře Merty; tím důvodem není ani pouhé rozšiřování obzorů; je jím především pevná spojitost Dowlandovy tvorby s tím, co většina čtenářů tohoto měsíčníku zřejmě poslouchá.

Tvorba Johna Dowlanda (1562–1626), člověka, který se v mládí pohyboval v blízkosti královny Alžběty I. a který později procestoval Německo, Itálii a Dánsko, se pravidelně dostává do repertoáru interpretů různých žánrů. Celé album Dowlandových skladeb například v roce 2006 natočil anglický zpěvák Sting společně s loutnistou Edinem Karamazovem (Songs From The Labyrinth). U nás se s tvorbou „prvního ostrovního písničkáře“ setkáme na deskách Spirituál kvintetu (Dávno, dávno), brněnských Vagantů (If My Complaints) nebo jihočeské Exfanty (His Golden Locks), avšak jde spíše o nahodilé momenty. Proto je třeba kolekci Vladimíra Merty a Jany Lewitové, kteří se k anglické renesanci dostali od moravských lidových písní nebo hudby sefardských židů, hodnotit jako průkopnický a osvětový počin.

O tom, jak poctivě oba protagonisté k zadání přistupovali a jak pečlivě Dowlandovu tvorbu a s ní související biografii nastudovali, svědčí zasvěcený Mertův sleeve-note. Český písničkář a loutnista nás zasvěcuje do situace písně v Anglii na konci 16. století a do Dowlandovy roli na tehdejší „písňové scéně“: „Píseň sloužila k slastnému ukrácení chvíle, jako víno a kratochvilná vyprávění. (…) Pokud nebyl Dowland prvním současným písničkářem, zůstává jistě jejich nedostižným guru. Přesáhl vlastní obzor, omezenost stylu své doby.“

Dilema, zda podat anglické renesanční písně co nejautentičtěji (včetně původních textů), nebo je českému posluchači přiblížit překladem a modernější interpretací, vyřešili tvůrci alba moudře. Skladby interpretují zásadně anglicky, avšak mezi nimi v krátkých intermezzech recitují české překlady Jany Lewitové. I posluchač neznalý fines historické angličtiny tak může pochopit, o čem anglický loutnista-dvořan v době renesance přemýšlel, jaké problémy řešil a jak se pokoušel vypořádat se smutkem, žalem, láskou, loučením a dotěrnými myšlenkami. Na druhou stranu nám interpreti neberou právo slyšet Dowlandův jazyk v jeho plné zvukomalebnosti.

Hlavní zpěvačkou alba je Jana Lewitová, jejíž hlas se však – možná ve snaze o autenticitu – místy až příliš skromně krčí v pozadí (Rest, sweet nymphs). Nejlépe tak vyznívají skladby, ve kterých se k Lewitové jako druhá vokalistka přidá Zdenka Kopečná (Can she excuse, Now, O now I needs must part). Merta především hraje (loutny, barytonová kytara, brač, viola da gamba, flétny a další nástroje) a jako zpěvák se představí většinou jen v doprovodných vokálech (Flow my tears). Dvě výjimky s Mertovým sólovým zpěvem představují vybočení z dowlandovského repertoáru. Zelené rukávy (Greensleeves) , jedna z nejznámějších ostrovních písní vůbec, je píseň, jejíž první záznam se nám dochoval právě z Dowlandovy doby. Merta k ní napsal nový český text: rytmicky poněkud rozkolísaný, avšak v písničkářově provedení působící velmi autenticky. Ještě větším vybočením z alba je moravská lidová Vím já jeden háječek, která může sloužit jako zajímavé srovnání dvou rozdílných písňových tradic (bezprostředně následují Dowlandovy verše: „Dotěrné myšlenky, skončete masakr / stulte se do ticha srdce“).

Album Ve tmě mě zanechte, vybavené vzorovým a obsáhlým bookletem, nebude pro své posluchače zdrojem zábavy. Na to je příliš vážné. Jako zdroj poučení je však doporučuji všem zájemcům nejen o světovou hudbu, ale i o český folk. Pokud totiž Merta jmenuje Dowlanda „nedostižným guru současných písničkářů“, rád se pod toto tvrzení podepíšu.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country, 2009, 19, č. 3, s. 37

Ve tmě mě zanechte

Jsem zastáncem třetího poslechu, a pokud se při prvním dostaví pocit mrazení v důsledku hlubokého citového prožitku, čekám na něj i při druhém a třetím poslechu. A pokud mě interpretace znovu a znovu vtahuje do citové léčky a já do ní stále a stále padám, překvapen vlastní nepřipraveností, naplňuje dotyčný CD – alespoň z mého pohledu – všechny smysly uměleckého projevu, o kterém Hans Heinrich Eggebrecht napsal, že „vzniká skrze toho, kdo ho dělá, tak, že dává zvukovému materiálu formu a přitom mu vdechuje svůj život, svůj životní názor, myšlení a cítění“ (překlad Jarmila Gabrielová).

Jsou tomu dva roky, co se britský rocker Sting vydal poslední únorovou neděli 2007 na německé turné s písněmi Johna Dowlanda. Obrovský úspěch koncertů podtrhla prestižní nahrávací společnost Deutsche Grammophon, když Stingovi, v doprovodu srbského loutnisty Edina Karamazova, vydala CD pod názvem Songs from the Labyrinth. Po albu se zaprášilo, Dowland se dokonce díky Stingovi propracoval i do čela britských hitparád, což znamená, že opustil komůrku poučených a vstoupil mezi hudbymilovné davy. John Dowland (1562–1626) je významným představitelem anglické renesance. Jako virtuos na loutnu proslul v celé tehdejší kulturní Evropě, kterou se svým nástrojem procestoval. V Itálii okouzlily Dowlanda madrigaly Luky Marenzia (1554–1599) natolik, že jejich zpěvnost a poetiku přenesl i do své nejhodnotnější skladatelské produkce, do písní s loutnovým doprovodem. Tyto písně se po Stingovi staly námětem k vlastnímu vyjádření také české dvojici Jana Lewitová a Vladimír Merta. Mezi oběma přístupy je však zásadní rozdíl: zatímco Sting přijímá svým hrubým hlasem Dowlandův svět mužských vášní a bolestí, orientuje se v něm a vyplňuje ho vlastní představou, Jana Lewitová vtahuje Dowlanda do svého světa, po něm k ní vstupuje i posluchač, a musím přiznat, že je to svět nádherný. Plný něhy, pokory a touhy. Sama Lewitová v bookletu píše: „...k překladům textů písní Johna Dowlanda se vracím po tři desítky let. Pokusila jsem si utvořit svět, do něhož bych mohla bez překážek vejít. Některé jsem si přizpůsobila, abych nešťastný vztah vyjádřila jako žena, ač v originálu si zoufá muž.“ K poznání toho, jak velký je mezi oběma světy rozdíl, si stačí poslechnout například písně Come again, Flow my tears, nebo Can she excuse v podání Stinga a Lewitové. Nádherné jsou také překlady anglických textů do češtiny, jež Jana Lewitová zprvu za loutnového doprovodu recituje. Až poté, když je navozena ta správná atmosféra, přichází čas na hudební vyjádření v angličtině (podobným způsobem prezentoval Shakespearovy sonety na stanici Vltava Martin Hilský). Také doprovodné instrumentální zpracování překračuje většinu mně dosud známých modelů praktikovaných v oblasti interpretace renesanční hudby. A přestože se v této oblasti pohybuji častěji než v jiných hudebních stylech, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem slyšel tak uhrančivé přenesení 400 let staré hudby do současných emocí. Většina nahrávek renesanční hudby, které znám, je zahalena do rubáše z unylosti, jehož krejčí neměl ani potuchu o síle hudebního vyjádření zrozené z fantazie a rizika. Zato mu z každé kapsy vyčuhují vědecké spisy, jež mají s uměním málo společného. Ani Mertův text v bookletu se nedá vřadit do ustálené představy o průvodních studiích k renesanční hudbě, předkládané posluchačům koncertně nebo na CD. Začíná slovy „Dowland je náš současník, na něhož se rozpomínáme. Jeho bolesti, vzdechy, nenaplněné touhy a umně erotizované verše prožíváme jako své vlastní,“ což je opačný postup oproti běžné praxi, kdy posluchač je vtahován do minulosti.

Hudba je branou do extáze a odemyká ji interpret! Myslím si, že Jana Lewitová s Vladimírem Mertou nalezli správný klíč.

Josef Šebesta, Harmonie 2009, č. 5

Zpět