OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Sleevenote

Každého folkaře to jednou čeká: neodolá a skočí po hlavě do rockových vod. Dylana před třiceti lety provázelo ortodoxní publikum soustavným bučením. V době všeobecného křížení a dočasných koalic každého s každým se dnes zdá, že ze strany posluchačů už žádné nebezpečí nehrozí. Zdánlivě se vlastně s písničkou nic podstatného nemůže stát: folkař zůstává i s podporou citlivého bubeníka nevalně frázujícím, mírně falešným a rozevlátým vypravěčem. Písnička je proměnlivá, vydrží všechno. Zdánlivě je nesmrtelná; akordy i slova zůstávají.

Udělali jsme nedávno malý experiment: sezval jsem do pražského Music City všechny hráče, s kterými jsem měl tu čest živě improvizovat na pódiu. Nahráli jsme tak s více méně náhodným výběrem kamarádů čtrnáct písní, některé pouze v jedné verzi, bez zkoušení, jako pokus o naskenování nálady chvíle, našich současných možností a tlaku doby. Vydal jsem se zbaběle v dylanovských stopách. Sdíleli jsme jeden prostor, nástroje se přirozeně prolínaly, každý si intuitivně vybral svůj podíl tvůrčího dotvoření, domyšlení nahozeného tématu. Muzikanti přicházeli a odcházeli, hudební tvář písniček se nám měnila pod rukama, bylo to fascinující, dobrodružné. Ale k ničemu. Dostal jsem proto za úkol překousnout své zlozvyky - a naučit se pracovat. S ETC… Vláďi Mišíka se v různých podobách potkávám na festivalech, s jednotlivými hráči v klubech. Oživili jsme společný kolos Dobré úrody a ve studiu 3bees nahráli základy dvaadvaceti písní; rozešli jsme se s tím, že si každý své party dohraje doma sám. Stalo se. Písničky mezi námi poletovaly jako splašené kachny, nápady se vrstvily, mizely a zase se vracely jako spodní proudy ponorné řeky. Trpká otázka: kterou verzi vybrat? Srovnat formu do přehledného a zapamatovatelného schématu, nebo trvat jako rozmazlené dítě na své původní představě? S rozechvěním předkládáme výsledek podivuhodné chemie společně sdílené citlivosti. Téma ponorné řeky v nás se snad znovu vynoří v jiné, nečekané podobě. Nechám se rád vláčet k dalšímu dobrodružství s muzikanty, kterých si vážím a které mám neskonale rád.

(…)

Text je vehikl melodie. Slouží muzikantovi jako dopravní prostředek mezi minulostí a budoucností. Mladí se ženou za posledními modely, usedlý válečník sbírá veterány. Dělám obojí. Nové texty se dožadují přednostního pořadí, zatímco ty staré pokrývá prach, občas setřený hadrem improvizace. Ožívají na pozadí každodennosti. Vybrali jsme ty, které baví muzikanty. Rok výroby neznamená nutně záruku pravosti. Skladuji všechny verze - a kanibalizuji z nich jeden dočasně pojízdný model.

Černá známka (2003) - Pokus vidět násilí a válku očima erotického blouznění chladné zbraně a žhavé kulky.

Ponorná řeka (1990/1991) - Ze dne na den jsme získali kamarády na vnitru. Sčítáme výhry a prohry… Co se změnilo? My – nebo oni?

Proti všem (1988) - Jak se cítí poblouzněný, zneužitý, zneuznaný, frustrovaný človíček v posledním okamžiku, než zmizí v kouři a dýmu, smísen s těly nevinných obětí.

Bye bye, Miss Blanche (1976) - Trochu ironie a hodně vzpomínek na okouzlení felliniovskými archetypy. Věstonická Venuše dneška. A hodně griotky.

Chelsea Hotel (2003) - Pohled do polosnu, ve kterém se může setkat každý s každým, v mytickém, legendami opředeném hotelu. Měl jsem tu čest zahrát jeho majiteli v lobby. Pár obyvatel zatleskalo… a zase jsem byl na ulici, s kytarou, jako za mlada.

Jamajka (1993) - Propadnutí do banality horké přímořské noci, letmých dotyků a lascivity tance, který umaže příznaky stáří něhou nesmyslné touhy.

Vzdálené výstřely (1989) - Jediný politický plakát, který jsem vyvěsil ve Svojšicích po čínském vraždění. Nešlo již dál mlčet v náznacích poetických rýmů. Úder pěstí do tváře, vrácený namísto nastavení té druhé.

Píseň šaška (1985) - Večer tříkrálový je pohádková féerie. Šašek do ní vnáší nádherně vyklenutý oblouk lásky a smrti. Krásný překlad Antonína Přidala mi vnukl melodii, kterou jsem marně hledal ve svých textech. Jednota místa a času, splynutí přes hradbu staletí.

Intuice ženy (2002/2003) - Tvoří půlku lidstva. Mají nesmírnou moc nepřijmout jeho zlobu. Jednou snad změní svět. Přebírají mužské role, zatímco muži se alespoň v koutku duše převlékají za ženy, aby si porozuměli.

Gerda (1988) - Setkání dvou lidí, kteří se letmo protnou, aby se zase navěky vzdálili. A někde tiše znovu klíčí zárodky konečného řešení.

Vladimír Merta

Zpět