OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

• Recenze

Sleevenote

Honzovi Hrubému hodně dlužím. Během památných improvizovaných koncertů v Baráčnické rychtě jsem vždycky trnul, když muzikanti procházeli těsně kolem jeho vzácných houslí. Honza je – jako každý rocker – nechával ležet zásadně na zemi. Muzikanti jsou zvěř plachá a neposedná: kdo zná minimální zákulisí (a takových posluchačů je hafo, jak dnes říká poučená část vysloužilých hippíků), vzpomene si na neustálý tok mezi pódiem a výčepním pultem. Stoupalo se k němu po deseti schodech, pravidelně plně obsazených těmi, na které se nedostalo místo v sále. Frekvence se stupňovala s průběhem večera; ani pro muzikanty se nenašel stůl nebo jiné rekreační místo. Sál byl přeplněn k prasknutí díky benevolenci robustního pana pořadatele, který nám dovoloval protáhnout dovnitř kamarády a posluchače ze vzdálených končin. Jízdenka z Karviné či Prešova nahrazovala v takových případech vstupenku. Právě to prolínání těch zvenku a nás, kteří jsme jaksi byli přítomni pracovně, dělala z Rychty neopakovatelný tavicí kotlík, laboratoř příštích podob písní, které třeba vznikaly přímo na pódiu. Honza je pro takovou práci ideálním sparingpartnerem, cvičnou stěnou, trampolínou i záchrannou brzdou. Pojem zkouška nezná (ne nadarmo se říká: zkouší jen zbabělci a netalenti). Se svým zarytým postojem aktivního boxera, pevným vedením smyčce, střelhbitě rychlými reakcemi odstřelovače, ale především schopností předjímat, uhadovat dosud ještě nezahrané akordy, doplňoval naše průhledně naivní harmonie dotahovanými blue tóny, dvojhlasy, klouzavými vyhrávkami a neuvěřitelně ďábelskými sóly.

Honza byl jedním z prvních houslistů, kteří přestali věřit prostému akustickému tónu. Vybaven jemným phasem či agresivně neúprosnou opakovačkou vynalézal přímo na místě kaskády překrývaných, bizarně osobních stupnic. Vzdělání, nabyté v mládí tvrdým drilem, z rockera jeho ražení nikdo nevytluče. Pro mě jako věčně nepřipraveného improvizátora byla jeho přítomnost nevídaným nakopnutím směrem k rytmické, zodpovědné, zkrátka akademicky nedosažitelné, leč o to lákavější, výpravě do neznáma. Provokovali jsme se v neskutečně nebezpečných zákrutách, z nichž pravidelně dokázal vybruslit jen Honza sám. Slýchali jsme jména Stéphane Grappelli, Jean-Luc Ponty…, ale pochybuju, že je Honza jakkoliv kopíroval či parafrázoval. Jeho vnitřní neklid, kolísající mezi rozpoutanými běsy a cikánsky zpěvným zklidněním, dopomohl nejedné písničce k ustálení do formy, kterou pak stálí návštěvníci přisoudili mně. Honza k nám prostě patřil všemi smysly, nejen těmi hudebními. Vypomáhal jsem si nedovolenými prostředky, kvůli nimž bývají pravidelně vylučováni střelci z olympijských her. Volný prostor pódia se stal výsostným územím svobody, ostrůvkem pozitivní deviace, chcete-li přijmout nepěkně znějící analogie. Tady končila šedá zóna - každý šel na trh se svou kůží, neodvolatelně a nezištně. Heslem noci bylo: Kdo, když ne ty? Kdy, když ne teď?! Otázka byla výzvou, obsahovala současně odpověď, se všemi důsledky. Lidé sem chodili nadechnout se stejného závanu svobody, který jsme zažívali i my, muzikanti. Odměňovali jsme se jim věnci piva, které jsme přednostně distribuovali nejen mezi sebe, ale i do prvních řad, které neměly šanci dobrat se až k výčepu.

Jakmile jsem v průběhu večera rozeznal, že se pohyb muzikantů nebezpečně blíží rozšlápnutí Honzových houslí, učinil jsem typicky nešťastný krok, který se nazývá za dobrotu na žebrotu. Nebo: každý dobrý skutek bude náležitě potrestán. Vstoupil jsem na pódium, popadl Honzovy housle a posunul je za oponu. Byli jsme domluveni, že přijde na třetí píseň. Ale síla myšlenky převážila nad domluvou. Hned po první písni jsem Honzu pozval na pódium. Chvíli se nic nedělo. Pak jsem za sebou zaslechl typické šustění sametu, známé všem, kdo někdy v temnotách hledali díru v oponě. "Stůj!" zařval jsem - a v tom okamžiku se ozvalo lehké, ale smrtelné křupnutí. Takové jemné nic… Krve by se ve mně nedořezal. Pro ten večer, možná navždy, je po spolupráci, blesklo mi hlavou. Honza nedal najevo sebemenší roztrpčení: popadl mou druhou kytaru a dohráli jsme jako kytarové duo. Je o něm známo (ostatně jako o mně, pokud jde o housle), že na kytaru neumí. To nám však nikterak nebrání ve výpravách za obzor naučeného. Vyluzování tónů na nástroj, který neovládáme, bylo prvotním principem Čundrgrundu i jediného památného vystoupení naší pozapomenuté skupiny Stará vlna. Honza srdnatě dohrál a ještě dřív, než jsem se mu stačil omluvit, smutně pronesl: "Ty vole, já jsem už na tom asi špatně. Já zapomněl, že jsem si dal housle za závěs! Ale jako vstup to bylo dobrý, ne?" No řekněte v takové chvíli kamarádovi pravdu.

Zpět k dnešku: zůstali jsme stejní. Nehrajeme líp ani hůř, jen pokaždé jinak. Během dvouhodinového koncertu v sále dobřichovického zámku jsem za okny slyšel majestátní proud řeky Berounky. Přirozeně šlo jen o sluchový přelud, iluzi setrvání, občas přerušenou šplouchnutím. Tak působí Honza i dnes: vpadne do hry jako velká voda, aniž by za sebou ovšem zanechal spoušť. Publikum nepřišlo na obyčejný koncert, ale na hudební detektivku s mnoha otevřenými konci. Jako by se zastavil čas - jako by každá písnička měla zaznít poprvé a naposledy. V tom se naše publikum nezměnilo: toho večera se čas nejen nezastavil, ale vydal se sám proti sobě, proti nezvratnému směřování. Jeli jsme proti proudu, od ústí k pramenům.

Abych nezapomněl: tu historku jsem Honzovi připomenul. Nevzpomněl si… Hráli jsme spolu po mnoha letech, rozpomínali se na staré kousky a skákali po hlavě do těch nových. Ale jedna věc se nezměnila: Honza Hrubý.

Vladimír Merta

Zpět