OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Nikdo
Recenze

Vladimír Merta vaří ze staré slepice dobrou polívku

Písničkář Vladimír Merta dnes na mimořádném koncertu v Malostranské besedě v  Praze představí nové album Nikdo v zemi nikoho. Zahraje se svojí někdejší rockovou skupinou Dobrá úroda, která vystoupila před diváky naposledy v roce 1989. Album Nikdo v zemi nikoho obsahuje nově natočený starší repertoár plus šestici dalších Mertových skladeb.

Kapelu Dobrá úroda tvoří zkušení rockoví muzikanti Václav Veselý (kytara), Jiří Veselý (basová kytara), Jan Hrubý (housle) a Jiří Zelenka (bicí). "Jak říkají hospodyně: stará slepice-dobrá polívka," podotkl Merta.

Soubor Dobrá úroda vznikl na konci 80. let, aby v komunistickém Československu "zakryl" tradičně zakazovaného Vladimíra Mertu. S Mertou hrál rockový kytarista skupin Etc…, Dobrohošť a Framus 5 Václav Veselý, papírově bylo vystoupení napsáno na něj. Duo se představilo i publiku na festivalu v  Roskilde v Dánsku a nadšený Vladimír pod dojmy z koncertů Stinga i Leonarda Cohena podlehl vábení bratrů Veselých zkusit bigbít. Skupina s názvem Dobrá úroda odehrála jen necelé dvě desítky koncertů, ale i tak se stala na české folk-rockové scéně legendou.

V roce 2010 Vladimír Merta natočil řadové album Ponorná řeka. Vydavatel nepřestával upomínat muzikanty, aby zkusili natočit i repertoár někdejší Dobré úrody. Pod dohledem Václava Veselého bylo album letos na podzim dokončeno a  připraveno k vydání.

Merta na album zařadil kromě původních písní z roku 1988 ještě dalších šest skladeb ze svého repertoáru. Album obsahuje například skladby I'm Czech!, Pozítří, Sjezd upírů nebo Madona Decibella.

ct24.cz, 7. 11. 2012

Živelnost elektrického Merty

Vladimír Merta s kapelou Dobrá úroda nově natočili písničky, jimiž před čtvrtstoletím nadchli rockery. Na desce Nikdo v zemi nikoho najdeme skladby Velkej Mimoň, hardrockové nášlapné miny, dylanovka Mr. Jing a  Mr. Jang či uhrančivé Ticho.

Ten hlas uhranul generace odkojené Brodského Hajajou a Fišerovým Vinnetouem, ta slova a nápěvy pak všechny, kterým kdysi učaroval Dylan nebo Leonard Cohen. A přece to byl Vladimír Merta, vystudovaný architekt, fotograf, absolvent FAMU, ale především písničkář ze Střešovic. Bylo v něm všechno uvěřitelné, opravdové, jakýsi vnitřní étos, který se nedá natrénovat, předstírat.

Jeho témbr v průběhu let drsněl, stejně jako doba: publikum hladové po rocku bylo radostí bez sebe na všech prvních Čundergroundech, čundrgruntech, čuďácích v Čáslavské ulici na Vinohradech, kde Vladimír Merta poskytoval zhruba v letech 1973–74 azyl k zapomnění odsouzeným bigbíťákům, především Vladimíru Mišíkovi a zárodkům budoucího Etc… Odvděčili se mu účastí na jeho prvním albu P. S., což byl ovšem ryze studiový projekt.

Ten, kdo vzýval spojení Boba Dylana s elektrickou kapelou The Band a zrovna jehlou prodíral dvojalbum Before The Flood - kongeniální spojení písničkářství a rockové živočišnosti, anebo třeba poslouchal Neila Younga a jeho souputníky z Crazy Horse, si povzdechl: kdyby tak Merta měl k sobě někoho podobného…

Lipnická úroda

Zhruba o deset let později se Mertovi příznivci dočkali – bylo to v Lipnici, 12. září 1987: bratři Veselí, Jiří Chlumecký a "Hrubec", takto houslista Jan Hrubý, s ústředním Vladimírem Mertou coby Dobrá úroda rozpumpovali publikum jinak, než bylo obvyklé v ČDG: Madonna Decibela, Velkej Mimoň, hardrockové nášlapné miny, dylanovka Mr. Jing a Mr. Jang či uhrančivé Ticho – to nebyly žádné ornamenty tolik obvyklé pro tehdejší folk či bluesrock. Byly to písně z  "jednoho kusu".

Nyní konečně vycházejí na regulérním nosiči. V moc povedeném bookletu Ondřeje Pfeiffera s fotografiemi Petra Šolara je krom jiného také dost vypovídající poznámka Václava Veselého: "Vzpomínám si, jak jsme vyjeli na festival do Roskilde a Vláďa tam viděl Cohena s hudebním doprovodem. Po cestě zpět prohlásil: Tak – a stavíme kapelu. Tehdy i teď si myslím, že to byl krok dobrý, vždyť Vláďa se jen těžko vešel do kategorie folkaře, v mnoha ohledech dané meze jaksi přetékal. Těšil nás sílící zvuk nahrávky, která neztrácela původní tlak. A tak zde zní Dobrá úroda vesele a úderně jako před lety, na hony vzdálená satanistům a sabbathistům…"

Tedy úplně "veselé" to album opravdu není. Pravda, Mertovy texty ze sedmdesátých i osmdesátých let jiskří humorem, černějším však než "tma na konci tunelu", řečeno s Třešňákem, Mertovým souputníkem a kamarádem, který své současné rockové období počal o něco dřív.

Texty, které nezestárly

Dobré i smutné je to, že slova, která měla zastarat, platí pořád. Třeba Sjezd upírů (tedy skladba z roku 1984), "kterej skončil halabala… chtěj po nás shora, abys ještě více sál a makal… a ještě po mně chtěj, abych celej ten mejdan za všechny nahoře zase zatáh." Merta komentuje syrové blues & boogie: "Sjezdů i stran přibylo, krev teče jako voda, kde jsou bezstarostné starosti totality? Voli je vypili, vole… říkám si." A marnivě si pěkně po černošsku pohrává s hlasem, jak se mu zachce.

Velkej Mimoň (1982) je také v podstatě humorná písnička (škola coby "mozkový dostihy" je přirovnání líbezné), nebýt ovšem faktu, že okamžiků, kdy lidi se mění v dav, přibývá – a naneštěstí nejenom na fotbale. I zde fungují dobové reálie ("Jando, Jando, Katapult je lepší"), zažluklé pivní vzývání, tvrdí Merta a míní, že prý kvůli téhle písničce ho chtěli bří Veselí do kapely…

A do třetice další téměř hardrock Nekrytý šek / I'm Czech (1987) o svazáckých machrech a čachrářích, "kteří za nás viděj svět!", což sice už chválabohu tolik neplatí (dnes se jim říká poradci či manažeři). Zato se ale stačí třeba v tramvaji zaposlouchat do hovoru dvou kravaťáčků - slyšte ten rozdíl, "vy jste Češi a… I'm Czech!"

Nově nahraný tucet skladeb provedený v prakticky identickém obsazení (jen kromě Jiřího Chlumeckého bubnuje Jiří Zelenka) dokládá jejich životnost. Byť čtvrtstoletí staré, mají Mertovy skladby z jeho "elektrického" debutu v sobě stejnou živelnost, radost i tragičnost jako tenkrát, před pětadvaceti lety. Výjimečné české rockové (!) album.

Vojtěch Lindaur
Hospodářské noviny, 20. 12. 2012, s. 9

Fanoušci rockera Merty se po čtvrtstoletí dočkají

Jako další titul souborného díla Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vydavatelství Galén bude 7. listopadu představeno studiové album Nikdo v zemi nikoho. Na mimořádném koncertě v Malostranské besedě se po bezmála dvaceti pěti letech sejde legendární Mertova rocková kapela Dobrá úroda.

Konec s revolucí

Historie kapely sahá do období perestrojkového uvolňování ledů krátce před rokem 1989. Střídavě zakazovaný a povolovaný písničkář Vladimír Merta ve spolupráci s rockovým kytaristou Václavem Veselým sestavil svou první a zatím poslední bigbítovou kapelu, ve které se tak trochu "maskoval" coby frontman.

Za zády mu hrála muzikantská elita, poskládaná ze členů kapel ETC Vladimíra Mišíka, Framus 5 Michala Prokopa či Dobrohošť. Dobrá úroda odehrála něco kolem dvacítky koncertů a její existenci de facto ukončila sametová revoluce. S  výjimkou amatérských koncertních nahrávek se žádný záznam nezachoval.V roce 2010 Vladimír Merta podlehl naléhání vydavatele a nastěhoval se do studia, aby natočil své nové řadové album s přáteli ze skupiny ETC… Již při natáčení desky Ponorná řeka (2011) vydavatel nepřestával upomínat muzikanty, aby zkusili natočit i repertoár někdejší Dobré úrody.

Nabroušené, neslýchané

Stalo se. Na album, které lze obsahově chápat jako jednu z variací na možnou Mertovu "best of", k původním písním Dobré úrody Merta zařadil dalších šest svých skladeb. Samozřejmě v patřičně nabroušeném, a tudíž nikdy předtím neslýchaném provedení.

Ondřej Bezr
MF Dnes, 7. 11. 2012, s. 8

Fanoušci rockera Merty se po čtvrtstoletí dočkají

Jako další titul souborného díla Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vydavatelství Galén bude 7. listopadu představeno studiové album Nikdo v zemi nikoho. Na mimořádném koncertě v Malostranské besedě se po bezmála dvaceti pěti letech sejde legendární Mertova rocková kapela Dobrá úroda. iDNES.cz přináší ukázky z alba.

Historie kapely sahá do období perestrojkového uvolňování ledů krátce před rokem 1989. Střídavě zakazovaný a povolovaný písničkář Vladimír Merta ve spolupráci s rockovým kytaristou Václavem Veselým sestavil svou první a zatím poslední bigbítovou kapelu, ve které se tak trochu "maskoval" coby frontman.

Za zády mu hrála muzikantská elita, poskládaná ze členů kapel ETC Vladimíra Mišíka, Framus 5 Michala Prokopa či Dobrohošť. Dobrá úroda odehrála něco kolem dvacítky koncertů a její existenci de facto ukončila sametová revoluce. S  výjimkou amatérských koncertních nahrávek se žádný záznam nezachoval.

V roce 2010 Vladimír Merta podlehl naléhání vydavatele a nastěhoval se do studia, aby natočil své nové řadové album s přáteli ze skupiny ETC… Již při natáčení desky Ponorná řeka (2011) vydavatel nepřestával upomínat muzikanty, aby zkusili natočit i repertoár někdejší Dobré úrody. Stalo se.

Na album, které lze obsahově chápat jako jednu z variací na možnou Mertovu "best of", k původním písním Dobré úrody Merta zařadil dalších šest svých skladeb. Samozřejmě v patřičně nabroušeném, a tudíž nikdy předtím neslýchaném provedení.

Ondřej Bezr
iDnes, 7. 11. 2012

Mertovy texty jiskří humorem, který je černější než tma na konci tunelu

Vladimír Merta s kapelou Dobrá úroda nově natočili písničky, jimiž před čtvrtstoletím nadchli rockery. Na desce Nikdo v zemi nikoho najdeme skladby Velkej Mimoň, hardrockové nášlapné miny, dylanovka Mr. Jing a  Mr. Jang či uhrančivé Ticho.

Ten hlas uhranul generace odkojené Brodského Hajajou a Fišerovým Vinnetouem, ta slova a nápěvy pak všechny, kterým kdysi učaroval Dylan nebo Leonard Cohen.

A přece to byl Vladimír Merta, vystudovaný architekt, fotograf, absolvent FAMU, ale především písničkář ze Střešovic. Bylo v něm všechno uvěřitelné, opravdové, jakýsi vnitřní étos, který se nedá natrénovat, předstírat.

Jeho témbr v průběhu let drsněl, stejně jako doba: publikum hladové po rocku bylo radostí bez sebe na všech prvních Čundergroundech, čundrgruntech, čuďácích v Čáslavské ulici na Vinohradech, kde Vladimír Merta poskytoval zhruba v letech 1973–74 azyl k zapomnění odsouzeným bigbíťákům, především Vladimíru Mišíkovi a zárodkům budoucího Etc… Odvděčili se mu účastí na jeho prvním albu P. S., což byl ovšem ryze studiový projekt.

Ten, kdo vzýval spojení Boba Dylana s elektrickou kapelou The Band a zrovna jehlou prodíral dvojalbum Before The Flood – kongeniální spojení písničkářství a rockové živočišnosti, anebo třeba poslouchal Neila Younga a jeho souputníky z Crazy Horse, si povzdechl: kdyby tak Merta měl k sobě někoho podobného…

Lipnická úroda

Zhruba o deset let později se Mertovi příznivci dočkali - bylo to v Lipnici, 12. září 1987: bratři Veselí, Jiří Chlumecký a "Hrubec", takto houslista Jan Hrubý, s ústředním Vladimírem Mertou coby Dobrá úroda rozpumpovali publikum jinak, než bylo obvyklé v ČDG: Madonna Decibela, Velkej Mimoň, hardrockové nášlapné miny, dylanovka Mr. Jing a Mr. Jang či uhrančivé Ticho - to nebyly žádné ornamenty tolik obvyklé pro tehdejší folk či bluesrock. Byly to písně z  "jednoho kusu".

Nyní konečně vycházejí na regulérním nosiči. V moc povedeném bookletu Ondřeje Pfeiffera s fotografiemi Petra Šolara je krom jiného také dost vypovídající poznámka Václava Veselého: "Vzpomínám si, jak jsme vyjeli na festival do Roskilde a Vláďa tam viděl Cohena s hudebním doprovodem. Po cestě zpět prohlásil: Tak – a stavíme kapelu. Tehdy i teď si myslím, že to byl krok dobrý, vždyť Vláďa se jen těžko vešel do kategorie folkaře, v mnoha ohledech dané meze jaksi přetékal. Těšil nás sílící zvuk nahrávky, která neztrácela původní tlak. A tak zde zní Dobrá úroda vesele a úderně jako před lety, na hony vzdálená satanistům a sabbathistům…"

Tedy úplně "veselé" to album opravdu není. Pravda, Mertovy texty ze sedmdesátých i osmdesátých let jiskří humorem, černějším však než "tma na konci tunelu", řečeno s Třešňákem, Mertovým souputníkem a kamarádem, který své současné rockové období počal o něco dřív.

Texty, které nezestárly

Dobré i smutné je to, že slova, která měla zastarat, platí pořád. Třeba Sjezd upírů (tedy skladba z roku 1984), "kterej skončil halabala… chtěj po nás shora, abys ještě více sál a makal… a ještě po mně chtěj, abych celej ten mejdan za všechny nahoře zase zatáh." Merta komentuje syrové blues & boogie: "Sjezdů i stran přibylo, krev teče jako voda, kde jsou bezstarostné starosti totality? Voli je vypili, vole… říkám si." A marnivě si pěkně po černošsku pohrává s hlasem, jak se mu zachce.

Velkej Mimoň (1982) je také v podstatě humorná písnička (škola coby "mozkový dostihy" je přirovnání líbezné), nebýt ovšem faktu, že okamžiků, kdy lidi se mění v dav, přibývá - a naneštěstí nejenom na fotbale. I zde fungují dobové reálie ("Jando, Jando, Katapult je lepší"), zažluklé pivní vzývání, tvrdí Merta a míní, že prý kvůli téhle písničce ho chtěli bří Veselí do kapely…

A do třetice další téměř hardrock Nekrytý šek / I'm Czech (1987) o svazáckých machrech a čachrářích, "kteří za nás viděj svět!", což sice už chválabohu tolik neplatí (dnes se jim říká poradci či manažeři). Zato se ale stačí třeba v tramvaji zaposlouchat do hovoru dvou kravaťáčků - slyšte ten rozdíl, "vy jste Češi a… I'm Czech!"

Nově nahraný tucet skladeb provedený v prakticky identickém obsazení (jen kromě Jiřího Chlumeckého bubnuje Jiří Zelenka) dokládá jejich životnost. Byť čtvrtstoletí staré, mají Mertovy skladby z jeho "elektrického" debutu v sobě stejnou živelnost, radost i tragičnost jako tenkrát, před pětadvaceti lety. Výjimečné české rockové (!) album.

Vojtěch Lindaur
iHNed.cz, 22. 12. 2012

Rocková sklizeň Prokopa a Merty

Hudební pondělí - dvě nová CD starých rockerů, návrat další staré party a pravda a láska zvítězí

Zpěvák Michal Prokop oprášil osvědčenou značku Framus Five. Písničkář Vladimír Merta zase obnovil Dobrou úrodu. Oba teď přicházejí s bigbítovými deskami, na kterých mají co nabídnout, i když také leccos zůstávají dlužni.

Už samotný fakt, že vyšla nová alba Michala Prokopa a Vladimíra Merty, dvou klasiků folk-blues-rockového písničkářství, nutí člověka zvolat: Hurá! Zároveň tu však byly oprávněné obavy, překoná-li aktuální Prokopova deska Sto roků na cestě jeho do nebe vynášený comeback z roku 2006 a odváže-li se Merta v  nečekaném spojení s hardrockovou formací Dobrá úroda víc než na své minulé, až příliš vlažné nahrávce s Etc… Dopadlo to tak, jak muselo. Oba veteráni odvedli slušnou práci, přesně takovou, jakou od nich každý čeká. A ani jeden z  nich tu vlastní laťku nepřeskočil.

Zas hledám cestu ven, ztracený ve vlastním lese…

Pokud jde o Prokopa, který se letošním albem definitivně vrátil pod hlavičku skupiny Framus Five (s níž už dlouho předtím koncertoval), pes je zakopán především v melodiích. Frontman si je z velké části napsal sám a nutno říci, že ne s nějakou ohromnou invencí, což platí už o úvodní vypalovačce Zatmění. Ta by měla posluchače porazit na znak a udat ráz celého alba - daří se jí to však jen zpola. Takže když se v ní zpívá "zas hledám cestu ven, ztracený ve vlastním lese", zřejmě ani sám Prokop netuší, jak velká je to pravda. Na druhé straně se mu musí nechat, že po poetičtějším období dokázal přijít s  přímočarou rockovou deskou, co si na nic nehraje a nad složité aranže staví jednoduchou krásu základních bigbíťáckých riffů. Ty se vhodně doplňují s  klasickými tématy Pavla Šruta, z jehož šuplíku pochází devět textů. V kalném úsvitu písně Někdy a někde tak zalézá dvojici násilím pod víčka úsečná "elektrika" v kombinaci se žravou a dravou "foukačkou". "Ona má v očích rajský plyn, on zase za očima břitvu, raději podřízne svůj vlastní stín, než aby vzdal pokojovou bitvu." Obyčejnej chlápek o muži mnoha tváří, co "mění obličeje podle situace a významu děje", má úvod v rytmu dekadentního tanga, pak se ale rozjede slušný rockový mazec. Autorem tohoto nářezu je překvapivě houslista Jan Hrubý, jenž shodou okolností hraje i na Mertově cédéčku. Dalším sympatickým momentem je funkově rozhoupaná Šeherezáda, pojednávající nikoliv o  legendární vypravěčce z Tisíce a jedné noci, ale o (jestli se nepletu, skutečném) pajzlu v Karlíně.

Naneštěstí však na albu najdeme i naprostý propad - je jím písnička Zítra to roztočíme s textem Prokopova kolegy z autorského týmu pořadu Krásný ztráty Jana Laciny. Už ten nápad poskládat rádoby humorné sloky z názvů známých filmů (bože, včetně Lásky nebeské!) je Michala Prokopa jaksi nedůstojné. Horší ale je, že se záměr nepovedl a skladba není ani vtipná, ani zajímavá. Recenzent si ji zošklivil hned po prvním poslechu - a to si myslel, že u tohohle pána nikdy songy přeskakovat nebude. Vypnout či přeskočit by si zasloužilo i pár kousků z  CD Vladimíra Merty Nikdo v zemi nikoho. Písničkář se znovu spojil s kapelou Dobrá úroda, což je staronová parta sdružená kolem bratrů Veselých, se kterou zdánlivý solitér hrával těsně před revolucí. Společnost kovaných rockerů mu dala možnost podívat se na své skladby z jiného úhlu a zdůraznit onu ostrou hranu, díky níž jeho muzika nikdy nebyla obyčejný folk. Ale kromě toho, že deska přišla s křížkem po funuse, má také nepříjemně strnulý charakter, jímž se vyznačovala už Mertova loňská bigbítová expedice Ponorná řeka.

Rozdíl mezi skupinou Etc…, která zaštítila minulý projekt, a Dobrou úrodou není nijak velký, už proto, že se tyhle skvadry částečně překrývají. Ani tady nebylo Mertovi dovoleno zapařit si na elektrickou kytaru, natož se urvat ze řetězu, aby se výsledek alespoň trochu přiblížil bluesrockovým jamům amerických Crazy Horse. Někdo tu zkrátka opět pevně držel opratě - což se ale nedá říci o zpěvákově projevu, který je možná největším problémem téhle nevyrovnané kolekce.

I dobrá úroda může být lepší

Vladimír Merta umí být (v souladu s  nepodlézavými texty svých písní) ještě nepříjemnějším glosátorem než Karel Kryl. Je ovšem těžké rozeznat, kdy je to jen role a kdy jeho naturel. Třeba v  krutě přesné satiře Nekrytý šek (I’m Czech!) by se člověku málem zošklivil. A  nejen proto, že umí tak výstižně pojmenovat lidské nešvary - on je tady zkrátka ještě trošku protivnější než ti, o kterých zpívá. Jinak je ovšem s  podivem, jak tahle stará věc stále promlouvá k dnešku. "Ročně svejch sto tisíc, víc ani o chlup nechci…" No neznáme to odněkud?

Výběrem písní Dobrá úroda překvapila spíš příjemně: zhudebněná báseň Děvče hovoří z pera Jeana Moréase (v překladu Karla Čapka), dokonalá sonda do duše vlajkonoše Velkej Mimoň, křehké Meziměsto, intimní Pozítří, čundrácký Joe Dvojtečka, dylanovský Mistr Jin a mistr Jang a silný závěr v podobě tiše našlapující zlověstné skladby Nikdo v zemi nikoho, vzdáleně inspirované Coppollovou Apokalypsou…] Jen kdyby se Merta trochu víc staral o podání; hrozně pěknou písničku Bývaly časy odbývá, jako by ani nevěděl, o čem mluví, u  Děvče hovoří je jeho zpěv příliš ornamentální a v Nekrytém šeku ta jeho manýra s přeskakováním hlasu vysloveně překáží. Oč lepší jsou ty vteřiny, kdy si všechno sedne a ze složité osobnosti se vyloupne nedoceněný bluesman, případně šansoniér. Není dobré úrody, aby nemohla být ještě lepší!

Michal Bystrov
Lidové noviny, 12. 11. 2012, s. 8

Merta Decibela

Několik poznámek na okraj debutového alba Dobré úrody Nikdo v zemi nikoho

Naživo jsem ten hlas prvně slyšel někdy ve třiasedmdesátém a dotknul se mě stejně jako kdysi Brodského Hajaja, pak Fišerův Vinnetou a ještě později Dylan. Bylo v něm všecko uvěřitelné, opravdové, jakýsi vnitřní étos, který se nedá natrénovat, předstírat: Vladimír Merta.

Jeho hlas v průběhu let drsněl, stejně jako ta doba: byl jsem radostí bez sebe na všech prvních Čundergroundech, čundgruntech, čudácích v Čáslavské ulici na Vinohradech, kde Vladimír poskytoval azyl k zapomnění odsouzeným bigbíťákům. Odvděčili se mu účastí na jeho prvním albu P. S., což byl ovšem ryze studiový projekt. Tehdy jsem zrovna jehlou prodíral dvojalbum Boba Dylana Before The Flood, na němž se Mistr spojil s kongeniálně naladěnou kapelou The Band: Ach, kdyby tak měl Merta něco podobného, napadlo mě…

Zhruba o deset let později jsem se dočkal. Bylo to v Lipnici, 12. září 1987: bratři Veselí, Jiří Chlumecký a "Hrubec", takto houslista Jan Hrubý, s  ústředním Vladimírem coby Dobrá úroda rozpumpovali publikum jinak, než bylo obvyklé v ČDG. Madonna Decibela, Velkej Mimoň, hardrockové nášlapné miny, dylanovka Mr. Jing a Mr. Jang či uhrančivé Ticho - to nebyly žádné ornamenty tolik obvyklé pro tehdejší folk či blues rock. Byly to písně z  "jednoho kusu", včetně vzrušujících okamžiků, kdy sami hudebnici nejspíš nevěděli, kam se chce Merta profrázovat (tak jako to při žádném koncertu nevědí letití spoluhráči Boba Dvlana). Byl jsem okouzlen i obdarován (ten den mi bylo třicet). O čtvrt století později se po paměti belhám uličkami Střešovic, pak zakroucenými schody, kostel, park: taková úpravnější Stínadla, v nichž se ztrácím. Tady někde bydlí Vladimír Merta: terén nepřehledný jak jeho písně ze zbrusu nového alba Nikdo v zemi nikoho (Dobrá úroda málem v  původním složení), se starými písněmi v novém vyvedení. Mám ho v tašce (nakonec ho tam zapomenu…): jak se ptát na něco, co se nedá popsat slovy?

V moc povedeném bookletu Ondřeje Pfeifera s fotografiemi Petra Šolara (pochváleném od samotného Karla Halouna) je krom jiného také dost vypovídající poznámka Václava Veselého: "Vzpomínám si, jak jsme vyjeli na festival do Roskilde a Vláďa tam viděl Cohena s hudebním doprovodem. Po cestě zpět prohlásil: Tak - a stavíme kapelu. V té době jsme měli projekt s pracovním názvem Národní třída, který sdružoval bratry Veselé, Jana Hrubého a Jiřího Chlumeckého; zpracovávali jsme moravská témata v rockové podobě souběžně s  Dobrohoštěm. (nejspíš netušili, že v undergroundovém dorostu existuje už čtyři roky kapela téhož jména vedená Jáchymem Topolem a manažovaná Alexandrem Vondrou - ano, tím! - pozn. aut.) Kapelu jsme převedli pod název Dobrá úroda. Výsledek nebyl sice moc moravský, ale rozhodně originální: tábor Mertových fanoušků rozdělil na příznivce a odpůrce. Ti těžce snášeli, že jejich idol koketuje s hardrockem. Tehdy i teď si myslím, že to byl krok dobrý, vždyť Vláďa se jen těžko vešel do kategorie folkaře, v mnoha ohledech dané meze jaksi ´přetékal´. Dobrá úroda hrála něco přes rok a zastavila nás paradoxně revoluce, ne komunisti."

O čtvrt století později konečně nalézám správný zvonek. Merta v přežehleném úhledném saku vypadá proletářsky i noblesně, celkový výzor je však v obličeji léty a dobou zvrásněn. První, co mne napadá: kde byla nějaká hranice, rozdíl mezi Čundrgruntem, v němž se Vladimír spojoval s rockery, folkaři a jazzmeny o  desetiletí dřív, a Dobrou úrodou.

"Čundrgrunt, to byla taková hudební klauniáda, později jsem do téhle bandy sice začal zařazovat i vážnější písničky, ale i když se občas kluci něco naučili, tak to byla ryzí improvizace. Kdežto Dobrá úroda, to byl seriózní bigbít, kde si bratři Veselí chtěli zahrát keltský rock. Zkoušeli jsme asi dva roky u Honzy Hrubého na Mlejně (legendárni plac kdesi u Příbrami pro mejdany; hraní a kamarádění - pozn. aut.), ale nic moc z toho nebylo - odehráli jsme asi sedm koncertů, ale Vašek Veselý si ty aranže schoval."

A dobře udělal, vždyť ani složení kapely se moc nezměnilo, jen bubeníka Chlumeckého vystřídal Jiří Zelenka a Jan Hrubý je veden jen jako host. "Taky na té nové nahrávce ubylo mého hraní na kytaru," říká Merta.

Tos jen zpíval?

"Zpíval, ale taky jsem pod všecky písničky nahrál takové ´příprcy´, dohrávky, které někde přežily, někde to kluci vyhodili, protože z hlediska kapely už je ta nahrávka moc předusaná, přeexponovaná."

Tak to se mi tedy nezdá. Nebude to spíš tím, že v Dobré úrodě 1987, kde Vladimír svým dosti anarchistickým hraním na elektrickou kytaru přiváděl kapelu k zoufalství a mne ke slastným představám, v nichž jsem duševním zrakem viděl Neila Younga, jak nepředvídatelně mučí své Crazy Horse, a taky Dylana, jehož všichni spoluhráči sledují s napjatým výrazem a snaží se přizpůsobit rytmus jeho kytaře, klávesám a především frázování? Žádná sranda, ale krása!

Nezbytná jistota

Václav Veselý v bookletu tvrdí, že "dnes vydávaná nahrávka vznikla po 24 letech. Řídili jsme se původním zvukem a vizí, bez výrazných inovací." A  poněkud eufemisticky dodává: "Vše probíhalo vesměs v dobré náladě, i když nad námi visel Damoklův meč Vláďova ´Desatera´, podle kterého jsme museli provádět jeho libovolné aranžérské pokusy."

Merta returnuje: "Tihle muzikanti mají dobrou vlastnost: když si nejsou jisti tím tvarem, tak nehrajou a jdou domů - spousta těch aranží tak vzniká po paměti…"

Po obsáhlém rozhovoru s vydavatelem Houdkem nabyl jsem opačného názoru, ale ta privatissima si, s dovolením, nechám pro sebe. Dál má Veselý pravdu: "Ale těšil nás sílící zvuk nahrávky, která neztrácela původní tlak. A tak zde zní Dobrá úroda vesele a úderně jako před lety, na hony vzdálená satanistům a  sabbathistům…"

Tedy úplně "veselé" se mi to nikdy nezdálo. Pravda, Vladimírovy texty ze sedmdesátých i osmdesátých let jiskří humorem, černějším však než "tma na konci tunelu", abych citoval Třešňáka, Mertova souputníka a kamaráda. Dobré i  smutné je to, že slova, která měla zastarat, platí pořád. Na Sjezdu upírů (tedy ve skladbě z roku 1984), "kterej skončil halabala… chtěj´ abych ještě více sál a makal… a ještě po mně chtěj´, abych celej ten mejdan za všechny nahoře zase zatáh´…" Ufff! "Sjezdů i stran přibylo, krev teče jako voda, kde jsou bezstarostné starosti totality? Voli je vypili, vole…" komentuje Merta syrové blues & boogie a marnivé si pěkně po černošsku pohrává s hlasem, jak se mu zachce. Velkej Mimoň (1982), také v podstatě humorná písnička (škola coby "mozkový dostihy" je přirovnání líbezné), nebýt ovšem faktu, že okamžiků, kdy lidi se mění v dav přibývá, naneštěstí nejenom na fotbale. I zde fungují dobové reálie ("Jando, Jando, Katapult je lepší!"), "zažluklé pivní vzývání", tvrdí Merta a míní, že právě kvůli téhle písničce ho chtěli bří Veselí do kapely. A do třetice další téměř hardrock Nekrytý šek / I´m Czech (1987) o svazáckých machrech a čachrážích, "kteří za nás viděj svět!", což sice už chválabohu tolik neplatí, zato se ale dnes stačí třeba v tramvaji zaposlouchat do hovoru dvou kravaťáčků - slyšte ten rozdíl, "vy jste Češi / I´m Czech." "Možná si ta skladba teprve teď sedla," míní Vladimír, "a jsme schopni se v ní rozpoznat i my, co jsme se proti ´nim´ vydělovali."

"Vždycky jsem měl pocit, ze se potřebuješ nějak vymezit vůči Chartě 77, kterou jsi nepodepsal, ale v jejím okruhu ses chtě-nechtě pohyboval. Je snad o tomhle skladba Ticho? " Kdybych se byl lépe podíval na datum vzniku skladby (1976), nebyl bych se takto blbě tázal. Vladimír odpoví myšlenkovým obloukem. "Kdo sám cítí vinu, obviňuje druhé. Šíří mimoděk bazální nedůvěru. Obviňuje nakonec celý svět. Nenacházel jsem kolem sebe nikoho, kdo by mi stál za zbytky svobody. Přitom čtvrt hodiny od nás za kopcem pár lidí zakládalo v dusnu bezvětří paralelní svět, budoucí Chartágo. Odvykli jsme si vyhledávat se. Bylo zlověstné, sebeničivé ticho."

Velehory bez vrcholů

Album Dobré úrody nemá v podstatě vrcholy, je souměrné a soudržné - nikdo by nehádal, že některé písně jsou od sebe víc než deset let vzdáleny, nikdo by nepoznal, za jak komplikovaných okolností nahrávky vznikaly. A především je dokladem Mertova téměř renesančního záběru. Vedle jakéhosi humorného country blues Joe Dvojtečka skví se na desce melodicky velmi bohatá litanie odkazující k středověkým liturgiím Děvče hovoří s jediným převzatým textem (Jean Moréas v překladu Karla Čapka), v němž poznáváme Nezvalův poetismus anebo Trh ve Scarborough. Vše spojuje Mertův neokoralý (i když poněkud "skřípavější") témbr a abych se obloukem vrátil na začátek, všecko uvěřitelné, opravdové, jakýsi vnitřní étos, který se nedá natrénovat, předstírat.

P.S. K pětadevadesátému výročí VŘSR stojíme s Mertou, členu Dobré úrody a  vydavatelem Houdkem na pódiu Malostranské besedy a křtíme tohle album. "Už jsme z Vatikánu dostali povolení ke křtu?" táže se zpěvák přeplněného sálu. Nikdo neví a Vladimír háže do publika tvarohové a makové koláče velikosti CD. Mezi dva z nich vloží stříbřitý disk, takový český hamburger a přemýšlí: hodit mezi lidi, či rozdupat? Udělá oboje…

Vojtěch Lindaur
Rock a pop, 2012, roč. 23, č. 12, s. 70-71

Dobrá úroda Vladimíra Merty

Nikdo v zemi nikoho je první album pozoruhodné hudební formace probuzené po dvaceti letech. Kapela Dobrá úroda umožnila neohebnému písničkáři Vladimíru Mertovi, aby své písně navlékl do bluesových či rockových šatů. A zní to parádně!

Na začátek špetka dějepisu. Pod hlavičku Dobrá úroda se v roce 1987 "schoval" režimem nemilovaný Vladimír Merta (kytara) spolu s Václavem Veselým (akordeon). Jejich vystoupení na lipnickém folkovém festivalu bylo předzvěstí vzniku kapely, která na konci osmdesátých let odehrála jen několik koncertů a pak se (snad pod vlivem nastupujících hektických časů) na dlouho odmlčela.

Nahrávání alba Nikdo v zemi nikoho začalo na jaře 2010 a skončilo letos v  květnu, mix a mastering probíhal od srpna do října. Relativně zdlouhavý proces však přinesl své ovoce. Dobrá úroda je bez nadsázky zralá. Mezi námi, není se čemu divit. Vždyť tento restart má na svědomí hvězdná sestava: Vladimír Merta (zpěv, akustická kytara, foukací harmonika), Václav Veselý (el. kytara, akordeon, hudební produkce), Jan Hrubý (housle, viola), Jiří Veselý (basová kytara), Jiří Zelenka (bicí), hosté: Petr Pokorný (el. kytara), Jan Veselý (housle, viola).

Neumím posoudit, zda tento projekt oslovuje příznivce "čistého" folkaření, jimž se asi nejvíc líbí Vladimír Merta pouze s kytarou a foukací harmonikou. Vsadil bych si však na to, že občerstvený nářez Dobré úrody upoutá každého, kdo obvykle čerpá nové síly poslechem Leonarda Cohena, Neilla Younga nebo Boba Dylana.

"Je nás už na světě tolik/ že jeden druhému krademe náladu/ rozhlídni se kolem sebe: světec, politik, narkoman, alkoholik/ ti všichni na nás míří zezadu…," zpívá Vladimír Merta ve skladbě Zezadu/Madona Decibella. Řekli byste, že ji autor složil v roce 1978? Sakra, jak je možné, že je tak… tak současná, že? Vězte, že stejný dojem budete mít i z dalších jedenácti písní.

Zatímco jsme v posledních letech válcováni žvanivostí o hospodářské krizi, tvůrčí duch Vladimír Merta upozorňuje na krizi psychospirituální. Je to tedy komplikovanější, než tvrdí některé televizní hlavy a technokratické mozky. Pokud náhodou patříte mezi posluchače začátečníky, nesmíte se nechat odradit tím, že tyhle melodie vám nelezou pod kůži "na první dobrou". V. M. je složitý, vrstevnatý, zpočátku neuchopitelný, nepředvídatelný, ale o to víc přesný. Když vás zasáhne, třeba do srdce, je to navždycky.

Pod vlivem Mertových písní není možné v klidu pospávat a žít život ignoranta. Naopak! Člověk je konfrontován s nutností neustálé ostražitosti. Nikdy totiž nevíte, odkud co přiletí, co se podlomí, zřítí, praskne… V. M. učí nelhostejnosti - "Vyložil jsem vám svý karty/ je na vás dohrát za mě zbytek/ jsem nikdo v zemi nikoho - identifikační štítek…" (Nikdo v zemi nikoho).

Kdybych byl dramaturgem vlivného celoplošného rádia, určitě bych Dobrou úrodu zařazoval do vysílání. Lidé si zaslouží poslouchat takové hity, jakým je třeba Velkej Mimoň. V této hymně omezenců se Vladimír Merta inspiroval výkřiky vymaštěnců ("Chceme vidět krev!"), tou "zažluklou pachutí davu", čímž chtěl sdělit jednu velmi podstatnou věc: potenciál zla v  nešťastných lidech je silný a jen čeká, až ho někdo probudí.

Nakonec se sluší napsat, že skvělý výsledek tvůrčí a muzikantské práce je korunován precizně provedeným bookletem, v němž najdete písňové texty a také autorské poznámky ke vzniku a významu jednotlivých skladeb. Potlesk si tedy zaslouží kapela i vydavatelství.

Jiří Karban
www.kultura21.cz, 24. listopadu 2012

Sklizeň po pětadvaceti letech

Pamětníci si vzpomenou, že Vladimír Merta kromě sólového vystupování a hraní s  různými příležitostnými formacemi sestavil v druhé polovině 80. let kapelu, s  níž koncertoval. Tato parta se v téměř shodném obsazení dala před pár lety znovu dohromady a v průběhu roku 2012 dokončila album nazvané DOBRÁ ÚRODA - NIKDO V ZEMI NIKOHO, které vyšlo v nakladatelství Galén. Obsahuje dvanáct písní napsaných Vladimírem v rozmezí let 1976-1988 a z původní sestavy na něm hrají houslista Jan Hrubý, akordeonista a kytarista Václav Veselý a baskytarista Jiří Veselý. Ke změně došlo pouze na postu bubeníka, když Jiřího Chlumeckého nahradil Jiří Zelenka a navíc se jako hosté připojili kytarista Petr Pokorný a mladý houslista Jan, syn Václava Veselého.

Z nahrávky slyšíme několik písní zpívaných Vladimírem Mertou na jeho současných koncertech, jako Nekrytý šek, Sjezd upírů, Mistr Jin a Mistr Jang nebo Zezadu. Naproti tomu Děvče hovoří, Joe Dvojtečka nebo titulní Nikdo v zemi nikoho i některé další nejsou ze sólových koncertů příliš známé, takže se jim tímto způsobem dostává zasloužené pozornosti. Autorem hudby i textů je Vladimír s  jedinou výjimkou. Tou jsou slova písně Děvče hovoří, což je báseň Jeana Moréase v překladu Karla Čapka.

Mertovy písně dostávají s doprovodem rockové kapely další rozměr, když je oproti pouhému kytarovému doprovodu víc zdůrazněna jejich hudební složka, navíc místy podržená výbornými introdukcemi a sóly houslí, elektrické kytary nebo Vladimírovy foukací harmoniky. Zároveň pestřejší doprovod může posluchači pomoci k citlivějšímu vnímání zpívaných textů a jejich myšlenek. Takže se domnívám, že folkoví puristé, kteří byli před čtvrt stoletím Vladimírovým počinem pobouřeni, neměli pravdu.

Ivan Kott
Jonáš, 2013, č. 5, s. 19

Zpět