OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Domilováno
Recenze

Domilováno

(…) Vladimír Merta a jeho hudba existují tak nějak mimo čas. Mimo čas se jmenuje také první souborné vydání Mertových písňových textů, jež právě vyšlo v ediční řadě Olivovníky nakladatelství Galén. Čím dál plodnější zpěvák kromě knihy přivedl na svět i nové "album o lásce a válce" s názvem Domilováno. (…)

Reflex, 28. 11. 2013, s. 56

Kompletní Vladimír Merta

Kompletní vydání písňových textů Vladimíra Merty připravilo nakladatelství Galén. Na téměř tisíci stranách představuje zpívanou poezii jednoho ze zakladatelů českého městského písničkářství. Merta v těchto dnech také dokončil nové album Domilováno, které spolu s knihou Mimo čas pokřtí na koncertě v pražském paláci Akropolis 18. prosince.

Písně Vladimíra Merty byly v 70. a 80. letech minulého století vydávány spíše výjimečně: první album vyšlo ve Francii, druhé vyjít nesmělo a třetí až v roce 1978. Šířily se však nahrávky jeho koncertů a texty kolovaly ve formě opisů. V  červnu 1989 vyšel v několika strojopisných kopiích legendární sborník Zpívá Vladimír Merta, uspořádaný Stanislavem Zárybnickým (1952-1989). Sborník vznikl s využitím soukromých archivů fanoušků, přepisů koncertních nahrávek a konečnou podobu schválil sám autor. Později ho Merta použil jako základ pro vlastní vydání svých textů pod značkou ARTeM v roce 1992 ( Narozen v Čechách). Obě vydání obsahovala téměř všechny předlistopadové texty. Kniha Mimo čas mapuje více než čtyři desetiletí Mertovy tvorby: první texty pocházejí z roku 1967 a zatím poslední byly napsány v říjnu 2013. Svazek je složen ze čtyř oddílů: texty písní, libreto k experimentální opeře Ikariána z let 1979 až 1983, parodie Párkař a závěrečný soubor textů dosud nezhudebněných.

Knihu k vydání s autorem připravili Lubomír Houdek a Jan Šulc, typografie se ujal Luboš Drtina.

Lidové noviny, 29. 11. 2013, s. 9

Zkrabacená hřiště stárnoucích písničkářů

Těsně před koncem roku se přihlásili s novými deskami dva dobří známí – houslista Jan Hrubý a písničkář Vladimír Merta.

Přátelé, kteří se před časem sešli na koncertním dvojalbu Včerejší vydání, mají též společného vydavatele. Je jím pražské nakladatelství Galén, publikující vedle lékařské literatury řadu archivních i současných nahrávek z oblasti českého folku a folkrocku. Vladimír Merta si tu už pár let plní svá muzikantská přání, mezi něž patří i natáčení s rockovou kapelou. A  tak se stalo, že dal popořadě vzniknout albům Ponorná řeka (se skupinou Etc…) a Nikdo v zemi nikoho (s obnovenou formací Dobrá úroda).

Na letošním CD Domilováno ho do třetice doprovází parta těžkých profesionálů, od bubeníka Davida Landštofa a kytaristy Josefa Štěpánka, známých z projektu Wabi & Ďáblovo stádo, přes saxofonistu Jana Štolbu až po basistu Martina Lehkého a pianistu Vladimíra Strnada.

To Mertův souputník a občasný spoluhráč Honza Hrubý si při přípravě svého aktuálního projektu Společné světy vystačil zčásti úplně sám a zčásti se nechal inspirovat irským kolegou Seanem Barrym, ovládajícím nástroj zvaný keltská harfa.

Na prvním disku nabízí "českomoravskou svitu" s fragmenty lidovek Černé oči, jděte spát, Dobrú noc či Ó hřebíčku zahradnický. Na druhém se pokouší v dialogu s Barryho harfou a flétnou Andrey Kudrnové po svém uchopit anglický folklor, včetně těch nejznámějších kousků Carrickfergus (pravzor písně Ten širý proud), Morrisons (porovnejte s verzí irských Chieftains), Scarborough FairBlack Is The Colour (skladba, která inspirovala Donovanův hit Colours). Třetí CD je vysloveně pro fajnšmekry: častý sideman Vladimíra Mišíka a Michala Prokopa na něm za vlastního doprovodu osobně recituje Havlíčkova Krále Lávru, od kterého ostatně převzal i název své jediné stálejší sestavy Kukulín.

A protože zvukový nosič bývá u Galénu začasté doprovázen knihou, stojí za připomenutí, že Vladimíru Mertovi zde nedávno vyšla tisícistránková bichle písňových textů Mimo čas, kdežto jeho kamarád se dočkal knižního rozhovoru Housle tečka Hrubý z pera redaktora rádia Proglas Milana Tesaře. Příznivci obou pánů tedy mají na nějaký čas vystaráno, i když ne každý asi zkousne Hrubého mírné experimentování v mezích zákona a Mertovy písňové eposy, stále podobnější těm dylanovským.

Na perském koberci fantazie

Už od alba Ponorná řeka, na němž se objevily písničky Černá známkaVzdálené výstřely, se Mertovou diskografií táhne jako nit téma války a jejích zločinů. Důkaz, že se ještě dokáže dívat za obzor – dokonce si to zřejmě uložil jako závazek, recept proti citovému a morálnímu zakrnění. Proto berme s rezervou lakonické tvrzení z titulní skladby: "Nenapíšeme už víc, všechno bylo napsáno na rub loňskejch pohlednic. Máme domilováno." Už to, že je ve svém věku ochoten zabývat se věcmi, na které (i mnohem mladší) lidé kolem něj zvysoka kašlou, ho dělá v dnešní době nenahraditelným. Na novou desku vložil hned dvě takové básně v písni: Pohřbený zaživaDaleko, blízko.

V obou se mu podařilo zachytit násilí za humny, strach, který bere za dveře, a  nepřipravenost těch, co "klopýtají k cíli, zrozeni v míru". "Usínám v bezpečí, ale na nebi se blýská," zpívá pro každého, kdo si myslí, že jemu se nic stát nemůže. "Vysoko na nebi visí krvavý měsíc, žena znásilněna kusy střepů. Svaté stíny apoštolů hlídají v khaki u válečných ohňů v Makedonii."

Bez milosti nám ukáže obraz naprosto zmatených hodnot, převrácené víry a  smyslu hledaného v nesmyslech. "Na klíně lehký kulomet, v duši těžké provinění. Bezejmenný kluk v zákopu hnije, Bůh si hvízdá Beethovenovu Devátou." A proti tomu kontrast pokojného údolí, kam voják nedoběhne, protože schytá kulku – od koho vlastně? "Pode mnou vesnička poklidně žije, její jméno ani na mapě není. Krásná je rodná Makedonie, ještě krásnější bývá zabíjení."

Proč tolik řečí zrovna o téhle linii alba Domilováno, když na něm jsou také písničky ironizující vlastní stárnutí, devalvaci osobnosti, bezmocnost člověka, který nikdy nestál u kormidla? Protože motiv zla číhajícího za bukem a naší donebevolající bezstarostnosti je tím, co letošní Mertově sbírce textů a melodií dává rámec.

Jak píše v bookletu sám autor: "Básníky s kytarou cenzuruje jen jejich vlastní pocit studu, inspiruje naopak jeho absolutní nedostatek. Svět válek se mezitím nenápadně rozpíná, zasahuje už i do našich krajin. My žijeme v Praze, to je tam, odkud se vytratil duch sám. Hledáme na mapách, kde vlastně leží Makedonie, s kým sousedí židovský Jeruzalém, posíláme vybité výherní konzole do zemí, které za jejich vlastnění hrozí dětem sousedů smrtí. Ty vlastní si je v  tichosti stahují z cenzurovaných internetů. Hřiště stárnoucího písničkáře se krabatí, branky leží kdesi daleko za obzorem, doběhnout se k nim nedá, tak leda ještě doletět na perském koberci fantazie."

Michal Bystrov
Lidové noviny, 30. propsince 2013, s. 6

Vladimír Merta - Domilováno

Vladimíra Mertu jsem měla vždy spojeného se jmény jako Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Jaromír Nohavica nebo Václav Havel. Začala jsem ho vnímat v roce 1989, kdy se spousta věcí začala obracet naruby, kdy lidé začínali nahlas říkat co si myslí a nemuseli se bát, že za to budou potrestáni. Písničkáři hráli svoje protestsongy na Václavském náměstí, kde jim hladový a po změně prahnoucí národ tleskal.

Tehdy mi bylo osmnáct let a pan Merta mi, snad mi to promine, k srdci nepřirostl. Až dodnes jsem ho vnímala jen zpovzdálí. Věděla jsem, že je, ale nikdy jsem ho nevyhledávala. Neoslovil mě. Ale jak se říká: Všechno má svůj čas.

Album Domilováno jsem vzala do ruky jen proto, že mě přilákala jeho pozitivní, oranžovožlutá obálka. Tradičně jsem zasunula CD do přehrávače v autě a čekala, že budu unášena … První poslech mě sice neuchvátil, ale v paměti mi utkvěla slova "Bývalo lehké zajet si do Vídně pro jeden jediný karafiát…" A pak už jsem cvakala pořád dokola číslo pět - Berlínská zeď.

A žasla nad obsahem s očima dokořán. Když jsem se jí nabažila, začala jsem takhle vnímat i všechny ostatní texty a našla jsem v nich spoustu věcí. Všechno má prostě svůj čas. Viděla jsem najednou pana Mertu úplně jinak. Jako muže, který zůstal věrný svojí myšlence, svému přesvědčení a víře a šel za nimi i navzdory režimu, nesvobodě, těžkostem života. Šel za nimi vždycky s  hlavou hrdě vztyčenou, protože za svoje názory, myšlenky a přesvědčení se člověk nemá stydět. A pokud si je jistý, rve se se světem, i kdyby ho to mělo stát kus života. Jenže tohle všechno jsem tehdy nemohla a nedokázala pochopit.

Domilováno - to je 11 písní. Šedesát čtyři minuty, které mě vedly k úvahám. Během hodiny a čtyř minut jsem prožila příběhy, vrátila se do doby, kterou mnozí z nás pamatují. Možná i vy, stejně jako já, pocítíte lítost a možná i naději.

Vedle pana Merty se na vzniku tohoto nosiče podíleli lidé zvučných jmen, jako například Jan Štolba se svým tenorsaxofonem, Josef Štěpánek s mnoha strunnými nástroji, Martin Lehký s kontrabasem a nebo sbor Doubravánek pod taktovkou Marka Doubravy, který nazpíval výtečné sbory v několika písních. V písních se neztratíte, protože do dvojité přední strany obálky je rafinovaně vložena brožurka se všemi texty.

Nic víc už nemohu dodat, tak jen - příjemný poslech!

Renáta Šťastná
kultura21.cz, 20. ledna 2014

Vladimír Merta na albu Domilováno hledá odpovědi na trpké otázky

"Nikdy jsem úplně nepochopil, proč se vlastně bojovalo, ale naučil jsem se to brát a přijímat s hrdostí, protože mrtvý nepočítáš, když Bůh je na tvý straně,"" zpíval Bob Dylan v písni With God on Our Side z alba The Times They Are a­Changin. Vyšlo v lednu 1964, necelé dva měsíce po atentátu na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Krátce před tím tu byla kubánská krize, z kraje 50. let Korea… Jak plynula šestá dekáda 20. století, americký sen se topil v krvi vietnamské války a naděje na lepší svět vyhasínaly pod výstřely na Martina Luthera Kinga (4. 4. 1968), na Roberta Francise Kennedyho (6. 6. 1968). O pár týdnů později, v srdci Evropy, umíral pod pásy tanků armád Varšavské smlouvy naivní český sen o socialismu s lidskou tváří.

Hlasem protiválečné nálady a mluvčími hnutí za lidská práva se v 60. letech stali rockoví rebelové, folkoví zpěváci, přidaly se i některé hvězdy středního proudu. Nastaly zlaté časy protest songu a bezzubý pop imponoval jen ignorantům a naivním teenagerům. Vycházely zásadní desky rockové a folkové historie. "Staří" měli v rukou moc, "mladí" určovali rytmus doby. Těm, co se narodili, když americká letadla svrhla atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, bylo v pětašedesátém teprve dvacet. "Flowerpower" je neodolatelně lákala do neperspektivní náruče revolty hippies, kultovní slogan "make love not war" byl silnější, než otcovská autorita a přitažlivější, než zajištěná existence.

Protest songy se však ze Spojených států do Evropy šířily už dříve. Před padesáti lety, v roce 1964, přijel do Československa levicový bouřlivák Pete Seeger. Protiválečné písně měl pak v repertoáru také francouzský zpěvák Hugues Aufray, psali a zpívali je i ruští písničkáři Bulat Okudžava, Vladimír Vysockij… A také český básník s kytarou Karel Kryl. Ten ale 9. září 1969 odešel do německého exilu a z naší folkové scény se s ním nějak vytratila i ta protiválečná písnička, trvale platná, naléhavá, hořká a tvrdá, jako štamprle. Jako by to téma odnesl čas, jako by střelba utichla. Zůstala tu jen Krajina po bitvě Jaromíra Nohavici.

Až loni, v té zemi nikoho, kde čpí jen fosfor a dým, zvedl rozedraný prapor Vladimír Merta (1946). Nad šálkem Berlínské kávy s medem si dnes potřetí pouštím do sluchátek jeho album Domilováno a s každým dalším poslechem je obraz stavu jeho duše jasnější. Písničkář z první generace českých folkařů, je pro mladé příliš složitý a pro vrstevníky zas příliš věrný svému mládí. Osobitý autor, originální muzikant, zpěvák, v projevu lyrický, drásavě sebeironický, někdy cynický, nekompromisně kritický, skepticky konstatující i  tvrdě protestující, dál v tlaku doby neúnavně hledá odpovědi na trpké otázky, které většina z nás raději ani nevysloví. "Co po nás zůstává? Vyjetý olej zloby / jdou generace hrdinů, co musí svou krví / promazávat zarezlá soukolí doby," (Soukolí doby). Plíživý přízrak války tu zlověstně obepíná touhu po lásce a milování. Berlínská zeď rozděluje svět, rozcházejí se ti, co si byli souzeni, "pod rouškou tmy a reality / trhají se rodiny, odcizují se city," (Berlínská zeď). Vzduch je cítit železem a vítr žene těžké mraky nad spálenou krajinou. "Na klíně lehký kulomet / v duši těžké provinění /granát smete minaret / A svět? Posílá nám psí konzervy / luxusní vodu po holení," (Pohřbený zaživa). Je to silnější, než zprávy z bojiště, které v našem obýváku denně zvrací televize. Ještě, než básník s kytarou dozpívá, hledáme v mapách, kde vlastně leží ta Makedonie.

V tom Mertově písničkovém polosnu, nad výprodejem dějin, však létají i andělé na křídlech touhy a "Bůh to vidí, rád se kouká / pod sukně světových stran," (Na křídlech touhy).

Po dvou studiových deskách s rockovými skupinami Dobrá úroda a Etc…, věčného improvizátora tentokrát doprovázeli vydavatelem pozvaní hudebníci, Josef Štěpánek (kytara, dobro a steel kytara), Jan Štolba (tenorsaxofon), Vladimír Strnad (klavír), Martin Lehký (kontrabas) a David Landštof (bicí a perkuse), jimž sekundoval sbor Doubravánek, řízený Markem Doubravou. Záměr, natočit základy jako záznam živého hraní, vyšel s neselhávající jistotou "na první dobrou".

Písničkář tu, v roli milovníka za všechny prachy, lehce paroduje sám sebe, jako mnohokrát pokořený, zneuznaný a odmítnutý talent, který na svá bedra nakládá starosti jiných. Jen by se jich k stáru ještě rád zbavil, předstíráním laskavého laskání lásek nedomilovaných.

Protentokrát však Vladimír Merta fantomy stáří porazil. A tam, kde po bitvě zbývá jen prázdná díra ve svědomí, dosáhl i na ty své anděly lásky a naděje. Jen nikde nevidím rozhlasového dramaturga, který zařadí do play listu jeho varovné smutnění: "Oba dnes plníme novinové stránky / zítra už o nás nezavadí svět / ty půjdeš z kolíbky rovnou do nebe / tví vrazi do čítanky / a já… / Spinkej, můj bratříčku / já musím za nás oba zabíjet…"

Karel Prokeš
Naše Valašsko, 10. března 2014, s. 6

Mladí o smrti, starí o láske

Jedenásť nových alebo nie príliš známych piesní predstavuje v nápaditom aranžmáne ďalšiu prekvapujúcu polohu českého folkového barda.

Vladimírovi Mertovi sa zjavne zapáčilo hranie s kapelou. Po albume Ponorná řeka, ktorý pred dvoma rokmi nahral s formáciou Etc…, požičanou od Vladimíra Mišíka, vyšlo vo vydavateľstve Galén cédečko Domilováno, kde Mertu sprevádza opäť partia excelentných muzikantov.

Rockerov z Etc… (inak Mertovi dôverne známych, veď už v 70. rokoch práve s  Mišíkom založili príležitostné združenie Čundrground a neskôr si často zahral v rámci rockovej formácie Dobrá úroda, plnej muzikantov z Etc…) tentoraz vystriedala žánrovo veľmi pestrá zostava od džezu až po rock and roll - gitarista Josef Štěpánek, pianista Vladimír Strnad, saxofonista Jan Štolba, kontrabasista Martin Lehký a bubeník David Landštof. K pestrému aranžmánu albumu nemalou mierou prispel v štyroch skladbách aj zbor Doubravánek.

Netreba všetkému veriť

Kým vznik predošlého cédečka Ponorná řeka komentoval Merta slovami, že "každého folkera to raz čaká, neodolá a skočí do rockových vôd", v prípade projektu Domilováno si splnil iné želanie - pripraviť album v štúdiu ako záznam živého hrania bez využívania najrozmanitejších vymožeností modernej nahrávacej techniky.

Výber jedenástich skladieb, úplne nových alebo nie príliš známych, je podľa Mertu "viac-menej náhodnou zmesou textov, ktoré si našli svoj obrys v  hudobníkovej slabnúcej pamäti". Dalo by sa tomu možno aj veriť, no len vtedy, ak by sme prvoplánovo uverili celej jeho eseji v booklete, ktorú nazval Mladí o smrti, starí o láske.

Niežeby nebola skvelá, múdra, vtipná, Merta sa v nej schuti štylizuje do roly "rýmujúceho starca", ktorý na svoje fanúšičky akoby už mohol len vykukovať z  čítaniek, keď už je preňho "domilováno, dozpíváno a dobásněno". Človeku v  šesťdesiatke, samozrejme, tieto myšlienky môžu napadnúť, tak prečo sa s nimi nepohrať.

Lenže Merta je v plnej sile, skladateľskej, básnickej, speváckej a  muzikantskej, a hoci v titulnej úvodnej piesni prvou strofou pokračoval vo svojom esejistickom rozjímaní ("Nenapíšeme už víc / nežli bylo napsáno / na rub loňských pohlednic / máme domilováno"), vzápätí vyše hodiny, až po posledný verš albumu svoj avizovaný pesimizmus suverénne vyvracia.

Nový a pritom stále ten istý Merta

Spieva hlavne o láske a vojne, obe témy neraz spája ako napríklad v asi najpôsobivejšej skladbe albumu, vyše desaťminútovej poéme Pohřbený zaživa ("Kněz, který nás oddával, tu slouží polní mše / divoké růže voní jako tvá pěna do vany / možná právě spíš, kdoví kde a s kým / miluješ se tiše / výbuchy šrapnelů z dálky duní jako varhany"). Mertov prejav je nenapodobiteľný a  neopakovateľný, neraz aj preň samotného, tak ako svoje texty-básne neustále prerába a zlepšuje, aj ich interpretácia podlieha atmosfére danej chvíle či okamihu.

Ťažko povedať, kto sa v štúdiu viac prispôsoboval, či kapela pesničkárovi a  jeho nespútaným improvizáciám, alebo on partii empatických a neexhibujúcich muzikantov, výsledok je však v každom prípade ohromujúci.

Stále je to ten typický Merta, "vyhovujúci" aj svojim najortodoxnejším fanúšikom, ktorý sa zároveň vďaka skvelým aranžmánom predstavuje aj v doteraz neznámych polohách schopných osloviť a strhnúť aj nič netušiace nefolkové publikum.

Opačná cesta k úspechu

Kým niektorí pesničkári, aj z tých najrenomovanejších, sa k podobnému výsledku dopracujú chytľavou melódiou a poslucháčsky vďačnými (hoci aj inteligentnými a  vtipnými) veršovačkami, Mertova cesta je akoby opačná. Pre lacný úspech nemá pekné slovo, robí si z neho posmech, nikdy nezľavuje z najvyšších nárokov, desaťročia komponuje veci, ktoré by iný folker na gitare nedokázal zahrať, a  píše texty vzbudzujúce úctu v básnickej komunite. A napriek tomu (či práve preto?) sa vo vhodnej konštelácii ukáže ďalší prekvapujúci potenciál jeho nových i starších skladieb.

Ale žiadne strachy oňho, Merta si jednoducho zasa iba niečo nové vyskúšal. Nie náhodou zaradil na tento album aj pieseň Pouliční písničkář, kde nám odkazuje: "Nevím, nechci si být ničím nikdy jist / to jenom tažní ptáci / se navrací do stejných míst.

Alexander Balogh
SME, 20. 3. 2014

Zpět