OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Podkrovní
Recenze

Vladimír Merta - Podkrovní pásky

Název boxu 4CD Podkrovní pásky i vznik jeho 38 nahrávek v roce 1976 inspirovalo Dylanovo dvojalbum The Basement Tapes. Za společného jmenovatele měly natáčení bez střihů a oprav, byť Mertovým Bandem byli sporadicky kytarista Jaroslav Hönig, hráč na bonga Jiří Pipek a Jiří Stivín, který střídal saxofon, flétnu a brumle. První disky se jmenují podle starších výběrů Hodina vlka, Bití rublemSvátky trpělivosti, dříve nevydané snímky soustřeďuje disk Dobrodruh. Autorská kolekce z prvních deseti let (vyjma Grechutovy hudby k Uchránit do zapomnění), v níž jsou začátky i tehdejší současnost zastoupeny okrajově, patří ze své doby mezi to nejlepší v Mertově i  tuzemském písničkářství a nikoli náhodou zde mají výraznější zastoupení skladby z prvního v tuzemsku vydaného (a nadlouho posledního) alba P. S. Nahrávky v novém přepisu působí svěže, však je také pořídil na cívkovém Revoxu z velké části sám Pavel Dudek, legendární konstruktér zesilovačů, který měl o  zvuku jasno. Přidanou hodnotu představuje sedmdesátistránková "knížečka" s  texty, Mertovými vzpomínkami i komentáři, obsáhlou ediční poznámkou a řadou fotografií.

Pavel Víšek
Rock & all 2016; 2(3): 62

Vladimír Merta: Podkrovní pásky

Další zářez vydavatelství Galén aspirující na pomyslný počin roku, pokud by jej někde někdo uděloval. Krabička velikosti malé bonboniéry s fotografiemi i  názvy písniček skrývá čtyři disky pojmenované Hodina vlka, Bití rublem, Svátky trpělivostiDobrodruh. Každý z nich je samostatné zabalený v  jiném barevném obalu s fotografií a uvnitř něj je ještě další papírový, s  jinou černobílou fotografií, na každém obalu je seznam písniček a stopáž. A k tomu patří knížečka s texty a Mertovými komentáři ke každé otištěné písničce a  vylíčením všech zajímavostí vzniku nahrávek i doby. Brožura díky popisu na hřbetu obstojí klidně sama o sobě v knihovně. Na téměř čtyřech hodinách hudby jsou uloženy nahrávky, které Merta pořídil se zvukařem Karlem Šafránkem a  kamarádem Pavlem Dudkem v podkroví svého domku na poloprofesionální magnetofon Revox A77. "Nahrávání probíhalo průběžně za plného chodu domácnosti, občas si zahráli i náhodní návštěvníci, Jiří Stivín si přišel půjčit saxofon, Jiří Pipek hrál na bonga a Jaroslav Hönig na vypůjčenou dvanáctku," píše Merta v  ediční poznámce. Za komunistů tyto nahrávky kolovaly v různých přepisech, po Listopadu vyšly v několika výběrech, ať už v Šafránu nebo v Mertově vydavatelství. Teď se sešly všechny kompletně, a to včetně CD Dobrodruh, na kterém jsou nikdy nevydané nahrávky včetně závěrečné ptákoviny Šmerk.

Zdeněk Hejduk
Rock & pop 2016; 27(4): 68

Světu není proč závidět. Máme v Mertovi vlastního Boba Dylana

Vladimír Merta oslavil 20. ledna sedmdesátiny. K výročí se vztahovalo hned několik počinů. Oslavenec odehrál velký koncert s mnoha hosty v pražském Paláci Akropolis. Česká televize mu odvysílala třídílný dokumentární film Šedá zóna. A domovské vydavatelství Galén v těchto dnech uvádí na trh luxusně vybavené čtyřalbum Podkrovní pásky.

Podobnost názvu s Dylanovými Basement Tapes (Suterénní pásky) není náhodná. Král amerických písničkářů natočil metodou jam sessionů se členy kapely The Band kolem roku 1967 desítky vlastních i převzatých, nových i starých písniček. V roce 1975 z nich vyšel pod tímto názvem výběr na dvojalbu a  předloni byl zpřístupněn komplet nahrávek na šesti kompaktních discích.

Vladimír Merta o necelých deset let později, v temnu normalizace a za nepřízně oficiálních státních vydavatelství, vlastně pracoval podobným způsobem. V podkroví svého střešovického domku "načerno" natáčel na poloprofesionální magnetofon za pomoci dvou zvukařů písničky, které měl „v šuplíku“. Ve své vzpomínce, jež je součástí krásně vybavené knížky, vložené do kartonové krabičky se současným vydáním, protagonista píše: "Vytahoval jsem i  písně nehotové, s nadějí, že je jednou nahraju líp. Ten omyl mě provází celoživotně: nikdy není žádná píseň tak lehká, abych se ji dokonale naučil."

Nahrávalo se za normálního chodu Mertovy domácnosti. Kolem si hrály děti, do domu přicházeli přátelé, a byli-li to muzikanti, také přispěli svým dílem. Třeba saxofonista Jiří Stivín. Rovnou, bez jakéhokoli aranžování a zkoušení.

Bylo by však samozřejmě velmi povrchní dělat z Merty "českého Dylana" jen na základě metody nahrávání. Ta podobnost, přesněji řečeno příbuznost (neboť Merta sice Dylana vždy obdivoval, jeho tvorbu má hluboko pod kůží, ale nikdy se jej nesnažil kopírovat) je samozřejmě mnohem hlubší.

Prvořadá je kvalita těchto písní, z nichž mnohé patří k ozdobám Mertova repertoáru dodnes nebo jsou prostě součástí jeho "best of". Jejich vrstevnatá poezie, jasný občanský postoj, který se zásadně neuchyluje k jednoduchým protestním heslům. A také až nefolkařský důraz na hudebnost. "Neustrnout v  poloze průseráře s kytarou,"" jak sám říká.

Ondřej Bezr
Mladá fronta DNES, 2. 3. 2016, s. 14

Novinky z Knihkupectví Jakuba Demla

Bohatě vypravený komplet představuje slavné domácí nahrávky Vladimíra Merty z roku 1976. Obsahuje čtyři CD - Hodina vlka, Bití rublem, Svátky trpělivostiDobrodruh - celkem třicet osm písní, natočených Pavlem Dudkem a Karlem Šafránkem. Limitované, pečlivě připravené vydání k Mertově životnímu jubileu je doplněno sedmdesátistránkovou knížečkou se vzpomínkou autora na nahrávání, ediční poznámkou, texty všech písní, autorovými komentáři k nim a  mnoha dobovými fotografiemi.

Horácké noviny,
18. 3. 2016, s. 11

Světu nemusíme závidět. V Mertovi máme vlastního Boba Dylana

Vladimír Merta oslavil 20. ledna sedmdesátiny. K výročí se vztahovalo hned několik zajímavých počinů, které toto výročí připomněly.

Oslavenec odehrál velký koncert s mnoha hosty v pražském Paláci Akropolis. Česká televize mu odvysílala třídílný dokumentární film Šedá zóna. A domovské vydavatelství Galén v těchto dnech uvádí na trh luxusně vybavené čtyřalbum Podkrovní pásky.

Podobnost názvu s Dylanovými Basement Tapes (Suterénní pásky) není náhodná. Král amerických písničkářů natočil metodou jam sessionů se členy kapely The Band kolem roku 1967 desítky vlastních i převzatých, nových i starých písniček. V roce 1975 z nich vyšel pod tímto názvem výběr na dvojalbu a  předloni byl zpřístupněn komplet nahrávek na šesti kompaktních discích.

Vladimír Merta o necelých deset let později, v temnu normalizace a za nepřízně oficiálních státních vydavatelství, vlastně pracoval podobným způsobem. V  podkroví svého střešovického domku "načerno" natáčel na poloprofesionální magnetofon za pomoci dvou zvukařů písničky, které měl "v šuplíku".

Ve své vzpomínce, jež je součástí krásně vybavené knížky, vložené do kartonové krabičky se současným vydáním, protagonista píše: "Vytahoval jsem i písně nehotové, s nadějí, že je jednou nahraju líp. Ten omyl mě provází celoživotně: nikdy není žádná píseň tak lehká, abych se ji dokonale naučil."

Nahrávalo se za normálního chodu Mertovy domácnosti. Kolem si hrály děti, do domu přicházeli přátelé, a byli-li to muzikanti, také přispěli svým dílem. Třeba saxofonista Jiří Stivín. Rovnou, bez jakéhokoli aranžování a zkoušení.

Bylo by však samozřejmě velmi povrchní dělat z Merty "českého Dylana" jen na základě metody nahrávání. Ta podobnost, přesněji řečeno příbuznost (neboť Merta sice Dylana vždy obdivoval, jeho tvorbu má hluboko pod kůží, ale nikdy se jej nesnažil kopírovat) je samozřejmě mnohem hlubší.

Prvořadá je kvalita těchto písní, z nichž mnohé patří k ozdobám Mertova repertoáru dodnes nebo jsou prostě součástí jeho "best of". Jejich vrstevnatá poezie, jasný občanský postoj, který se zásadně neuchyluje k jednoduchým protestním heslům. A také až nefolkařský důraz na hudebnost. "Neustrnout v  poloze průseráře s kytarou," jak sám říká.

Ondřej Bezr
iDNES.cz, 2. 3. 2016

Vladimír Merta cenu neztrácí

Nedávné sedmdesátiny písničkáře Vladimíra Merty byly vítanou příležitostí k ohlédnutí za jeho tvorbou. Právě to umožňuje čtyřdiskový box Podkrovní pásky, který přináší Mertovy domácí nahrávky ze 70. let. Z doby, kdy sice ještě mohl vystupovat, žádná sláva to ale nebyla, a problémů s kulturními dohlížiteli přibývalo, nemluvě o pozornosti StB, jež si na Mertu, podobně jako na jeho další kolegy, zavedla své svazky.

Jistě, začínat recenzi hudebního alba zmínkou o StB není asi zrovna obvyklé, tlaky se ovšem, logicky musely promítat i do písničkářské tvorby, je proto namístě. A na tom nic nemění skutečnost, že některé z písní vznikly již koncem 60. let. Ne náhodou píše Merta v  průvodním textu, že "písničku bral jako plnohodnotný výraz doby".

Jak napovídá název celého souboru, nahrávky vznikly v podkroví Mertova domku, nebyl tedy ničím rušený a hlavně vázaný, což se projevilo i na celkové podobě nahrávek. Podobě zcela jedinečné, protože, abychom opět ocitovali Mertu, "atmosféra půdního prostoru, směs napětí a uvolnění, podnikavosti a strachu se dnes nedá zopakovat."

Písně ze šuplíku

Řadu z tehdy nahraných písní Merta tahal ze šuplíku, což neznamená, že by nezněly na koncertech, několik jich dokonce v roce 1968 nahrál na své první album, jež ovšem natočil ve Francii a domácí fanoušci si o něm mohli nechat jen zdát – části z celého "podkrovního" souboru pak po listopadu vycházely v různých výběrech, teprve nyní je však v kompletní a, na rozdíl od původních nahrávek, zvukově naprosto dokonalé podobě.

Merta jednotlivé disky nazval Hodina vlka, Bití rublem, Svátky trpělivostiDobrodruh, přičemž chceme-li, můžeme již toto rozdělení a hlavně pojmenování vnímat jako jakýsi návod k tomu, jak k nim přistupovat, ač celkově to nejsou tituly zrovna veselé.

Co všechno na discích slyšíme? Tak například píseň Chytit vítr z  roku 1967, onu, jak píše Merta, "příslovečnou první píseň", a my můžeme dodat, že také jednu z jeho nejlepších. Zajímavé přitom je, že podobně jako Jaroslav Hutka své Pravděpodobné vzdálenosti, i on ji napsal v rozpuku mládí. Mertovi se přitom hned v úvodních verších "Dost dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu / indickejm dětem hlad nezaženu / zabloudil jsem lhostejností / nevím jak najít cestu zpět / jmenuju se po tátovi / je mi dvacet let" podařilo zachytit nejen svůj privátní pocit, ale vystihnout pocity své generace – byť by se tomu pasování na nějakého mluvčího nejspíš sám velice bránil. Něco takového mu ovšem nechceme podsouvat.

Další velice silnou písní je Písničkář z roku 1970, píseň mimořádně pochmurná a není to jen slovy o "jakémsi písničkáři, který se ztratil / vykázaný z hranic vlastní země" či o obětech, které "tlumí vlastní hlasy / nachýlení jdou k volbám na věčné časy", o tom, jak je nutné "pokusit se zapomenout na změnu / o které každý přísahal: 'Nikdy, nikdy nezapomenu!'", ale i melodií písně a její harmonií.

Skutečný mistr kytary

A přestože Merta píše, že – i přes několik znejasněných hudebních citací z Krylových Jeřabin – nemyslel při psaní na Karla Kryla, a  skutečně tomu tak může být, je to v podstatě jedno, protože takto vystihnout dobu počínající normalizace i rychlého zapomínání se nepodařilo téměř nikomu. Merta ovšem nepopisuje pouze bahnitost oné doby, zpívá i o milostných vztazích, světě dětství, zdárně se pokouší o svoji verzi lidové písně (Kde? Kdy? Já a ty), dojde i na slovensky zpívanou odlehčenou Bude ako nebolo.

Zároveň – a to platí pro všechny písně - slyšíme, jaký je Merta skvělý instrumentalista, skutečný mistr kytary, jeho doprovod, vyhrávky, introdukce, harmonie, to vše se vymyká leckdy trampskému vybrnkávání jeho kolegů. A ještě jedné věci si nelze nevšimnout: jak často si libuje v náznacích, ne snad proto, že by se "bál", či chtěl problém obejít či "okecat", ale je zkrátka takto poeticky, metaforicky nastaven. A tak také píše, jak je krásně vidět v  poznámkách ke každé z písní, kterých je na excelentně vypraveném "sedmdesátkovém" boxu celkem osmatřicet.

Josef Rauvolf
ct24.cz, 8. 3. 2016

Vladimír Merta Podkrovní pásky

Mimořádně pěkně graficky upravený box přináší čtyři kompaktní disky se všemi nahrávkami, které Vladimír Merta během roku 1976 natočil na poloprofesionální magnetofon Revox, s občasnou muzikantskou výpomocí kytaristy Jaroslava Höniga, perkusisty Jiřího Pipka, saxofonisty a  flétnisty Jiřího Stivína. Některé z těch písní mezitím už vyšly; začátkem devadesátých let, na gramofonové desce Hodina vlka a na kompaktních discích Bití rublemSvátky trpělivosti. Ale teprve tohle je definitivní vydání: vzorně připravené editorem Lubomírem Houdkem, s více než 70 minutami předtím nepublikovaných nahrávek, vybavené obsáhlou přílohou s otištěnými texty písní, Mertovými komentáři a pečlivou dokumentací.

Když Merta doma v podkroví nahrával, bylo mu třicet let a měl už za sebou hodně přes stovku písní. Některé předtím zaznamenal na desku vydanou roku 1969 ve Francii, některé na desku nevydanou roku 1970 v  Československu. Na jaře 1976 se ještě podílel na albu Šafrán, vydaném a hned zase sešrotovaném. Domácí posluchači si tedy mohli koupit všeho všudy jen jeden Mertův singl, i ten ale byl skoro nesehnatelný. Bylo tedy samozřejmě hodně důvodů k tomu, aby se Merta snažil svou tvorbu zachytit aspoň takto podomácku, pro přátele a pro budoucnost.

Není třeba dlouhého studia Mertových textů, aby bylo jasné, že mnohé z nich patřily do kategorie "který nikdo nikdy v týhle zemi na desku nenahraje", jak Merta zpívá v písni Bůček. "Nějaký písničkář se ztratil / vykázaný z hranic své vlastní země / na zádech nesl denně bídu lidí / viděl svět příliš temně" - předkládat tohle textové komisi by opravdu nemělo žádný smysl. A takových písní je tu dlouhá řada, z CD Bití rublem vlastně všechny.

Ale i kdyby nebylo "závadových" textů, Mertova tvorba by to v  socialistických vydavatelstvích stejně neměla lehké: lze si snadno představit tehdejší dramaturgy, jak dělají kyselé obličeje nad písněmi o mnoha desítkách veršů, s délkami osm i deset minut. Vladimír občas skutečně míval sklony sepisovat obsáhlé traktáty a  vydávat je za písničky. Jenže díky svému mimořádnému talentu dokázal dát ducha a působivost i skladbám, do jakých by se nikdo jiný vůbec nepustil a které by v méně osobitém podání nutně působily jako křeč.

Merta o tehdejším nahrávání napsal: "Vytahoval jsem i písně nehotové, s nadějí, že je jednou nahraju líp. Ten omyl mě provází celoživotně: nikdy není žádná píseň tak lehká, abych se ji dokonale naučil." Mertovy písně opravdu nejsou lehké, v žádném smyslu toho slova. Možná se něco nepovedlo, jak chtěl; ale jak sám v jednom komentáři napsal – Na nepovedených písničkách je nejhezčí způsob, jakým se nepovedly." Mertova odvaha pouštět se na tenký led totiž s  sebou vždy nese něco překvapivého a unikátního, co vynikne až v  širším kontextu jeho tvorby a s časovým odstupem. I proto jsou Podkrovní pásky ve svém celku daleko působivější, než by mohl být prostý součet zařazených skladeb. Mnohdy jsou ty písně pevně spjaté se svou dobou, málo srozumitelné těm, kdo nechápou souvislosti. Ale zároveň dnes mohou hodně říci o tehdejší společenské atmosféře –jen je třeba umět jim naslouchat.

Název čtyřalba je variací na Dylanovy Basement Tapes. Merta ovšem byl v jiné situaci. Nenahrával demosnímky připravovaných písní, spíš si dělal částečnou rekapitulaci své tvorby: 38 skladeb, včetně působivého přetlumočení Grechutovy písně Uchránit od zapomnění. Paradoxně jen o pár měsíců později šel do studia nahrávat album P.S., své nejznámější - a nadlouho zas poslední. Domácí verze sedmi skladeb z P.S. zůstávaly dosud nevydány, teď jsou soustředěny na čtvrtém CD, nazvaném Dobrodruh. A vůbec to nejsou jen nějaké dobové zajímavosti. Třeba osmiminutová verze Astrologa je v lecčems působivější než pozdější studiová nahrávka, poněkud přehuštěná kytarami a flétnami. Ani skladby už předtím vydané na desce Ballades de Prague nenatáčel Merta zbytečně znovu: apokalyptické vize Pomeranče Hieronyma BoscheIII. perníková válka jsou i v těchto verzích mimořádně povedené.

Jaroslav Riedel
Uni 2016; 26(4): 49

Merta vynáší poklady z podkroví

K 70. narozeninám Vladimíra Merty vychází komplet čtyř cédéček nazvaný Podkrovní pásky. Obsahuje legendární domácí nahrávky, které letos také slaví kulatiny.

Podkrovním páskům je 40 let. A písně na nich zachycené nestárnou, dosáhly na nadčasovost. Titul Basement Tapes (Sklepní pásky) velkého inspirátora Boba Dylana není v názvu Mertova kompletu s nadsázkou parafrázován náhodou. Podkrovní pásky také vznikly v improvizovaném domácím studiu. Akorát Bob Dylan točil ve sklepě venkovského domu na poloprofesionální kotoučový magnetofon z  chuti okamžitě zaznamenat hudbu, právě se rodící z umělecky jiskřivé spolupráce s kapelou The Band, zatímco pro Vladimíra Mertu šlo o jednu zmála možností, jak vůbec svoje písně kvalitněji zaznamenat.

Protestní zpěváci pochopitelně neměli v totalitním režimu volný přístup do profesionálních nahrávacích studií. "Tebe nikdo nikdy na desku nenahraje, musíš se postarat sám," vzpomíná oslavenec ve stati otištěné v bookletu čtyřalba. Sdružení písničkářů Šafrán si sice nakrátko vyvzdorovalo ostrůvek omezené svobody a Vladimír Merta se dokonce i za normalizace dočkal, díky malému zázraku a velkému přičinění producenta Hynka Žalčíka, vydání oficiálního alba – výborného titulu P. S. z roku 1978. Ovšem cenzurou by pochopitelně ani náhodou neprošly písně jako Hodina vlka, inspirovaná okupací Československa roku 1968, Písničkář o vynucené emigraci svobodomyslných nebo Kurva hlad, podle charakteristiky samotného autora "hymna zbabělých Čechů". Naštěstí je spolu s dalšími šestatřiceti songy a několika fragmenty v podkroví Mertova domku ve Střešovicích zaznamenali profesionální zvukař Karel Šafránek a jeho přítel Pavel Dudek. Nebýt jejich značné osobní odvahy, podstatná část Mertovy tvorby by se prostě nedochovala. Alespoň ne v autentické dobové podobě.

Znovuzrození zvuku

"Tajné" nahrávání probíhalo během asi deseti dnů roku 1976 a zřejmě ještě počátkem roku následujícího. Poté začalo písničkářské svědectví žít mezi posluchači, díky kopiím šířeným od jednoho spiklence ke druhému. "Nikomu to nedávej, ani nejlepším kamarádům. To byl za bolševika přímý návod ke kopírování," vysvětluje Vladimír Merta.

Sběratelé Mertových nahrávek by mohli upozornit, že většina písní obsažených na čtyřalbu Podkrovní pásky je již známa z předchozích vydání. Konkrétně ze tří archivních titulů Hodina vlka, Bití rublem a Svátky trpělivosti poprvé oficiálně vydaných na počátku 90. let. Jde ovšem o alba dnes již jen obtížně dostupná, navíc nebyla publikována v takto reprezentativní podobě. Zvláště co do zvukové kvality dané novým kvalitním digitálním přepisem původních magnetofonových pásků a pečlivým masteringem. A  pochopitelně nadchne už samotná velkorysá výprava skutečně "dárkového" box-setu.

Teprve nyní také vycházejí podkrovní nahrávky v kompletní podobě. Dosud nevydané snímky shrnuje čtvrtý disk kompletu nazvaný Dobrodruh. Najdeme tu střídmou podobu písní, posléze zaranžovaných pro větší muzikantskou sestavu a  znovu natočených pro zmíněné album P. S., novější verze skladeb z Mertova prvního, ve Francii vydaného alba Ballades de Prague (1969) i skutečné rarity jako závěrečnou pitvořivou legrácku Šmerk.

Netřeba připomínat, že u Vladimíra Merty nikdy nešlo "jen" o odvahu vyjadřovat se svobodně v nesvobodných časech a o talent básníka. Vždy byl také výjimečným instrumentalistou a zpěvákem. Nahrávka tak působí nosně i z čistě muzikantského hlediska. Potěší také naprosto přirozená komunikace s dalšími hudebníky, popírající muzikantský vtip "s Mertou se nedá hrát", narážející na záměrnou rytmickou košatost a tempové nepravidelnosti jeho písní. Například s  hostujícím jazzmanem Jiřím Stivínem.

Stivín se tehdy ocitl u Mertů vlastně náhodou, přišel si od Vladimíra, mimochodem velmi slušného hráče na dechové nástroje, půjčit unikátní starý saxofon. "Jo, půjčím ti ho, ale nejdřív mi musíš něco nahrát," vypálil tehdy Merta. Stejná spontánnost vzniku prosvěcuje, jaksi době navzdory, vlastně celou nahrávku, kde se vedle závažných témat objevuje i řada humorných momentů. Přesně podle příslovečné hluboké pravdy těžkých časů, že legrace musí být, i kdyby tátu věšeli.

Samostatnou hodnotu představuje brožura či spíše knížka, nedílná součást kompletu. Krom přepisu písňových textů, informací o roku napsání konkrétních skladeb (nahrávka mapuje autorskou práci od roku 1967) a dobových fotografií obsahuje i Mertovy čtivé komentáře k písním a vzpomínky. Dokumentární hodnotu kolekce podtrhují ediční poznámky vydavatele Lubomíra Houdka.

Mimořádný vydavatelský počin Podkrovní pásky se chválí sám. Zbývá už jen připojit se ke gratulantům.

Tomáš S. Polívka
Lidové noviny, 2. 3. 2016, s. 9

Zpět