Volební panoptikum láká dokumentaristy - čím nás překvapí? Volby jsou lidovým festivalem demokracie. V konkurzu na hlavní role defilují ostřílené hvězdy vedle bezděčných komiků a neokoukaných naturščiků. Voliči vybírají z omezeného jídelního lístku. Kandidáti se navzájem šachují, doplňují, znevažují. Dokument i po letech zpřítomní lidi, kteří vědí jak. Film přestává být pouhým komentářem: směřuje k přímému oslovení moci, uchází se o přímý podíl na nutných změnách uspořádání věcí. Jde o bolestně pomíjivé spočinutí, potácivé zastavení na cestě za společně a dlouhodobě sdílenou (a sdělitelnou) kulturou. Filmově vzdělaným estétům, pečujícím o tradiční bolístky a zástupné problémy, bezostyšně vpadly do boku nefilmové profese. Sociální pracovníci, antropologové, profesionální humanisté publicisté, ekonomové, lékaři a členové paravojenských bojůvek pokládají kameru za zbraň. Filmaři nemoralizují, neangažují se ve smyslu revoluční ideologie. Stojí fyzicky na straně revolty: zpravodajsky pronikají přímo mezi bojující, odečítají jejich vnitřní, skrytou, klandestinní kulturu. Dokumenty vznikají doslova za pochodu, napadají struktury moci zevnitř, straní silám změny (La marche Zapatiste: Histoire de Mexique).
        V univerzitně svěžím podkroví arcibiskupské Olomouce porota hledala mezi 95 tituly odpověď na otázku: ...a co dál, dokumente? Filmová soutěž je dětinsky opakovaná hra: pokud dají všichni hlasy jen nejlepším, nedostane se ty začínající. Bez ohledu na původní proklamace poroty, statut soutěže a pokusy kontrolovat "nezávislost" poroty směřují k dohodě: jednu z cen pořadatelské zemi, další spolupořadateli příštího, spřáteleného festivalu. jednu malé zemičce, aby se dala najevo nestrannost, studentskou cenu FAMU. A pro jistotu ještě cenu divácky očekávanému úspěchu - to aby se porota nevystavovala obviněním z intelektuální odtrženosti. Žádný český film - s výjimkou mírně přeceněných, starších snímků FAMU- v Olomouci na cenu nedosáhl. Profesionální drtiči angažovaných témat, moralizující publicisté či turisté s kamerou, odpisující si své tibetské výlety z daní za peníze poplatníků, neobstáli před nástupem osobností, vyjadřujících novou, celostní identitu. Porota navíc doporučila pozornosti ostatních festivalů a distribucí další pozoruhodné snímky. (Gruzie v roce jedna, režie J. Štětina) Výborný katalog originálního výběru připravila Pavla Bergmannová a Pavel Peč (pavelpec@hotmail.com). Aktivní dramaturgie, opřená o individualitu a osobitost zúčastněných, určuje místo Olomouce v kontextu jiných světových festivalů. Plzeňským Finále mediálně stíněný AFO bez institucionální podpory Jednoho světa, bez mladistvého elánu Jihlavy a bez peněžitých cen, ale s citlivým hudebním doprovodným programem vstoupil obrozený AFO do 37. léta své existence. Oceněné filmy zde nevítali šaškující moderátoři. Davy nejásaly v extázi, Hanáci ještě neobjevili novočeské wau... Akademické ocenění neubírá kyslík ostatním.
        Výběr ze 172 přihlášených spojoval odklon od pouhého náhledu do duše globálně frustrovaného lidstva.tvoří o jejich pseudosvětě svět skutečnější, nežli skutečnost sama. Jednou vyprázdněné téma je jako nedodělek smeteno se stolu. Bude trvat generaci, nežli se falešný obraz zruší, lež vyvrátí, neschopnost zaretušuje. Souvisí dokument a politické angažmá? Jak srovnat přístupy různých týmů, odlišit "zaujetí" zaměstnanců, závislých na hodnocení producentů, od povinné "nezávislosti" angažovaných, ale o moc se teprve ucházejících? Úhledné a eticky čisté scény ze života zvířat (Modrá planeta - BBC) převálcují průběžnou dokumentaci, pořizovanou humanitárními pracovníky přímo v terénu, za bojovými liniemi, kde se vraždí a unáší ve jménu svobody a víry.

        Objektivizující výraz dokument je dnes totálně vyprázdněný: budova kdysi prosperující výrobny ještě stojí, ale vnitřek byl dávno vykután, odvezen, rozprodán a zašantročen. Pod jednou střechou nalezneme paradokumentární postupy, pseudo-dokument, perzifláž, ilegální záznamy a policejní provokace, investigativní agresi, osobní zpovědi i odborné postupy. Vzniká nová etnografie všedního dne: pohled na mechanismy přizpůsobení a přežívání. Navazuje na etnicitu - a vědeckounaučný přesah (humanizující Úlehlův Mizející svět s časosběrnými záběry lodyh). Estetika nostalgické, zanikající čistoty, vykolíkovaná novátorskou Flahertyho rekonstrukcí (Nanuk, člověk primitivní a Muž z Aranu) si vytvořila vlastní umělou kategorii citlivé, etnograficky přesně dohrané stylizace.Lidská smečka páchne, přestala se tělesně i duševně vyvíjet, směřuje k rychlému pádu, ztrátě základních instinktů a vyhynutí. Diváci hanácké metropole, moravské Héllas, řečeno s Rodinem a Vachkem, se od pouhé dokumentace svého blízkého pádu oprávněně přiklonili k všímavé, soucítící kameře, nepostrádající srozumitelnost grotesky, výmluvného obrazového "esperanta". Estetika paradokumentu umožňuje divákovi sledování několika protifází skutečnosti: linii nenáhodných, výsostně uchopených jevů, lyrické, formanovsky přesvědčivé karikatury pracovitých skinů, snaživě zakládajících manufaktury na kopie Martensek, již přesahují do hraného filmu. (Fabrika na bagančata Lecha Kowalského, natočená ve francouzské produkci).Polohraný snímek, pořízený s naturščiky metodou dohrávané reality, vstupuje na mezinárodní půdu kultovního DV formátu. Podobně jako world music a jinou sexuální orientací fascinované dokumenty z homo-, trans a etno barů. Jen ojediněle přesáhne dokument meze nezasahování do skutečné budoucnosti: filmová vědkyně a právnička (I. Jansen, Holandsko) autorka intimní, ale kýčovitě podlézavé zpovědi Už nechci být klukem, ztrácí sebekontrolu a vtíravě sugeruje svému Guidovi sugestibilní otázky. Tahá z něj nechutně peříčkovité detaily. Zneužije dětsky exhibujícího hrdiny k nebezpečné manipulaci. Dokument dává sám sobě a¨téma k pokračování: jedenáctiletý chlapec, toužící po operaci, která by jej konečně přiblížila světu dívek, se kterými si rozumí, se možná na autorku po létech obrátí s oprávněnou žalobou.
        Dítě je ve středu současného světa komentátorem, nositelem rozumné úvahy, vytrvalého citu, odpovědnosti. Odtud nebývale silný vhled do denního chodu půlhodinového hotelu, zapadlého organicky do kalkatské ulice. Dvojice dětí si zde zcela přirozeně, zodpovědně a cudně vydělává prostitucí na denní chleba... zbytku rodiny. hraného filmu Dokument není levnou výplní, propachtovanou trafikou "autorů projektů", fušerstvím dramaturgů, ani pozdním doháněním společensky propasených témat.
        Minimalizovaný štáb s DV kamerou se stává součástí samého dění. Intimita snímané události opouští "objektivní", humanisticky silně zaujatý pohled. Objektiv je citlivé místo na těle, nahrazující smysly samotného diváka. Mizí nadbytečný komentář, dohrávaný profesionálně "zaujatým" hlasem. Režiséři se ostýchají pronášet osobní výpovědi, schovávají je za osobnosti a výlučné příběhy aktérů svých filmů. Střízlivé vyprávění předčasně dospělého syna majitelů pohřební agentury provází popis práce na břehu posvátné Gangy. Postrádá vnější exkluzivitu Poltikovičových Kapek z poháru věčnosti, rušené neustálým moderováním. Dětská ústa trousí jen tak mimochodem vědomosti a moudrosti, beroucí dech. Pohřeb je posvátný akt i obchod: přijde na takových 5000 rupií, pokud nejste rituálně čistí (neštovicí infikovaní, malomocní a těhotné ženy se pouštějí rovnou po vodě. Sežere je nějaká ryba a ptáci, jak také vidíme. Až budu po smrti se vyhýbá záměrně vnějšímu zásahu, hodnocení, kulturnímu imperialismu.

        Velkou cena Academia filmu Olomouc získala Nisha (režie: Duco Tellegen, 95 bodů)).
        Jemně přihrávaný příběh porota shlédla bez jediného slova. Pohnutá, tiše v reálném čase převyprávěná tragedie sympatické, vyrovnané, a přesto neúplné rodinky: otec zamřel na AIDS, nakazil matku, ta přenesla nemoc na nádhernou malou tanečnici, skromnou a zoufale zmoudřelou Nišu. Zdánlivě prostý příběh matky, která musí citlivě, ale důsledně připravit svou dceru na neodvratnost konce, začíná jako dětská hra. Film je výsledkem soustředění mnoha odborných institucí, hluboce poučených omezeními dosavadní kampaně proti šíření AIDS. Uměřenost, přesvědčivost "herců", mimoslovní srozumitelnost a eliminace podbízivosti a zbytečnosti činí z autentického záznamu lidského dialogu nezapomenutelný lidský příběh, zá-zrak. Kamera se dívá za postavy, do klamavě líbezné tváře smrti spočinutí kamery přímo v náručí tohoto dokumentu

        Západní tvůrci si jezdí dořešit problémy svého globalizovaného světa na zoufale krásném, dynamicky tepajícím pozadí nejchudších exotických zemí. Cena za dokumentární pořad
        V přítmí a na světle (Rooms of Shadows and Light) Režisér John Webster postupně vtahuje diváka do nejhlubší intimity dětských prostitutek a žen zatažených do bombajského veřejného domu. Naprosto se vyhnul lacinému moralizování, nezjednodušuje, neslibuje falešnou útěchu a bourá klišé o "východní moudrosti".

        Filosoficko-ekologický nátěr, oblíbený dramaturgy v našich veřejnoprávních končinách, ustupuje, patří minulému století. Dokument sestupuje na nižší příčku: nehraje si na průvodce politologie, odpoutává se od zájmů mocných. Umělci pokleslých žánrů nahlížejí sami na sebe, stávají se směšnými herci i potměšilými pozorovateli, průvodci po světě nad úrovní živoření. S ironií a hrdou hravostí, vzdálenou postmodernímu švejkování, si sami vydělávají prodejem VHS kopií právě natočeného materiálu, aby mohli vůbec pokračovat. (Šmíra a videokazety).
        Písně mládí zpívá pro turisty na slavných petrohradských schodech slepý harmonikář. Jeho očima vidíme jiný svět, nežli je ten fádní, který ukazuje kamera. Slepec se tak za nás stává vidoucím, zpochybňuje privilegium přesnosti nejvyspělejšího pozorovacího smyslu. Nuzné stěny příbytku, kde slepec se svou ženou vychovává děti, je mementem mori naší skomírající společnosti levného ná(d)bytku.
        Slavnosti, karnevaly, průvody masek a záznamy pseudofolkloru jsou ve světě trhasných zemí, padajících mrakodrapů a mizejících kultur titěrně malicherné. Prolínání tradičních mýtů s dnešní realitou, bizarní vachkovský svět ve světě, podhoubí budoucnosti... tudy se ubírá etnograficky orientovaný film (Manželské dilema, Země pouštního sokola). Žádná cestománie se nekoná: Sestra-manželka (režie Timna Goldstein, Hadar Kleinman) pozoruje v Izraeli usazené Afro-američany s mnoha manželkami. Libují si v křiklavě barevných šatech, ztratili dávno víru svých předků. Nahrazují je synkretická kultovní náboženství. Vyznávají své bohy kolovým tancem a všeobecnou euforií, ne nepodobnou chasidským extatickým tancům-modlitbám?

        Prorůstání sportovní tématiky do velkého světa společenského dokumentu demonstroval přesvědčivě příběh problematického, agresivního bosenského boxera, prožívajícího pod povrchem konsolidované švýcarské společnosti skrytá dramata svých blízkých. Film líčí lesklý povrch nadějného talentu, ale postupně odhaluje trpké pozadí těžce zvládaného nevybitého násilí. Přispívá k otevření otázek o smyslu asylu, oprávněnosti útěku, nemožnosti vyvázání z přitažlivosti domoviny.

        Ironická paralela směšnosti mužského kohoutění, zástupné pseudoodvahy a nicotnosti každodenních sporů ukázal snímek jeruzalémské filmové fakulty Fotbalová abeceda (režie: Itamar Rotem) . Přestože si autor nepomáhal prostřihy na pouliční násilí a terorismus, podařilo se mu vystihnout tragédii malého zkoušeného národa, jehož étos a oprávněná hrdost mizí s posledními kibucniky. Jim ani jiným alternativním uskupením nebyl dán žádný prostor, žádný snímek nehledal náznaky řešení, komuny odmítající peníze, spotřebu, žití na dluh. Neexistují - anebo se na jejich objevení teprve olomoucká dramaturgie chystá? Každopádně by zaměření festivalu na hledání souvislostí mezi vědeckou a uměleckou intuicí, rozumem, vírou a přesvědčením.

        Duchovní tématika se odvrací od portrétů profesionálních humanistů. Hlubší kulturologické pohledy na válku, násilí a moc svědčí o touze zbavit se špatného svědomí. Poválečné aktivity anglické herečky, fascinované odpornou neschopností bojujících mužů postarat se o válečné sirotky, odpor tanečnice indického kataku, vzpírající se násilné islamizaci starých tradičních výrazů , předávaných neverbální tradicí, svědectví o svéhlavosti žen, přebírajících po přírodních katastrofách do svých rukou rozhodování a energii, kterou bychom marně hledali u jejich mužů (Je v tom jeden malý háček - režie Fabienne Piot, J.Ch. L´Ami). Ženy se ujímají mužských témat s neobvyklou neústupností, zatímco muži v sobě obnovují dříve výhradně ženskou senzitivitu. Zdánlivě okrajová témata skrývají hluboké zářezy do sebevědomí většinové civilizace: íránská úvaha humorně medituje o smyslu kníru a pocitech jejich majitelů. Finka inscenuje sama sebe v sauně na střeše Muzea moderního umění (Nahá v New Yorku).

        Dokument se uchází nejen o jednorázové promítání ve sledovaném čase, ale vystupuje na dráhu dlouhodobě použitelného "pomníku doby, obtisku nostalgické paměti". Slouží jako prostředek tzv. malé historiografie mentalit školy Analles. (Cena Evalda Schorma za pořad o umění Strange Fruit režie: Joel Katz). Fenomén polozapomenutého černošského songu na slova židovského básníka, reflektovaný jako tragická cesta sebeuvědomování, na jehož konci teprve začíná dnešní zápas o naplnění původních ideálů americké demokracie. Zpřístupnění materiálu, ukazovaného ve všech historických i dnešních souvislostech, přesahuje rámec eseje o umění. Dokument se stává sám o sobě novým historickým skutkem.

        Strach (režie: Pilar Valera) nehovoří o všudypřítomném božstvu v každém z nás, ale přibližuje základní otázku: co nás dnes všechny spojuje, když ne pocit jistoty a víry? Obrazově a mimoslovně ukazuje strategii strachu, provokuje v divákovi vlastní obranné postoje. Vědecký obsah pojmu ve filmu nachází estetickou dimenzi. Přístup autorů otevírá cestu nové generaci "populárněvědeckých filmů".

        Estetické prostředky dokumentárně uvolněné kamery mají negativní důsledky: pod tíhou autenticity silně upadá zvuková složka filmu. Dobří režiséři ji nenahrazují komentářem. Raději riskují ochuzení filmu o hudební složku... jakmile se v závěru otřesného válečného dokumentu objeví píseň ve stylu Underground nebo Nick Cave, je zřejmé, že sami tvůrci nevydrželi tíhu vlastního pohledu.

        Studentské filmy, které zpříjemnily a odlehčily celkově závažný tón "dospělých", nesly stopy lehké ruky a sebeironizujícího výsměchu. Starší Čtyři kroky dvojpůlka (režie: Erika Hníková) s bezpečnou znalostí tradice ironického pohledu a metody české "nové vlny" zachycený omezený obzor dívky s velkými ambicemi. Autorka zvládá spontánní, dokumentární styl snímání, aniž by zneužila naivitu výpovědi. EL Film (režie: Jakub Sommer) Obraz postpubertálních zmatků v hravé a formálně nápadité, výtvarně stylizované zkratce. V kontextu závažných témat ostatních filmů zaujal film svým lehkým nadhledem. Oblíbené citace, bizarnosti, soukromé vtípky, ale i sarkastické odhalení nabubřelé ležérnosti manifestu L. von Triera provázejí hříčku Wag the DOGMA (National film and TV School London).
        Nevymizel pověstný příběh, tolik žádaný dramaturgy, odchovanými představami od pracovních stolů: vesnice, ležící těsně pod věčně ě se zelenajícími horami, a nad věčně rozbahněným pobřežím, nemá vodu. Film sleduje počínání starých lidí podéle stále mělčího výkopu, kterým se obec hodlá po zavedení potrubí stát onou civilizovanou částí Evropy. Výkop a krajina kolem se stávají symbolem, traumatem i drogou, pohánějící lidskou aktivitu v bohem zapomenuté, zkoušené části světa, kam nikdy žádná pomoc nedorazí, protože se tam nikdo nevraždí. (Budiž voda).

        Filmy, uváděné na malých festivalech se jeví větší, než možná jsou. Divák, uvyklý rychlému přepínání mezi povrchními programy, maně sahá po dálkovém ovladači, střihovém tlačítku, rychlopřevíječi. Náhle mu utkví v mysli obraz, kvůli němuž stojí za to dobývat mikrosvěty festivalů: rolník urputně staví na svém vinohradu, na nejlepším místě s výhledem do krajiny, baziliku na počest své ženy, pochované proti předpisům opodál(Slibuji, lásko Vladimira Petrovice). Staré pohanské vnímání těla jako součásti půdy se objevuje v několika kulturních vrstvách (Až budu po smrti).
        Chybí syntetický pohled na stále se opakující mechanismy, srovnávací "dvojtémata" (války, tajné služby, obchod se zbraněmi a lidmi jsou viděny jako fascinující panoptikum).

        Proč propadly dokumenty, vycházející z pohodlné dramaturgie televizních cyklů, které jakoby dávaly najevo: my víme, co vás zajímá, a budeme vám to pravidelně servírovat? Servilita a nedotaženost iritující rozporuplné údaje: jeden film heroizuje agenty CIA, druhý označuje procesy proti jejich pomahačům za vykonstruované. Divák nemá vzhledem k utajení či nedostupnosti archivů možnost utřídit si tříšť komentovaných dojmů, natož pak udělat si vlastní závěr... Za veřejnoprávnost se skrývá řemeslná rutina, rešerše nahrazuje tvůrčí čin. Ocitáme se v bodu zlomu, kdy dokumentární film ve své celistvosti přímo ovlivní politická a strategická rozhodování. Propad produkce veřejnoprávní TV, průhlednost sponzoringu, zacyklovanost a povrchnost čišely ve srovnání s výtvarně strhujícími a eticky zaangažovanými příspěvky jako hanebné pokusy přiživit se na magazínové podobě světa. Pověstné veřejnoprávní "mapování", nezúčastněně chladné olizování tématu, rozbahněné kropení banálních prostředí, absence autentického zvuku, lacinost náhodně sesbíraných výpovědí, nedostatek smyslu pro rytmus a zoufalá beznaděj při pokusech naplnit vlekoucí se minuty nedostatečně průkazným materiálem... to jsou hlavní důvody "zrychleného převíjení", průběžného problému všech festivalových porot. Některé filmy, dlužno říci, právě zrychlené promítací tempo posunulo k vyššímu hodnocení: Howrah se odehrává na nástupišti a v kolejišti velkého bombajského nádraží. Postava, ležící na zemi, se stává náhle hlavním hráčem, jakmile dav lidí nastoupil a odjel. Tentýž záběr u jiného vlaku, dva, míjející tento lidský osud, aby jej zase nechal na pospas osudu, dharmě, čakře... Ale při normální rychlosti šlo jen o únavnou variaci na jistoty, ne-li odbytou citaci Koyanisqwatzi. Blátivý svět - pohled do cel doživotně odsouzených, chladně důmyslná studie extrémní samoty lidských bytostí, kterým jakýsi fyziologický pochod v mozku kdysi obrátil hodnoty, doplňuje letmý pohled na odlidštěnu, falešnou humanitu, profesionální zvrhlost věznitelů, kteří během celého filmu s provinilci nepronesou slovo. Ve zrychleném panoptiku tetování, nesmyslného posilování, narcistního sebeukájení se v podobě pozdně nalezené východní moudrosti, obviňuje spíš nelidskost institutu doživotního vězení otevírá trýznivé téma trestu smrti ze zcela jiného úhlu pohledu, než jsme od legislativců a "Evropanů" zvyklí. Při zpomalení projekce však na povrch příliš vyplavala chtěnost, estétské zahledění do protagonistů, kteří za režiséra, pozbývajícího patrně vlastní silný příběh, film udělali. Oko, í svět byl vystaven do role nejapné kulisy. Vnější svět se smrsknul do nedramatického bezčasí, bylo nám upřeno navázání dialogu se světem za zdí. Nedozvěděli jsme se nic o potenciálním vývoji, možnostech odpuštění, resocializace. V těchto dvou vymezeních se pohybovaly další úvahy o míře autenticity, oprávněnosti stylizace a "dotvoření reality". Současný dokument je výsostně extatický, neformální, inovativní a milý na pohled. Pryč jsou doby, kdy si k dokumentu odskakovali nevybouření géniové hraného filmu, nasazovali extravagantní průvodce (bří Saudkové, obnažovali svou blazeovanost či nadhled, spoléhali na jeden rychle otřepávaný nápad (Gogola ml. s žonglujícím Panenkou, poslušně plnícím režisérský "záměr"). Rezignuje na samospasitelské iluze či vyváženého zpravodaje. Tato moralizující fikce dožívají už jen ve slovníku mediálních manipulátorů a politických slouhů.

        Dokument kráčí po rozhraní všudypřítomného tématu nové romantiky, mezi srázy globality a národního svérázu.

        Česká dokumentaristická škola vyšuměla. Sběrné dokumenty se soustřeďují na efemeridy politické či mediální moci (Koutecký, Třeštíková), pohodlně usazené sbírání výpovědí (Sommerové sedlácké moudrosti a tragédie), pokud rovnou neukazují jména sponzorů či neodkazují k cestovkám a výrobcům a mediálním partnerům. Tyto nestoudnosti nebyly k vidění v žádném jiném dokumentu, nežli v těch, jež přihlásila ČT! Vachkovy klony, paběrkující v pažravém uchechtnutí všechno a nic (Chvála bláznivosti Radka Tůmy), papouškují bez vlastního vkladu mistrovo notně omšelé a po srsti jdoucí poblouznění "radostí".

        AFO si klade za cíl spojovat prvky akademické debaty, filmového experimentu a eseje, a prvky povznášejícími informovanost, mnohost náhledů. Tato výchovná část festivalu byla ovšem silně potlačena , kulturologickým přesahem skvělých děl, které obsahují stejné atributy už v povaze struktury tématu a v osobnosti režiséra. Ten se nestává jen svědkem, dokládajícím ostrůvky extatické, tiché či pozapomenuté naděje v upadajícím vztahovém světě. Kamera současného dokumentu je vybavena specifickou citlivostí, nese na trh i kůži svého tvůrce, potažmo jeho diváka. Angažovanost spočívá v neznatelném splynutí exotiky tématu vzdáleného světa a jeho vyhasínajícího, postmoderně konzumního ohniska. Dokument není putování za peníze daňových poplatníků ani prostředek k odpisu cestovních nákladů.
        Pozastavme se na chvíli u této zdánlivě nesmyslné věty: jaká autenticita? Jaký ponor do cizí skutečnosti od sotva přivandrovalých filmařů? Maximálně se mohou pokusit pomocí domorodého etnografa, poradce pro resocializaci, léčbu nebo odstraňování kulturních rozdílů projít za diváka po návsi, popít, najíst se na svatbě, navštívit muzeum, muzejníky... Působí to smutně a depresivně.

        Etnograficky hodnotné záznamy jdou do intimity dění: ženy pomáhají své kolegyni v mnohoženství porodit. Neobvykle dlouhá, nestříhaná sekvence skončí prostým plesknutím dítěte do písku. Ženy otřely plod, a zatímco muž seděl bezradně se strhaným výrazem u plotu, jaly se vykonávat obřad přivítání nového "občánka", jak se říká eufemisticky v kulturních zemích. Ocitli jsme se někde v době pouštních proroků. Pomalé plynutí filmového času, ženský pohled "zevnitř" prostou, soucítící kamerou.

        Neoceněné filmy připomínají neparlamentní, nedoceněné strany. Konfrontují nasměrování tvůrčích úmyslů, divácké citlivosti, poměr ještě snesitelného rizika a čirého zoufalství. Divák má minimální šanci oceněné filmy (nevybrané strany) vidět. Věnujeme jako občané volbám a výběru kandidátů alespoň tolik pozornosti, jako bolístkám i skutečným bolestem filmařů? Každý z porotců se rozhoduje svobodně, ale všechny spojuje fascinace skutečností, oslovení, zmrazení... pocit důvěryhodné blízkosti, potřebnosti, obohacení. Ptejme se nejen v období, kdy nám tak diktují zainteresovaní, ucházející se o naše hlasy, jak jejich práce naplní sociálně-společenská kritéria dokumentu:

        Původnost: naléhavost, potřebnost a neotřelost tématu. (Nakolik jde po srsti doby, právě probíhajících konfliktů, nakolik naopak předvídají konflikty budoucí, vybírají opomenutá témata)

        Společenské riziko (způsob oslovení a přesvědčivost záměru, riziko přijetí veřejností, umístění v hlavních vysílacích časech, exportní vyhlídky tématu, jeho prodejnost). Přesah do skutečnosti, míra oslovení veřejnosti, schopnost oslovení, aktivizace vnitřních sil.

        Tvůrčí riziko: poměr mezi literárně slibovaným a viděným, porovnání oprávněností cíle a obtížnosti jeho dosažitelnosti (namáhavost a omezení natáčení, nutnost překonávat překážky, schopnost neuhnout před vytyčeným cílem, sladění skutečných výpovědí s představou).

        Estetický klíč: zvolený filmový jazyk, žánr, přiřazení adekvátních čistě profesních přístupů, míšení žánrů, ochota k experimentu a riziku. Poměr vnějšího komentáře k autentické výpovědi, vyváženost skladebných složek filmu.

        Použitý jazyk: hodnocení poměru mezi použitým estetickým klíčem a jeho realizací. (kameramanský um, cit pro vývoj situace, schopnost zobrazit i neviděné, začlenit výpovědi hlav do prostředí, schopnost vybrat typické situace a místa, a konfrontovat je s atypickým).

        Naplnění etického záměru: riziko nenadálého vývoje reálné situace, náročnost realizace, schopnost pružně reagovat na vynořující se nedostatky, měnit operativně priority filmu během natáčení. Odvrácenou stranou je uhýbání před tématem, klišé, náhradní užvaněný tekoucí materiál, "mapování" namísto vlastního názoru.

        Film zachycuje minulé. Volby jsou hodnocením času, který teprve uplyne. Politici nám promítají scénáře svých budoucích činů. Můžeme hodnotit jejich minulé role, anebo se obrátit k novým tvářím, politickým "nehercům", odborníkům z občanského sektoru. Charakterní herec snad nepřijme roli v podpásovém výdělečném projektu. Jak je tomu ale v případě padouchů? Mají vůbec nárok a právo slibovat ve svých scénářích polepšení? Volební zákon říká ano. Mají všichni občané - včetně těch pravomocně odsouzených a vrahů dosud na svobodě - stejně platný hlas? Ano... až na občany, kteří nedoputují do místností zastupitelských úřadů. Volby nejsou virtuální hrou, žádají fyzickou přítomnost, demonstraci osobního zájmu na aktu rozhodování. Francouzští voliči měli možnost poopravit svůj v dobré víře podaný hlas, my ne. Umíte-li se rozhodnout pro dobrý film, máte vyhráno. Některým "scénářům" hrozí nebezpečí realizace navzdory vůli "většiny". Volby nejsou jen festivalem úspěšnosti. Volit rozumně znamená přenechat vítězství nejsilnějším, a oslovit přicházející.