Jsem písničkář, autor a interpret, poslední dva roky doprovázím na loutnu, perkuse a flétny Janu Lewitovou. (Sefardské inspirace - písně noci a osamění). Hrajeme bez mikrofonů, v kontaktu s posluchači experimentujeme s jedinečností akustického prostoru. Přibývá míst, kde se místní správa snaží udržet v povědomí občanů dědictví zaniklých kultur - synagogy jsou rekonstruovány, ale na jejich oživení už nezbývají prostředky. Při oživování sefardské písně jsme narazili na podobnost s ruským romansem, cikánskou táhlou písní, arabskými motivy, ale i starými církevními stupnicemi. Každou novou písní nacházíme - zatím sami v sobě nebo prostřednictvím nahrávek a na festivalech-dílnách staré hudby, důkazy společných kořenů kultur, které dnes stojí stranou, nebo se dostávají do konfliktu. Hudba a tanec, kdy lidé dýchají stejný vzduch, dotýkají se ve stejném rytmu v bezeslovném rozhovoru duší a těl, by se měly stát jazykem konce milénia. Není tomu tak - s výjimkou komerčně slibných hvězd tzv. world music jsou návštěvy, natož pak dílny, nositelů autentických tradic, náhodnou výjimkou. Jako filmový režisér (cyklus Svět bez hranic: Mišpacha je rodina, Chci bejt černej, Bohnické divadlo světa mezi ploty, Hlasy bohyně Země) narážím s každým projektem na nekoordinovanost, rozptýlení zájmů, nedostatek prostředků. Přitom je společenská potřeba podobných setkání zjevná. Zastupuje mne několik schopných agentur - přesto dnes na naší scéně chybí pocit renesančního rozletu, dělí nás hranice, které v hudební Evropě mezi 13. a 17. stoletím neexistovaly. Předkládaný projekt je hodlá překročit a dostat hudebníky co nejblíž k sobě samým.

     Začít můžeme pozváním sefardské zpěvačky - autorky ze Sarajeva (nyní USA) Flory Jagoda, nebo maďarské smíšené skupiny Muzikász. Pokud zvládneme jednu akci, uvedeme do pohybu okruh lidí s podobnými zájmy - to je myslem startovací fáze projektu.

                 Výhledová podoba projektu:

1. Průzkum možností, vytipování osobností, navázání kontaktů, příprava společného materiálu pro dílny. Hledání spřízněných projektů i mimo Prahu (Via lucis, Boskovice, synagogy, muzea, magická místa v krajině atd.) V ideálním případě vznikne "mapa" pořadatelů a míst, která umožní opakovat dílny a koncerty s minimem nákladů. Cyklus by mohl pokračovat i mimo
kulturní centra a naše území - polská Jaroslav, Wysoké, slovenský Liptovský Mikuláš, Nitra, Košice, Brezno, Trnava.

2. Konkretizace cyklu dílen, společná informační kampaň, plán veřejných koncertů, zajištění prostor a výběr domácích muzikantů pro dílny. (Možnost předplatného, permanentky na všechny akce, objednávky na zvukové nosiče atd.)

3. Komerční koncerty (Roxy, Musica Judaica), po nich dílny - možnost natočení společného díla v mém studiu.

4. Nekomerční akustický koncert - předvedení výsledků dílny.

5. Sběrné natáčení dokumentu o dílnách, rozmnožení metodického materiálu, doprovázeného VHS kazetami, pro školy, nadace, kluby romské mládeže atd. Posléze dokončení dokumentu, uvedení v cyklu Svět bez hranic (ČT 2, skupina
Drdová - Ladman , dramaturg A. Trš)

6. Posouzení účelnosti projektu, jeho doladění, případně oslovení sponzorů. Získání profesionálních spolupracovníků, kteří by námi rozjetý projekt převzali mezi své aktivity.

     Jsou hudební oblasti, kde se prolíná aktivní muzikantská profese s rolí terénního výzkumníka, propagátora, animátora a vychovatele. židovská hudba - a zvláště sefardská a klezmer - jsou typickým příkladem. Na mnoha místech se dochovaly alespoň zbytky synagog, ale není, kdo by je naplnil obsahem. Chybějí interpreti - i původní posluchači. V Praze ale přibývá mladých i starších hráčů, kteří chtějí alespoň symbolicky, zpěvem a hudbou, oživit duchovní prostor, jehož výmluvné ticho přímo vybízí k aktivitě. Každý dosud začínal z ničeho: ze svých pocitů, nahrávek, o které Druhým příkladem je romské etnikum: přes společný trpký osud, silnou vypravěčkou tradici, písně, nesoucí poslední zbytky sebeidentifikace, se dosud hudebníci setkávají jen výjimečně.

     Ne nadarmo má vedoucí DI NAYE KAPELYE Bob Cohen na vizitce uvedeno: vedoucí a badatel. Mezietnická hudba vrhá muzikanta do nových vztahů a závislostí.

      Současný stav: Kulturní instituty, správy kulturních center, odbory kultury i velké hudební společnosti se naučily nikdy neříkat ne. Kolem padesátky už má aktivní muzikant na každém místě někoho, koho zná. O to hůře se pak paradoxně získávají prostředky na aktivity, které znějí uším správců financí libě: pozvání význačné hudební nebo pedagogické osobnosti, komerčně propagovaný velký koncert , spojený následujícího dne s dílnou, kde by se měli naši adepti možnost setkat , ptát se, konkrétně se zapojit do hudebního odkazu, který k nám daná osobnost přiváží. Na závěr této dílny pak proběhne druhý koncert - řekněme nekomerční, na půdě té které etnické menšiny, obce, nadace či modlitebny, kde by měli místní hráči možnost předvést výsledky dílny, případně zahrát si veřejně se svými lektory. Namísto jednoho velkého vyždímání "hvězdy", kdy se utratí za letenku a dobrý hotel, velkoplošnou kampaň a snobský dovětek, nutný pro přilákání generálních sponzorů, tak já, muzikant, nabízím horu problémů. Kdo vybere ty osobnosti, jak je oslovím, kdo se o ně postará, jak skloubí jejich pobyt v Praze, případně na Moravě, výhledově dokonce i na Slovensku či v Polsku?

     Chci přetnout tento koloběh věčných otázek. Chci být odpovědný za oslovení umělců, vysvětlení cíle projektu, jeho mediální podporu.

     Organizační stránku pobytu - ubytování, případně předprodej vstupenek a zajištění zainteresovaného okruhu zájemců formou jakéhosi stabilního předplatného, bych svěřil spřízněným organizacím Klubu židovské mládeže v Maiselově 15, kde již proběhlo první setkání romských a klezmer hudebníků, rozdělil mezi evangelickou cestovní kancelář EVANGTOUR, která má zkušenosti v pořádání zájezdů s duchovní tematikou, a vlastní decentní ubytovací zařízení.

     Každoročně se opakuje stejný koloběh: skupina českých muzikantů vyjede na festival, vzbudí pozornost, získá mnoho osobních kontaktů a příslibů, ale když se přiblíží příští rok, opakuje se vše znovu: pořadatelé jaksi pozdrželi pozvání, protože si nebyli jisti výše dotace, osobní kontakty byly založeny spíš na dobré vůli než profesionálním propojení, na podání žádostí o grant či sponzoring je beznadějně pozdě. Podobná situace nastává při zvaní zahraničních účastníků k nám.

     Výsledkem je poznenáhlé vkrádání apatie, útěk do soukromí, splývání se světem komerční hudby. S nebezpečným pocitem - když nás budete chtít slyšet, nějak si nás najděte.

     Obojí přístup je falešný. Po letech vydávání CD, koncertování při dobročinných i ztrátových aktivitách, chci podporu utratit převážně za dopravné, ubytování a honoráře umělců, kteří budou během dílen časově vytíženi, propůjčí projektu své jméno, prestiž a životní moudrost.