Barevná volba na jistotu
Volby zdánlivě připomínají masový výprodej supermarketů. Počínaje billboardy, sliby, falešnými úsměvy, a kriminalizovatelným pomlouváním konkurence konče. Boj se při tom nevede o přesvědčené spotřebitele. Ti se drží svých osvědčených značek, nebo volí změnu. Nebo třeba jen oblíbenou barvu. Třeba taková Zelená má spoustu odstínů. Pro jednoho je harmonizující, pro jiného odporná jak žabinec. Každý manažer už dnes ví, že o bytí a nebytí výrobku rozhoduje masa těch, kteří je nepotřebují. Dovedou žít bez nich, je jim odporný ten hlučný svět, který proniká i do nejserioznějších médií v podobě "veřejné, vyrovnané a slušně moderované" diskuse. Obdivuhodně se zde naplňují proroctví kritiků smrtelného vlivu reality show: Spotřebitel se rychle a nezvratně naučí zobat ryčné typy programů, které nic nestojí, ale zasáhnou všechny. Přeprogramovaný spotřebitel se už nikdy nenaučí pojmenovat své opravdové potřeby. Bude spoléhat na nabídku, připravenou obratnými specialisty. Přežijí jen neskrupulózní, rychlí, drzí a dostatečně povrchní. Jen ti jsou ještě zajímaví pro velké firmy, které naopak zoufale potřebují vzorové spotřebitele. Pár sponzorovaných jedinců bude určovat podobu veřejné soutěže. Až se všichni uvolní, zmizí ze scény to, na čem stojí demokracie: smysl pro soudržnost, kolegialita, družnost. Politika přestává být společnou hodnotou, civilizační nutností, klesá na úroveň vyřazovací soutěže, kde platí síla sms negativních emocí. O vyřazení rozhoduje každý, kdo na odpornou hru přistoupí. Zbytek se dobrovolně odsoudí do role bezmocných zastydlých škarohlídů. Parlamentní pseudo-volby fascinují i odpuzují zhruba stejné procento lidí. Téměř polovina občanů je nepotřebuje. Svou "moc" paradoxně demonstruje jejím odmítnutím. Vykoupením je snad pocit vnitřní čistoty. Vnějším obrazem pak nezadržitelné vítězství té části společnosti, která si takové skrupule nedělá. Španělské volby dokázal zvrátit ze dne na den krvavý masakr. Na rozpad dnešní koalice stačí jen sevřené šiky nevoličů. Jsou ti lidé méněcenní? Nechtěli náhodou říci své pevné ne dosavadnímu systému socialistickému přerozdělování moci? Reality show přitom umožňuje opravit zbrklé či nečistě organizované vyřazování jakýmsi zásahem shůry. Masa si může po jisté době svou vůli opravit a povolat vyřazené. Do parlamentu nelze volit negativně. Jak by asi dopadla volební účast, kdyby nespokojení mohli aktivně a adresně oslabit stranu či kandidáta?
Volby jsou bohužel jednokolové. Pokud se k nim nedostaví ta slušnější (rozuměj disidující) polovina národa, rozdělí si jejich neodevzdané ne-hlasy právě ty strany, které chtěli nevoliči svou neúčastí potrestat. Nevoliči jsou jedinou jistotou velkých parlamentních stran. Nevolit totiž neznamená zmenšit počet poslanců. Naopak – o každý propadlý hlas se rozdělí ti, které zbytek občanů zvolil. Důsledek takového skrutinia volič nedohlédne. Tento klam s opakuje každé čtyři roky: váhaví voliči se tak dlouho rozmýšlejí, až si nakonec nevyberou. Své opovržení nabízenými službami zvláštní menšiny spoluobčanů, kteří se hodlají nechat platit za to, že budou zastupovat právě jeho, vyjádří typicky českým ústupem stranou: ať si hrají ostatní, oni za nic nemohou. Nevolí, tudíž jsou v opozici. Pomiňme oprávněnou námitku angažovaných (starajících se) spoluobčanů: pokud to umíte líp, kandidujte. Vstupte sami do strany nebo si založte tu svou, jako my ostatní. Nevolič totiž není jako ti ostatní. Řešením není dostat jej k urnám zákonem (jednou tam musíme všichni, říká se v jiné souvislosti). Polovina lidí může znovu odevzdat prázdné obálky. Problém je získat jejich pozornost, dát hlas této silné většině volících nevoličů. Jednou z možností je jistě přímá demokracie, hraničící ovšem s populistickým chaosem a anarchismem remcalů. Druhou vyřeší jen „volby na zkoušku“, dvoukolové volební klání. Po týdnu či měsíci zkoumání, úvah, rozumování, koaličních návrhů a by se jednoduše šlo k urnám znovu. Volič by opakovaně potvrdil potencionálním vítězům definitivně jejich mandát — včetně schválení opravdových spojenců, koaličních partnerů, případně změn programů. Získal by pocit zvýšené moci, ale i spoluodpovědnosti.
Každý návrh má svá omezení: kontrola předvolebních a povolební rétoriky je dnes výsadou několika notoricky známých komentátorů. Než se dostane na názory zklamané voličské většiny, jsou již karty rozdány. Je to příliš anarchistické, nákladné, nepraktické. K druhému kolu přijde ještě méň lidí. Jakákoliv změna volebního zákona je nemyslitelná bez úprav Ústavy, rozdělení mocí… Nedá se tedy nic dělat?
Lemplovství tiskařů před čtyřmi lety naznačilo typicky českou, mírně švejkovskou cestu: volbu bez přerozdělování propadlých hlasů v mezích současného zákona. Část volebních lístků byla totiž neplatná, protože do rohu tiskárna omylem přidala barevný proužek. Domnívám se naopak, že jsme se stali svědky nevídané události: lajdáctví lidu nabídlo přepracovaným legislativcům geniálně jednoduché řešení. Každý volič bude jako dosud volit podle stávajícího poměrného systému. V případě, že dá svůj jedinečný, a proto tak cenný (ale dnes nedoceněný) hlas straně, která nepřekoná pětiprocentní hranici, stane se platným jeho druhá volba – hlas pro velkou stranu, kterou volič vepíše právě do onoho barevného pruhu. Volební zákon by se neměnil – změnit se musí zacházení s hlasy, které nikdo nikomu neodevzdal. Voličům se musí nabídnout opravdová alternativa – nejen strašení "propadlými" hlasy, které vlastně jen vybízí národ k apatii či kolaboraci s nejsilnější stranou. Každý, kdo přijde k urnám, bude mít jistotu, že za jeho zády nebudou o propadlé hlasy licitovat ti, kterým by svůj hlas nikdy nedal. Volič je vyspělý živočišný druh, pamatuje si postoje velkých stran, jejich tendence měnit za pochodu pravidla hry, spolčovat se s nepřítelem, vytahovat zástupné populistické kauzy, prohrávat mezinárodní soudy či nakupovat letadla. Abych byl zcela konkrétní: podpořil jsem svým hlasem, svou prestiží, svými předchozími postoji, stranu Zelených. Můj hlas propadl – řekněme si jej "přisvojila" ODS. Nebo KSČ? Smysl voleb se obrátil v nesmysl. Proč nemůžeme sami předem určit, komu patří má druhá volba "na jistotu"? Kdyby část podobně smýšlejících nedala hlasy raději jakési kavárenské recesistické opozici či jiné alternativě, nežili bychom ve stínu pověstné 100+1 domácích zajímavostí. Zelení (nebo jiná alternativa) by možná v parlamentu dospěli k jasnějšímu, veřejně kontrolovanému, průhlednějšímu programu. Po čtyřech letech by se třeba oslabila neochvějná pozice velkých stranických SuperStar. Abych zamezil manipulaci se svým "propadlým" hlasem, dal bych řekněme do červeného pruhu ODS. Jsem realista, blázen, korouhvička? Moje věc. Má volba. Že ty strany vzájemně nemají styčné body? Právě proto je nás voličů tolik, aby se případný omyl jednoho eliminoval.
Současný volební zákon trestá občany za osobní odvahu, angažovanost, za čas, strávený studiem a ověřováním nově příchozích stran a osobností. Dává pravidelně na hanbu myslící spoluobčany, hledající nová řešení. Chtěli jste trucovat, tady máte přes držku… Totalitní oranžovo-modro-rudé myšlení vítězí. Chtějí dočasní nositelé moci zvětšit svou důvěryhodnost, posílit schopnost nalézat společná řešení, nebo se dále budou scházet v soukromé koridě rozpolcených koalic? Za branami veřejného dohledu se stává jeden poslanec postupně toreadorem i býkem, odsouzeným k potupné smrti rukou bývalých kolegů. Interní dohady mocných o změně volebního zákona povedou jen k posílení mocných.
Na trhu nikdy nebude dost zodpovědných, politicky vyzrálých a za svou orientací si stojících Čechů. Nejít dnes k volbám je stejné hrdinství jako dát svůj hlas jedné straně. Je to nemužný způsob protestu proti potěmkinovské vesnici, kde přebývají volení zástupci prostého lidu. Procento strany nevoličů v posledních volbách zhruba odpovídalo procentu hlasů, odevzdaných KSČ. Skrutinium je postup, jímž se "neodevzdané" hlasy přidělují stranám, které nevolič rozhodně nevolil. Od menších stran, s nimiž by snad dokázal srovnat krok a hlas, se liší třeba jen tím, že získaly o pár tisíc hlasů víc. Patnáct malých stran, které nepřekročily pětiprocentní Rubikon. Vzniklé 101 silně zavánějí mícháním pestré směsice zcela šedých složek – vytváření iluze barevného spektra pro barvoslepé. Občané by se měli usebrat a prostě volby v dnešní podobě ignorovat onou devadesátidevíti procentní většinou, kterou lid vládl někdejší komustraně. Leda že by politici (třeba v rámci plebiscitu nebo jiného modelu hlasování) alespoň na zkoušku zavedli „dvoukolové“ volební lístky. Dnešní ústavně čistá manipulace se svěřenými mandáty je z hlediska voliče naprosto odsouzeníhodná. Jakmile se totiž z pidistrany stane strana parlamentní, bude se sama dál podílet na přetrvání špatného systému. Ani ex-prezidentovo doporučení není řešením: vyzývá jen ke změně větve, na níž budou noví poslanci sedět. Nevoliči jim ji už předem podřízli. Usychající strom se sám od sebe nezazelená.
Jak tedy uvažuji před volbami? Na rozdíl od ostýchavých intelektuálů vždy tvrdím otevřeně, kam mě srdce táhne. Klidně si nechám nadávat od kolegů, v diskusi si do poslední chvíle tříbím názory, ale v podstatě už mám své kandidáty zatrženy tužkou. Na dvou až třech lístcích: jde o volbu buď anebo (na rozdíl od komunálních nebo senátních voleb, kde lze do jisté míry kompenzovat nevýhody většinového systému kombinací hlasů) zůstává jediným kritériem skutečný důsledek odevzdaného hlasu. Čas recesistů, mediálních šíbrů, skokanů a umíněnců skončil, čas žen ještě nepřišel. Dlouhé roky podporuji ekology všeho druhu. Strana Zelených má několik opravdu podezřelých bodů, nechutných kandidátů, odborně nezpůsobilých řečníků. Má tedy smysl přidávat straně, roztahující své kandidáty od Šumavy k Tatrám, svůj hlas? Policejní reklamní macho-akce přece vynese vzhůru paní Jacques. V celkovém součtu ovšem bude asi každý hlas dobrý. Osud Zelených se rozhodne mimo hlavní město. Ale podíl komunistů na moci rovněž. Na Vysočině a v Hradci bych měl zcela jasno. Jiří Dědeček je opravdu nový, intelektuálně, jazykově a zkušenostmi vybavený hlas. Právě tím, že politika životním stylem, vyjadřováním ani odborností nepřipomíná, přitahuje salónnější voliče se smyslem pro jazykový um a smysl pro zkratku. Stanislav Penc je zdánlivě jeho opakem: nemluví akademicky, ale se znalostí věci. Nestylizuje se do spasitele lidstva, čiší z něj šikovnost a pohoda. Dokázal svým skutečným životem, strhující zásadovostí, šarmem, morální integritou a sympatickou posedlostí životem v krajině nabídnout alternativu slovnímu antikomunismu. V Praze lze volit Zelené jen s velkým sebezapřením. Ale je to jediná schůdná cesta, nevedoucí k opakování starých chyb. Vavrušková a Dejmal? Nevyhovuje vám takové řešení? Koho volit, když vám Zelení nevoní? O jedné parlamentní straně se ani nemluví. Další můžeme postrádat, třetí se vykouřila sama. Nejen v Praze určitě stojí za to zamíchat preferencemi. Komu jsou odporní vůdcové, ale zná ze svého okolí kvalitní regionální politiky, může hodit lístek i opoziční pravicové straně. Jeden za všechny? Bratský.
Kdo nesnáší složení kandidátky, ale zamlouvá se mu program, může zakroužkovat odborníky z oboru, který mu je profesně blízký. Kdo nenajde ani takového kandidáta, může podpořit ženy, nebo příslušníky menšin, handicapované… Hazardéři se mohou na poslední chvíli shodnout na jediné jasně evropsky orientované straně, která se zdá být zárodkem strany odborníků. Ostatní riskují, že se na čtyři roky stanou jen čárkou do statistiky. Politici naslouchají voličům pouze tehdy, potřebují-li jejich hlasy. Systém ale potřebuje změnu, kterou může paradoxně přinést i opakovaný volební neúspěch.
Kdo vymyslel frázi, že není koho volit? Vyhovuje jen komunistům. Důležité je zajít za plentu - a pamatovat si. Výsledek bude stejně nedokonalý jako my - a jako zbytek tohoto světa.