Ferlingetti o fenoménu odmagičtění Prahy napsal protestní báseň. Možná vyjde v nějakém nadnárodním výboru, a bude se prodávat právě v některém z tisíců unifikovaných megastorů. Jako obchodně zábavní bestseller. Architektura nikdy nebyla jen věšákem idejí - cihla a gravitace si zachovaly vždy svou vnitřní morálku. Zato vždycky ideje zpětně vykládala, zviditelňovala. Pohledem do tváře fasády domu se dozvídáme něco podstatného sami o sobě. Jaká zpráva čeká zástupy do zprohýbaného plechu oděných kupců, kvůli nimž stát rozšiřuje výjezdy z měst, přidává na tempu výstavby dálnic, rozšiřuje systém výjimek, rozprodává zemědělskou půdu?
        Existují dva druhy degradace kulturního území: první symbolizuje vývoz stromů nastojato a holek naležato (drancování základních surovin), druhý dovoz neprodejného , nebo naopak nesmyslně předraženého zboží pro snoby a nové zbohatlíky. Oba typy kulturní agrese bují jen v zemích posttotalitních bloků: investoři, krytí programy pomoci a slovní selankou domácích politiků, využívají nedokonalé infrastruktury, ždímají státní investice, zahlcují veřejný prostor, zahušťují naše problémy. Zemský ráj se na pohled stává odkladištěm elegantně zabaleného bílého zboží, vyběhlých typů elektroniky, skládkou technologického odpadu vyspělejších zemí. Za totality udržovalo tupé přežívání proletářů celosvětový status quo (Západu odstraňovalo konkurenci levné pracovní síly a odrazovalo nižší střední stav od jakéhokoliv náznaku revolučního myšlení). Dnes slouží postkomunistický prostor k pacifikaci lokálních problémů vyspělého světa: totiž k prodlužování umělé, vnucené spotřeby, přezaměstnanosti, neekologické výroby pro výrobu a prodeje pro prodej. Protože ovšem frontální útok na zdravý rozum musí mít punc čehosi neobchodního, zážitkového, vymyslí marketingové kolosy nesmyslně troufalý novotvar: Obchodně -zábavní centra. V obchodě má jít o zábavu, a v zábavě o obchod.
        Tato mesaliance, vyjádřená sloganem "ubavit se k smrti", se ovšem musí odehrávat na odpovídajícím jevišti. Jsou jím obludné chrámy spotřeby, lehce zapálitelné (kvůli pojišťovnám), lehce zbouratelné (kvůli změnám zákonů), lehce vytopitelné (kvůli netržním cenám elektřiny), lehce face-liftovatelné (kvůli neurotické potřebě neustále se měnit)... co vlastně? Prodejny? Sklady? Spekulativně zakoupené pozemky? Dějiště přelévání zisků? Hangáry, kryjící zcela jiné, strategické zájmy nadnárodních společností a nekalých obchodů? Požadavek zakrytí skutečné povahy staveb je první a jedinou prioritou architektonického řešení. Žádný vztah ke krajině, okolí, žádná spolupráce s konkurencí. prostě jen lineární řazení typologií, obměňované formou laciných virtuálních video-fasád.
        Každá nehorázná architektura začíná dobrými úmysly a končí jako absurdní konglomerát všeho možného. Obchodně zábavná centra vždy maskují líbivé slovní novotvary: revitalizace mrtvé průmyslové zóny, rekonstrukce vojenských prostorů, oživení lokální zaměstnanosti, přilákání dalších investorů, soustředění kompetitivní (tudíž spolupracující) konkurence, zvýšení atraktivity periferie, racionalizace zásobování a snížení cen. Zatímco s pozůstatky agresivních látek se půda časem vyrovná sama, člověkem změněný genius loci zůstává mementem jeho krátkozrakosti. Pokleslá estetika sídlišť bude provázet další generace, kterým již nikdo srozumitelně nevysvětlí, z jakého sociálně vstřícného étosu původně vznikaly. Kde jsou doby, kdy jsme vzhlíželi k dnešnímu euro-standartu IKEY jako k symbolu severského vkusu? Kdy jsme si domů přinášeli krásně zabalené kusy české borovice, seděli dlouhé hodiny nad výkresy ve všech světových řečech kromě češtiny, přeměnili se na mladé inženýry, a za dohledu přísných manželek sestavovali stoly, skříňky a poličky, které sem přijely oklikou (přes Skandinávii, kde se neprodaly), jako vrácené globální zboží, původem třeba z Bystřice pod Sv. Hostýnem? Životní styl "pro studenty a mladé rodiny" se přiživoval na domácích dodavatelích. Kde jsou jejich obchůdky, jejich prodavači s nezaměnitelným přízvukem, kouzlem a šarmem? Kde je pocit, že si s hmotnou věcí kupujeme i kus národní hrdosti, stáváme se podílníky něčí radosti, podporujeme se navzájem - jednoduše: žijeme v rovnováze? Slušná odpověď zní: V Evropě. Neslušnou nechtějte slyšet.

        Levné materiály jsou určeny k drancování: kde nejsou deštné pralesy, těží se duševní hmota. Naším nejžádanějším "majetkem" je neobvyklá ochota státních a obecních správců bývalých socialistických pozemků rozprodat je plošně (za patřičně plošné provize) komukoliv, kdo platí a mlčí. Začalo to plíživě... sem tam poutač s Havlem na Hrad, Shellka, mekáč, motel... Dnes chceme podlým podlézáním "přeskočit" celou jednu epochu - slovně směřujeme do Evropy, která ale očividně nefunguje, brání se a kope. Zapomenout už nelze ani v chrámech spotřeby. Jaká honosná jména mají: Myslbek, Slovanský dům, Hollywood Planet. Nežalovatelné anonymní veličiny, a.s., s.r.o. veličiny. Kde jsou fyzické osoby, pan Roubitzek, Brouk a Babka, Baťa?
        Dnes jezdíme kolem velkoplošné reklamy na nová folkařská alba. V kulturních krajinách nenaleznete v okruhu viditelnosti kolem dálnic pumpy, natož pak velkoplošnou reklamu. Soustředěný řidič se cítí odpočatě, relaxuje během nutného přemisťování v citlivě vybrané a chráněné krajině. Pohled na okolní samoty, krajinné dominanty, občas osvětlenou věž kostela - to je dnešní dojem z Německa či Rakouska. Cesty byly kdysi symboly propojení, vývoje, směřování odněkud někam. Stavby podél nich s nimi vedly lidský dialog. Dnešní dálnice - a na ně navěšené stany moderních nomádů, ověšené barbarskými cetkami (o nic jiného u těchto hangárovitých plecháren nejde), vedou dialog jen samy se sebou. Podél cest se kdysi zvídavému oku výletníka (nakonec taky jel za obchodem a zábavou, v baťochu měl buřty a mapu) míhala příroda. Inspirovala básníky (animátory zábavných citů, například poryvů lásky, pohnutí srdce či vanutí ducha). Kdo kdysi vymyslel obchodně-zábavný slogan Český ráj? Obchodníci dokázali vycítit, kde je jejich místo v přírodě. Neexistovalo environmentální učení, mediální zákony, mediální kampaně a ministerstvo ochrany životního prostředí, natož pak kultury. To vše spadalo pod pojem vnitro - ve smyslu živý organismus státu, společenství. Dnes podél cest stojí komunikační zábrany. Dusí krajinu, vnucují jí svůj betonový styl, činí z dětí bezduché sprejery a občasné vrahy či neurotiky. Přírodní druhy jsou chráněny - a člověk ne? V českém ráji přece hnízdí tisícinásobek orla Mattonicus, trůní zde obrovské boty, nebezpečně inzerované pojistky pro případ nehody, do cesty valícím se autům se staví jiná, stojící, vyfocená auta v jiné, virtuální krajině. Český ráj... navíc ještě nahé cecky, zadky či vemena fialových či jinak šílených krav.
        Neutrálně se tomu říká obratné využívání děr v legislativě. Za pět, deset let budeme v Evropě, a všechno prý doženeme. Jako s privatizací: zákon nastoupí až v době, kdy už bude možné jenom uchránit nakradené od dalších nenechavců. Leninisté tomu říkali revoluční právo. Prahu a její periferii dřív charakterizovala periférie - jemná síť pocitových sfér, inspirující vydechnutí, barevnost, vůně, ano i nebezpečí. Kolem měst byla džungle fantazie. Obchodně-zábavní centra zničí i poslední zbytky této nuzné pouliční kultury - požírají podhoubí života, živoří na okraji bohatosti, parazitují na touze jevit se lépe, šíří nicneříkající střed. Vracejí malé české kapitalisty okrajem do chomoutu socialismu s kapitalistickou tváří. V tom je role chrámů spotřeby nezastupitelná: na kulturně-obchodní rituál ještě lidé přijdou. Do opery nebo k volbám už statisticky významně ne. Naše periferie dnes symbolizuje úpadek elitního středu Evropy: místo abychom nabízeli, otrocky přijímáme.

        Šikovné české ručičky už nic nevyrábí. Povýšily - řídí! Snaží se na poslední chvíli předjet váhavější otce rodin, bojují o místo ve frontách u parkovacích automatů, cpou se u pokladen, krotí utrácivé neurózy manželek, zblblých nekonečnou otevírací dobou. Nenávidí pofňukáváním děcek a troubením odhánějí houfy ostatních stejně postižených. U nás, na dovolené, v Evropě, na jiném kontinentu... k čemu se ještě učit anglicky? Všude je to přece stejné. Devastace, uniformita, zkáza malých prodejců a lokální výrobců - koho to zajímá? Pryč s Poldi, ocel se doveze z jižní Ameriky.
        Unifikace investiční činnosti dál brzdí rozvoj společenského povědomí, odpovědnosti. Chybí už jen menší společenská (dnes ovšem vždy celosvětová ) krize - a pak nějaký ten Hitler. Příručku už jsme mu vytiskli a rozprodali.

        Dnešní architektura je nemorální, pokrytecká, ideově zavádějící a dekadentní. Která ovšem ve své době nebyla, namítnete? Existuje alternativa? Je jí dobrovolně omezená spotřeba, technologický převrat v informační technologii? Před čtvrt stoletím (kdy se architektura velkoodběru konstituovala), lidstvu hrozily balistické rakety. Dnes spíš kanibalistické velkochovy, uslintaná zvířata a zdrogovaná inteligence. Katastrofická změna životního stylu, naznačená současnými skandály, má pozitivní stránku. Jakmile vyslyšíme objektivní výzkumy, zanikne výroba stovek nepostradatelných "pomocníků" v kuchyni, kanceláři, škole, úřadu. Maso nebude zdravé - k čemu mrazáky a lednice? Hudba bude čím dále tím stejnější - na co cédéčka? Veřejnoprávní televize bude čím dál komerčnější - na co ji sledovat? Digitalizace přenosu dat zvýrazní úlohu "médií na míru": přes koncový terminál si budeme pořizovat individualizovaný servis informací a zábavy po síti, přímo do domu. A jako kompenzaci si budeme užívat volnosti pohybu, nadechnutí, rozpustilé zábavy, her, rozhovorů a zpěvů v přírodě. Pokud ještě nějaká zbude. Pokud na každém stéble trávy nebude genetické logo.
        Oživení, animace veřejného prostoru je návratem k sokratovskému dialogu, peripatetickému prožívání svobody, sem tam podporované neviditelnou a nehmotnou armádou digitálních otroků. V době internetu musí architekti předjímat: jak bude vypadat televize, nosiče, přístupnost artefaktů? Svym post e-mailovym SMS messagem (dnes jiz jen za 1,80, a muzes chatovat se svoji partou, vole go do toho) se uz i majitele megastoru snazi dohnat ujizdejici rychlik internetoveho on-line kseftu. Ten odstraňuje podstatnou složku obchodně -zábavného rituálu, totiž fyzickou dopravu mezi bydlištěm a obřadištěm, ono na podiv vystavované hromadění obalů, řazení výrobků, jejich studené ustájené, degradující jak výrobce, tak spotřebitele na slepice v družstevním velkochovu.
        Internetový obchod nepostrádá hravost - ta je však orientována na hlubší poznání výrobku, testování svých opravdových potřeb, bleskové porovnávání cen. Většinou jej nedoprovází degradace kupujícího na malé dítě, čekající na pochvalu od "velkého Muže - pana otce, který se schovává tu za Micky Mouse, Valentýna, Santa Klause... občas i Dědu Mráze. Zákazníkovi rádoby kamarádsky tyká (odvaž se a vyhraj...), přičemž jej bezostyšně zařazuje do databází, kšeftuje s jeho osobními údaji, manipuluje s ním jako rodič s nesvéprávným dítětem. To vše mají umožnit nová provozně-funkční schémata, dodaná místním architektům (aby zachovali "lokální kolorit") zaběhanými týmy mezinárodně propojených gangů. Výsledek je již dnes viditelný: nejen pro ledničky, ale i cédéčka, šroubek či kazetu se někam jede. Go-uje, jak se říká v obchodně zábavné hantýrce. Spočívá na "logistice informace", ne na sloganech a vnucované spotřebě. Kupující sám aktivně vyhledá své zboží, které se k němu dostaví profesionální službou. Až do domu vám přijede pouze předem vybrané, nezávislými spotřebitelskými testy prověřené zboží. Od skladu ke spotřebiteli, ne spotřebitele ke skladu!
        Je to ovšem pouhá vize. Zatím Nouvell střílí rachejtle, beton se lije, sklo se kroutí, a básníci z čítanek, autorsky nechránění, jsou nezávaznými fóliemi vlepováni do internacionály zavěšených pásových oken. Až se okoukají, nahradí je sponzorské vzkazy. Go, anděli go! Kupředu levá, podívejte se před sebe, autoři dnešních Svatých Petrů! Vaše Chrámy rychlé spotřeby budou hyzdit naše duše, krajinu, hospodářské vztahy. Další generace se jim budou smát, a naše dnešní investory proklínat. A okamžitá obrana? Necestovat za hranice snů. Nekupovat, nečíst, vyhazovat, žalovat za nevyžádanou reklamu. Kupovat dražší, místní, dobrou prací propocené zboží. Spotřebitelské hry vykázat do ještě rozvojovějších zemí, nebavit se na předražený povel. Architektura v krajině by měla vyprávět dětem o jiném světě, aby měly chuť studovat, učit se, pokorně žít. Pro nás jde ještě o možnost volby. Pro další generace to bude nutnost, podmínka přežití.
        Blíží se volby. Chcete-li si ještě popovídat o architektuře, ignorujte reklamu o největším, nejlevnějším, nej nej nej... Odmítněte stát se milionářem. Nehrajte infantilní hry, utrácejte jen peníze, které pocházejí z práce pro druhé. Podpořte svého Araba, moraváka, lokálního přistěhovalce, Roma. Neslušným architektům, kteří se nechají koupit pro pokračování kampaně za konečné uničení české Go krajiny, v rovině jejich cynismu vzkažte: Go do Evropy!