(Loutna, Dowland, kde už jsme dávno byli)
        Na kytaru už jenom hraju, necvičím, improvizuju. Kdo se ale nechá okouzlit loutnovým zvukem, propadne teskné samotě renesančních harmonií, je pro kytaru ztracený. Hraní na loutnu je buď-anebo: musíte si ostříhat nehty, je to introvertnější svět, jinej zvukovej ideál. Dowland je prototypem písničkáře dnešní doby, psal výsostné doprovody, hudbu i texty. Zachytil začátky raného baroka , kdy vrcholná polyfonie přecházela k individuálnímu myšlení, do hudby se promítla vznešená osamělost. Dowland ji prosadil jako určitou společenskou normu, chrámovou velebnost protkaly silné emoce, služebnost vystřídal výkřik individuality. Co jiného byl ideál písničkáře? John Cale přešel od nearteficiální vážné hudby až k obyčejné písničce. Dowland každého dnešního písničkáře usvědčuje z toho jak jsme se za těch čtyři sta let zkazili a zpovrchněli, samozřejmou jemnost alžbětinských anonymů jsme úspěšně ztratili. Dodnes je to nepřekonaný ideál.

        (O poezii a písničce)
        Poezie má svou tradici a svoje ambice a neměla by pošilhávat po písničkaření, ani naopak. Nefušujeme básníkům do řemesla, ani nekibicujeme přes jejich ramena. Willliam Blake kdysi dokázal sjednotit poezii s moderním myšlením, ale dnešní písničkář není básník, spíš objevitel záchvěvů duše. V básnictí jde především o přesnost, metaforické pojmenování, prolínání rovin textu, erudici. Je to hra se zasutými významy, kdežto písnička si hraje s okamžitými významy. Těžko můžu chtít po lidech aby cestou domů vzpomínali, jak ty obrazy šly za sebou. Musejí navozovat okamžité pocity, nedají se vracet jako básnička. Propast je i v zatěžkanosti výrazu - poezii primitivní rým zabije, písnička si o něj přímo říká. Řekl jsem Jirkovi Černému i Honzovi Lukešovi, kteří o mně tak hezky psali, když nás bolševik bil čepicí - nesnažte se nám pomáhat tím, že nás budete řadit k básníkům. Jsou to různé obory asi jako golf a gorodky.

        (A vy jako básník?)
        Pokud napíšu verše tak je nepletu do hudby. nebo vlastní poezie, kterou si sám zhudebním. Rozdíl je už v nastražení - písničkář má nutkání to co složil hned prodat na veřejnosti se svou držkou a břichem. Básník trůní jako sova v pozadí - vychází velmi zřídka, a ještě za noci. Může se za báseň schovat.
        Někdy píšu hrozně hnusně - říkám si že to pak nějak proškrtám. Ale když mě ten ginsbergovskej způsob - dokud píše tužka - pustí, sedne na mě mélický duch, tak mě ani nenapadne odchýlit se od přesné formy. Po převratu jsem se ujišťoval, že jsme udělali dost a nemusíme bejt pořád na vrchlou doby, jenže zároveň na ni neumím reagovat jinak než slovem. Zajímala mne spousta věcí a napsal jsem fůru textařský makulatury. Plno z toho je špatný a smrtleně nudný ale taky by se z toho dalo vydobýt i pár dobrejch písniček, jenže jak je z toho balastu vytáhnout. Naštěstí člověk snad nezblbne ze dne na den...
        Ale jó napsal jsem pár textů, který maj básnickou ambici. Ale pravidla nelze slučovat. V badmintonu se sluší ohlásit hru rámem, což je faul. A v tenisu se hraje dál.

Prošlapávám po nocích kruhy v obilí...
po ránu ptáci křídly odváli stopy
těch co přebrali slov - teď celí opilí
podpírají vetchými rameny padající snopy

        Teď už bezpečně poznám, kdy napíšu špatnej text. Nechce se mi ho zpívat. Lidi by asi rádi aby písničkář reagoval na aktuální problémy jako publicistika. Ono se to ale tak nehodí...Tyhle trapný konkrétna jsou první věci který napíšeš a zpravidla taky první který vyhodíš. Mají hrozně omezenou a krátkou životnost.
        Dodnes nepoznám - kdy v té momentální náladě starej text, kterej nějak oživím, zapůsobí, nebo jen tak mine.
        Dobrej zpěvák může klidně zpívat blbosti. Umí zvnějšku napodobit, prodat emoci, zaplakat. Našinec má zpěv spojený s kontemplací a postupným vtahováním lidí do magických kruhů.
        Písničku můžeš donekonečna obměňovat, přidávat parazitní slova ladadaj daj daj. To je právě reakce na nedostatečnost výrazu. Když B. B. Kingovi chybí slovo, tak si prostě pleskne dlaní jak šafář z Hané.

        (Jakej má tedy text písničky ambici?)
        Infikovat lidi s minimem vynaloženýho úsilí nějakým pocitem. Romanopisci to trvá podstatně dýl. Když nezaujměš třetí čtvrtou písní, můžeš se jít zastřelit nebo to zkusit příště líp. Básně můžeš vršit dál bez jedinýho čtenáře. To je výlučnost literatury. Písničku šuplík nedodělá, publikum ji nedožene.
        Není na světě komplikovanějšího textaře než jsem já, těsně za mnou najdeš Dylana, Johna Calea nebo texty Leonarda Cohena. On je ale velký básník a romanopisec, který bokem naštěstí dělá i do písniček.
        (Je fakt, že i špatný text, nebo báseň, je-li postrkován sympatičtější muzikou, se poslouchá lépe.)
        To je výsada a tajemství mládí: určitej souzvuk tónů, třeba G dur na kytaře, probudí v klucích novou strunu a během pěti minut dorostou. Přestože neuměj tancovat, nečetli ústavu nebo nevím co, jsou najednou králové světa.

        (Zacházení s publikem)
        Někdy mívám na pódiu pocit nedotaženosti, chraplavosti... A dole to prej zní fantasticky. Jindy naopak: mužstvo bylo skvěle připraveno, splnilo taktické úkoly, mělo více ze hry, ale prohrálo. Ne vždycky plné nasazení vede k cíli. Je dobré napnout pozornost a pak mírně povolit.

        (Generace)
        Někdo počítá že se životní pocit mění už po deseti letech a já bych tomu i věřil.

        (Servírka se ptá jestli může pustit puca tuca rádio)
        Já hudbu nenávidím, zejména tu z rádia, jestli to vydržíte, přimlouval bych se za ticho.
        ...
        Mně to vadí - hudba se vypíná, až když zpěvák leze na pódium a to je urážka. Jelikož to dělá dojem, že bude jen další zvukovou kulisou, pokračováním akustického hluku, kterej je navíc po technické stránce desetkrát horší. Konzervovaná hudba je hluk, kterým se tenhle intimní prostor kazí.

        (O vyhlídkách klubového hraní, jak Binder řekl, že jednou zanikne)
        No to je otázka dvou let. V Anglii, pravda na předměstích, bylo x folkovejch klubů, ale po dvou letech se změnily v diskotéky s housem a světlama. Ale věřím , že se v jiné podobě objeví jinde. Češi jsou natolik kulturní, že prokouknou že se stávaj obětí zvukovejch manipulací. Moc bych se smrti malých klubů nebál.

        (Životnost v hudbě, změna paradigmatu či ne?)
        Být živ v hudbě dvacet třicet let je neskutečná anomálie, to se stane pár lidem. Jsem vděčnej, že jsem se prozpíval dvěma vysokejma školama i dalším životem. Nestěžuju si na dobu, nebo na to že by si lidi našli jiný vzory. Dokud lidi zajímám, budou chodit, a až ne - tak spánembohem. Kdybych byl jenom zpěvák, asi bych byl rozjitřenější. Dělím svoji pozornost mezi psaní a film a přednášky na škole.

        (Dá se dneska písničkařením uživit?)
        Jenom tím ne. Když k tomu děláš ještě aspoň dvě věci tak jo. Nesmíš moc jezdit na Mallorku.

        (O vzájemnosti textu a hudby)
        Nejpřesnější asi je, že jde o jammování básníka, kterej rytmizuje svýma prostředkama s muzikantem, kterej to zmáhá. To je jako při hraní s živým bubeníkem. On brzy opustí základní rytmy a začne házet možnosti jak čas štěpit jinak. Když to máš všechno sám v sobě tak je to vlastně způsob dialogu dvou profesí. Proto já rád koukám do textu, protože mi to správně nahrazuje toho člověka kterej to napsal. Můžu si se sebou přes papír povídat. Jinak by ten dialog nevznikl. Já text samozřejmě znám, vypadá to schizofrenicky, ale já bych se jinak neodstal do nálady toho rozhovoru. Tak jsem odehrál třeba koncert proti diskotékovým světlům a jak se nekoukám do lidí, pak jsem zjistil, že v sálu není nikdo, že všichni odešli do baru dvacet metrů vedle.
        (reakce na výrok: "v zárodku každé tvorby je prvek agrese a exhibice" - Mně nepřijde, že byste byl v písničkách i jinak přílišný agresor a exhibicionista...)
        Proto se ode mě taková větička dá přijmout. Když to řekne psychoterapeut nebo důstojník, tak je zle. Ti hoši, kteří na to maj, lezou po skalách,vedou skautský oddíly nebo znásilňujou ministranty, ale nám slušným klukům zbývá jen ta poezie písnička. Říká se tomu lyrická agrese. V tom je velká síla.
        Běžný člověk jde do kostela a obtěžuje Boha tím, že se modlí: aby ho nebolela ta šestka vpravo dole a ať se děti dostanou na školu... to je svým způsobem taky agrese i když se kryje za svěcenou vodu. Lyrická agrese je pouze: jsem tady, takhle to cejtim a chci abyste mě vnímali.

        (A o agresi skutečné)
        Problém zvládnout agresi je dneska hrozně důležitý. Už několikrát jsme si říkal, že za tenhle národ nepoložím ani verš, natož život, čistě na základě toho, že mě velmi drsným způsobem předjelo několik aut. Majitelé silných vozů dělají mnohdy větší svinstva než si lidi dělali za bolševika v rámci ROH.
        Dokonce namá cenu ani bojovat za svobodu Čečenského národa, protože to povede k tomu že se k moci dostanou silné klany a budou se vybíjet navzájem. Dneska svět stojí před úplně novou definicí národních kulturních a humanitních zájmů. Spějeme z zániku. Už jsem s věkem méně tolerantní a dávám si pozor na předsevzetí: vše pro národ, vše pro myšlenku a tak...abych nezačal chtít být náhradním Janem Křtitelem. Radši do pekla jako poloviční svině než do nebe jako poloviční mučedník.

        (Na akci proti válce v Čečensku jste ovšem hrál...)
        Je menší zlo zahrát a říct svůj názor, než to odmítnout a riskovat blbý interpretace. Já bych to asi nesvolával, ale pokud někdo považuje za dobrý abych tam zahrál, tak ho respektuju a nechci to kazit.

        (Co tedy dělat?)
        Já pokračuju v rozvíjení toho, v čem jsme byli vychovaní, co jsme pochopili za bolševismu. Z vnějšku infikovaná spora, která jednomu přináší lesy, pole, zámky a buhvíco a druhýmu nic, zakládá na další obnovu levičáckého myšlení, která vede vždy spolehlivě ke katastrofě. Na příkladu Temelína lze vidět, jak cenné je amatérský nakukování do důležitejch věcí. Ty všechny Matky a negativisté, co to nestudovali, ale jsou proti, poměrně přesně odhadli kolik to bude stát a jaké problémy nastanou. Hlasy proti Temelínu lze považovat za zárodek občanské společnosti, na můj vkus to zní příliš hrdě. Řekněme, že to souvisí se skromností, intuicí a nechutí riskovat na cizí účet.

        (O profesionální řevnivost a žárlivosti)
        Nemůžeš pravidelně lézt před lidi bez pocitu že jsi nejlepší. Nějaký přestřelky mezi jednotlivými písničkáři se berou jako povolený doping. Co lidem zní jako nesmiřitelná urážka je mezi dobrýma muzikantama přátelskej šťouch. Mluvím o běžných vztazích - ne o těch zprostředkovaných novinama.
        Fakt je že my jsme byli první, první jsme sundali svým pionýrům výfuk a stali se hrdiny generace. Ti, co přišli po nás, si už museli najít svoji polohu.

        (O tichu)
        Ticho je rytmizovaná emoce, očekávání. V hudbě nemá ticho absolutní hodnotu, jde spíš o příliv nebo odliv energie, nasazení. Ticho je nutkání k aci, je spojené s dechem, sexem a principem řeči. Režisér Pistorius vypozoroval, že jsme si natolik zvykli nevyjadřovat přesně svoje myšlenky, že neumíme mluvit, neumíme dávkovat emoce, odsadit slova, ctít poloverš. A já si uvědomil, že neustále odkládám to hlavní sdělení, vždycky ho nějak textově zachumlám. Doufal jsem, že je to jen otázka chtění. Když jsem si myslel, že to budu chtít rozbalit a pojmenovat, zjistil jsem, že organismus je naladěnej na úplně jinou citovost a že to přesné pojmenování mi uteklo.

        (O učení, o animaci kultury na UK)
        Podpora amatérského umění se přeonačila překladem z francouzštiny na animaci kultury. Já nedostal osnovy, nic, ale naštěstí jsem ve Francii byl a něco jsem o tom pojmu věděl. Původně jsme si usmyslel, že budu mluvit jen o sobě a o svejch zápornejch zkušenostech. Postupně mě to chytlo, takže jsem přistoupil metodologii, četl více odborné literatury, doháněl mezery ve vzdělání.
        Když jsem studentům navrhl, že tenhle obor zkonstituujeme, že zrušíme přehradu mezi vyučujícím a nimi, úžasně to fungovalo. Po pěti letech upadám do konvencí a opakování. Předepsal jsem si, že animaci nesmí učit příliš dlouho jeden člověk. Takže jsem se přinutil s tím seknout, i když by mě to bavilo dál. Učili jsme se jak komunikovat s jinou civilizací, jak být uvnitř Romem, jak světu lákavě nabídnout uskrovnění, ale taky drobnosti, jak odstraňovat psí hovínka...Drze jsem si přibral další mládí, abych se studenty mohl sám v sobě znovu hledat poslání kultury. Nabádám je, aby se vyjadřovali neverbálně, ne jako naše generace, která špatně zato hodně mluví.

        (O TV kultuře)
        Nesmrtelní baviči nás vedou do pekel. Zmizely osobní postoje, autenticita, riziko. Vše je zprostředkováno, zmagazínováno, okomentováno, zabaleno do divácky sledovatelné podoby, jako hořký prášek v čokoládové polevě. Veřejnoprávní prostředky bláhově přejímají diktát těch komerčních. Kulturu prezentují pitvorní skřeti, křečovitě prodávají "nezáživné informace". Jak mají lidé přijímat skutečnou, nemedializovanou kulturu, když jsou dlouhodobě masírováni moderátory, kterým nezmizí ze tváře neupřímný úsměv. Zmizela hloubková dramaturgie, dlouhodobé pohledy, nepozorovaně jsme v bažinách globálního světa, který otročí povrchní zábavě...
        Dobře, tak se zvýší sledovanost o patnáct tisíc lidí, ale na úkor kultury uvažování. Zbývá křepčení na pozadí hodnot, které jsme nevytvořili.

        (O sobě dnes)
        Povídám si s lidmi na music.taxoft.cz/v_merta. S Janou Lewitovou můžeme nabídnout pět typů koncertů, s Antonií Svobodovou improvizovanou hudbu a tanec, s Martinem Rychtou rockovou podobu mých písní. Točím malou ruční kamerou věci, které by sebemenší štáb přizabil nebo ovlivnil. Učím se být neviditelný, ale duchem přítomný. Jde to strašně snadno - něco začít, nabídnout… Dokončovací talent jsem nikdy neměl, a jak ubývá sil, měním se v nabroušeného nespokojence. Potírám sám sebe směsí velikášství a sebeironie.
        Sbírám síly, abych nezatrpkl, nezveličoval drobná příkoří, nekritizoval, aniž bych navrhl řešení, a nekazil jiným lidem život. Celej život jsme se vyvíjel jako samouk a teď čtu knížky který zpěvák nemusí nutně znát, platím si loutnové kursy … role takzvaně svobodně se rozhodujícího zpěváka mě vrací do školních let. To co umím si zpětně koriguju s tím , jak to ve světě vzdělaných hráčů opravdu je. Dowlandova píseň mě usvědčí, že jsem jen trapně a z neznalosti přidal dalších možná tisíc písní zbytečně. Neumětelsky, bez smyslu pro styl, za využití velmi hlučných a směšných prostředků. Patrně definitivně končí období, kdy bych mohl něco objevit, ale můžu se přiučit střídmosti, můžu ořezávat, prostě přejít od té hlíny, kdy se dá neustále přilepovat, k tomu mramoru, kde člověk když jednou ubere, tak už to nikdy nepřidá. Nevím, zda jsem typ mramorového sochaře, ale práce v hlíně skončila.