OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Publicistika

Nenosil jsem žádnou uniformu vzdoru, říká Merta. V seriálu mapuje normalizační šedou zónu

 

Seriál Šedá zóna, jehož třetí a poslední díl uvede Česká televize v  neděli 14. února, je generační zpověď režiséra a muzikanta Vladimíra Merty o  široké vrstvě společnosti, která v době normalizace aktivně nekolaborovala s  komunistickým režimem, ani se nepřidala k pronásledovaným disidentům.Merta v  něm zpovídá osobnosti jako je Jaroslav Hutka, Jan Burian, Jiří Dědeček, Jaromír Nohavica, Daniel Kroupa a další. "Šedá zóna je především o  bezejmenných, malých hrdinech malé doby. Písničkáři jsou jejich věrnými průvodci," říká Merta v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Jak vlastně vznikl nápad na seriál o "šedé zóně"? Proč jste chtěl natočit zrovna tohle téma?

Šedá zóna vznikla jako výsledný produkt mé snahy dokumentovat, co zbylo z  undergroundu. Co je dnes odvaha jít za meze přijatelnosti, jaké jsou dnešní rituály přizpůsobení, jak se projevují jejich důsledky, jaké výbušné směsi doutnají pod povrchem zdánlivé šedi a klidu obecné pasivity. Po letech nezájmu a ostentativní ignorance mi dramaturg Ondřej Šrámek navrhl vyzpovídat písničkáře, kteří pomalu ale jistě zapadají do zapomnění. Nechtělo se mi stavět si pomníček na pozadí jiných, méně šťastných kolegů, posluchačů a  sympatizantů, kteří byli naší velkou rodinou, která nás držela nad vodou. Šedá zóna je především o bezejmenných, malých hrdinech malé doby. Písničkáři jsou jejich věrnými průvodci. Byli jsme si navzájem oporou, výmluvou i omluvou.

Jak jste vybíral účastníky, které budete zpovídat ve vašem filmu?

Výběr respondentů (fuj, jde přeci o blízké i vzdálenější přátele, respektované autority i ctěné protivníky) spočíval na jednoduché osnově: koho mám zapsaného v kalendáři? Kam jsem se tehdy všude prozpíval? Kde pouhý symbol kytary znamenal bezpečnou vstupenku mezi slušné lidi - jak se říkalo těm, kteří sice podlehli lákání, usnadnění své pozice, ale zachovali si tvář, odpovědnost, ohleduplnost k okolí, a nehráli si přehnaně na lidové zbojnické hrdiny. Okrádat nebylo koho - bohatí zmizeli, zbyli jsme si sami. Disidenti, kolportéři podvratných textů, pojízdní kašpárci třetího obrození. Občané druhé, třetí kategorie, vyškrtnutá generace.

V průběhu natáčení se ovšem ukázalo, každý z vámi oslovených lidí definoval "šedou zónu" i svojí pozici v ní trochu jinak…

Někdo si na sebe navěsí objektivně pravdivou, nenápadně slušivou cedulku "Bál jsem se, ale…" A doufá, že si všichni vzpomenou, jakou odvahou překypoval. Jiný vzdoruje, ohrazuje se vůbec proti oslovení: "Co jsem měl dělat? Nechat se zabít?" Třetí jde do sebe, propadá se do té doby a s pomocí dobových dokumentů se tak mimoděk stává spolutvůrcem dokumentu. Jiní s odstupem vyjadřují šedivost doby jako východisko změny, startovací plošinu, nutící každého vyjít ze šedi, dobrat se vlastního, skutečného vybarvení… Umění toho, kdo jde s  kytarou mezi lidi, otevírá se jim, riskuje každodenní malá titěrná hrdinstvíčka, zatímco jiní trpí a sedí alespoň za několik vět, to rozpětí filmu pomáhá udržet pozornost. Ostré střihy mezi sebedefinicí a definicí totality - to je nakonec nejpůsobivější výsledek obcházení kolem tématu. Snažili jsme se jít pod kůži, metodou "tady mě máš, dej se mě taky". Téma sice spočívá na mluvících hlavách, ale výběrem prostředí, taktováním otázek, rytmem odpovědí, kontrastním střihem vznikl celek, který nelze rozcupovat jednotlivými námitkami, jak se to děje dokumentům, olizujícím z bezpečného odstupu děje, u kterých autoři nemohli být.

Sám sebe jste do "šedé zóny" také počítal?

Ano, tajně jsem ovšem doufal, že mne samotného nálepka těsně mine. Pár kamarádů šouplo Třešňáka a mě rovnou do undergroundu. Byl jsem v nejlepším případě průhledně našedlý. Během přípravy výpovědi jsem se vždy snažil otevřít před zpovídaným své vlastní nitro a pokud možno stručně, úderně a zábavně poodkrýt, jak bych já sám reagoval na otázky, které kladu jiným. Takže to byl také soustavný propad do vlastních poklesků, vyvážený ovšem popisem rituálních úkonů, únikových manévrů, které mi umožňovaly nezmizet zcela pod povrchem šedého mimikry. Nenosil jsem žádnou uniformu vzdoru, chodil do školy, na koncerty, do divadel, učil se pokorně jazyky, dějiny umění, udržoval si filmařské vidění, diskutoval ve filmových klubech… Snažil jsem se ze všech sil dokázat sám sobě, že když můžou veřejně vystupovat slavnější, organizovanější, viditelnější umělci, musím se to naučit i já. Spousta pořadatelů předstírala, že neví, koho si do svých klubů SSM zvou. Když jsem měl zákaz v Čechách, ozvali se Slováci, že u nich můžu. Neuvěřitelné, že se o  zákazu dozvěděli dřív než já. Doba byla sice sešněrovaná, ale mezi slušnými lidmi existovalo síťové propojení dávno před internetem. Pod šedou nebo khaki byla i za války skrytá původní jásavá barva. Snažil jsem se vyjadřovat to, co už nesměli spisovatelé, novináři, divadelníci… a oni zase říkali za mě to, na co jsem si netroufal.

V dokumentu mluvíte o tom, že jste musel dělat kompromisy, například zkoušky z marxismu-leninismu. Co bylo z těch kompromisů, které jste zažil, nejhorší?

Neodvratnost konečného cíle útlaku - zařazení mezi "zvládnutelné". Pocit, že po letech zpívání musí přijít akce, které jsem se bál. Vzrůstající obava, že sloužím, jakkoliv proti své vůli, molochu všeobecné podezíravosti, profízlovanosti. Že jako volavka bolševikovi soustřeďuji a přehledně řadím potenciální nepřátele. Stačí pak jen perlustrovat publikum a mne samotného ostentativně nechat být. Ke konci, kdy už se nedalo nepodepsat Několik vět, jsem nutil pořadatele, aby se podíleli na riziku pořádání mých vystoupení. Placák mi připomněl, že jsem vlastně na Kampě před Trnkovým domem hrál s  povolením ÚV SSM. Ti chytří už věděli, kam se přiklonit. Dnes jsou z nich vážení podnikatelé, milionáři.

Jednou z otázek, která v seriálu často vyvstává, je otázka, jestli byli ti, kdo se pohybovali v "šedé zóně", méně morální než disidenti. Například spisovatelka Tereza Boučková říká, že zažila spoustu lidí, kteří byli skvělí, přestože měli normální zaměstnání a chodili třeba do prvomájového průvodu, a zároveň lidí, kteří podepsali Chartu, ale nechovali se podle ní úplně dobře. Jak to vidíte vy?

Jako děti květin jsme bytostně nesnášeli kádrování, pokleslé drby kdo kde s  kým, proč a jak, a co by druzí měli dělat. Tolerance otevřených rodin (která se jistě jinak jevila těm, kteří v nich byli nuceni žít, vyrůstat a odrůstat bez perspektivy uznání okolí) byla i na dálku fascinující.

Daniel Kroupa v dokumentu trefně říká, že totalitní režim neumožňuje žádnou opozici. A že potenciální síla lidí byla v tom, že by bývali mohli říkat nahlas, co se děje, dělat malé kroky k oslabení režimu. Místo toho ale všichni mlčeli. Měla podle vás "šedá zóna" potenciál, který nevyužila?

Ano. Příliš snadno jsme podlehli revolučním zjednodušením typu "třetí cesta neexistuje", "Západ nás sleduje jako laboratoř celého Východu", "je třeba rychle vybudovat finanční elity", "kdo byl připraven na změnu, zvládne i její regulaci".

Šedá zóna souvisí s pojmem šedá skvrna, vystihující tu část osobnosti, okruh zážitků, které nechtěně nevidíme, i když je máme stále před očima. Josef Topol rozeznal ostrou hranu kolaborace a ochoty sloužit jasně osvětlenému ideálu už v morálně trýznivém dramatu Majitelé klíčů, aby drásavě odhalil pseudopravdy kolaborantů v Konci masopustu. Co se ale dělo v šedé zóně pozdějších disidentů mezi ruskou okupací a Chartou? Kdo jim pomáhal přežít, pokrýt jejich aktivity? Kdo za ně platil složenky? Chodili k volbám, aby pokryli své jinak záslužné, ale skryté aktivity? Velké postavy disentu byly z dnešního pohledu stejně šedé, jako zbytek národa. Škvoreckého nesmrtelné postavy typu pověstné Blumenfeldky, průhledně naivní narážky folkařů, únik do srdečně sdílené naivity neexistujícího hrdiny přežití, švejkovství Provázku, Cimrmanů… Bez jejich pokrývajících aktivit bychom nepřežili. Rychlí glosátoři, kteří dnes mediálně rozhodují o existenčních nálepkách těch, na něž oko kamery nedohlédne, jsou stejně neprůhlední, odpudiví a nebezpeční jako totalizátoři minula.

"Vy ještě můžete hrát, tak Chartu nepodepisujte," vzkazovali prý členové Charty těm, kdo tak říkajíc byli v šedé zóně a uvažovali o "přestupu". Podporovali tím vlastně členové Charty šedou zónu?

Ano i ne. Charta byla obojaká, uvrhla celý národ na pár dní na první stránky západních novin - ale zoufale podcenila podpisy těch, jejichž jménem mluvila. Stala se legendárním symbolem, mýtem vyprávěným jako nové pověsti české. Jako vždy v rozhodujících chvílích rozdělila národ na rozumující, vyčkávající většinu, a na morální elitu, ignorující očekávatelnou represi. Společenství prvních podpisů bylo pevné, obrněné vlastní silou, opřenou o zeď, která bránila v dalším ústupu. Šlo o rozumnou úvahu, která získala ohlas západních médií dříve, nežli se k ní mohli připojit i dělníci, opora komunistických režimů. Malý domácí bezejmenný odboj na rozdíl od Charty režim přímo neohrozil. Dodatečné podpisy v atmosféře hysterie, připomínající veřejná odsouzení padesátých let, se jevily jako čirá absurdita absurdní doby: ve větší míře se ze šedi začaly objevovat až v době, kdy už pouhý podpis Charty nevyvolával jen zoufalý nátlak režimu, ale nabízel i východisko z nouze: směrovku do útočiště exilu.

Hrála v tom roli tehdejší akce Asanace, v níž režim nutil řadu svých "nepřátel" cíleným nátlakem k emigraci?

Akce Asanace rozdrtila dosavadní jednotu a čistotu ideálů, převládl slovní balast racionalizace, malá selhání, nárůst spolupráce s režimem, krizi "života v pravdě", o který usilovali autoři Charty, vybavení ovšem raritní možností přežít mimo systém jako "dolaroví tuzemci". Spolupracovali s režimem bizarním způsobem: část honorářů za své disidentské postoje odevzdávali v podobě absurdních daní režimu, jehož základy nenápadně podkopávali. Velikost Charty spočívala v desítkách podrobných zpráv, detailně popisujících rozpory a  hrozící krizi celého systému. Jejich anonymní, Chartou zaštítěné a chráněné hlasy teprve ohrozily režim, rozložily jej zevnitř - a přinesly chartistům jedinečnou možnost formálně zaštítit přechod od šedivé totality k … zářným zítřkům kapitalismu? O tom, o dalších mikropříbězích lidí, na které se v  drastickém sestřihu mnohahodinových výpovědí nedostalo, by mělo vypovídat pokračování minisérie. Ale z šedi dneška už zase vystupují fašizující tendence, mocenské nástroje jednoduchých řešení. Přízrak vnucené totality, nadvlády nositelů moci na šedou vlnou utrápených a zbědovaných nás možná převálcuje, aniž bychom dnešní podobu zešednutí, oslabení autorit, pád do pohodlného přežívání, zaručeného dodržováním nepsaných pravidel přizpůsobení stihli reflektovat.

11. února 2016, Lidovky.cz

---