OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Vladimír Merta: Chtít chytit vítr
Vladimír Merta: Svátky trpělivosti
Vladimír Merta: Bití rublem
Vladimír Merta/Marian Varga: Cestou k…

Když hluboko v sedmdesátých letech prohlašoval Jiří Tichota, že Merta by už měl mít vydáno aspoň deset alb, krčili jsme rameny, že jako ano, ale že mu stejně nikdo žádné nevydá. Jedno pařížské, Ballades de Prague (1969), neměli už ani v Paříži, první české leželo od roku 1970 v Supraphonu pod objednacím číslem 0 13 0826, ale nikdo si je nemohl objednat. A tak tu bylo stále samojediné supraphonské, byť vlastně už třetí, nahrané v březnu 1977 v Mozarteu s houslistou Hrubým, cembalistou Viklickým a dalšími hosty. Teprve těsně před listopadem 1989 stihnul Panton vydat alba Vladimír Merta 1 a 2 s živými nahrávkami z Malostranské besedy z června 1988.

Listopadový převrat pak vykolejil výrobu desek i písničkáře; Vladimíra Mertu možná z celé české špičky nejvíc. Chaos okolního světa i svého já, který dříve překonával a svazoval ve svých písních, ho odvlékl na jiné hrací plochy: Evropský kulturní klub, Ochranné sdružení autorské, hořké fejetony, metry útočné korespondence z počítače, podnikání, boj o zahraniční uplatnění a odezvu. Jenže Mertu textaře, kytaristu a zpěváka nenahradí ani Merta fotograf, kreslíř, architekt, scénárista a režisér, natož pak Merta polemik, politik, organizátor, obchodník. Jak ostatně ilustrují i čtyři naráz vydané kompaktní disky, Mertovy první vůbec. (Na stejné značce, své vlastní ARTeM, už předtím vydal LP Hodina vlka.)

Vydat čtyři CD najednou je obchodní harakiri, zvláště když zdaleka není vyprodán celý náklad dvou alb Pantonu. Navíc: téměř žádná reklama (Merta na ni zřejmě nemá), žádné velké distribuční okruhy. A protože i fotografické obaly, jakkoli hezké a skládající společný typ, případné zájemce dezorientují, nejdříve musíme jejich přesmyčky rozluštit.

Svátky trpělivosti neobsahují pařížský debut, jak by se mohlo zdát podle jeho reprodukce na obalu, nýbrž soukromé studiové snímky z konce 70. let. Pařížskou desku naopak najdeme na albu Chtít chytit vítr (titulní písnička se dříve ovšem jmenovala Dlouho se mi zdá) společně s pěti písněmi z prvního (nevydaného) alba Supraphonu a navíc s Nebylo mrtvých a není raněných; titulní fotografie je táž, kterou už Merta v roce 1977 použil na obalu společného alba sdružení Šafrán. Zadní obalová fotografie z LP Šafrán je zase použita na CD Bití rublem, studiovém výběru ze stejné doby jako Svátky trpělivosti…

Ve zřejmém výrobním spěchu se nestihlo dát diskům výrobní čísla, překontrolovat texty příloh (»Záviděl jsem Garfunkelovi jeho roli ve filmu The Graduate«. - Merta má asi na mysli Dustina Hoffmana) a hlavně pokusit se o lepší kvalitu disku Chtít chytit vítr. Protože se patrně nezachovaly původní pásy s pařížskou a supraphonskou deskou, použil Merta k lisování přehrávek z vinylových desek, leckdy bohužel slyšitelně opotřebovaných. Nevěřím, že by nesehnal čistší desky; to by ovšem musel dlouho a pracně hledat pomocí inzerátů.

Přesto je tento disk nejsilnější. V nahrávkách z let 1968–1971 Merta hýří melodickými nápady, ve verších i mezihrách. Jeho textové obrazy jakoby vedle výtvarnictví (Pomeranče Hieronyma Bosche) čerpaly i z Kafky nebo Tarkovského (Zvoník ve venkovském kostele) a vším vládne nezamindrákovaný úžas dospívajícího, tvořivostí nabitého hippieho. Sebevědomé amatérství, s nímž se pouštěl do úprav národních písní (Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskej rybník, Kočka leze dírou) vydalo krásný doklad o nezkaženosti mládí a tady musí závidět i Merta sám sobě. V příloze je anglický originál a český překlad někdejšího Mertova průvodního textu pro pařížskou desku.

Po technické stránce čistší a zejména pro muzikantské uši bohatší a rafinovanější jsou pokojové nahrávky na Svátcích trpělivosti a Bití rublem. (Zvuk Karel Šafránek, Pavel Dudek a Šaňo Soldán.) Nastoupila Husákova normalizace, emigrace (Písničkář), výprodej slov (Vojna a mír), vědomí vlastní bezmoci (Policejní hodiny), hledání pramenů (Kde? Kdy? Já a ty), docenění nejprostších přátelství (Bača). Co Merta vydumal a čemu primitivnější folkaři opovržlivě říkali »dumačky«, nebylo vždy k tesání do skály, ale místy ano. Merta je bojovník, jen ta bitva nesmí přerůst ve složitou válku. Historická plátna nejsou jeho obor, je autorem polnic nebo večerek: rychle, krátce, naplno. »Fuj, to to bylo ale místama krásný, « vzpomíná v poznámkách, jimiž vybavil přílohu a které jsou lepší než všechny jeho polistopadové dopisy. »Opravdová beznaděj, kde je jí jenom konec! «

Tři hodiny toho, co bývalo, zakončí čtvrtá navíc, současná: Cestou k…, loňský koncert s Mariánem Vargou v Bratislavě. ´Není dobrý ani špatný – prostě byl, a už nikdy nebude stejný. Je to záznam úzkostných pocitů dvou lidí z doby, která se nebude opakovat. Zbudou po ní stohy novinových článků, komentářů, dohod a nedohod. ´ Merta málokdy a s málokým souzní dobře, je příliš svojsky rozevlátý. I s Vargou se hledají. A někdy nacházejí. (Vím já jeden háječek). Ostatně jako když Merta hledá svou novou Prahu magickou. Dnešní Mexico Platz jí ještě není, mapuje nás, ale nezobrazí.

Intelektuální folkaři zpívají především o sobě a také my je hodnotíme nejdřív (a někdy jenom) sami sebou. Pokud si na sebe (na ně) uděláme čas. Já si ho udělal a nelituji.

Jiří Černý
Rock a Pop, 1993, 4, č. 3, s. 28

Plný šuplík Merty

(Vladimír Merta: Chtít chytit vítr, nahrávky z let 68–71; Bití rublem, nahrávky z let 73–74; Svátky trpělivosti, nahrávky z konce sedmdesátých let; ARTeM 1992).

Když Merta vydal Hodinu vlka, zaradoval jsem se, neboť toto jsou archivy, které se otevírat mají. Autor sám, coby podnikatel, vyprázdnil své šuplíky i  nadále měrou velikou, když na třech nosičích vydal průřez svou tvorbou z let, kdy jsme jeho písničky chytali na kotoučové magnetofony z mixpultů. Zároveň vydal i sbírku svých textů Narozen v Čechách, upomínající na Springsteenův název Born in USA.

Jakožto mertofil jsem rád, že se obsah Mertových šuplíků v jedné ze svých kopií přesunul do šuplíku mého. Odtud putuje poměrně často do kazeťáku a  poslouchám a poslouchám. První výběr představuje Mertu z epochy ve Francii vydaných Balad z Prahy. Nahrávky z tohoto alba se tak ocitají konečně doma. Najdete tam tedy i Mertou v pařížském studiu nahrané flétničky a klavír. Doplněno nahrávkami domáckými.

Chmurněji působí druhý výběr, točený doma a reflektující dobu-nedobu. Ne nadarmo má kazeta podtitul Tyto písničky jsou o strachu. Třetí výběr v  některých kouscích zachycuje spolupráci s velkým improvizátorem Jiřím Stivínem a nese podtitul: Tyto písničky jsou o tom, čím jsem kdy chtěl být.

Na české poměry je neobvyklé, že si Merta své kazety opatřil rozsáhlým česko-anglickým doslovem, kde u druhé a třetí kapitoly glosuje vznik jednotlivých písniček. Trošku mne překvapilo, že obalu z Ballades de Prague bylo použito na obalu třetí kazety, ne první. Ale to je muška. Stejně mám kazety všechny, mohu si jejich obsahy libovolně prohazovat.

Celkem se na nich sejdete s třiceti písničkami, uvádím pro zajímavost deset nejdelších i s minutáží. Uvádím je proto, že si myslím, že tato minutáž zaručuje nevysílatelnost v rozhlase, a taky proto, že v našich mladých dobách jsme během každé z těchto písní prožili příběhy dlouhé leta. Pamětníci, kteří nechci říci od folku, ale od pocitů hlubokého prožívání, nezdrhli, si jisté kazety koupí. Těm mladým, kteří pracně objevují, jak se folk dělá a dělat se má, doporučuji rovněž. Nebudete asi poslouchat tři hodiny Merty tahem, ale zkuste si někdy při svíčce poslechnout některou z dlouhých balad českého Dylana a potom se zaposlouchat do ticha. A máte-li pocit, že generace vašich otců za nic nestála, třeba najdete trošku pochopení.

A teď už těch deset nejdelších písní:
Bůček 9:55
Pravda o Marii 8:49
Sněhurky 8:32
Tuláci s lepkavými vlasy 8:20
Svátky trpělivosti 8:03
Inkoustovou tužkou 7:42
Této noci (Fabrička) 7:39
Písničkář 7:29
Jano… 7:25
Pomeranče Hieronyma Bosche 7:02
Mohu vás ujistit, že při nich zapomenete na čas.

Jiří Moravský Brabec
Folk a Country, 1993, roč. 3, č. 11, s. 21

Zpět