OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Sleevenote

Toto jsou písničky o tom, čím jsem kdy chtěl být.

Nesou ji samotou polní cesty / tuláci s lepkavými vlasy
voda jí umyla záhadný úsměv nevěsty / tvar a barva kytary, tvar a barva krásy

Písnička je nejjednodušší cesta ke změně totožnosti: čeho se vám nedostává, to si v ní vysníte. Nesnášel jsem českou tvarohovitost, lákalo mě dusno a neodvolatelná smyslnost, zakázané vztahy, jedovaté ovoce. Trhal jsem hrozny na jihu Francie, po práci mě to táhlo do polí. Přilákal mě oheň, kolem kterého nehnutě seděla snědá rodina v ušmudlaných krajkových košilích. Ti z francouzských cigaret. Gitanos. Pohledy upřené do dálav, a kytara bez kolíčků… Naladěná do nepopsatelného akordu.

Podali mi ji - a já s nimi prohrál celou noc. Hvězdné melodie, které tehdy ze mne vypadly, dodnes marně hledám.

Bačo bačo daj ma košík / pozeraj sa – som Jánošík
Bôh je mrtvý národ padol / prečo by som nepokradol

Nejlepší – a možná jediné pravé - kamarády mám na Slovensku. Když jsme měli doma problémy, věděli to dřív než my. Okamžitě nás zvali k sobě. V Blavě bydleli v devastovaném baráčku, už tehdy si rozdělovali funkce: jeden byl zahradník, druhý kuchař, třetí pidlikal na housle, čtvrtý nosil české knihy z antikvariátu. Dnes jsou někteří budoucí ministři, jiní exministři. Tahle písnička vznikla z dobrého rozmaru, z pocitu bezpečí, který mezi námi kluky, co jsme se znali už před listopadem, trvá.

To jsou mí svatí této noci / tkadlec a tkadlena
nad nimi hvězda betlémská dnes večer vyjde
a něco malé co možná ani oni nikdy nepochopí / něco nicotné a marné
po nich až na věky zbyde

Zoufalá a titěrná malost sálků, ve kterých jsme hráli, zastrčenost lidských osudů, které po koncertu pokračují svým tempem… Smutek v očích holek z první řady, do kterých jsme se stačili během jedné písně zamilovat, a ještě téhož večera na ně zapomenout. Chtěl jsem alespoň jedné udělat takový malý pomníček…, aby i ty ostatní věděly, že na ně nelze zapomenout.

Jirka Stivín si zrovna přišel vypůjčit saxofon, tak jsem mu zahrál pár taktů…, aby si ho jako vyzkoušel. - Dobrý, nemám moc času, dej sem mikrofon a jedem… - řekl a z voleje jsme zahráli, co měl kdo v té chvíli na mysli. To se to hraje, když má někdo talent a chuť a sebevědomí… a nemusí vymejšlet slovíčka.

...a ze souhvězdí jim snesu naději /to aby mě měli raději
Zůstanu... nepůjdu / Jsou svátky trpělivosti

Žárlivá píseň o vztahu, který trvá… chtěl jsem vyprávět o všem, co mi chybí, příběh o dojímavé toleranci, ale stud a neumění z něho udělaly zmatenou milostnou povídku. Na nepovedených písničkách je nejhezčí způsob, jakým se nepovedly.

Ráno sáhla do auta / po svém dívčím památníku
inkoustovou tužkou jsem psal verše na blatníku
Zbyla po mně namyšlená dětská básnička
počty a sloh pětka – pravopis jednička.

Záviděl jsem Hoffmanovi jeho roli ve filmu The Graduate. Nepromítal se u nás, ale četl jsem někde jeho obsah. Tak jsem si ho alespoň v hlavě - jako malé domácí video - napsal, zrežíroval a se spolužačkou a sebou místo Hoffmana taky natočil.

Upadne do trávy a těsně u: hlavy l najdete pramínek krve
A klubíčko s červenou nití

Na školní vojně jsem během nácviku atomového poplachu a následného obsazení západního Německa našel v trávě klubíčko červené bavlnky. Jaký byl asi jeho osud? Odzbrojil jsem a zcivilnil to trapné poleháváni písničkou, která mě napadla na jeden zátah. Jako by mi ji někdo diktoval.

Písnička o ničem na bílém listu papíru – kde je? / Usínám a list zůstává prázdný
a písnička o ničem záčíná a končí / A kde je? Kde je?

Moje paní; která ještě nebyla úplně mojí paní, si postěžovala, že jsem neudělal žádnou písničku jenom pro ni. Zeptal jsem se, o čem by si ji přála. - To je jedno, třeba o ničem. - Takže tahle písnička je opravdu od začátku až do konce o ničem.

Kdybys mi upletl / korálky z duhy
nebyl mě popletl / nikdy' žádný druhý

Zachtělo se mi vstoupit do dívčí duše, vidět se cizíma očima. Lákalo mě dvojí zpracování téhož, v dur a moll, navíc v dialogu a s názvukem lidové melodie. Jedna z mých nejčistších písniček, česká a moravská až na půdu. Myslím, že jsem v ní objevil, jak asi má znít opravdu domácí folkař, zbavený pošilhávání po anglických vzorech. Takových písniček bych mohl vysypat stovky, říkal jsem si… Jenomže mám jenom tuhle jedinou. Krásně ji nazpívala taky Martha Elefteriadu.

Pan Nikdo bude vším a nula bude králem /a nic nebude pro nic na potěšeni davu
Reklama na nic bude blikat nad lokálem / a něčí tělo bude čekat na ničí hlavu
A zničehonic kvůli něčí rezignaci / bude stát všechno za nic a nikdo v práci

Vizi orwellovského světa 1984 jsem nemohl sehnat, tak jsem si vyrobil domácí verzi. Toužebně se čekalo na krizi, která srazí režim na kolena, a ona nepřicházela. Každá doba má svou magii, svůj šém, kterým nás ovládá. Pokoušel jsem se pojmenovat zvrácenou estetiku ošklivosti a nicotnosti, která opanovala lidi kolem mne, a našel pořádnou bluesovou chandru Made in Czechoslovakia. Bez rakvizit černejch mistrů… Fuj, to to bylo ale místama krásný! Opravdová beznaděj, kde je jí jenom konec!

Toto měly být písničky o tom, čím jsem kdy chtěl být. Jsou to ale také písničky o tom, čím jsem se nikdy nestal.

Vladimír Merta

Zpět