OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

• Sleevenote

Recenze

Vladimír Merta 1, Vladimír Merta 2

Věru na málokom se naše gramofirmy tak prohřešily jako na Vladimíru Mertovi. Ve dvaadvaceti měl první elpíčko, ale u francouzské značky Vogue. Z  trezorového supraphonského vyšel až po pěti letech, v roce 1975, singl. Pak konečně domácí albový debut (1978), avšak další deska za dalších deset let v  podobě pantonského EP. Loni v červnu natočil Merta v Malostranské besedě materiál na dvojalbum, Panton ovšem statisíce koupěchtivců dráždí a desky vypouští odděleně v několikaměsíčním rozpětí. Myslí si, že je to vlastně jedno, protože za ta léta Mertovy ineditnosti ho má každý doma na svých kazetách? Na obalu aspoň Mertu omladili o dva roky, aby to tolik nebolelo.

Ano, obě desky neříkají, co bychom nevěděli. Ale je konečně skvělé, že se to doslechnou i ti zatím nezasažení – jde o nejvýznamnější alba naší folkové historie té nejtrvanlivější osobnosti. Na rozdíl od třeba Jiřím Černým přeceněného Nohavicova Darmoděje, zde se nemusíme domýšlet tušených kvalit písničkáře. Mohl si v Kantorově moudré produkci Merta vybrat takřka cokoli ze svých "best of"? Zdá se, že ano. Ani on se ale neubránil změnám v Praze magické, kde vypadlo dvakrát po půl sloce, ale i tak by mu za ni dal pan Seifert asi růži... Co naděláme (to už mi daleko víc vadí zpokornělé publikum, nereagující než spořádanými potlesky jak na výchovném koncertě). Jako by strážci textové mravopočestnosti netušili, že Mertův talent je nesestříhatelný.

A že ho tu máme se vším všudy. Převážně skvělé texty se mohou vykládat na několik způsobů. Koho zahltí obžerná nezvalovská imaginace metafor, které jsou odpalovány z docela běžných rýmů, vybere si věty a obrazy ("noc vrážela hřeby alkoholu hluboko do těla"). Sečtělejší posluchač si bude vybírat poschovávané hrozinky citátů a parafrází ("co čtete, princi... vším čím byl, je rád... tady by měly kvést růže... jdu sám po mostě Legií... blázen na kopci..."). Já mám tu zkušenost, že nejlepší je nechat se unášet celkem, mertovskou vyhraněnou poetikou a stylem, kde se odjakživa mísí objevná krása s banalitami, tragika s  vtipkováním, lyrismus s občanským krédem, autentické osobní zážitky s  rafinovanou fabulací a fikcí. Jen výjimečně se zdá, že se Merta opojil vršením slovíček a nestačil uhlídat autorskou nit (Nebuď nikdy sám, Bohyně zítra, Dezertér). Potom nastane zdvořilá nuda.

Mertovy melodie (někdy spíš "talking blues") a kytarovou brilanci těžko zapsat. S nástrojem je dokonale spojený, v přetlaku nápadů mění náladu doprovodu od folklóru přes blues k renesanci téměř uprostřed jedné sloky. Možná od Dylana zdědil umění horečné nestálosti, pokaždé píseň zahraje a  zazpívá jinak, přesné datum nahrávky bývá tedy významným údajem. Ani jako zpěváka ho nemůžete odzívnout, opět proto, jak "přizpůsobil" češtinu angličtině, neopakovatelně kejklí s přízvuky, neodpustí si své falzety a jiné hlasové legrácky.

To všechno s výtečně vybranými Dykovými Kupředu a Plíží se večery (ze Síly života) skládá portrét ne trojjediné, ale daleko mnohostrannější a  nenahraditelné postavy české kultury. Vždyť kdo z generace čtyřicátníků mezi hudebníky, divadelníky, literáty, filmaři a výtvarníky tak zarputile dlouho a  pronikavě mapuje místo, čas, dobu a způsoby? S palčivou odpovědností za sebe, kamarády, společnost a zeměkouli? S probolenými pochybnostmi ("jsem špatný člověk, co slouží dobré věci") a znovu neklidným hledáním ("něčeho jsem se nasytil, něčeho se mi dál nedostává"). V Mertově slovanské duši, soucítící s  trpícími, ale vždycky zahlédnete nadějnou siluetu človíčka, který z masomlejnu podrazů, lží, pastí a vřavy dějin vychází se vzpřímenou hlavou.

Jan Rejžek
Melodie, 1989, 27, č. 11, s. 347–348

Zpět