OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

• Recenze

Sleevenote

Ing. arch. Vladimír Merta (nar. 20. 1. 1948), muž devatera řemesel, u nějž nikdy nevíte, zda se jimi jen vyhýbá desátému nebo laškuje s Osudem, jakoby zkoušel, která ta sudička je tou pravou – nakusuje s gargantuovským apetitem další odvětví Umění.

Absolvent FAMU – obor režie, folkový zpěvák, básník – textař, filmový režisér a scénárista, fotograf, autor filmové hudby, spisovatel...

Zdá se mi, že každá z těchto profesí i její zhodnocení je, alespoň pro mne určitě, spíše kapitolou příští knihy, než předmětem jednovětých soudů na obalu desky.

Tisíce lidí zná jeho písně z kazet a pásků, z koncertů dvacet let zaznamenávaných anonymními fonoamatéry. Desítky Mertových písní kolují v různých verzích tak, jak je nekonečně obměňoval jakoby v touze po tvaru nejčistším, ve snaze osvětlit verš, resp. harmonický obrat nečekaným zábleskem inspirace – vždy a všude s vírou v existenci génia loci.

Po deseti letech gramomlčení jsme stáli před rozhodnutím. který že "ten Merta" to má vlastně být? Klubový, amfiteátrový, rockový, se studiovým orchestrem atd.? Rozhodnutí nebylo lehké, nicméně téměř bleskové. Merta nejpravější, návrat k prvotní pódiové podobě: jen on a divák. A popravdě řečeno, šlo ještě o to, že volba technologie nahrávky (záznam živého koncertu) , tedy bez složitých procedur výběru skladeb a zdlouhavého shánění studia, pomůže albu co nejrychleji na svět.

Natáčení v Malostranské besedě zastihlo Mertu v pozoruhodně vyrovnané formě. "Málo jsem tvořil," stěžoval si. Zaplať pánbu, jásali nadšeně níže podepsaní spolupracovníci, aniž tušili, že jim po šesti měsících v Gramorevui nevědomky přispěchá na pomoc Jiří Černý svým "Vladimír Merta, tolik těžce zkoušený maják československého folku, má jediného, vždy nebezpečného protivníka v sobě samém, v ošidné nekonečnosti svých nápadů".

K mnoha známým zvukovým podobám, kolujícím po českých luzích, přibývá tedy další. Mohli jsme točit Mertu uprostřed ovací tisíců, na přehlídkách rockových kapel, v euforii velkých koncertů, kdy vás dvě skladby nadchnou, ale zbytek pásku musíte z různých důvodů smazat, abyste se nepřipravili o iluze.

Tato deska je veskrze komorní. (Když ještě protagonista z rozpaků povzbudil diváky slovy "nehlučte, nekašlejte a neřvěte, točíme desku" v domnění, že učinil vtip, zkoprněli diváci úplně. Inu, není nad to, když někdo vystuduje režii.) Přese všechno vznikl onen subtilní, křehoučký vztah samozřejmé pozornosti, vnímavosti, neokázalé úcty, tiché účasti na něčem velkolepém. Pocit spoluúčasti, který Mertovým koncertům tak svědčí.

Můžete namítnout, že na desce mohly být úplně jiné písně, a budete mít pravdu. Sám Merta navrhoval mnoho variant a jistě by mu četné vydržely až dodnes. Ale znáte autora, který by ze 120 skladeb vydědil pro tuto chvíli "nepotřebných" 100?

V Mertových verších leží vedle sebe skromnost i velká gesta, inteligence i prostota, něha vedle siláctví, naivita sousedí s rafinovaností, dospělost s dětskou schopností vidět poprvé, otisk skutečnosti s poezií v jakési symbióze olizující nás jak plameny vzdálených baudelairovských fantomů. To všechno odzbrojuje. Je to všechno pravé, ta ňadra nejsou z neoprenu. Slova, která vyřkl, nehodlá brát zpátky. Ostatně to ani neumí. Merta se nebojí velkých slov, jakoby věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý smysl. Jinak se utopíme ve splašcích vtipů, kdy náš jazyk spěje k říši dialektu a dialekt se stává pouhým mektáním. Je v nich ono velké Slunce naděje, lásky a víry, onen Kantův "mravní zákon ve mně".

Ladislav Kantor, leden 1989

Zpět