OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

• Recenze

Sleevenote

Ten osamělý výkřik odněkud z terchovských skalisek ve filmu opravdu zazní. Jenže němě. Jánošíkovská balada se i nám Čechům vryla pod kůži. Je předobrazem nechvalně známého přerozdělování hmotných statků, které uskutečnili naši otcové, rozhodující se po válce ve jménu naší budoucnosti. Malé národy si vypomáhají velkými bajkami, velké národy naopak berou svým hrdinům polobožské schopnosti, vystavují je pokušením, tak jako nás zkoušejí samotní bohové. Muzikant je pak odedávna poslem mezi oběma měřítky a světy: vysoké a nízké symbolizují doliny a hory, upachtěná každodenní dřina a povznášející let nad morálku a konvence doby. Muzikant má jen doprovázet, nejlíp, když si divák ani neuvědomí, že v tom filmu nějaká hudba byla, tvrdí povrchní praktici. Ale mládež vnímá staré filmy po svém, jako podklad vlastních, prolínajících se hodnot a světů.

Dostalo se nám nečekaného privilegia. V rámci dlouhodobého cyklu improvizované a "site specific" hudby muzikantů, spřízněných kolem Jula Fujaka jsme jednoho večera stáli jako výčitky minulosti před obrovským plátnem nitranského kina. Film jsme stačili shlédnout jen do poloviny. Pro samé zkoušení nazvučení, odposlechu a souběhu slovensko-českých témat jsme se dostali do situace ne nepodobné původnímu muzicírování z doby němého filmu. První slovenský Jánošík vznikal v americké produkci v době, kdy se už v laboratořích připravoval příchod prvního ozvučeného filmu. Nad námi se na plátně míhaly v nadživotní velikosti postavy nejznámější slovenské legendy. Rekonstrukci zbojnického mýtu uvozuje jeho postmoderní zpochybnění. Příběh rámuje pohled současníků: mondénní turisté totiž na současné kolibě obdivují ušlechtilý profil nejstatnějšího z nich. - Nejste vy nakonec Jánošík sám? - vtipkují. Odpovědí je jim hrdé pohození hlavou - a zavile hrozivé mlčení. Jakoby tvůrci chtěli připomenout divákovi, že zasutý genotyp jánošíkovského odporu přežil do dnešních dnů. Jen se ho povrchní čechoslováci bojí přijmout.

Teprve pak vidíme stejného herce kráčet ve velkém celku, kde hovoří duše krajiny. Obklopuje horala jako důvěrně známá náruč. Jistota zakořenění. Jánošík se vrací do rodného kraje ze studií. Ne jako otrapa či zástupce utlačovaného lidu. Spíš naopak – přichází nadaný intelektuál, který se dokázal oddělit a jít svou cestou. V dlouhé lyrické chůzi se seznamuje s dědinou, rolnickou prací, postavením žen a dívek. Připomíná tak dnešní poutníky - hledače autenticity. To je první, monumentální poloha filmové hudby - stylově sahá od současné, dobově pokleslé melodiky až po folklorní ozvuky. Píšťaly, drumle, fujara a drnkací nástroje (brač, loutna, paličkou hraná dvanáctistrunná kytara, loutny) vytvářejí plochy a modelují velikost prostoru. Hudba zde neplní roli ilustrace, ale výkladu charakterů. V němém filmu sice občas vidíme herce otevírat ústa, ale zpěvy, které neslyšíme, cítíme spíš v melodii větru, dechu, rytmických pracovních úkonů. Kameramani se totiž snaží vyhýbat dlouhým múzickým záběrům – němý film nahrazuje slyšené metaforou, viditelným symbolem, střihovým rytmem. Kinofil ocení právě onu archaičnost, vizuální sevřenost starých snímků. Na chvíli propadáme panice: co ještě máme dodávat? Nejsme tu navíc, na obtíž, nepozváni původními tvůrci? Z muzikanta – spolutvůrce se tak nakonec stává pokorný divák, který se přišel dozvědět něco o době i o sobě. Motiv střídání světů poučené folklorní tradic přetavené do podoby neartificiální vážné hudby a folkově renesanční improvizace, určil orientaci diváka. Seděli jsme totiž proti sobě, jako dva rozdělené, ale spolucítící národy, jako svět dobírající se zasuté tradice se světem postmoderního P sebevědomí. V podstatě jsme si ještě stihli říci: my hrajeme širokou krajinu a folklórní témata, vy dvojznačnost světa pánů a napětí děje. My budeme paradoxně vnášet do sálu slovenské nástroje (fujara, drumle, dřevěné lžíce, cimbálkem inspirované kytara, flétny), vy aleatoriku a elektronické šumy. Že jsme se někdy nestihli stáhnout, že došlo k nečekaným přesahům? Právě v porušení slovního konceptu lze vysledovat, čím se liší hudební, múzické vnímání legendy, od jejího vyprávěcího, vizuálně dramatického děje. Motiv cizince ve svém kraji nám uvolnil ruce a popustil stavidla fantazie.

Setkání českých a slovenských hráčů nepostrádá jistou symboliku. Jakoby každému kus toho druhého chyběl. Filmová hudba je individuální prožitek, vnímáme ji osobně: všichni slyšíme stejné tóny, jejich emocionální odraz (synkretické vnímání) závisí na rozpoložení, zkušenosti, míře odevzdání se právě probíhajícímu dobrodružství. Hudební hostina jako oblíbený barokní žánr zde dochází nečekaného oživení. Místo stolu s jídlem, vypravěčem a kdesi schovanou skupinkou kůrových muzikantů jsou na předscéně hned dva zcela jinak orientované soubory. Navíc z obou stran pomyslné hranice. I autentičtí hudci z Terchovej by narazili na meze svých dovedností, zcela vystihnout právě probíhající, zhuštěný filmový čas improvizací nelze. Ale můžeme jej doplnit, zvolnit, převést diváka přes technické nedostatky, anticipovat děj nebo naopak dohrávat již odeznělé scény. Něha ženského hlasu, barokní violy, harfičky a improvizovaných perkusí (mezi ně lze započítat i bušení na monumentální portál při jedné repríze) dodalo mužské podobě mýtu uvěřitelnost. Zaujetí a vášeň, s níž jsme se ucházeli o jednotlivé motivy, strhla na naši stranu i studentské publikum,jindy tak kritické a vyhraněně nesentimentální. Když se na plátně nakonec objeví skutečná muzika (nebo spíš kapela, malý vídeňsko-budapešťský štrajch,jak říkají nacionalisté), nejlíp ji doplní opravdová hudecká trojka nebo folkloristé z Žiliny. My odjinud jsme pak usvědčeni z předělávání hudební historie: zachrání nás vzpomínka na pár notoricky známých, nenáviděných čítankových melodií. Permutace preparovaného cimbálku, loutny, barokní violy, drumle a zpěvu v imaginární mad'arštině doplňuje šum elektronického hluku. Muzikanti v sobě objevují dosud netušené končiny. Doprovod ustupuje do pozadí, ustrašená skromnost původního úmyslu odplouvá s postupným propadáním do jádra příběhu. Vynořuje se hudba na pomezí rituálu a sebedestrukce. Život legendárního hrdiny zvrátí zrada, jedna jediná osoba. Striga, převlečená patrně za cikánku. Kdo jiný by přece podtrhl milovaného zastánce lidu, chráněného majestátními štíty?! Jako bychom neměli dost zrádců sami mezi sebou.

Muzikanta zabolí v duši, když v proudu hry musí doprovodit i tento negativní stereotyp. Spor divokých výkřiků, skřípění a polyrytmů trhá legendu na kusy. Po tomto zvratu se už nevrátí nálada bujarých, sebevědomých horalů. Hrajeme spíš dozvuky legendy, staletí poroby, utrpení a tajeného vzteku. Motivy národní hymny pak nepůsobí pateticky ani národovecky. Jde o zpětnou cestu ke kořenům, ne o násilný populistický výklad.

Zbojnický folklor je nesmrtelný. Přežije i naše hudební lamentace. Proč se vlastně máme vracet k minulosti? Sociálně frustrovaní, ponižovaní a znásilňovaní se derou ke slovu stejnými prostředky,jako kdysi jánošíkovská družina. Doba pokročila – jeden úder za sebou zanechává tisíce obětí. Nepřiměřenost násilí neinspiruje, lid nestojí o nové legendy. Chce laciný chléb a drahé hry. Hrdinové teroru, zbaběle schovaní za zády bezbranných civilistů, budí opovržení a děs. Jánošík snad opravdu v rukou třímal otěže možné změny. My poddaní jen postávali na okraji skutečného (filmově poškrábaného, autentického) dění a pižlali si to své věčné ... á nic, já muzikant.

V jistém slova smyslu (nesmyslu) lze tento film předkládat během přijímaček adeptům skladby, střihu,estetikům, odborníkům na postmodernu a kurátorům národního dědictví. Každý si z rekonstruovaného (proto ne zcela autentického) materiálu může vybrat svůj kus žvance, patřičně jej osladit či opepřit, a vydat se s ním do světa. Křesťanská role zástupné oběti, beránka božího, který se za nás obětoval, je v lidové legendě otočena: spoutaný Jánošík, ponížený a bezmocný, poslouží lidu jako memento, symbol pasivity a návratu do područí. Legendární vůdce, zbavený perutí a magických sil,je na dně opovržení. Z nicoty vzešel, do bezedné propasti zapomnění zase upadá. Ale zjevuje se občas, nepoznán, nenásledován, sestupuje až do našich dnů.

Pro muzikanta je tento odysseovský návrat vyjádřením samotné podstaty improvizace. Z bohaté pokladnice tradice krademe, abychom chudému dnešku dávali. Dost témat pro pár muzikantů, obklopených nástroji z různých oblastí a kulturních okruhů. Celkem jsme měli možnost uvádět film v šesti různých prostorách. Symbolicky lze uzavřít naši zkušenost názvem brněnského alternativního festivalu Expozice nové hudby. Jinak trpně sedící muzikant zde vstupuje do světa rozpohybovaných iluzí, vizí a zasutých dramat. Je na jevišti, je k vidění, a přesto se paradoxně dokáže rozpustit v artefaktu, stává se doprovodným stínem, průvodcem poutníka, putujícího temnotami. Oživuje tak původní senzitivit tvůrců, kteří už nemají příležitost nějak do ozvučení svého díla zasáhnout.

Okamžitá improvizace zkamení každým záznamem. Zůstává snad dobrým studijním materiálem, zachycujícím náš vztah ke zděděnému vizuálnímu dílu. V kinech totiž běží stejný film s komponovanou hudbou. Každé zhudebnění sebou nese kus dobrodružství. To naše si dopřává trochu toho zbojnictví a přelévá do sebe kus neurvalosti, bez níž nelze na okoralou duši zazobaného šlechtice zaútočit. Vycházíme pokaždé ze sálu osvěženi, i když i po šesté znovu zbroceni potem: co jsme to vlastně všechno odehráli? Jak šly scény po sobě? Cože se to vlastně na plátně odehrálo? Naivní oživlé obrazy – nebo skutečný, expresí a národní hrdostí nabitý film, srovnatelný s tehdejšími výboji severské kinematografie? Tento Jánošík se totiž vzdaluje době sucho vzniku. Ve směsi naivity, bouřliváctví, snaživostí nezkušených filmařů, v dobové dani konformnímu publiku (nabubřelá scéna hodování u grófa v závěru film zcela zadusí, umožní ale hráčům položit se do nálady, vystupňovat hrozbu, dojít k předčasnému klimaxu). Monumentalita čerstvě obnoveného filmu překvapila nás i diváky. Muzikanti jsou na rozdíl od zbojníků hluční. Rádi se ukazují před plátnem (jakoby naznačovali: ne on, ale my jsme tu ti praví), šramotí mikrofony, vazbí elektronikou, perforují si po zbojnicku duši a preparují klavír, sotva jej někdo snažně naladil už zase zní jako malé přenosné cimbálky.

Poslouchám různé verze nahrávky a stěží rozeznám, co v té změti tónů zůstává mým autorským vkladem a kde pouze odpovídám na podněty kolegů. V tom je kouzlo a neopakovatelnost skladeb, komponovaných na místě, v reálném čase tady a teď.

Během hodiny zazní hudební pásmo,jehož pouhé notové zachycení by skladateli zabralo týdny času. Připomíná to hudební happening, včetně záludné otázky: mají se vůbec okamžité výkony zaznamenávat? Není vydání CD koncem celého dobrodružství? Nebudeme už jen opakovat vlastní klišé? Záznamem vstupujeme do vašeho reálného života. Obstojíme, nebo jsme si sami nasypali pod nohy hrachu?

Vladimír Merta

Zpět