OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Filmy v hlavě

Mertova diskografie z posledních patnácti let je dosti rozsáhlá. Když ovšem odečteme archivní nahrávky, alba, na nichž doprovázel Janu Lewitovou a záznam společného koncertu Vladimíra Merty s Mariánem Vargou, vyjde nám, že Filmy v hlavě jsou první Mertovou deskou od roku 1989; to je u člověka tak mimořádného talentu velmi překvapivé.

Odpověď na to, proč Merta během tak dlouhé doby nepublikoval žádné nové písně ani se nesnažil studiově natočit ty staré a dosud nevydané, se hledá těžko. Jedním z důvodů jistě byla nejistota ze změněných poměrů: Mertovy písničky už nikdo nezakazuje, ale dost velká část jeho publika teď prostě má jiné zájmy.

Na druhé straně se těžko divit, že okruh Mertových příznivců řídne: zatímco mnozí jeho kolegové v devadesátých letech zúročovali nasbíraný materiál, Merta zůstal u archivních záznamů, navíc často velmi pochybně edičně zpracovaných. Ani teď nenatočil propracované album, jakým naposled bylo P.S. - v roce 1978! Je to zase spíš dokument, dvanáct skladeb sesbíraných z nahrávek koncertů v letech 2000-2003. Z poněkud defétistického Mertova sleevenote a obsahu vesměs skeptických textů jsou kromě velmi kritického pohledu na současnost cítit i pochybnosti o sobě samém ("Někdy se sám sobě hnusím jindy zas tolik ne/halabala píšu co mě právě napadne"). Filmy v hlavě opravdu působí jako obraz písničkáře v tvůrčí krizi, to ale pořád neznamená, že je to zbytečné album. Merta je výjimečnou osobností, zajímavou i ve svých slabších chvílích; ale pochybnosti o tom, zda svůj talent zbytečně nerozmělňuje, tohle album rozhodně nevyvrátilo.

Jaroslav Riedel
Rock & Pop, 2004,k č. 10

Zrníčko písku v soukolí doby

Snad žádný ze slavných předlistopadových písničkářů nevydal po revoluci tolik desek jako Vladimír Merta. I když rozsáhlá kolekce archivních záznamů fanoušky potěšila, stále chybělo album složené z porevolučních písní. A písničkář žijící jen z minulosti je pouhou prázdnou legendou.

Když už jsem se začal bát, že se nové autorské Mertovy desky nedočkáme, objevilo se album Filmy v hlavě, obsahující písně nahrané na koncertech v letech 2000 až 2003. Jaká je tedy nová deska písničkáře, kdysi nazývaného českým folkovým králem?

Jedna ze zásadních otázek pro hodnocení tohoto alba zní: Má recenzent právo posuzovat názory, které písničkář vložil do svých písní (a hodnotit podle nich jednotlivé skladby)? Sám pro sebe si odpovídám: ne. Můj pohled na věc je mnohdy od Mertova výrazně odlišný, ale nepotřebuji se s autorovými názory ztotožnit. Písničkář by však měl být natolik silná osobnost, aby mě donutil nad vyřčeným přemýšlet. Merta tak výraznou autorskou osobností bezpochyby je.

Potěšilo mě, že Filmy v hlavě jsou koncertní nahrávkou. Mertovy koncerty mají často silnou atmosféru, nechodí se na ně z módy, publikum Mistrovi rozumí. Z nahrávky je toto spříznění cítit.

Merta je osobitý zpěvák a výborný kytarista, který umí posluchače “vtáhnout do písně”, a tak vůbec nevadí, že na desce nenajdeme žádné hosty. U Vladimíra Merty (alespoň pro mě) šlo vždy především o texty. (Škoda, že jinak velmi hezký booklet, obsahující i zajímavé komentáře k písním a obsáhlý průvodní text, kazí právě otištěné texty, mnohdy se jen pramálo shodující s nahrávkou). O čem tedy Merta na desce zpívá? Jan Plachetka jej charakterizoval v knize Dokud se zpívá jedním slovem – Neústupný. A přesně tak se nám prezentuje i na tomto albu. Nešetří porevoluční politiky ani disidenty rozdrcené koly úspěchu. Nešetří však hlavně sám sebe, což dodává desce na věrohodnosti. (“Zahrál jsem dvěma stranám na předvolebních mítincích… Bylo to za hubičku plus mrzký jidášský penízek, a zbyla jen pachuť v ústech. A pocit spoluviny” – dočteme se v bookletu.) Jedná se opravdu převážně o “angažovanou” desku, i když na ní najdeme třeba i pěknou píseň o dávné lásce (Samá voda), antiglobalizační song Cindy a Ken nebo skladbu s Kunderovským názvem (i pařížskými reáliemi) Život je jinde. Většina písní však svůj námět skutečně našla v tuzemské politice. Pach ulice (“Dostávám milostné dopisy z kanceláře hradu”), Dále od hradu, dále…, Ples nei i Hotel totalita. Demokracii symbolizuje pro zpěváka stádo ovcí, které chrání slabé (Daleko, blízko) a ve Who is who zpívá: “podoben štvanci s hvězdou jak židi máš ještě šanci – v Občanské alianci.” Velmi působivá je Ponorná řeka, podle níž je udání právě jako ponorná řeka, která se jednou znovu vynoří. K písni se váže typicky Mertovská poznámka v bookletu: “Napsal jsem si svůj vlastní lustrační zákon, a to tak, abych se v něm mohl ocitnout i já sám. Protože co když na mých koncertech lovili oběti?”

Je mi líto, že jsem na Filmech v hlavě nenašel některé výborné písně, třeba Růži z Jericha nebo Chelsea hotel. Osobně bych jimi třeba poslední dvě skladby alba nahradil, ale snad nebudeme na další album “nových” písní čekat příliš dlouho. Ještě jednu věc bych měl zmínit, Merta se v textech nevyhýbá vulgarismům (“jestli někdy vezmu i já mizerný místo v kanclu, pošlete mi koresponďák: Mistře už seš v hajzlu”), ani erotice (“tvé prsní bradavky září do noci, tvrdý benigní nádor, jako svíčky na oltáři hotelu Ambassador”), což by snad mohlo někomu vadit.

Filmy v hlavě pro mě nejvíce symbolizuje silná píseň Soukolí doby. “Jsem zrníčko písku v soukolí doby,” zpívá se v ní.

Právě o tom je podle mě toto album. Kdo z nás by nechtěl být tím zrníčkem, díky němuž by věci, které nás štvou neprobíhaly tak lehce? Merta nenatočil žádné hladce plynoucí album, které má za cíl každému se zavděčit, hlavně ať se skvěle prodává. Jsem velmi zvědav, co se bude o Filmech v hlavě soudit tak za deset let. Poznáme v něm dnešní dobu a nás samé?

Stáváme se zvolna generací legend, zpíval Merta již před revolucí. Filmy v hlavě dokazují, že jejich autor není neživou legendou – má stále co říct.

Václav Miller
Folk a country

Trapně zamotané filmy

Z kdysi pronikavého písničkáře Vladimíra Merty se stal pamfletista

Buď jsou naši písničkáři geniální, nebo česká hudební kritika zcela zkolabovala, pakliže se o některých posvátných jménech zkrátka nediskutuje.

Jenže naštěstí zmizela doba chránění vzácných kusů, které chtěl bolševik nechal vyhynout. Každým dalším dílem přece umělec musí obhajovat své renomé znovu.

Vezměte si Vladimíra Menu. Recenzenti takřka pominuli, že za posledních dvanáct let má dvanáct CD, nepočítaje tři pozoruhodné desky s Janou Lewitovou. Omluvou nemůže být, že vesměs šlo o reedice a předlistopadový repertoár. Minulý měsíc Merta ve své firmě ARTeM konečně vydal album Filmy v  hlavě, krmě přináší tucet jeho nových písní, nahraných v letech 2000-2003 živě na Jablonecku a Liberecku. A zase ticho po pěšině. Tentokrát možná z rozpaků nad folkovou legendou, že si ty filmy měla radši v hlavě nechat…

Je to zvláštní. Jako by popřevratová doba zabila Mertu, pronikavého básníka. A  porodila primitivního pamfletistu, který si umínil, že naváže na poexilovou a  stůj co stůj jedovatou etapu tvorby Karle Kryla. Ve odražení Šafrán přitom jeho mimořádné postavení spočívalo ve mnohovrstevnatém spojení jinotajně složitých textů, stylového "herecky" odstíněného zpěvu a precizní a pestré kytarové techniky. Dnes z toho všeho zůstala pouze hlasová a instrumentální akrobacie.

Všichni mě zklamali

Filmy v hlavě otevírá pseudofolklórní antiglobalizační song Cindy a  Ken, v němž se Merta posmívá barbínám, žel méně úderně než Salman Rushdie v postavě profesora Solanky. výrobce loutek z románu Zběsilost. Ponornou řeku s dosud neotevřeným tématem udavačství zaplevelil slovními tasemnicemi, podobnými zmateným úvahami o bratrech Mašínech ze svého nedávného článku v Lidových novinách. Těžší trauma pro Mertu zřejmě znamená pozvání na hradní recepci za Havlova prezidentství (Audience na Hradě, hahaha!), jinak by mu nevěnoval hned dvě ublíženě sebelítostné písně Pach ulice a  Dále od hradu. dále… O čem by sarkasticky psal, kdyby ho nepozvali? Prvoplánová Who is Who vznikla pro změnu tehdy, když ho zklamala ODA. Všichni totiž jaksi nějak Mertu zklamali.

Copak tyhle polopatické agitky. Nejvíc zaráží, jak vyschla Mertova pověstná metaforičnost a jak se vzmůže leda na banální symboliku beránků a vlků ( Daleko, blízko…), otřepaná. Meteorologická přirovnáni mraky - déšť - slzy (Samá voda) nebo existenciální objevy, že jsme zrníčky písku v soukolí doby (Soukolí doby). Skoro devět minut potřebuje pod kunderovským názvem Život je jinde na užvaněné líčeni osudů studentky světoběžnice. Jedině bluesové Děti dětí se blíží Mertovým dávným písňovým vrcholům. Album končí nejtrapnějším kouskem jeho dlouhé kariéry Ples NEI, se zoufalými rýmy "legrace/deviace", "erekce/impotence", "oukej/NEI".

Neboť takhle dnes básní Vladimír Merta: "žije/pyje", "fízli/lízli", "elitu/totalitu", "v kanclu/v hajzlu", "fanynce na triku/ještě ti stojí, smutnej komiku?" Vrcholem ztráty nadhledu je rovněž Hotel Totalita, který si s obraty typu "u huby pěna dní našlehaná tlačenicí u moci a u koryta" podává ruku s výkřiky milicionáře Karla Sýse nebo Daniela Strože v Haló novinách. Pěje-li "a kecám halabala to, co mě právě napadne", napsal si recenzi či klinickou zprávu o nynějším stavu své zhrzené duše sám.

Na slovech už vlastně nesejde

Editoři Adam Goda Kocián a Tomáš Kolman se nejapně vymlouvají, že zpívané texty se výrazně liší od těch otištěných v bookletu. Co jim bránilo zpětně je do něj přepsat z nahrávek? Takhle poskytli svědectví o autorově popletenosti nebo autocenzuře, kdys místo "milostné dopisy Dáši z kanceláře Hradu", zpívá "milostné dopisy z kanceláře Hradu", věta "práva se nedovoláš" je asi stejná jako "Boha se nedovoláš", "jde muž s křížem na zádech a kat s nožem v kříži" se záhadně mění na "jde muž s křížem na zádech a muž s nožem za pasem", "malí černí panteři v parku rozvážejí ranní dávky heroinu a mléka" a při koncertu potom rozvážejí "svou ranní dávku kávy"! Což jen dokazuje zaměnitelnost Mertových prázdných slov a mechanické vyplňování křížovek ve folkovém domově důchodců.

Proč jsem si vlastně myslel, že právě od něho se dočkám hluboké reflexe těchto časů? Že by nebyl tak geniální jako všichni naši slavní písničkáři?

Jan Rejžek
Mladá fronta Dnes, 24. července 2004, s. IV (příloha Kavárna)

Zpět