OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Sleevenote

Filmy v hlavě

točíme sami sobě. Pouštíte si je před usnutím na sítnici vlastního oka. Mozek registruje podněty, a polospánek je přetváří do podoby naznačených dialogů, tlumených vášní, post-postmoderně poskakujícího děje. Staré filmy pro pamětníky mají punc rukodělnosti: někdo je někde v reálném prostoru a čase musel skutečně prožít. Současný film vzniká ve virtuálním polobytí několika mikročipů. Necháváme se unášet neexistující realitou… ale kam? Nakonec nás vždy dostihnou naše vlastní přeludy, běsi, pochybnosti. A zplaněné sny, a nenaplněné touhy. Film je proměnlivá konstanta, nestálá stálost. Všechno se opakuje znova, a z poblikávajícího políčka drobných posunů v čase vzniká dojem života, skutečnějšího než skutečnost sama. Dřív jsem si filmy zapisoval, rozesílal je na všechny strany, toužil je uskutečnit. Ten poslední, věčně nenatočený film ale nesmí být nikdy dokončen. Odvíjí se nejdokonaleji v hlubinách sdílené představivosti. Něco z nich ukápne do písniček.

Nejlepší výběr je ten, který ještě nikdo neudělal. Oddaluji okamžik, kdy vstoupím na trh se svou starou, otlučenou duší. Drzost mládí ta tam, a moudrost stáří se nedostavuje. Nezvyklé ticho nezájmu nahradilo zákazy, vakuum zaujaté kritiky reklamní slogany. Ten pravý ŽIVOT JE JINDE, někde daleko za Paříží. Užíváme si náhradní životy, SAMÁ VODA voda voda voda…

Nabídky na vydání živých koncertů jsem vždy odmítal s těžkým srdcem. Sám si nejraději pouštím pirátské kopie dylanovských koncertů. Spousta mých posluchačů má stejně vybraný vkus. Dále od dokonalosti, blíž k okamžitému tepu chvíle. Začala se mi hromadit diskografie, kterou si zase dělají lidé sami pro sebe, z touhy seřadit, srovnat, porovnat své pocity. Najít místo, kde se dá vyhodit kotva a porozhlídnout se po pustině, kam jsme dopluli. Sepsal jsem několik hořkých úvah o stavu folku na českých tocích. Ale našel cizí chyby ve svém vlastním díle. Nakládáme na sebe pseudoproblémy, hádáme se s lidmi, nezasluhujícími pohled. Strávil jsem spousty času vymýšlením způsobu, jak odmítnu návrhy ke spolupráci - nikdo se je neopovážil položit. Hledám důvody a hrdá slova, odmítající komerční nabídky - ale žádná nepřichází.

Další důvod texty zestručnit, vyhodit balast a dodat jim konečně odstup, sebeironii, lehkou samozřejmost, která dělá z proklamace píseň, majetek cizích uší. Kam teče PONORNÁ ŘEKA?

Mám se spokojit s věčným osaháváním hlíny slov, která se převalují v puse jako mdlé víno, pokaždé jinak, vždy z nedostatku lepšího? Stává se zvláštní věc: špatně napsaná píseň se vzepře někde v oblasti sevřené hrudi, vyhřezne navenek v podobě vlastního protestu proti již napsanému. Jsem rodem jazzman… umím proměnit neumění v krátkodobý zisk, příslib budoucího nápadu, záblesk geniality. Jazzman se v nouzi může opřít o partnera vedle sebe či za sebou. Nahlížím do textů jako do cizího materiálu, který někdo jiný - totiž já sám – musí za někoho na místě dodělat. V textech nehledám jen jistotu dosaženého, ale vybídnutí k další improvizaci. Která verze je lepší? Kolikátá kopie? Vzájemné osahávání publika a zpěváka může být samo osobě důvodem vzniku nové varianty textu, který mám před sebou. Pach mediální ulice zavane mezi řádky, něco na místě zkrotím, zcenzuruji, jiné nápady se derou tam, kde už měl být dávno refrén. Těžká doba občas spadne pod stůl, lehká je až příliš odlehčená… Vzniká nekonečný seriál, film v hlavě, nehotový tvar, hliněný Golem, k němuž se připlácne kdejaký parazitní nápad, bludný rým, náhodné téma. PACH ULICE, z něhož se ještě hůře vybírá. Ustrnul jsem na půli cesty. Skalní fandové věc rozčísli: vybrali pár koncertů, které spolupořádali, a řekli jenom: podepiš se.

Do literárních kaváren, experimentálních klubů a romanticky potemnělých sklepů vozím tři zcela odlišné akustické kytary: předválečného českého gibsona, japonskou kopii amerického Corta, a dvanáctistrunnou Yamahu. Všechny nástroje jsou podladěné o jeden, dva tóny. To pro ty, kdo by se chtěli s kytarou v ruce dostat písničkám trochu pod kůži. Střídání nástrojů během dvouhodinového sledu povídání, ladění a zpěvu nepůsobí rušivě. Problém nastává, jakmile dáte na nahrávce tři odlišné písně vedle sebe. Kde hledat vyvážení, jakýsi ideální akustický střed, když samotný zpěv dlouhých balad kolísá mezi temnou dyšností a extatickým výkřikem? Právě nepřítomnost produkčního dohledu, ekonomické úvahy či načasování té které písně činí z živého koncertu dobrodružství. Daň neopakovatelnosti chvíle je snesitelná: ve studiu často dlouhou píseň ani nedohraji. Exhibovat do prázdna digitální divočiny mě nebaví. Přijde mi úchylné kárat a kritizovat nepřítomné. Písničkaření se vzdálilo kontaktu s živoucími lidmi, vstoupilo n a horkou půdu soutěživosti, rychlých vzestupů a krutých pádů do zapomnění. Když jsme dohráli v prestižním klubu krylovský koncert, vyholení mládenci mžiku rozebrali pódium - a na stejném místě se objevila vyzývavá tanečnice. Klub se rázem zaplnil mladými lidmi, se kterými bych nechtěl nikdy mít nic společného. Ani národ. Nerad zpívám ve studiu do čtyř zdí, neumím se otevírat na dálku jako střecha garáže. Hudba je spoluprožívání. Vynikající posluchač splývá se špatným autorem. Posloucháme skutečně dnešní tvář písničky, nebo svůj vlastní nostalgický pocit, tlukot vlastního srdce? Dokážeme ještě vycítit za nevyřčeným víc, než je na papíře či v seskupení jedniček a nul? V dobách analogového záznamu hrozilo přeřvání pásku víc než občasné postihy, ještě se nehrálo mezi stánky s cetkami a všichni na všem byli stejně. Ideální publikum jste byli vy… těch pár nadšenců, doktorů folkových věd, nositelů ohně, kteří do písní ukládali své mimosmyslové poselství, svůj runový zápis do galaxie netečnosti. Kdysi na hradě Lipnici byli všichni, kdo něco chtěli opravdu říct, a pár lidí si už nechalo podepsat cancák od sympafáka v khaki bundě, který rozhodně nevypadal na prezidenta. Každý z nás se jednou musí podepsat, teď ještě kdy, kde a na čem… DÁLE OD HRADU DÁLE… volají strážní duchové.

Dohrál jsem Prahu magickou (s Ivou Bittovou a Olinem Nejezchlebou) a skromně seděl v neuvěřitelně zaneřáděném zákulisí. Zavolal si mě stranou Dobeš, a že mi chce něco důležitého říct. Otálel, upíjel, napínal mě, a já čekal nějakou kolegiální pochvalu. Pak se konečně odhodlal a utrousil: - Týýýý Vladimíre (jenom tak mimochodem napodobil intonaci z Havlovy Audience, nebo se mi to jenom zdálo? Lanďák dokonale vystihl, jak se tehdy protahovaně mluvilo, aby slova zněla a člověk nakonec nic moc neřek…) – Už dlouho jsem ti chtěl říct… (celý jsem se schoulil v očekávání nějaké vesmírné pochvaly). Kdy konečně napíšeš jednu dobrou písničku? - A Filip Topol, mág zkrvavených prstů, a zase to: - Vladimíre… je to dobrý, ale… strašně starýýýýý… –

Za stažené závěsy HOTELU TOTALITA se vtírá PACH ULICE. Kam patřím já? Žiji a padám dobou mimo její čas. Ale nestojím, hraju za pochodu, internet neinternet. Stálice na vlastním zataženém nebi, kde občas sám sobě zazářím, když se mraky trochu rozutečou a obnaží tu filmařskou kulisu, kterou umím sám sobě postavit. Jsem přeci režisér, tak co… hraji už jaksi navíc, na dluh. Ne Bulatu Okudžavovi. Sobě.

Patří vůbec k fotku věčná improvizace, hledání unikajícího tvaru? Nemá se naopak omezený talent přizpůsobit úhlednosti doby? Kromě českých Ivů, mistrů světa a gladiátorských sázek se v chrámu, zasvěcenému hrám, nic neděje. Má si tedy písničkář vymýšlet problémy, které teprve budou? Nebo naopak patlavě rozebírat prošvihlé možnosti, reflektovat zavilé mlčení, s nímž se stisknutými zuby přenechával veslo dějin jiným, vzdělanějším, moudřejším a morálně vyspělejším?

Sebeklam vlastní důstojnosti a nezaměnitelného hlasu nám údajně odebral vítězný samet. Jenomže každý zklamal sama sebe, hrál na PLESE NEI. Falešná lítost kolem mě plandala jako státní prapory, nová slova, dosud nepoužitá v písničkách, se míhala jako závoj mámení nad starou makulaturou. Když otočím list s první skicou písně, najdu dokument doby. Psal jsem ostošest, aniž bych se obtěžoval po sobě číst. Jen aby se taková změna zachovala v prvotním obtisku! Země se řítí do nové, neznámé černé díry. Kdo podá svědectví, přetavené imaginací do neodolatelné směsi erotiky, naznačeného příběhu, výsměšné zkratky a parodie na parodii? Noviny reagují rychleji - uštěpačné komentáře zavedených smíšků vycházely příštího dne, dostávaly se na stůl českého národa i s donáškou, za pár reklamních šupů.

Poznal jsem docela opožděně, možná až pod tíhou odchodu Karla Kryla, že jsem se upsal hydře angažované písně… byt'si s nadhledem. Dostali mě! Kurva, tak si nás přece představovali pánové z komisí, nakonec jsme se zesměšnili i před estébáky, kterým se dařilo v polostínu polostínové ekonomiky… Sály se prázdnily, jak jsem hrál halabala, jen to, co mne opravdu za poslední měsíc napadlo, plus nějaké zhudebněné reklamní návody a nabídky. CINDY A KEN…

Kouzelník Guerin jen pro prvních 5 000 zájemců zdarma poodhalí své uměni jak zcela bez práce pohádkově rozmnožit libovolnou sumu… Za nezávazný letáček odešlete 2 000 korun, jen na krytí nákladů pobytu kouzelníka v ČR.

Ano… i já jsem přemýšlel, jak to asi dělá. Pravda a láska slovně vítězí nad lží a nenávistí, ale proč teprve po pádu opony začíná opravdové drama mistrů manipulace z HOTELU TOTALITA? A do toho první podvody, uplacená demokracie, falešné tituly, strany, kterým jsme i svým předvolebním zpěvem pomáhali bezděky k moci. Nebo ke dnu…

Sály se nejprve prázdnily, pak zmenšovaly, až se nám uzavřely docela. Objevovali se ovšem noví pořadatelé, a staří fanoušci se přicházeli přesvědčit, že ještě žijeme, něco si myslíme a nějak se vyvíjíme. Nešlo to ani tam, ani zpátky. Ne, časy se nemění. Nedělám si iluze, folkaři si lezou navzájem krkem. A bude hůř. Dnešní scéna plodí splachovací zastydlé krylíky, kteří nikoho neurazí, salónní mučedníky a muzikálově našlápnuté rodinné typy. Na hudbu se sází jako na koně či fotbalisty. Splachovací super svět, hygienicky nezávadný v okamžiku svého zániku způsobí ekologickou katastrofu. Nezahubí nás cizí kultury ani asteroidy, ale odpadky vlastní duše. CINDY a KENA můžete pozvat na Den žen, podnikový večírek nebo dobročinný koncert (budou tam všichni, kdo dnes v hudbě něco znamenají). Neudělají ostudu, ale ani nezapadnou. Ztenčující se undergroundní koutek si drží své výjimečné koncerty (o penězích se nemluví, zase se vybírá do klobouku). Doba nepatřičně výjimečných koncertů pominula. Letadlové přesuny, směšná náhrada pocitového strádání, pomsta za újmy, restituce osobních debaklů…

Přiznat krizi, jakkoliv tvůrčí, je trapné. Předstírat sebevědomí, vystavovat fasádu, za níž se skrývá polorozpadlá osobnost nepatřičné. Doba mě dohnala k hudební lži, nebo neumím najít skulinu ve zdi svobody a demokracie, dělící nás od odpadlého státečku na východě?

Přepisuji na místě jednou napsané. Ukrojím podle improvizovaných melodií přebytečné kusy slov, vyhazuji kdysi tak opojně nové výrazy ze slovníku politických ekonomů, ovšem sem tam se privatizace, hrad či kupónovka nebo akcie přece jen zachová. Jako barrandovské otisky trilobitů v Trilobit baru… Jen k nápadu přidat otisk jiné, efemérní bytosti, která si na terasu vyšla s hradním architektem naplánovat další exkluzivní párty, na kterou přijde i… Kouzelník?

Jakýsi písničkář se ztratil, vykázaný z hranic své vlastní země… Ubývá kolegů a kamarádů, i starých textů, ve kterých rozpoznáte dnešní dobu. Její zasuté stránky, setrvalé nemoci, zašlé nenávisti a podlost. Znějí osvobodivě, s lehkým nánosem galerijního lesku zapadají někam mezi staré kafemlejnky a staré oleštěné kliky, vyhozené mezi střepy. Měly zaniknout s odcházejícím režimem, ale znějí varovněji, než upocené novotvary. Lidi si našli svou niku, kde se dalo dlouhodobě přežít, oklepali se z debaklů a vracejí se sami k sobě. Chodí na svou vlastní nostalgii… Ze dvou extrémů se jako v kornoutu nějakého pornocukráře slila nová hořkosladká podoba písničkáře za zenitem: odstrčeného národního barda, a nezkrotně nesmělého revolucionáře. Prapor drsného protestu převzaly už dávno před revolucí pohybová divadla a teroristé. Všechno titěrné a varovně depresivní je najednou tak DALEKO BLÍZKO. Intelektuální punkeři se pevně usadili v pravidelných TV pořadech.

Živý koncert není jen nálada dne, akustika místa, postavení měsíce a třeba úrovně spodní vody. Nejde o žádnou geomantii, mystika místa může být i negativní: unavily vás domácí práce, tenis nebo jste se jenom praštili do brňavky? Prší a venku se setmělo? Na koncertě se opakuje rituál znovuzrození písně z vody a vzduchu. Z počátečního chaosu v hlavě se rodí okamžité nálady, obměny melodií, poměr drsnosti a něhy. Zvu vás tedy na projížďku po nočním jezeře černé fantazie. Usaďte se na dně loďky a dívejte se do nebe. Napřímit občanská záda lze nejsnáze vleže. Promítněte si koncert jako film v hlavě. Uvidíte sami sebe v hlavní roli - ve stavu polosnění ještě nepřišlo milosrdné zapomnění, a smyslu už nás pomalu ale jistě opouštějí. V takové chvíli usíná zpěvák, a v posluchači se rodí autor. Kdo je kdo? WHO IS WHO? Jak jsou si oba blízcí. Oběma není pomoci.

Vladimír Merta

Zpět