OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Oblíbený zpěvák

Dnes o koncertních albech Vladimíra Merty po 22 letech

V době, kdy Vladimír Merta psal řádky "Kdysi jsem byl váš oblíbený zpěvák", byla to mertovsky hrdá fikce o sobě samém. Sice ho nenatáčely filmové štáby jako v té písni, zato na jeho koncerty nemusel viset často ani jeden plakát, aby bylo narváno čekateli na revoltu, poezii, naději. Dvě koncertní elpíčka, nahraná v Malostranské besedě, jsou kusem historie sklonku totalitní éry. Ladislav Kantor, šedá eminence mnohého tehdejšího dění, vyvzdoroval vydání na Pantonu, státním labelu pro takzvané "menšinové žánry". Věrné Mertovo publikum ty písně už znalo - z kolujících pásků, z koncertů mezi zákazy. Hlavní význam vydání tkvěl v tom, že to bylo oficiální gesto: Hleďte, už smíme vydat Mertu zpívajícího o stesku po emigrovavších přátelích! Časy se mění!

Když dnes vychází rozšířená reedice Vladimír Merta - Live (Galén), dobové reálie jsou mimo hru. A přece si moje generace nemůže vymazat z hlavy trsy vzpomínek. Třeba na pásmo zhudebněné poezie Struny ve větru: měli jsme vztek, že Merta nezpívá svoje texty, i když jsme věděli, že nesmí. Na druhou stranu to byla lekce: že Josefa Horu nebo Viktora Dyka si nesmí člověk nechat ukrást. Když režisér Jan Kačer nechal v inscenaci Krysaře v Divadle na Vinohradech Mertu na úvod zavýt a pak zazpívat Dykovu výsměšnou diagnózu národa ("vyvětráváme, vyvětráváme"), byl to omamný squating, zábor kusu "jejich" světa našimi lidmi. A Merta dál ryl - hlavně sám do sebe - pro alibistickou distribuci viny mezi "my" a "oni".

Naštvaní jsme byli i tehdy, když se idol Merta - v "kapele" Dobrá úroda - s  elektrickou kytarou válel po zemi a nekonečně sóloval: jednak od něj všichni čekali něco úplně jiného, jednak ta sóla nebyla moc dobrá. Tolik cenzorů a  poserů tehdy házelo Mertovi klacky pod nohy: a když měl možnost vystoupit a  zpívat, dokázal většinu času nadšeně vyplýtvat na experimentování, odlišné verze textu, něco, co ho zrovna zaujalo. Bylo v tom hodně z Dylanovy hrdé neochoty nechat se vpasovat do role generačního spasitele.

A pak byly momenty královsky využité: to když Merta vytasil na Portě song Praha magická, když přesně glosoval klam "přestavbového ducha" a iluze spojené s pražskou návštěvou Gorbačova. Zpíval o tom, o čem se mlčelo. I kdyby ty písně byly primitivní nebo připitomělé, znamenaly by mnoho. Ale ony nebyly. Byli jsme tak pyšní na to, že odpůrci režimu jako Merta nejsou "pouzí" zastánci postojů, ale skuteční básníci a hudebníci.

Když tehdy dvě živá alba vyšla, vůbec jsem necítil triumf, ale zklamání. Jako mnozí další Mertovi posluchači, měl jsem v paměti jeho album "P. S." z roku 1977, kde využil nahrávací studio k velkolepým kejklům akustickým i elektrickým, se silnými hosty i jako solitér multiinstrumentalista. "Živák" se zdál sázkou na jistotu, obavou z  muzikantského kroku vpřed. Trochu si to myslím dodnes, jen mi názor korigují svědectví v novém bookletu: že jiná než koncertní nahrávka by nejspíš neprošla cenzurou a že nervák Merta měl dost práce se svými vnitřními démony.

Nejvíc ze všeho čekám na to, zda se nad "starými" písněmi (čtvrtstoletí, co to je!) potkám s někým, kdo v době jejich vzniku ještě nebyl na světě, a teď k  nim řekne něco nového, třeba o verších "kdekoliv se sejdou dva anebo tři / aby vzývali noc ve jménu tmy / stačí, abychom povstali a řekli: / ještě jsme tu my". A taky by to chtělo nenásilnou odpověd na Mertovy provokativní sebepochyby. "Byly (tehdejší písně, pozn.) tak obezřetně obecné, že platí dodnes? Nebo tak opatrné, že se dnes děti ptají, za co nás vlastně nenáviděli…?" Zatraceně, Vladimíre, to má za tebou po takovémhle sleeve-note publikum běžet a volat - néé, néé, je to - většinou - prostě dobrý?! Byla by to sice pravda, ale takovýhle typ posluchače sis nevychoval.

Pavel Klusák,
Lidové noviny, 30. října 2010, s. 30

Na vrcholu

Písničkář VLADIMÍR MERTA lepší alba než ta z osmaosmdesátého roku už těžko natočí.

Galén je značka především pražského nakladatelství lékařské literatury. Ovšem ředitel firmy Lubomír Houdek dává v edičních plánech průchod i svému vztahu k  publicistice, k memoárům, ale hlavně k písničkářům. Jejich tvorbu nechává reflektovat v knihách a postupně k nim přibral i vydávání desek - jak nových titulů (Vlastimil Třešňák a Band: Němý suflér), tak hlavně pečlivě zpracovaných reedic už sotva dostupných nahrávek. Mezi "oprášená čísla" náleží i nahrávky Vladimíra Merty vzniklé v pražské Malostranské besedě v červnu 1988.

Původně to byla dvě samostatná alba vydaná roku 1989 Pantonem. Ke každé albové sestavě nyní přibyly čtyři bonusy - skladby tehdy buď z technických, nebo ideologických důvodů vyřazené. A takto vzniklá CD Galén zabalil do papírového obalu graficky upraveného Joskou a Kateřinou Skalníkovými a vybavil přílohou. Ta obsahuje dobové fotografie, přepis všech textů zařazených písní, původní "doslovy" producenta nahrávky Ladislava Kantora a jeho i Mertovo letošní P. S.

Není žádným tajemstvím, že Vladimíru Mertovi společenský převrat "vzal nepřítele" a vybil mu tematickou munici, ačkoliv z písničkářů, kteří v téhle zemi za normalizace zůstali, zrovna on svou tvorbou náležel k neprvoplánově angažovaným; jeho sršivý a přívalovitý talent pracoval s barvitými opisy a  významovými meandry. Zůstává hlubinným tajemstvím o zdrojích a cestách tvůrčích schopností, proč se v Mertově extrémně kreativní bytosti natolik radikálně uzavřely písničkářské kohouty. Dvojalbum z Malostranské besedy klade ten otazník obzvlášť naléhavě jednoduše proto, že představuje Mertu ve vrcholné formě.

Co z těch sedmadvaceti písní dvojalba zbylo pro dnešek? Jednak svědectví o tom, kolik toho pod tlakem okolností dokázal tuzemský písničkářský tvůrce na sebe významově naložit. Jednak nejméně polovině písní toho uplynulý čas ubral jen málo nebo nic, neboť jde o hutné výpovědi o věcech, které vážnými byly tenkrát a takovými jsou i teď - láska, smrt, vůle či nevůle ztratit sama sebe v  mlýnici dobových pokušení a zkoušek.

Josef Chuchma
Víkend, magazín Mladá Fronta Dnes, 30. října 2010, s. 43

Mirákl, takto zázrak

"Každý, kdo odešel, jakoby mně dal výpověď," cituju zpaměti z  Vaculíkova Českého snáře, Vladimír Merta emigraci nahlížel podobně: "Kdo odsud utíká, bere si na cestu poslední kousek mé země" (Chór). A snad i  vstřícněji, laskavěji: "Budu doufat, že jsi v pohodě/Budu ti držet místo v  hospodě" (Nebuď nikdy sám). První "jakýsi písničkář" se ztratil už voce 1969. A Merta tehdy poslal Krylovi "pohlednici se Švejkem a s Hradčanama" a "hrst rodné země" (Jakýsi písničkář se ztratil). Během dalších patnácti let odešli do exilu "absolutní kamarádi" Hutka, Třešňák, z těch nejznámějších, a Vladimírovi nezbylo než "učit svoje děti naslouchat tichu, ve kterém jako by někdo stále stál a zpíval." (Nebuď nikdy sám). A ony (my jsme) naslouchali. Merta si zbyl sám sobě (davový souhlas na koncertech ho spíš dokázal znejistit), nejspíš si s Dylanem říkal: I´ll Keep It With Mine, Beru to na sebe, solitér.

Myslím si, že toto břímě a obří stesk, mohly by být jedním z klíčů k chápání alespoň útržků Mertových písní v sedmdesátých a osmdesátých letech a k "sebevražednému" éthosu ("Střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté", Vzdálené výstřely), který ještě umocňoval jakousi odtažitostí, ochranným zbarvením, nikoli před establišmentem, ale před zbožněním publika – tím se mimochodem zcela odlišoval od pozdějších písničkářů ne-šafránovské generace. Nevím, je-li tato poloha Mertových písní přenosná i na lidi, kterým kamarádi nemizeli jako "sníh z hor," mne Vladimír po celých dvacet let svým hlubokým smutkem, účelným vztekem a z tehdejšího pohledu šílenou odvahou pomáhal morálně ukotvit, přežívat hnusnou dobu a vzdorovat v mezích (ne)zákona.

Rekapitulujme pro pořádek, čeho se Vladimír na vinylu do osmaosmdesátého domohl. Prvně - a tak se taky datuje naše první setkání skrz "dráťák" - slyšel jsem v rozhlasové Houpačce manželů Černých písničku Malá Julie, tak vzdálenou všemu kvetoucímu bigbítu. Jiří hrál tehdy z čerstvě vydaného alba Ballades De Prague (1969), naneštěstí jen ve Francii (Disque Vogue). K nám se pak celá léta pašovalo, vyšlo nakonec až v roce 2009 péčí vydavatelství Galén. Pokus o  první tuzemské album (myslím, že se nejprve mělo jmenovat Pravda o Marii, pak Obrázky v kartách) zkrachoval už při první přehrávce pro nové vedení Supraphonu (skuhrafonu, říkalo se). Ačkoli se Merta snažil držet své lyrické polohy, dle svědectví dr. Olgy Šotolové, která byla členkou příslušné schvalovací komise, neměl šanci na úspěch. "Spousta lidí lezla vzteky po stropě, " říkala mi Olga, když jsem jí o málem dvacet let později dával do Gramorevue ke schválení (Černého či Rejžkovu???) recenzi na Mertova dvě pantonská alba. O nich má být dnes řeč… Ale toto tu musí ještě být: singl Zem voní dřevem (páchne řevem, říkalo se) a Písmenková láska bylo to jediné, co zbylo - vryto do černých drážek. Tedy ještě bychom mohli přidat Kámen a  strom, písní kterou byl Vladimír (i s Písmenkovou láskou) zastoupen na kompilaci s vše říkajícím názvem Šafrán (1977). Vylisovaný náklad však šel do stoupy, Hutka byl totiž už jednou nohou v Holandsku. Když mi jeden z mála zachovaných kusů dr. Šotolová věnovala, "neměli šanci," pravila, zatímco jsem jí dával ke schválení recenzi na ta dvě Mertova alba o nichž tu už dávno měla být řeč … atakdále, jen pár měsíců před… před jednadvaceti lety. Voči i  uši braly, zázrak. Ale ještě něco: První "mirákl" však přišel už v roce 1978, kdy se díky buldočí povaze producenta Hynka Žalčíka podařilo do edičního plánu Supraphonu probít opravdu debutové sólové album Vladimíra Merty P.S., s  trochou pomoci od spřízněných duší – rockerů, jazzmanů i "frakounů". O tom, že na tuhle geniální syntézu, svátek navzdory pitomosti sedmdesátek, míní Merta navázat nyní (po málem pětatřiceti letech) s Dobrou úrodou, se zatím jen špitá.

Deset následujících let si Merta safírovou jehlou neškrt´, nebylo po čem. Jen na stále řidších koncertech "to bral za nás", solitér. Hodně psal v těch časech, piloval furt už beztak výjimečnou techniku hry na kytaru, hlas mu trochu zhrubnul, ale Vladimír si s ním uměl žonglovat, jak potřeboval. Většina repertoáru z alb, o kterých tu bude řeč, pochází právě z těch zčubených dob.

Po mírně bezzubém pantonském EP Vybraná slova (z června 1986, vydáno 1988) konečně přicházejí na řadu dvě desky vydané snad s dvouměsíční prodlevou, záznamy ze dvou červnových koncertů v Malostranské besedě, původně devatenáct písní (dnes s osmi bonusy). Signál změn to byl silný, řečeno s Dylanem "něco se tu stalo" (jistěže i díky vyjednávačského umu producenta Ladislava Kantora) , nikdo pořádně nevěděl co, byl to takový zázrak, mirákl.

Vystoupení v MB stihlo Vladimíra v dokonalém vyladění (sice mohl nahrát desku podobnou P.S., tedy s přispěním spřízněných rockerských i jazzových duší, nakonec se rozhodl pro tuto ryzí komorní polohu). Merta vybíral zhruba ze sto dvaceti písní (mám dojem, že mírně potlačil ty lyrické na úkor aktualit "osmdesátek" (Profesionální humanista - o pražské návštěvě Kurta Vonneguta, Video 2000 či Armády noci), nikoli však agitek. Možná byly v tu chvíli důležitější než Vladimírovy niterné (a vlastně docela soukromé) reflexe sedmdesátých let.

Záznam z Besedy obsahuje také tehdy nejvytleskávanější Mertovu píseň Praha magická, poetický sumář povahy národa. Její kouzlo (ostatně jako magie většiny písní) funguje dosud.

"Zůstává hlubinným tajemstvím o zdrojích a cestách tvůrčích schopností, proč se v Mertově extrémně kreativní bytosti natolik radikálně uzavřely písničkářské kohouty," píše v recenzi Josef Chuchma. "Dvojalbum z  Malostranské besedy klade ten otazník obzvlášť naléhavě jednoduše proto, že představuje Mertu ve vrcholné formě."

A to ti, Josefe nestačí?! I kdyby Vladimír už nikdy nic nenatočil nebo se živil šantánem či reklamou, nebylo tohoto vrchovatě? Můžeme po něm chtít víc? Třeba fakt ne. Pro tu katastrofickou vizi napadá mne Youngova parola: Je lepší shořet než vyhasnout! Anebo ještě jednou Vaculík (zas po paměti): "Že se poměry zlepšily? Výborně! Konečně mi do nich nic není." Solitér.

Vojtěch Lindaur
Beatová rozhledna, Bulletin rádia Beat, 24. listopadu 2010

Kouzlo stále funguje

"Každý, kdo odešel, jako by mně dal výpověď," cituju zpaměti z Vaculíkova Českého snáře. Vladimír Merta emigraci nahlížel podobně: "Kdo odsud utíká, bere si na cestu poslední kousek mé země" (Chór). A snad i vstřícněji, laskavěji: "Budu doufat, že jsi v pohodě/Budu ti držet místo v hospodě." ( Nebuď nikdy sám). První "jakýsi písničkář" se ztratil už v roce 1969. A  Merta tehdy poslal Krylovi "pohlednici se Švejkem a s Hradčanama" a "hrst rodné země" (Jakýsi písničkář se ztratil). Během dalších patnácti let odešli do exilu "absolutní kamarádi" Hutka, Třešňák, z těch nejznámějších, a  Vladimírovi nezbylo než "učit svoje děti naslouchat tichu, ve kterém jako by někdo stále stál a zpíval" (Nebuď nikdy sám). A ony (my jsme) naslouchaly. Merta si zbyl sám sobě (davový souhlas na koncertech ho spíš dokázal znejistit), nejspíš si s Dylanem říkal: I’ll Keep It With Mine, Beru to na sebe, solitér.

Myslím si, že toto břímě a obří stesk mohly by být jedním z klíčů k chápání alespoň útržků Mertových písní v sedmdesátých a osmdesátých letech a k "sebevražednému" étosu ("Střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté", Vzdálené výstřely), který ještě umocňoval jakousi odtažitostí, ochranným zbarvením, nikoli před establishmentem, ale před zbožněním publika – tím se mimochodem zcela odlišoval od pozdějších písničkářů ne-šafránovské generace. Nevím, je-li tato poloha Mertových písní přenosná i  na lidi, kterým kamarádi nemizeli jako "sníh z hor", mně Vladimír po celých dvacet let svým hlubokým smutkem, účelným vztekem a z tehdejšího pohledu šílenou odvahou pomáhal morálně ukotvit, přežívat hnusnou dobu a vzdorovat v  mezích (ne)zákona.

Deset let (od vydání alba P. S., 1978) si Merta safírovou jehlou neškrt’, nebylo po čem. Jen na stále řidších koncertech "to bral za nás", solitér. Hodně psal v těch časech, piloval furt už beztak výjimečnou techniku hry na kytaru, hlas mu trochu zhrubl, ale Vladimír si s ním uměl žonglovat, jak potřeboval. Většina repertoáru z alb, o nichž tu je řeč, pochází právě z těch zčubených dob.

Po mírně bezzubém pantonském EP Vybraná slova (z června 1986, vydáno 1988) konečně přicházejí na řadu dvě desky vydané snad s dvouměsíční prodlevou, záznamy ze dvou červnových koncertů v Malostranské besedě, původně devatenáct písní (dnes s osmi bonusy). Signál změn to byl silný, řečeno se sylabem, "něco se tu stalo" (jistěže i díky vyjednávačskému umu producenta Ladislava Kantora) , nikdo pořádně nevěděl co, byl to takový zázrak, mirákl.

Vystoupení v MB stihlo Vladimíra v dokonalém vyladění (sice mohl nahrát desku podobnou P. S., tedy s přispěním spřízněných rockerských i jazzových duší, nakonec se rozhodl pro tuto ryzí komorní polohu). Merta vybíral zhruba ze sto dvaceti písní (mám dojem, že mírně potlačil ty lyrické na úkor aktualit "osmdesátek" – Profesionální humanista o pražské návštěvě Kurta Vonneguta, Video 2000 či Armády noci), nikoli však agitek. Možná byly v tu chvíli důležitější než Vladimírovy niterné (a vlastně docela soukromé) reflexe sedmdesátých let.

Záznam z Besedy obsahuje také tehdy nejvytleskávanější Mertovu píseň Praha magická, poetický sumář povahy národa. Její kouzlo (ostatně jako magie většiny písní) funguje dosud.

Vojtěch Lindaur
Reflex, 2010, roč. 21, č. 47, s. 79

Vladimír Merta: Live - Malostranská beseda 1988

Konečně! Konečně se společného CD vydání (navíc v krásném digipacku a s informačně naprosto vyčerpávajícím bookletem) dočkala dvě alba Vladimíra Merty z roku 1989, natočená v červnu 1988 živě v pražské Malostranské besedě. Alba, která jsou dost možná vrcholem českého folku let těsně předrevolučních. Folku? Berte to slovo s přiměřenou rezervou, coby zjednodušené vyjádření pro akustické písničkaření. Protože Merta byl (respektive stále je) především naprosto jedinečný PÍSNIČKÁŘ.

Jedinečný jak svým originálním způsobem hry na kytaru, skrznaskrz prodchnutým improvizační svobodomyslností (proto snad nikdy nezahrál jednu a tutéž skladbu dvakrát zcela identicky a proto s ním jeho občasní technicky vycepovaní spoluhráči měli odjakživa „problém“, neboť předem rytmicky a tempově jasně daná forma Mertu svazovala), tak vpravdě fenomenálním veršováním. Poněvadž texty, které Merta psal a zpíval, vždy byly (až na pár ne vždy povedených legrácek, ale ty tu nenajdete) opravdová poezie s ohromující obsahovou hloubkou. Jeho brilantní práce s jazykem, smysl pro obrazotvornost a dar nenásilně dovádět posluchače ke hledání skrytých významů a „čtení mezi řádky“ často zaváněly až genialitou. Řada Mertových fascinujících slovních spojení a  abstraktních mikropříběhů s mnoharozměrným poselstvím je doslova nadčasových a  „nadrežimních“.

Oproti původnímu vydání se na tomto 2CD objevuje dalších osm tehdy natočených skladeb, včetně bolestně sžíravé Mertovy reflexe emigrace (nejen) kolegů z  folkové branže nazvané Chór. Těžko hledat nějakou výhradu. Snad jen takovou, že Mertův repertoár byl už v té době velice obsáhlý a i když zde nenajdete jedinou slabou věc, mohlo se teoreticky samozřejmě dostat i na některé jiné písně a nahrávka mohla být dramaturgicky možná ještě o chloupek dokonalejší. Jen proto nedávám plný počet hvězdiček.

Zlatý hřeb: Praha magická, Ticho, Chór

Zní to jako: vrcholné okamžiky českého písničkářství na sklonku bolševismu

Petr Korál
www.muzikus.cz, 24. listopadu 2010

Nebýt "něco uprostřed"

Reportáž ze křtu CD Vladimír Merta - Live v Malostranské Besedě

Před šesti lety vyšel v časopisu Reflex rozhovor hudebního publicisty Petra Korála s Vladimírem Mertou. Z většiny odpovědí Vladimíra Merty vyznívala podobná trpkost jako ze slov Karla Kryla po jeho návratu v roce 1989. Přiznám se, že jsem zpočátku v případě obou zmíněných písničkářů jejich trpkost tak trochu nechápal. Nyní se oběma dodatečně omlouvám. Ona trpkost nebyla způsobena nějakou uraženou ješitností, ale zklamáním. Zklamáním z druhé strany získané svobody, která je svobodou nejen pro poctivé a nadané tvůrce, ale i pro podvodníky a lháře, bývalé i současné.

Vladimír Merta patří k několika vyvoleným, kterým je dáno mnoho umu a řemesel. Jeho písňové texty reflektují pocity, které jsou u většiny z nás někde zasuty u dna a při poslechu Mertových písní najednou pozvolna vyplují na povrch a  osloví ty, kteří naslouchají. Někdy texty jen létají mezi nebem a zemí jako pestrý motýl a nezbývá, než se dívat a mít tisíce pocitů. Merta je nezvalovským kouzelníkem se slovy, s metaforami a přitom si vyhrává s melodií, přidává tóny a zvuky, vše doprovázeno perfektním ovládáním nástroje, ať je to kytara či loutna.

Nakladatelství Galén patří k těm, kteří si k "běžnému chodu podniku", což je zdravotnická literatura, přidají onu pověstnou třešeň na dortu. Jednou z takových třešní je vydání dvoualba Vladimír Merta Live. V červnu 1988 v Malostranské Besedě byly zásluhou zvukaře Petra Mayera nahrány a poté především zásluhou Ladislava Kantora ze skupiny C&K Vocal vydány desky - LP. V té době se dávno ještě necinkalo klíči a Ladislav Kantor musel vynaložit u vydavatelství Panton mnoho diplomacie a schopnosti vyjednávat. Na obě LP se samozřejmě, zejména díky kapacitě desky nedostaly všechny nahrané skladby. Výsledkem snažení ředitele Galénu Lubomíra Houdka a dalších spolupracovníků je dvoualbum obsahující ve srovnání s oběma LP i osm bonusů, skladeb, které na zmíněných LP deskách nejsou. Remastering a mastering měl na starosti Petr Mayer a design Joska a Kateřina Skalníkovi.

Dne 18. října 2010 proběhl křest dvoualba - kde jinde než v Malostranské Besedě. Vladimír Merta zpíval jak písně z dvoualba, tak samozřejmě i další, protože výběr z jeho tvorby je v podstatě nepřeberný. Tak vedle úvodní Kocoviny z desky zněly postupně i další klenoty jako například Intuice ženy nebo Svatá válka. Ke každému křtu patří hosté. Tím hlavním byla skupina C&K Vocal. Tato skupina slavila loňského roku 40 let. Řadím ji mezi vynikající solitéry mezi vokálními soubory. Skupinou prošla řada jmen, namátkou jmenuji zejména Luboše Pospíšila či Jiřího Šlupku Svěráka. V  současné sestavě účinkují z té původní jen Ladislav Kantor, Jiří Cerha a Helena Arnetová, dosud nedoceněný vynikající alt. U sólové desky Heleny Arnetové Všechno nebo nic z  roku 1987 jsem téměř nedýchal. Dalšími členy skupiny v současnosti jsou Zuzana Hanzlová, Hana Horká, známá ze skupiny Asonance a Michal Pleskot. Ladislav Kantor, který ten večer mluveným slovem doplňoval spojovací text Vladimíra Merty mezi jednotlivými písněmi, připomenul spolupráci C&K Vocal s Vladimírem Mertou počátkem sedmdesátých let minulého století v divadle Ateliér a zmínil se i o historii vzniku dvou LP. Vladimíra Mertu doprovodil C&K Vocal ve dvou stěžejních skladbách dvoualba, tj. v písni Kecy a Praha magická. Tu první z obou jmenovaných zpíval Merta statisícům posluchačů na Václavském náměstí v listopadu 1989. Vladimír Merta připomněl i nedávno zesnulého Jiřího Křižana historkou, jak společným zpěvem valašské písně zklidnili atmosféru rodícího se Občanského fóra. Jo, kde jsou ty časy? Na dvoualbu jsou i dvě zhudebněné básně Viktora Dyka - Plíží se večery a Kupředu. Tyto básně složené jedním z našich nejlepších, a s výjimkou stále hraného Krysaře, v podstatě zapomenutého básníka a také politika jsou staré sto let, ale působí tak, jako kdyby byly napsány dnes. Píseň Kupředu zazpívala s doprovodem Mertovy kytary Helena Arnetová: "Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět, při kterémkoli tak nás vidím díle. Ne zlí, ne dobří. Tak něco uprostřed." Druhým hostem po přestávce byl britský bluesman žijící v Praze - Justin Lavash. Byla to velmi dobrá volba, o čemž svědčil bouřlivý potlesk vyprodaného sálu. Křest desky měl na starosti "hlavní pachatel" dvoualba pan doktor Houdek. Ladislav Kantor řekl, že kniha patří do knihovny, deska do přehrávače a alkohol do úst. Proto nebyla deska polita ani symbolicky. Je dobré, že osobnost Vladimíra Merty, jednoho z největších umělců současnosti, byla takto připomenuta. Nemáme tolik lidí, ale jak napsal Viktor Dyk - raději jsme "něco uprostřed", či ještě raději dole.

Tomáš Pohl
www.folktime.cz, 2. listopadu 2010

Hutka a Merta otvírají archivy, vycházejí jejich dlouho nedostupná alba

Legendární nahrávky písničkářů Jaroslava Hutky a Vladimíra Merty nabízí ediční řada Olivovníky nakladatelství Galén. V České republice poprvé, 33 let po svém vzniku, vyšlo Hutkovo exilové album Pravděpodobné vzdálenosti. Po 20 letech, poprvé na CD, se pak objevila živá nahrávka Vladimíra Merty pořízená v roce 1988 v pražské Malostranské besedě.

První Hutkovo autorské album zaznamenává koncert, který se konal v roce 1977 v  pražské Baráčnické rychtě. O rok později odešel Hutka, signatář Charty 77, do exilu. Pásek zvukaře Jindřicha Kučery se podařilo propašovat za hranice a  záznam vyšel ve Švédsku v roce 1978 jako první deska vydavatelství Šafrán 78, jejímž logem se stala Hutkova kresba ptáčka se zamčeným zobáčkem.

Litvínov – zrcadlo normalizace

"Album Pravděpodobné vzdálenosti je pro mě významné zejména tím, že šlo o  první desku vydanou svobodně a sestavenou tak, jak jsem si přál," podotkl Hutka.

Na desce jsou dvě z písní, kterými se Hutka natrvalo zapsal do dějin českého písničkářství – Pravděpodobné vzdálenosti a Litvínov. Zejména druhá píseň je zrcadlem takzvané normalizace. Nechybí ani zřejmě nejznámější Hutkova píseň Havlíčku, Havle, napsaná v rozjitřené atmosféře prvních měsíců po zveřejnění Charty 77.

Deska bude pokřtěna 13. prosince koncertem v restauraci U vystřelenýho oka na pražském Žižkově. Kromě Hutky zahrají písničkáři Vladimír Veit a pravděpodobně i Vlasta Třešňák a Vladimír Merta.

Krycí jméno Šafrán

Jako další titul spisů Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vychází Mertovo 2CD Live/Malostranská beseda 1988 s nahrávkami, které byly poprvé vydány jako dvojice vinylových desek na začátku roku 1989. Deska vydaná tehdy díky producentovi Ladislavu Kantorovi byla jedním ze signálů blížících se politických změn v tehdejším Československu.

Podle pamětníků nešlo vůbec o snadný úkol. Merta jako jeden z nejvýznamnějších představitelů městského písničkářství byl předmětem soustavného zájmu Státní bezpečnosti, která na něj vedla svazek s krycím jménem Šafrán.

První album Mertovi vyšlo zkraje roku 1969 ve Francii a do rodné země autora se jen pašovalo. Druhé LP natočené již doma roku 1969 Supraphon vyřadil z  edičních plánů, aby z něj v roce 1975 vydal jen slavný singl Písmenková láska.

V roce 1977 natočil Merta první domácí album P. S., a to na poslední chvíli před rozehnáním sdružení Šafrán, jehož profilová deska byla již na příkaz StB sešrotována.

V červnu 1988 byly natočeny dva Mertovy koncerty v Malostranské besedě. O rok později bylo z natočených koncertů sestřiháno a vydáno LP s pořadovým číslem 1 a s "kartonovým" obalem Josky Skalníka. O několik měsíců později následovala dvojka.

Reedice na CD obsahuje písně z vydané dvojice LP desek plus osm písní z  původního koncertu. "Merta se nebojí velkých slov, jako by věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý význam," napsal v lednu 1989 Ladislav Kantor.

Kultura.iHNed.cz, 28. listopadu 2010

Legendární nahrávky Hutky a Merty

Nakladatelství Galén se rozhodlo vydat reedice slavných nahrávek velkých českých písničkářů. Legendární nahrávky písničkářů Jaroslava Hutky a Vladimíra Merty, zakazovaných komunistickým režimem, nabízí ediční řada Olivovníky nakladatelství Galén. V České republice poprvé, třiatřicet let po svém vzniku, oficiálně vyšlo Hutkovo exilové album Pravděpodobné vzdálenosti. Po dvaceti letech, poprvé na CD, se pak objevila živá nahrávka Vladimíra Merty, pořízená v roce 1988 v Malostranské besedě.

První Hutkovo autorské album je záznam koncertu, který se konal v roce 1977 v  Baráčnické rychtě. O rok později odešel Hutka, signatář Charty 77, do exilu. Pásek zvukaře Jindřicha Kučery se podařilo propašovat za hranice a záznam vyšel ve Švédsku v roce 1978 jako první deska vydavatelství Šafrán 78, jejímž logem se stala Hutkova kresba ptáčka se zamčeným zobáčkem.

"Album Pravděpodobné vzdálenosti je pro mě významné zejména tím, že šlo o  první desku vydanou svobodně a sestavenou tak, jak jsem si přál," podotkl Jaroslav Hutka.

Na desce jsou dvě z písní, kterými se Hutka natrvalo zapsal do dějin českého písničkářství - Pravděpodobné vzdálenosti a Litvínov. Zejména druhá píseň je zrcadlem takzvané normalizace. Nechybí ani zřejmě nejznámější píseň Havlíčku, Havle, napsaná v rozjitřené atmosféře prvních měsíců po zveřejnění Charty 77.

Deska bude pokřtěna 13. prosince koncertem v restauraci U vystřelenýho oka na Žižkově. Vedle Hutky zahraje Vladimír Veita pravděpodobně i Vlasta Třešňák a  Vladimír Merta.

Jako další titul spisů Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vychází Mertovo 2CD Live/ Malostranská beseda 1988 s nahrávkami, které poprvé vyšly jako dvojice vinylových desek na začátku roku 1989. Deska vydaná tehdy díky producentovi Ladislavu Kantorovi byla jedním ze signálů blížících se politických změn v tehdejším Československu.

V červnu 1988 byly natočeny dva Mertovy koncerty v Malostranské besedě. O rok později bylo z natočených koncertů sestřiháno a vydáno LP s pořadovým číslem 1 a s "kartonovým" obalem Josky Skalníka. O několik měsíců později následovala dvojka. Reedice na CD obsahuje písně z vydané dvojice LP desek plus osm písní z původního koncertu. "Merta se nebojí velkých slov, jako by věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý význam," napsal v lednu 1989 Ladislav Kantor.

Hospodářské noviny, 23. listopadu 2010, s. 13

Merta a Třešňák: Písně o svobodě a naději

Po vynikající knize Šafrán (2009) či prvních svazcích sebraných spisů Jaroslava Hutky pokračuje nakladatelství Galén v mapování toho nejlepšího z  české písničkářské scény novým vydáním zásadních alb Vlastimila Třešňáka a  Vladimíra Merty. Třešňákova první deska Zeměměřič z roku 1978 se dočkala rozšířené edice a původně dvě samostatné Mertovy desky se záznamem z Malostranské besedy z roku 1988 poprvé vycházejí pohromadě (a také s  několika bonusy) pod názvem Live / Malostranská beseda 1988.

Merta a Třešňák tvořili v 70. letech spolu s Hutkou základní pilíře volného sdružení Šafrán. Byli a jsou to muži různých povah, různého přístupu k hudbě a  různého slovníku. Merta, absolvent dvou vysokých škol, který svou první desku vydal trochu utajeně na konci 60. let v Paříži, je básníkem rozevlátého projevu. Písničkář-proletář Třešňák, jenž od mládí snil o kariéře rockera, své drsně poetické obrazy kupí, jako kdyby mával lopatou. Oběma je společný široký kulturní rozhled a také to, že si nezadali s komunistickým režimem.

Třešňáka StB donutila - mimo jiné fyzickým mučením - k emigraci. Merta ve vlasti sice zůstal, ale v dobách, kdy byl podle neoficiálních anket nejoblíbenějším folkovým zpěvákem, musel čelit zákazům vystupování. První velká deska ve vlasti mu vyšla v roce 1978 a na další musel čekat jedenáct let. Teprve v roce 1989 vyšla zmíněná dvojice koncertních elpíček a teprve nyní se celý projekt dočkal kompletního souhrnného vydání.

Třešňák doma před emigrací nevydal nic, avšak Jiří Pallas, někdejší organizátor koncertů Šafránu, mu vydal první album v exilu. Pro Pallasovo vydavatelství Šafrán 78 natočil Třešňák ještě v Praze - v bytě svého známého Robina Hájka - několik písní jen s akustickou kytarou. Nahrávka, která vyšla ve Švédsku pod názvem Zeměměřič, je podle hudebního kritika Jiřího černého jednou z nejzásadnějších desek českého folku. Pod názvem Zeměměřič atd. ji nyní Galén vydává na dvojalbu, doplněnou o  dosud nevydané skladby z tzv. Hájkových pásků.

I když od sebe Třešňákovy studiové snímky a Mertův koncertní záznam dělí deset let, v obou případech jde o ukázku kvalitní tvorby autorů, kteří se nedali zastrašit a zlomit normalizačním režimem. V mnohovýznamových textech obou písničkářů zaujme množství odkazů na Bibli a používání křesťanské terminologie coby metafor. Jejich používání svědčí nejen o sečtělosti obou autorů, ale především o tom, že v době "povinného materialismu" přemýšleli o duchovnu, brali odkazy na křesťanství jako něco samozřejmého, jako něco, co do jejich poetického světa naprosto samozřejmě patřilo. A j sou také dokladem toho, jak se ve slušných lidech v časech nesvobody svářela beznaděj s nadějí.

Oba autoři ve svých textech pochopitelně hovoří o svobodě. Třešňák si například nechce zvyknout "na mříže v tom dusnu tady", Merta ironicky zpívá: "Nebudu si stěžovat. Vzali nám svobodu a dali bůhví kam. Co si budem namlouvat, každý sejí zbaví rád - a sám." I díky těmto veršům o svobodě a díky nevyřčeným slovům naděje zůstávají Třešňákovy a Mertovy písně z doby normalizace nadčasovým poselstvím pro příští generace.

Milan Tesař
Katolický týdeník, 2010, roč. 21, č. 48, s. 8

Mertovo charizma funguje i po dvaadvaceti letech

Koncerty Vladimíra Merty patřily k nejhlubším posluchačským zážitkům, které byly v osmdesátých letech k dispozici - a nezáleželo na tom, zda zrovna hrál v  zastrčeném klubu ROH, kam ho propašovali kamarádi, či před tisícihlavým davem na Portě. To, že mohl vystupovat jen sporadicky a někdy jen načerno, přitom sílu jeho osobnosti spíš posilovalo. Pouhá zmínka "možná tam zahraje Merta" znamenala pro spoustu lidí nejen příslib hudebního happeningu, ale i šanci na cosi důležitějšího, takřka metafyzického. Bylo to jeho autorskou osobitostí, faktem, že Merta byl jedním z nejzdatnějších českých kytaristů a i velkým hudebním improvizátorem. A hlavně díky jeho takřka prorockému charizmatu. To zachycuje živé dvojalbum natočené v roce 1988 během dvou koncertů v  Malostranské besedě, jež nyní vydává Galén.

Letošní edice, rozšířená o osm skladeb, přináší především odpověď na zásadní otázku. Funguje Mertova magie i nyní, navíc zprostředkovaně přes záznamy na cédéčku? Ano i ne. Patos textů písní jako Kecy ("jsem špatný člověk, který slouží dobré věci") či Armády noci nyní posluchač vnímá pochopitelně jako trochu nadbytečný. Autodokumentární strofy jako "Na video si mě nahrával ministerský synek / v Melodii o mně - jak já to slyším - píše soudruh Donovan" (skladba Video 2000) možná dnešní nezasvěcený posluchač posoudí jako trochu nabubřelé. Netuší, jaký život v té době Merta žil, a že sebevražedná upřímnost byla součástí jeho umělecké metody. Na druhé straně je třeba říci, že i hymnus Praha magická, který kdysi zpíval sborem celý amfiteátr Lochotín, s uplynulými lety trochu zevšedněl.

To hlavní však na deskách Live - Malostranská beseda 1988 zůstalo. Mertův osobitý zpěv, pozoruhodná kytara a hlavně jeho nenapodobitelná schopnost oslovit přítomné příběhy vyprávěnými ohňostrojem originálních metafor, které jej vždy odlišovaly od většiny jiných písničkářů.

A díky tomu, že jde o živé nahrávky, nejspíš ucítíte z reproduktorů i  atmosféru doby těsně před listopadem, kdy se i u nás poznenáhlu měnil svět.

Dušan Spáčil
E 15, 3. prosince 2010, s. 22-23

UNI 12/2010

Pro někoho nejsou dvě eponymní elpíčka Vladimíra Merty z  počátku revolučního roku 1989 příliš zásadní, ovšem mnozí z těch mladších (včetně autora této recenze) na ně vzpomínají jako na magické klíče, které jim v pravou chvíli otevřely dveře do písničkářova nekonečného prostoru. O  křišťálově čistém zvuku živé nahrávky, která nyní vychází ve dvoudiskové reedici s osmi bonusy, nemluvě. Název LIVE / MALOSTRANSKÁ BESEDA 1988 (Galén, 2010, 132:47) je střídmý jako všechno kolem: provedení, dramaturgie, reakce publika, které dostalo nemoudré varování, že se točí deska. Ovšem čím méně se člověk rozptyluje doplňujícími komentáři (žádné nejsou), tím více se alespoň činí jeho smysly.

Určitě nejsem sám, kdo se snažil dostat z dvanáctistrunky melancholické tóny Meziměsta (ve skutečnosti hraného na "šestku") a lamentoval nad zoufale rychlým vybrnkáváním v písni Nebuď nikdy sám. To plus další střípky z oné éry (třeba skvělá Planeta Sebeklam z Porty ‘89) pomáhalo určovat vkus nové generace folkbluesových kytaristů, i když Mertovi současníci z pochopitelných důvodů dál oprašují žvejkavé bootlegy na stokrát přemazaných emgetonkách.

"Po deseti letech gramomlčení jsme stáli před rozhodnutím, který že ´ten Merta´ to má vlastně být?" vysvětluje v původním sleeve-note Ladislav Kantor. "Klubový, amfiteátrový, rockový, se studiovým orchestrem atd.? Rozhodnutí nebylo lehké, nicméně téměř bleskové. Merta nejpravější, návrat k  prvotní pódiové podobě: jen on a divák." Kantor rovněž podotýká, že nahrávání písničkáře zastihlo v pozoruhodně vyrovnané formě. Realizace těchto dvou alb byla zkrátka šťastným krokem, ačkoliv sám Merta zřejmě žádný zázrak nečekal. "V omámení odporné střízlivosti jsem dojel do Besedy, rozložil si vedle sebe ruskou kytaru a italskou dvanáctku s českými strunami a začal hrát," píše po letech bez sentimentu. Jenže začít hrát a být dvě hodiny lepší než kdokoli jiný z českých folkařů, ba i rockerů, není ani trochu samozřejmé, a proto – alespoň pro mě – zůstává "živáč" z Besedy i po dvou dekádách stejně silným zážitkem.

Michal Bystrov
UNI, 2010, roč. 20, č. 12, s. 9–10

Vladimíre,

tento dopis nikdy nevložím do obálky s Tvou adresou a nevhodím jej do schránky, ani Ti jej nepošlu přes e-mail. Zvolil jsem takovou formu upoutávky na Tvou desku proto, že mi to právě připadá jako nejlepší způsob vyjádření. Snad se ubráním patosu. A když ne, tak co?

Poslechnul jsem si první album z dvoudeskového kompletu natočeného při koncertu v Malostranské besedě v tom osmaosmdesátém roce a první, co mě napadlo, byla nostalgie. Že zřejmě nemůžu být objektivní, protože mi živý záznam připomíná nejen jakousi posvátnost tvého tehdejšího písničkaření a  vystupování, ale i další věci, které jsem v celých těch osmdesátých letech sám prožíval. Ty dobré věci. A při vědomí tvé přiznané dávné inspirace Dylanem je mi to všechno ještě bližší.

Pak, když jsem Tvůj koncert poslouchal dál, jsem si uvědomil, jak promlouváš svými příběhy o lásce, o našem svědomí a naději. Navzdory tomu, že obsahu některých tvých veršů nelze snadno rozumět, oslovilo mě to celé tak jako už kdysi tím, co je ti shůry dáno a čím ses podle mého dokázal přiblížit vnímání publika: je to v zaujatém způsobu projevu, v barvě hlasu, jeho ovládání a  pohrávání si s ním, o tvém osobitém a suverénním způsobu kytarového doprovodu nemluvě. A je to jistě i zpěvnost tvých melodií, která tě jako písničkáře vždy dělala přitažlivým. Vlastně je to tak, že kdybys zpíval anglicky a já zachytil každé třetí slovo, stejně bys mě upoutal. A pak jsem si přečetl, co Ti k té desce napsala Tvá dcera. Její slova byla dost podobná mým, jen byla jednodušší a přesnější. V tu chvíli jsem si řekl, že asi nekecám. A copak můžete pochybovat, když dcera otci sdělí: "…a když zpíváš, tak mám pocit, že jsi opravdový a že si na nic nehraješ…"

Druhé cédéčko jsem poslouchal už poučen průvodním slovem pana Kantora a pana Houdka z vydavatelství Galén i slovem Tvým, Vladimíre. Když zazní "kdysi jsem býval váš oblíbený zpěvák…", zní mi to naprosto současně. A pak si uvědomím ten krotký potlesk na nahrávce z tehdejšího svatostánku písničkářů a jsem trochu na rozpacích. Představuji si Tvůj obličej při vzpomínce na to, jak Ladislav Kantor pod tíhou okolností tehdy umravňoval některé v publiku slovy "kdoví, kdy zas něco natočí, tak koukejte držet zobáky. Během písničky se nikdo ani nehne." Jak divně to dneska zní, zvlášť těm bez zkušenosti z let před sametovou revolucí. Ale snad Tě může hřát, když dobře víš, že lidi na jiných Tvých koncertech si běžně prozpěvovali s Tebou, reagovali živě na konkrétní verše a spontánně dotvářeli atmosféru spříznění a vzdoru. Vyzpíval jsi to, co jsme sami prožívali, dal jsi našim myšlenkám košili. Vyzpíval jsi i  to, co mnozí z nás pochopili až později a nebál ses ani slov, kterým jsme se my opatrně vyhýbali.

Kolik Ti vlastně bylo? 42? Píšou, že jsi byl ve vrcholné formě. A taky píšou, že lepší alba, než jsou ta z osmaosmdesátého roku, už těžko natočíš. Je to skvělá vizitka k této reedici.

Ale ty jsi pořád tady. A já věřím, že jsi stále jeden z těch nejpovolanějších, kteří můžou v písničce trefně pojmenovat všechno, co se kolem nás děje. A mám chuť se zeptat, kde je chyba? Proč nehraješ před plnými stadióny a proč nejsi citován v učebnicích poezie pro pokročilé? Buď jak buď, myslím, že o to stejně moc nestojíš. Před časem jsi mi na otázku"jak cítíš muziku, když nemyslíš na obživu - jako terapii, věčné objevování nebo sebevyjádření?" odpověděl "Přidej ještě nutkání, závislost na rytmickém dýchání, hledání míru a krásy mimo vnější svět." A dodal jsi, že "terapie je to neúčinná, protože si sám sobě všechno dokážeš vyzpívat - a odpustit. Proto je taky tolik falešných písničkářů."

Rád bych Ti na závěr napsal něco jako objevnou tečku k tomu balíčku se dvěma cédéčky. Ale to už před dvaceti lety udělal někdo tak dobře, a mám na mysli Jana Rejžka, že si dovolím jej ocitovat. A doufám, že Tě tím snad nakonec zároveň i potěším: " Ano, obě desky neříkají, co bychom nevěděli. Ale je konečně skvělé, že se to doslechnou i ti zatím nezasažení - jde o  nejvýznamnější alba naší folkové historie té nejtrvanlivější osobnosti."

Přeji Ti pěkné dny, Vladimíre
s úctou Karel Markytán

Nový Populár, 2011, roč. 4, č. 1, s. 27

VLADIMÍR MERTA: Live: Malostranská beseda 1988

Původně dvě koncertní desky vydané v roce 1989, pojmenované pouze jménem autora a číslem. Nyní dvojalbum s téměř kompletním obsahem dvou koncertů z června 1988, oproti prvnímu vydání s osmi písněmi navíc. Vladimír Merta tehdy byl na uměleckém i komerčním vrcholu: obě alba měla nadšené recenze a prodeje dosahovaly čísel, o nichž se dnes může i zavedeným jménům pop music jen zdát. S odstupem času je nejpodstatnější, že ty písně bez úhony přežily. Merta vydával desky jen výjimečně, takže opravdu měl z čeho vybírat.

Žádné hosty si Merta nepřizval, vystačil si s kytarou a foukací harmonikou. V  té době mnozí litovali, že nevznikly studiové desky s bohatými aranžemi (jako na všech třech předchozích Mertových albech, z nichž jen P.S. se dostalo na pulty československých obchodů). Ty písničky opravdu mohou výborně fungovat v  různých úpravách (připomeňme třeba skvělé Mišíkovo rockové podání skladby Madona Decibella). Ale prosté podání taky má hodně do sebe: nic totiž neodvádí pozornost od podstaty těch písní.

Jaroslav Riedel
Rock & Pop, 2010, roč. 22, č. 3, s. 64

Nahrávky Vladimíra Merty a Zuzany Homolové nezestárly

Zásadní alba konce husákovské éry vycházejí v reedici

Kapela vedená Vladimírem Mertou, která doprovází slovenskou písničkářku Zuzanu Homolovou na albu Čas odchádza z domu, má výstižný název: Dobrá úroda. Nahrávka vznikala na přelomu let 1987-1988 a sklidila koncentrovaný výběr z toho, co se v repertoáru Homolové za dvacet let nahromadilo. O pár měsíců později směl nahrát dvě shrnující, i když jen koncertní sólová alba také sám Merta.

Oba tituly z časů, kdy husákovské éře docházel dech a Mertu, který měl co chvíli "zaracha", už pustila ze zřetele, nyní v reedici vydal Galén. Nakladatelství postupně vrací do oběhu důležitá alba československé písničkářské scény, v nichž posluchači nacházeli silný tvůrčí étos. Oba hudebníci se dnes znovu setkají na pódiu pražského Divadla Kampa, kde pokřtí reedici alba Čas odchádza z domu.

Mužná práce s jemnou ženou

Album Čas odchádza z domu nyní vyšlo ve dvou verzích - jedna je shodná s nahrávkou publikovanou před dvaadvaceti lety, doplněná o dvě písně z malé desky Homolové z roku 1973; druhá nabízí tytéž skladby z alba v ještě "nezeditovaných" aranžmá. Rozdíly jsou však až na píseň Poľná madona takřka nepostřehnutelné.

Pro folkové puristy může být "mužná" práce Dobré úrody přeexponovaná. Křehkou, mimořádně sugestivní zpěvačku morbidních lidových balad či soudobých lyrických šansonů přesazuje z bylinkového záhonu do pole vyoraných brázd. Dobrá úroda nezalévá písně jemně z konve, ale pouští na ně instrumentální lijáky. Jenže Homolová - Mertovými slovy "skrytá drobná šelma" - je důkladně impregnovaná a  diktuje albu svěží tón.

Jeho průzračnost dokládají singlové bonusy, lidové balady, které Homolová nahrála jen s kytarou. Bez kapely dráždí písně vysvlečené donaha smysly ze všeho nejvíc. Přitom ve srovnání s kapelovými aranžmá působí balady jako rozhlasové čtení na Vltavě vedle velkofilmu v kině.

Podíl na hyperaktivní instrumentaci nese možná Mertova ambice, o níž se zmiňuje v textu k reedici vlastního dvojalba Live. Koncem osmdesátých let "v skrytu snil o svém opus magnum, desce, která by každé písni dala odlišný doprovod". Jenže Mertův sen o bohatě instrumentovaných vlastních písních zřejmě sublimoval do desky Homolové. Což především v Poľne madone ústilo do přepjatého burácení "chrámových" varhan, které i s dalšími nástroji z oficiální verze alba tehdejší vydavatel po právu vypustil.

Přesto reedice "Času", barvitá zpráva o své době, není určena pouze nostalgikům. I posluchač tehdejšími poměry nepoznamenaný nepřehlédne, jak "drobná šelma" vysoko skočila.

Písně, které se zakusují

Stejně zásadní Mertovo dvojalbum Live je rozmáchlejší a  nenasytné - jako když psa roky uvázaného na řetězu pustíme do vsi. I s bonusy je to sedmadvacet písní, které se většinou zakusují na potkání. Do folk-blues na mertovský způsob probleskují východoslovanské inspirace či barokně-renesanční nálady (Kocovina) předznamenávající Mertovo pozdější propadnutí loutně. Kudrnatá kytara je často slastná. Přesto některé písně mohou splývat v jednolitý náruživě chrlený "román", kde si ani nevšimneme, že jedna kapitola skončila a další již čteme.

O to víc, až monumentálně vystoupí především hymnus Praha magická, o  níž lze tvrdit, že kdyby Merta žádnou jinou píseň nikdy nenapsal, pak by stejně zůstal nejryzejším z českých písničkářů. A třeba "východoslovanská" Na dluh Bulatu Okudžavovi, inspirovaná ruským bardem, přesto mertovsky přetavená do dalekonosného děla, před jehož zásahem do emočně nejcitlivějších míst není úniku. Tuhle válku Merta vyhrál.

Reedice obou koncertních alb z konce osmdesátých let, která fungují jako barvitá zpráva o své době, není určena pouze nostalgikům. I posluchač tehdejšími poměry nepoznamenaný si v lidových baladách a lyrických šansonech najde aktuální poselství.

Ivan Hartman
Hospodářské noviny, 18. března 2011, s. 13

Pesničkár nemusí spomínať

Dvojalbum z koncertov v Malostranskej besede je vrcholom českého prednovembrového folku. Merta ho nahral po dvojročnom zákaze.

"Nahraná platňa znamená vždy len jeden z okamihov, jeden výdych života, jednu náladu, jednu sálu, jedno publikum," tvrdí Vladimír Merta, zvyknutý na koncertoch reagovať na prekvapenie chvíle, rozprávať medzi pesničkami, vysmiať sa sebe aj okoliu rečami, ktoré jeho i publikum uvoľňovali a súčasne pripravovali na ďalší žánrový či štýlový zlom. "Nepokoj, nedokončenosť vecí, spoločne prežívané dobrodružstvo z toho večného preťahovania lana medzi ešte možným a vylúčeným, to všetko (či skôr nič z toho) platňa nezachytí."

Zakázaná Praha magická Mohlo by sa zdať, že pri platni (áno, tej vinylovej, lebo reč je o roku 1988), ktorá sa nenahráva v štúdiu, ale je záznamom koncertu, to nemusí platiť. Lenže okolnosti vzniku dvoch platní z koncertov v  pražskej Malostranskej besede boli tak trochu kuriózne.

Už samotná skutočnosť, že sa producentovi Ladislavovi Kantorovi podarilo vyvzdorovať možnosť nahrať dvojalbum, bola zázrakom (ale tiež signálom blížiacich sa politických zmien), Merta bol totiž už dva roky v jednom zo svojich dištancov. Na tradičnej plzenskej Porte pred niekoľkotisícovým publikom si ho privodil svojou asi najvytlieskavanejšou piesňou Praha magická, kde povahu národa českého, "v nečinnosti márne čakajúceho na falošného proroka", nevidí práve najružovejšie.

A tak keď na úvod v Malostranskej besede zaznelo z pódia položartom-polovážne, aby boli ľudia ticho, lebo "ktovie, kedy sa ešte niečo zasa podarí nahrať" , publikum to vzalo doslovne. Výsledkom bola atypická komorná nahrávka, o ktorej potom viacerí odborníci pochybovali, že naozaj vznikla na živom koncerte.

Nebezpečné ametysty

Dve platne, ktoré potom o niekoľko mesiacov, ešte pred novembrovou revolúciou vyšli, vydal teraz Galén prvýkrát ako dvojcédečko. Navyše s textami všetkých piesní, vtedajším Kantorovým úvodným slovom i  dnešným Mertovým dôvetkom - a hlavne aj s bonusmi. Tvoria ich pesničky, ktoré vtedy odzneli, no napriek povoľnosti dožívajúceho režimu boli predsa len príliš "odvážne". Slovami cenzorov - ohrozovali budovanie socializmu a mravnú výchovu mládeže.

To bol napríklad prípad piesní Ametysty ("Já nejsem já, já je někdo jiný / člověk si není vůbec ničím jistý / myslí si, že hází perly sviním / a zatím s  nimi sbírá ametysty"), Na 1. máje či Chór - o vtedy tabuizovanej téme emigrácie.

Záznam koncertov z Malostranskej besedy možno považovať za vrchol českého predrevolučného folku. Merta bol jeho dominantnou postavou napriek tomu či práve preto mu v tých normalizačných časoch okrem tohto dvojalbumu vyšlo len jedno elpéčko nazvané P. S.

Paradoxne práve v roku 1977, keď sa násilne skončila existencia voľného pesničkárskeho združenia Šafrán (okrem neho ho tvorili hlavne Jaroslav Hutka či Vlastimil Třešňák a ďalší) a ich spoločný už nahraný album bol zošrotovaný.

Texty s parametrami básní

V časoch, keď folkeri spievali o tom, o čom sa na verejnosti hovoriť ani spievať nesmelo, a publikum bolo vďačné za každú protirežimovú narážku, vyslovenú či skrytú "medzi riadkami", Merta tento protestný postoj podčiarkoval navyše excelentnou umeleckou hodnotou.

Hoci má veľmi skeptický vzťah k tomu, že by texty pesničkárov mohli byť schopné samostatnej existencie aj ako básne, tie jeho to dokazujú. V účinných viazaných veršoch s očarujúcimi slovnými spojeniami ("bylo jí míň než ženě let a víc než dítěti snů") ponúka zašifrované významy, angažovanosť na hony vzdialenú prvoplánovosti, súčasne s reflexiou osobných tém.

Samostatnou kapitolou je jeho výnimočná, u pesničkárov nevídaná technika hry na gitaru. Aj preto tento dvojalbum ani po vyše dvadsiatich rokoch nie je len pripomenutím doby, nadčasovosť mnohých piesní potvrdzuje aj ich prítomnosť v  súčasnom širokom Mertovom repertoári. Rovnako ako nestratili platnosť jeho slová spred štvrťstoročia o porovnaní pesničkára a popovej hviezdy. "Pesničkár predáva svoju dušu, pophviezda svoju legendu a lesk a pritom spomína na nevykúrené šatne a garáže, kde kedysi začínala skúšať. Pesničkár nemusí spomínať."

Alexander Balogh
SME, 16. února 2011

Zpět