OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Sleevenote

Sleevenote

CD 1

Ing. arch. Vladimír Merta (nar. 20. 1. 1946), muž devatera řemesel, u nějž nikdy nevíte, zda se jimi vyhýbá onomu pověstnému desátému, nebo jen laškuje s Osudem, jako by zkoušel, která ta sudička je tou pravou - nakusuje s gargantuovským apetitem další odvětví Umění.

Absolvent FAMU - obor režie, folkový zpěvák, básník - textař, filmový režisér a scénárista, fotograf, autor filmové hudby, spisovatel…

Zdá se mi, že každá z těchto profesí i její zhodnocení je spíše kapitolou příští knihy než předmětem jednovětých soudů na obalu desky.

Tisíce lidí zná jeho písně z kazet a pásků, z koncertů dvacet let zaznamenávaných anonymními fonoamatéry. Desítky Mertových písní kolují vrůzných verzích tak, jak je nekonečně obměňoval jakoby v touze po tvaru nejčistším, ve snaze osvětlit verš, resp. harmonický obrat nečekaným zábleskem inspirace - vždy a všude s vírou v existenci genia loci.

Po deseti letech gramomlčení jsme stáli před rozhodnutím, který že "ten Merta" to má vlastně být? Klubový, amfiteátrový, rockový, se studiovým orchestrem atd.? Rozhodnutí nebylo lehké, nicméně téměř bleskové. Merta nejpravější, návrat k prvotní pódiové podobě: jen on a divák. A popravdě řečeno, šlo ještě o to, že volba technologie nahrávky (záznam živého koncertu) , tedy bez složitých procedur výběru skladeb, schvalování a zdlouhavého shánění studia, pomůže albu co nejrychleji na svět.

Natáčení v Malostranské besedě zastihlo Mertu v pozoruhodně vyrovnané formě. "Málo jsem tvořil," stěžoval si. Zaplať pánbu, jásali spolupracovníci, aniž tušili, že jim po šesti měsících v Gramorevui nevědomky přispěchá na pomoc Jiří Černý svým "Vladimír Merta, tolik těžce zkoušený maják československého folku, má jediného, vždy nebezpečného protivníka v sobě samém, v ošidné nekonečnosti svých nápadů".

K mnoha známým zvukovým podobám, kolujícím po českých luzích, přibývá tedy další. Mohli jsme točit Mertu uprostřed ovací tisíců, na přehlídkách rockových kapel, v euforii velkých koncertů, kdy vás dvě skladby nadchnou, ale zbytek pásku musíte z různých důvodů smazat, abyste se nepřipravili o iluze.

Tato deska je veskrze komorní. (Když ještě protagonista z rozpaků povzbudil diváky slovy "nehlučte, nekašlejte a neřvěte, točíme desku" v domnění, že učinil vtip, zkoprněli diváci úplně. Inu, není nad to, když někdo vystuduje režii.) Přese všechno vznikl onen subtilní, křehoučký vztah samozřejmé pozornosti, vnímavosti, neokázalé úcty, tiché účasti na něčem velkolepém. Pocit spoluúčasti, který Mertovým koncertům tak svědčí.

Můžete namítnout, že na desce mohly být úplně jiné písně, a budete mít pravdu. Sám Merta navrhoval mnoho variant a jistě by mu četné vydržely až dodnes. Ale znáte autora, který by ze 120 skladeb vydědil pro tuto chvíli "nepotřebných" 100?

V Mertových verších leží vedle sebe skromnost i velká gesta, inteligence i prostota, něha vedle siláctví, naivita sousedí s rafinovaností, dospělost s dětskou schopností vidět poprvé, otisk skutečnosti s poezií v jakési symbióze olizující nás jak plameny vzdálených baudelairovských fantomů. To všechno odzbrojuje. Je to všechno pravé, ta ňadra nejsou z neoprenu. Slova, která vyřkl, nehodlá brát zpátky. Ostatně to ani neumí. Merta se nebojí velkých slov, jako by věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý smysl. Jinak se utopíme ve splašcích vtipů, kdy náš jazyk spěje k říši dialektu a dialekt se stává pouhým mektáním. Je v nich ono velké Slunce naděje, lásky a víry, onen Kantův "mravní zákon ve mně".

Ladislav Kantor, leden 1989

CD2

Žádný tvůrce nežije ve vzduchoprázdnu. Musí počítat nejen se společenskými souvislostmi, ale i s povahou prostředí, ve kterém žije, neboť je jeho součástí. Franz Kafka už před sedmdesáti lety věděl: "Jsme schopni poznání. Kdo o ně zvlášť usiluje, na toho padá podezření, že o ně usiluje jako nepřítel."

Když jsme se narodili, bylo po Hirošimě. Jsme hirošimské děti. Merta i já. Hrdina onoho dne, pilot Paul Tibbets, i prezident Harry Truman už to mají za sebou. Ale my to máme v sobě. Nevíme o tom ovšem ani "ň". Geigerův-Müllerův počítač tu nic nezmůže. Nemluvím o rentgenech. Transmutace (nejen) prvků…

Něco tehdy vstoupilo mezi nás a historii, a země se nám od té chvíle chvěje pod nohama. "V náruč spějme, milióny!" Jsme skutečně schopni poznání?

Nechce se mi pouštět do houštin hodnocení Mertovy ojedinělé kytarové hry, poetiky i takzvaného nepěvectví. Nepřísluší mi to. Stojím Mertovi příli š blízko a jsme oba příliš hluboko v té řece, do které dvakrát nevstoupíš. A tak jen poslouchám Kocovinu amyslím na Šukšinovu Červenou kalinu, poslouchám Na kávu, likér a kousek slova a vidím poslední kroky Konstantina Biebla, blížícího se k oknu, slyším Dykovo Kupředu a pokouším se jeho poselstvím nahradit Tylův lichý a sladkobolný patos Škroupovy hymny, poslouchám Konec experimentu a zdá se mi, že Josef K. opouští Zámek, poslouchám Nebuď nikdy sám a vidím všechny kamarády, kteří na cestě životem zplaněli, poslouchám Prahu magickou a kupodivu cítím, jak někde blízko mne ožívá duch Marseillaisy. Myslím onen pocit sounáležitosti, kdy se z nevidomé masy stává kolektiv, kdy jsou všichni fascinováni jedinou rádiovou vlnou společného osudu, bytí, činu…

Obávám se, že po mé generaci toho moc nezbude. Tuny vypitých lahví, statisíce soukromých debaklů, milióny každodenních zbabělostí, hra na ty imaginární ONI, kteří vše zavinili, jako bychom sami ani nežili a byli jen tenisovými diváky nevypočitatelného nebo předem daného pohybu kyvadla dějin v té ochromující hře zmaru. Asi toho po nás moc nezbude. Věřím, že Merta ano, neboť je pro mne jedním z málem vyhynulého druhu lidí, kterým se říká občan.

Ladislav Kantor, leden 1989

P. S. BONUSY

Bonus je latinsky dobrý, v Anglii znamená zisk při finančních operacích, leč v našem případě jde jen o osm písní, které se v roce 1988 na Mertovo vydané 2LP nevešly i "nevešly". Za tehdejších časů připouštěly (psané i nepsané) normy 45 minut na 1 LP. A v redakcích tenkrát navíc seděli "kompetentní odborníci", kteří rozhodovali o tom, co ohrožuje "budování socialismu v naší vlasti a mravní výchovu mládeže". Tak absurdně vlastně vznikala dramaturgie tohoto dvoualba! Něco se tam nevešlo z technických důvodů, jiné písně (Profesionální humanista, Ametysty, Na 1. máje, Chór ad.) se zase "nevešly" do hlav bdělým redaktorům, ač se běhali radit přímo až na ÚV KSČ… Přešlo 22 let, na 1 CD se vejde 72 minut hudby, a tehdejší redaktůrci dávno okusili propadliště dějin… Takže vlastně - ironií osudu - uslyšíte v podstatě celý původní koncert! Bonusy byly součástí onoho červnového dvojkoncertu v roce 1988 - v tentýž čas, na stejném místě. A pak že čas není milosrdný…

L.K., srpen 2010

Vzpomínka autora

Nabídek nahrát konečně desku bylo několik. Vždy se to nějak zaseklo těsně před nahráváním. Naposledy po Portě a Praze magické. Nikdo tam sice nebyl, píseň neznal, ale prokletí se vznášelo jako duch nad vodami. "Stála vám ta jedna písnička za to? Podrazil jste úsilí mnoha lidí nějak vám pomoct." Styděl jsem se i za ně. Režim se hroutil, jen nikdo nevěděl, kam a kdy padne. Cibulka bezostyšně vydával jeden titul za druhým, bez pověření, smluv a zázemí. Hudba se nezadržitelně valila do vysezených dramaturgických křesel. I já vskrytu snil o svém opus magnum, desce, která by každé písni dodala odlišný doprovod. Od malého komba přes bluesovou nakládačku až po symfonické dotvoření, patetický chorál. Muzikant cítí hudbu uvnitř, slyší ji vnitřním uchem. Jeho hudba sfér reálně neexistuje. Slyší ji snad jen pámbů. Je to pohodlné, uspávající a zcela bezpečné.

Po několika jednáních Kantora s dr. Štilcem, který v Pantonu osvíceně vedl odbor současné vážné hudby, jsem se zhrozil: když uberu pár písní (nebo spíš vadivých slok), Kantor, svou buldočí výmluvností a umíněnou schopností oslovit ve správnou dobu správné lidi na správném místě, zařídí, že deska vyjde. Panton bylo družstvo zřízené Českým hudebním fondem. Monopolní Supraphon nebyl schopen obsáhnout při své tehdejší roční produkci celou škálu soudobé tvorby. Nespadal jsem do jazzu, alternativního rocku ani šansonu. To byla výhoda - nikomu jsem nelezl do zelí. Současně už vznikalo nové hudební cítění, překračující žánry. Folk se rozdělil na ten rodinný, táborákově-portovní, a na první výhonky nové škatulky městské písně (Urban Adult Music tomu říkali Anglosasové, aby postihli hudbu, která se odštěpila od folku a směřovala i nad jazzový šanson, improvizaci a alternativu).

Kantor byl ztělesněním věčné otázky porobených: "Kdo, když ne ty? Kdy, když ne teď?" Budu se muset setkat tváří v tvář sám se sebou. Netěšil jsem se - nebylo nač a proč. Byl jsem už unavený z mé neustávající - a ze strany vydavatelství občasné a vrtkavé - snahy najít sám sobě rozumné vysvětlení, proč bych se měl zařadit mezi folkaře, kteří si už svou cestičku našli. Svoboda pódia, nevyhraněnost programu, všudypřítomnost kazeťáků a taky pohodlná lenost se koncem osmdesátých let skloubily v modus společného dýchání, teď a tady. Deska vždycky znamená jen jeden z okamžiků, jeden výdech života, jednu náladu, jeden sál, jedno publikum. Byl jsem zvyklý reagovat na místě, kličkovat nebo útočit, rád jsem se vysmál sobě i okolí, mezi písněmi kecal hlouposti, které nás společně uvolňovaly a současně připravovaly na další žánrový či stylový zlom. Překvapení chvíle, hraní za hranicí ještě možného, výlety do okamžité inspirativní plochy, která se otvírala a zavírala, jak se jí zachtělo…, to vše (nebo spíš nic z toho) jedna deska nezachytí. Neklid, nedokončenost věcí, společně sdílené dobrodružství, co z nás zase vypadne, jak to dopadne, jak zareagujeme, a co zbude z neustálého přetahování lana mezi ještě možným a vyloučeným - to byl můj vnitřní svět. Po každém zarachu jsem se zavřel, zatvrdil, zapátral v nevědomí. A vždycky z něj vytáhl nové písně, motivy, témata. Bral jsem svůj hudební život jako jazzmanské setkání sama se sebou: autor se hádal s textařem, zpěvák oba na místě nutil krkolomně dostát napsanému - a ještě k němu něco navíc přidat. "Můžu to tak nechat, paní?" ptali se tenkrát řezníci u vědomí toho, že odpověď zněla vždycky: "Jistě. To víte, že to bude v pořádku." Tak se z obou stran předpokládala tichá hra: já něco přidám a úřad něco nezaslechne. Jak snadné! Pohodlná existence od koncertu ke koncertu, kde se neřešily problémy ryze hudební, ale zádrhely, zarachy a další přežívání, jde s hrozbou natočení desky vniveč. Odvykl jsem za ta léta chodit k tobě ke zpovědi… zpíval jsem si.

Z naděje se stala noční můra. V omámení odporné střízlivosti jsem dojel do Besedy, rozložil si vedle sebe ruskou kytaru a italskou dvanáctku s českými strunami a začal hrát. Lidi se šourali od baru s vínem, kuřáci kašlali a tak je Kantor sprdnul: "Kdoví, kdy zas něco natočí, tak koukejte držet zobáky. Během písničky se nikdo ani nehne." Efekt byl nevídaný: zatímco jindy se u jistých míst lidi bavili, reagovali, zpívali, teď seděli jako přikovaní. Potlesk odpovídal nábožné stísněnosti, která na nás padla. Však taky Rejžek neomylně rozpoznal, že jsme točili ve studiu a potlesky nemastně neslaně přimíchali. Prostě neuvěřil.

Druhý den se vše opakovalo. Přidal jsem další písně, o kterých jsme věděli, že tak jako tak nevyjdou. "Lepší písničky už nenahraješ…," říká prorocky Jirka Černý. Kdyby byly aspoň stejné jako tehdy, před 22 lety.

Kouzlo i přízračnost starých nahrávek mají společný kořen. Byly tak obezřetně obecné, že platí dodnes? Nebo tak opatrné, že se dnes děti ptají, za co nás vlastně nenáviděli…?

A jak se nahrávalo? Dvoustopý Revox Petra Mayera. Dva levné kondenzátorové mikrofony, žádné linky a efekty. Rovná nahrávka s přirozeným prostorem útulného sálu, kde se tehdy výjimečně nekouřilo.

Doma jsme ještě zkoušeli na stejné mikrofony udělat kontrolní nahrávky dvou písní. Včetně nahrávky druhého hlasu do vojáckého refrénu mé variace na příběh cínového vojáčka. Nedopadly líp. Vrátili jsme se tedy k dvoustopému záznamu, přimíchali do něj jen harmoniku a pískání, a celek nepatrně rozmázli analogovým páskovým halem. Jinak se záznam neupravoval. Dnešní vydání se až na drobné vyčištění ubírá ve stejném duchu. Jenom se ocitáme na imaginárním místě, které se změnilo k nepoznání. Těch setkání s publikem na neuvěřitelném pisoáru těsně vedle uskladněných bas piva! Těch vyslechnutých poznámek! Toho bratření vysokého s nízkým se už, vy mladší, nedožijete.

Vladimír Merta, srpen 2010

Zpět