OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Vladimír Merta: Struny ve větru

V roce 1988 nahrál Vladimír Merta v domácím studiu kolekci zhudebněné poezie. Básně Josefa Hory (podle jehož sbírky dostalo album název), Viktora Dyka a  dalších autorů pak zčásti i vyšly - ale jen ve speciální edici a jen na magnetofonové kazetě. S "bonusem" nevydaných dvaceti písniček tak na dvojitém disku celek vychází až nyní po letech. Nadčasovost materiálu, citlivé uchopení i instrumentální schopnosti, kterými své kolegy Merta v drtivé většině převyšoval, však nahrávce "hrají do karet". Křehké, někdy melancholické, jindy jen prostě něžné písně nejenže neztrácejí svou poetiku i po letech, ale naopak zjevně uzrály. O to má větší smysl jejich poskytnutí další generaci posluchačů, která neměla štěstí zažít písničkáře v jeho nejproduktivnějších letech. Mnohde jde spíše o hudební improvizaci a výron hudební imaginace než o  průraznou melodii, ale síla veršů i Mertovo interpretační charisma se potkávají nenapodobitelným způsobem. Vzácná perla hudební archeologie.

Antonín Kocábek
Týden, 2012, roč. 19, č. 2, s. 65

Lyrická lesť nevyšla, no nadčasové piesne zostali

Dvojalbum Struny ve větru predstavuje unikátne, vyše dvadsať rokov staré nahrávky klasika českého folku.

"Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, / vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. / Při kterémkoli tak nás vidím díle: / Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed," spieva Vladimír Merta v jednej piesni svojho nového dvojcédečka Struny ve větru (Galén Praha), alen znalec pozná, že tento zdanlivo typický folkový text zložil príslušník básnickej "generácie buričov" zo začiatku 20. storočia Viktor Dyk.

Bard zaskočil folkerov

Keď v osemdesiatych rokoch dostal opäť raz zakázaný Merta šancu od režiséra Jana Kačera zhudobniť pre inscenáciu Krysařa v Divadle na Vinohradoch niekoľko básní Viktora Dyka, objavil v ňom literáta, ktorý už kedysi dávno vyslovil obavy i výsmech z pokleskov svojho národa. "Netušil som, že pesničkári prišli ku stolu už spolovice zjedenému," komentoval svoje poznanie Merta.

Zhudobňovanie básnickej tvorby nebolo vtedy niečím výnimočným, najznámejšími príkladmi boli Josef Kainar a Václav Hrabě, no ich inklinácia k džezu sa premietala aj do rytmu poézie, po ktorej preto siahali predovšetkým rockeri (teda tá ich nepočetná časť, ktorej záležalo aj na hodnotnom textovom posolstve).

Vladimír Merta sa však v obdobiach svojich zákazov orientoval aj na zhudobňovanie iných významných domácich básnikov ako Josef Hora, Jiří Orten či Jaroslav Seifert, márne dúfajúc, že mu táto "lyrická lesť" umožní koncertovať.

Samozrejme, nešlo len o tento pragmatický motív. Náročná tvorba básnických velikánov, ktorá mala neraz ďaleko od textov, na aké bolo zvyknuté širšie folkové publikum, bola blízka práve Mertovi.

Texty ako básne

Ten totiž vďaka svojej básnickej, skladateľskej a inštrumentálnej virtuozite predstavuje unikátnu podobu českého folku s vlastnými textami, znesúcimi kritériá svojbytnej poézie.

Nakoniec svedčí o tom aj fakt, že medzi štyrmi desiatkami zhudobnených diel spomínaných autorov (niekoľkými básňami sú zastúpení aj Arthur Rimbaud, Boris Pasternak, Sully Prudhomme a Jean Moreas) je aj pár jeho vlastných piesní, tematicky blízkych a po každej stránke zapadajúcich do koncepcie a vyznenia dvojalbumu.

DvojCD Struny ve větru, pomenované podľa úvodnej básne Josefa Horu ("Vítr rozehrál struny mé, / dlouhé prsty v nich hrají, / prsty bílého hvězdáře / se vlasem hvězd probírají"), je raritným retroalbumom. Piesne z prvého disku vyšli len v špeciálnej edícii na kazete, druhú dvadsiatku dobových skladieb doteraz nevydali.

Sugestívna kolekcia nadčasových piesní pôsobí veľmi kompaktne, symbiózu hudby a textu možno zdanlivo paradoxne "vysvetľujú" Mertove slová, že medzi strunami a slovami zostáva ešte miesto aj pre vietor.

Alexander Balogh
SME.sk, 6. 3. 2012

Zpět