OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

• Recenze

Sleevenote

Na zápraží židovských domů občas ještě zaslechnete líbezné, nedefi novatelně lahodné souzvuky neladěných strun. Zahlédnete starodávnou Davidovu harfu, malý cimbálek, jehož struny rozechvívá vítr. Eolská harfa, starořecký nástroj podobného ražení, snad inspirovala svými tóny slepého vypravěče Homéra. Básník a vítr… od toho obrazu se odvíjí příběh mého setkávání a míjení s Paní Poezií. S velkým P na začátku. Žili jsme v Praze s prsty deště, milovali Valérii, Nadju a Naši paní Boženu Němcovou. Poprvé jsem dostal přímý úder moderní poezie od Nezvalova Podivuhodného kouzelníka, poutníka časem. Četl jsem v horečce, jiný způsob vnímání slov mě fascinoval, chtěl jsem s pocitem náhle uchopeného smyslu slov zůstat navěky v omamném oparu nemoci. Po uzdravení jsem pak marně hledal v suti slov významy, kterými mě oslovily, jako by je básník psal jen pro mne samého. Vycházel jsem do pražské noci, s kloboukem, stojanem a petrolejkou, jak jsem viděl ve vangoghovském fi lmu, maloval a fotil mlhu, a vyhledával po půlnoci rozsvícená okna, kde jistě museli dlít lidé blízcí, básníci. Slovo básník se stalo zaklínadlem mých prvních textů. Ale teprve po desetiletí vlastních pokusů jsem se osmělil defi novat svou vlastní pozici na přeslovutném trhu neumělého rýmování: být milenkou ptákům v letu, ohýnkem k pálení…

Slovo bylo odedávna podporováno hudebním cítěním, staroperští básníci hádankami a slovními evolucemi položili základy prozódie. Spojitost básně s matematickým myšlením, záliba v abstrakci, ale i louhování významu spojení slov, která se běžně vyskytují v řeči, mě přivedla k pojmu hovorového, vyprávěcího verše. Zkoušel jsem alexandrín, biblický verš, alžbětinský blankvers. Zjednodušil jsem si pozici věčně nedokonalého veršotepce vlastním pojetím: nechával jsem rýmy všude tam, kam mě spontánně přivedla snaha pojmenovat něco nehmatného. Píseň chytá do sítě vnitřně tušeného rytmu nesourodá slova ulice. Kde se mi rýmů nedostávalo, sáhl jsem po aliteraci, zvukové podobě, nebo naopak spočinul na provokativní, nerýmované pointě. Struny ve větru… obraz básnického slova poletujícího povětřím. V antikvariátu jsem narazil na stejnojmennou sbírku Josefa Hory. Prolézal jsem regály s Vlastou Třešňákem; byl vždy o několik kroků přede mnou, neomylně vybíral z abecedního seznamu ty největší špeky a zanechával mi jen prázdná místa mezi natěsnanými spisky. Nenápadně jsem sledoval, kam sahá, upřímně mu záviděl smysl pro poetickou orientaci. Možná za babku zakoupené knihy ani neotevřel. Nenacházel jsem v jeho poetice ani stopu po básnické inspiraci. Byl svůj, vystačil si sám, zatímco já se snažil někam zapadnout, poučit se, nebýt polenem přiloženým jen tak do užitkové pece písničkaření.

Josef Hora na mě zbyl pokaždé. Jeho sbírky se začaly řadit na poličce, kterou jsem však zanechával nepřečtenou. Máchovské variace, Jan houslista, hořké balady věčného studenta Roberta Davida, Čapkovy výsostně zpěvné překlady francouzské poezie, Weiner, Jesenin, Verlain a Rimbaud v originále… První vydání, zdobená Štýrským, Istlerem, Toyen.

Dnešní čtenář zná slovutné básníky z byst a fotografi í jako slovutné starce. Básně ale psali mladí elévové běžně na redakčním stole, sázely se přímo z rukopisu. Hora zachytil víceznačnost slov, obnovil barokní úctu k mystériu jazyka. Mistrně překládal Pasternaka a Puškina. Jeho dikce je blízká vyprávěcímu verši staroanglických balad. Příběhy i svaté texty byly odedávna přednášeny zpěvně. Žalmy, responsoria, Korán i Tóra neoslovují oči, ale sluch. Melický přednes je zbavuje doslovnosti, odnáší nás za obzor popisnosti. Dyk s Macharem a Gellnerem jsou prvními protestními bardy. Ohromují údernou zkratkou a bytostným vlastenectvím. Orten maluje slovy jako skladatelé renesančních motet a madrigalů. Seifert klene volný verš k poslání, které pouhé slovo nezachytí. Nezval, nezkrotný marnotratník, se dokázal zkáznit a posloužit kolegovi z toulek v krajinách ranních červánků.

K hlubšímu obcování s poezií mě vedlo vzácné přátelství Vladimíra Pistoria. Jeho tatínkovi jsem neobratně asistoval v Realistickém divadle. Přivedli mě k nevysychajícímu proudu samizdatu, zatáhli do dobrodružství nahrávání Seifertových vzpomínek v podání paní Chramostové, pod jejich vedením vznikla nahrávka Audience. Vláďa byl znalec poetiky, věnoval mi studii Filkovi na kalhoty (dodnes nepřekonanou přísným rozborem mé poetiky). Vtloukal do mě marně pojmy trochej, daktyl, jamb. Mé sylabotónické blábolení a folk-bluesové cítění se prolnuly s odkazem nepřiznaných mistrů. Horu jsem se bál číst, tak mi byl blízký. Podvědomě jsem cítil, že vše už bylo napsáno. Vzpíral jsem se být fámulem velikánů, jejichž dikce mi vrostla do duše jakýmsi tajuplným dědičným procesem, jemuž versologové říkají generační obtisk. Písňový text není jen druhou odmocninou, neumělou variací na slova velkých básníků. Na popud Ládi Zajíčka a Aleny Martínkové, osvícené redaktorky Pantonu, jsem sepsal Zpívanou poezii (s malým p). Sled úvah, příkladů, sebeironických rozborů a snahy povzbudit sama sebe i jiné k pokračování v cestě za vlastním, suverénním výrazem, jakýsi slovníček pojmů, první folkovou kuchařku písničkaření.

Nemohl jsem hrát vlastní písně, ale vystavil dozorující monopolní agenturu ve vší poctivosti zkoušce studu: zkuste si zakázat Horu, svého prvního národního umělce, komunistu, redaktora předválečného Rudého práva! Mou lyrickou lest prohlédli. Trvalo pár let, než mi pod přízrakem gorbačovovské změny dovolili objíždět venkovské kluby s programem zhudebněné poezie.

Vladimír Justl mě zval na poetické večery ve Viole. Ledabylým odskokem od přesně vypracovaného scénáře jsem v okamžiku, kdy se již vyčerpaly suverénní přednesy skvělých herců, na místě (pro publikum ovšem zdánlivě po pečlivé přípravě) zhudebňoval cokoliv, od soudobých režimních básníků přes Chlebnikova, Josefa Čapka až po renesanční vypravěče. Jedině milovaného Holana mi doktor Justl nikdy nesvěřil. A byl jsem rád: k velikánům se má vzhlížet s úctou, nesrážet je do prachu všednosti akordy, které jsme bůhví od koho pochytili. Písničkář se lehce nechá strhnout melodií, snadno přehluší řád, který ještě meziválečná avantgarda paradoxně cítila a ctila.

Jan Kačer, skvělý člověk s vlastním názorem na rétoriku, poslání hudby a aktualizaci starých textů generačně mladšími muzikanty, mi dodal pět sbírek s Dykovými básněmi. Objednal si jich patnáct, v inscenaci Krysaře pak zazněly dvě. Během dvou nocí jsem se propadl do světa básníka, který už kdysi vyslovil obavy z poklesků svého národa. Netušil jsem, že písničkáři přišli k už zpola vyjedenému stolu.

Zhudebňování veršů není slepé následování přízvučných a nepřízvučných stop. Naopak – někdy hudebník cítí nosnou slabiku jinak, oddálí chod časomíry synkopou, vypomůže si repeticí klíčového slova či verše, nahmátne skrytou melodii tam, kde ji básník nečekal. Skutečným autorem skryté melodie zůstává básník sám. Po létech si už ani nedokážu vybavit jiný rytmus, tempo, jiný přístup k textům, které mi našeptávaly melodie s neúprosnou přísností. Co to bylo za dobu, kdy jsem počkal, až se děti uložily ke spánku, postavil si na stoleček dva mikrofony, přezpíval si jednou, dvakrát první verše básně, pustil revoxe, a napodruhé přímo nahrál celou báseň, aniž bych tušil, jak a kdy skončí. Naučil jsem se tehdy číst text dopředu, uhadovat, kam se svažují důrazy, protahovat slabiky, které z básně učiní zpívanou poezii, aniž by ji zadusily vlastním neumětelstvím. Říká se to o Bachovi, ale platí to také o jiných velikánech: Horu nelze zahrát špatně – jen jinak. Zásadně jsem si výsledek nepouštěl – proto jsou nahrávky tak nevyvážené, kytara místy přehlušuje zpěváka, který si přece jen tolik nevěřil. Někdy to nějak ještě přezpívám, říkal jsem si. Nestalo se. Pár básní hraju dodnes jako upomínku na dobu, kdy byla čeština posvátným jazykem a básník bral slova do úst omytá mlékem…

Zkušenost se zhudebňováním poezie mě přiblížila k hledání vlastního výrazu. Dodnes vyhazuji slovní a rytmickou vatu, která se jako bubenický brejk tak snadno vkrádá do živého zpěvu. Dnešní písně jsou přeplněny anděly, smrákáním, básníky, větry a tápáním. Ta kouzelná slůvka, nesoucí s sebou rádoby hlubokomyslné významy, jsou první na ráně. Píseň se má povznést k výšinám vlastními silami, nevézt se na cizích perutích.

Potud vzpomínky. Básně a jejich zhudebňování na místě, improvizace na tři slova z publika patří už spíš do oblasti slovní klaunérie. Ale vím, že jsem alespoň postál na obrubě bezedné studny, ze které lze čerpat živou vodu donekonečna. Těch několik desítek básní dnes připomíná, kde všude už jsme kdysi byli. Nekradou si navzájem pozornost – přelévají se jedna do druhé. Mezi slovy a strunami zbývá ještě místo pro vítr.

Vladimír Merta

Zpět