OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Popelnicový román

 

Vladimír Merta - Popelnicový román

Promo zajišťuje reklamní agentura Walter Kirschner.

Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Recenze

Merta věděl, co oprášit

Těžko říct, jak široké publikum ještě mohou mít písňové lyrické úvahy, autorská tvorba bez kompromisu. Pokud tohle ještě někdo poslouchá, Vladimír Merta pro něj natočil dobrou a dlouhou desku.

Písničkář Vladimír Merta je zásadní autor: tak zní, zdá se, obecný konsenzus, který s postupujícím časem přece jen zavládl a vyzdvihl zpěváka, multiinstrumentalistu a multioborového hledače z "folkové" scény výš, do nadžánrového pomyslného panteonu vlivných osobností. Merta je ve svých osmašedesáti dost živý a nepokojný na to, aby se smířil s oceněním jen za minulost. S podporou vydavatelství Galén vydal po dvacetileté pauze čtyři studiová alba za poslední čtyři roky. Nejnovější Imagena vzbuzuje lecjaké otázky - ale i s nimi je to nejšťastnější a nejsilnější kolekce z té čtyřky novodobých titulů. Délku vinylového dvojalba naplňuje výborně vybraným materiálem.

Zlehka i nelítostně

Merta patří do generace, která mohla vydat album jen jednou za uherský rok, a  to ještě se zdlouhavě schvalovaným repertoárem. Přitom to byl po dekády autor mimořádně plodný, vlastně permanentně překládající svůj život a myšlení do písní.

Proto i dnes může vybrat svoje songy z let 1967-1993 a nahrát z nich novou desku. Výběr je podmíněný tomu, co má smysl poslouchat ještě dnes - a některé dávné řádky dokonce nabírají zřejmé aktualizační vrstvy. Viz píseň s mertovsky obskurním názvem Prométheův nářek nad pochcaným ohněm a její povzdech nad svobodou odkládanou jako něco zbytného: "V pravdě je ukryta i zrada / sup i orel se chce vznášet / Stesk, stesk tu na mě padá / když vidím lidi oheň v  sobě zhášet…"

Merta téměř nikdy nekritizuje poměry, aniž by zároveň neukázal sám na sebe, na vlastní váhání, trapnost, pochyby o významu všeho hraní a zpívání; tahle dimenze je velkou pojistkou jeho písní před mentorstvím: vlastně je to jednoduchý, naučitelný aspekt tvorby, ale bezpečně ji vyvyšuje nad úmorné produkování mouder, které se v českém písničkářství i rádoby přemýšlivém popu usadilo.

Pověst těžšího, komplikovanějšího autora, která Mertu dostihla, je oprávněná jenom zčásti. Desku rámují odlehčené songy, které nikomu hlavu nezamotají: Kus dřeva v ruce je noční autoportrét muzikanta, jemuž klíč k písni napoví malá dcera z polospánku; na konci je milostný obrázek napsaný v šedesátých letech, se sloganem téměř popovým, mísícím smyslové potěšení s nostalgií: "Všechno se ke mně jednou vrátí, jen tvoje vlasy ne." Vnitřní klid těchhle písniček doplňuje další z těch "lehkých" - swingující Dlažební kámen o osudu obyčejného člověka, po kterém dupou dějiny.

Mezi třinácti písněmi alba znějí i ty skutečně "těžké fláky", v čele s  osmiminutovou Růží z Jericha. Mnoha asociacemi a dílčími obrazy je tu provázeno ústřední téma: lhostejná česká neúčast na izraelském konfliktu, připravujícím zánik i našeho světa. Slogan "hoří Jeruzalém", který tu zpívá i  sbor, by mohl vyznít pateticky; tón by mohl být vyčítavý - a místy taky je ažaž; ale Merta udrží píseň bolestí, která má za sebou spíš zkušenost než emoci. Podle pár dobových narážek je znát, že píseň vznikla na počátku 90. let (Merta byl v té době vůči Havlovi v textech ještě protivnější než Kryl). Ale její jádro platí dodnes, včetně stavu věcí na Blízkém východě.

Stokrát můžeme registrovat staré faktoidy v písních (dnes už televize nekončí vysílání hymnou), přebije je Mertovo tažení za nadčasovými věcmi: "Protože ve mně spí žena, hluboko v tobě se budí muž," zpíval dávno před dobovým zájmem o  gender. Srůst politického a nejbližšího dělá z Merty tak důležitého autora - a  v Čechách taky povahu elitně menšinovou.

Podrtit olivu

Ty písně jsou silné a dobře probrané, o zvuku alba se to dá říct jen z menší části. Ve studiových nahrávkách účinkují profesionální sidemani (kytarista a  banjista Josef Štěpánek, bubeníkDavid Landštof), jeho koncertní souputníkOndřej Fencl (hraje na klávesy i s Lubošem Pospíšilemav kapele Schodiště), z nevzrušivého žánrového hraní vyčnívá saxofonista Jan Štolba. Sbor Doubravánek snad při natáčení příjemně omladil studio, ale jeho zvuk (ve výsledku spíš dětský než dospělý smíšený) tu významově těžce naráží na kontext a s výjimkou bezeslovných pasáží na desce vůbec neměl být, místa s ním připomínají žáčky opakující po mistrovi bezmyšlenkovitě jeho maximy. "Jak (…) olivovníky dáváme šťávu, jen když nás drtí," zpívá se tu: snad bylo natáčení prosto úrodně drtivého tlaku.

Z celého projektu tak lze ocenit hlavně to, že další kus repertoáru byl kvalitně zaznamenán: ale vlastně jsou ty nástrojové omalovánky zbytečné (a jednoduché klávesy vysloveně pod úrovní Mertových písní), stačilo by nahrát řadu koncertů a pak vybrat nejpovedenější verze. Mertova kytara umí znít jednou autoritativně, podruhé v touze napojit se na dávnou loutnovou vznešenost a harmonii, potřetí tulácky: stačí sama o sobě.

Přes konkrétní silné obrazy v písních člověk musí poslouchat Imagenu s jistou skepsí. V málokterých českých nahrávkách je tak citelně přítomno něco velkého - a zároveň pocit neodčinitelného zpoždění. Ne že by dnes Merta neměl své publikum: vyprodaný narozeninový Palác Akropolis byl jeden signál z mnoha. Ale většinu publika tvoří jeho generace: mertovské lyrické úvahy v písních už se těžko stanou předmětem širšího obdivumladších. Je to pryč, koneckonců zas tak univerzální a otevřené ty písně nejsou. I ta aktivnější část hledá hlubší obsahy ve formách jiných, méně vázaných na artistní formu a poslech osmiminutových veršovaných mikroesejů.

Pro generaci, jež vyrůstala s Bobem Dylanem a Joni Mitchellovou, to bylo přirozenější. Navíc Merta dnes ve studiovém zvuku nepřekročí laťku, kterou sám sobě nastavil imaginací a otevřeností svých tří alb z mládí. Bylo by hulvátské chtít po něm dnes výkony ze třiceti: ale je třeba říct, že čas ukradený totalitou už se dnes nedá nahradit. Může vzniknout jen něco jako Imagena: sympatická reminiscence na důvody, fluidum a étos tehdejší tvorby.

Pavel Klusák
Lidové noviny, 8. 12. 2014, s. 8

Vladimír Merta
NEUMĚLÝ POKUS O HLEDÁNÍ KLÍČE K IMAGENĚ

Válka a láska. Dva věčně aktuální a nosné motivy, kolem nichž ovšem oscilují, rozvíjejí se a nabalují motivy i témata další a další. Inspirační exkurz staletími i výběr z nepřeberného, za téměř pět desítek let nashromážděného repertoáru, jehož počátky spadají až do konce šedesátých let. Zcela nové album, složené ovšem z více či méně letitých, ale nikdy ve studiu nenahraných písní. Tak lze ve zkratce: charakterizovat Imagenu, další z řady titulů Vladimíra Merty, který vychází .v pozoruhodné ediční řadě vydavatelství Galén.

Sportovní terminologií řečeno, Vladimír Merta bez obtíží zastane celý umělecký desetiboj: písničkář, skladatel, básník, spisovatel, divadelní a filmový režisér, scenárista, dokumentarista, fotograf, filmař, kreslíř, příležitostný herec… A to by nejspíš nebyl výčet všech disciplín ještě konečný. Smyslem těchto řádek ovšem není postihnout celé jeho tvůrčí rozpětí a rozmach, což by ostatně bylo zhola nemožné. Úplně postačí, zůstaneme-li u právě vydaného alba Imagena. I tak to nebude nijak snadný oříšek.

Mertu léta provází pověst písničkářského intelektuála a filozofa, k jehož tvorbě se dá možná přiblížit, ale bezezbytku ji pochopit, uchopit a proniknout do všech zákoutí a nuancí složitě strukturovaných obrazů, asociací, odkazů, přesahů i sebezpytných reflexí, zakódovaných v jeho textech, jeví se posluchačsky velmi obtížné. Patrně i to je jeden z důvodů (připočítáme-li k  tomu i neotřelé harmonické postupy a nevtíravé, někdy až příliš rozevláté melodie), proč se vlastně nikdy nestal davově vzývaným písničkářem, jehož písně by si publikum sborově pobrukovalo spolu s ním.

OTISK MLADÝCH LET

Ve společenství Mertovy tvorby se posluchač chtě nechtě musí vždy cítit tak trochu nesvůj. Jednak z důvodu předestřených témat, jež nejsou zdaleka vždy jeho sluchu i svědomí lahodící, a které vybízejí ke konfrontaci s vlastními životními postoji. A zároveň si uvědomuje i určitý svůj vědomostní deficit, který mezi něj a plné pochopení všech písničkářových sdělení a poselství klade jistou (vůbec netvrdím, že nepřekonatelnou) překážku. Tak třeba hned název alba. Znamená, že k jeho pochopení je zapotřebí pohroužit se do svazku teoretických statí Františka Halase, který vyšel v roce 1971 právě pod názvem Imagena a k němuž se Merta v průvodní eseji k albu hlásí? Sám ovšem naznačuje, že jej kdysi celý ani nedočetl.

Stejně tak nebude úplně nejjistějším kompasem ani autorův osobní komentář ke každé písničce, kde sice mnohé poodhaluje, ale čtenáři rozhodně nic neservíruje s polopatickou doslovnosti. Hledání klíče k Vladimíru Mertovi a  jeho písním zkrátka znamená vyzkoušet přinejmenším celý jejich svazek a  nenechat se odradit, když hned první do zámku nezapadne. Tak to zkusme každý po svém…

Podle jakého klíče (kromě spojovacího tématu láska a válka) se písničky na Imagenu vybíraly?

K stáru jsem zpohodlněl, zblbnul, snad ku prospěchu věci spolu vybíráme písně, které mají formu a mohou inspirovat ostatní. Doktor Houdek, původním vzděláním knihovník, je vzácným příkladem galénovského spojení péče o tělo se zájmen o  plody ducha, jež ono neduživé tělo vydává. Má nadhled, vidí za výběrem písní celkovou atmosféru desky, pomocí jemných kopanců a drsných termínů nás přinutí sednout na zadek, soustředit se podle hesla "Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?" Dbá na míru, vkus odpovídající době, kdy písně vznikaly. Obrazně řečeno – vrací mě do mládí, předkládá mi mne samotného jako dosud nevyčerpanou studánku okamžitých nápadů, unikavé inspirace plné pokusů, omylů a střípků tvaru, který už jsem úspěšně poztrácel během nekončícího variačního procesu. Stockhausen tomu říkal princip řízené náhody.

Jistě se vybíralo z většího okruhu písní. Máš s těmi nevyužitými ještě nějaké úmysly do budoucna?

Vždycky něco spadne pod stůl. Po hodinách zpívání už jsi jenom stroj na mačkání strun. Pak přicházejí na řadu oživující rock'n'rolly. Ale ty se zas nehodí do celkové nálady. Mám rád výzvy, nevyzkoušené věci, tak je někdy vytáhneme, oprášíme, doplníme o další bluesové pokusy. Ale teď mě čeká pár titulů, které si zase nahraju sám, s kytarou, loutnami, nově taky s mandolínou a banjem. Nebo sitárem?

Jakou proměnou prošly aranže písní, které se nyní nahrávaly v poměrně širokém nástrojovém obsazení?

S Mertou se nedá hrát, nedrží rytmus ani formu, říkal Stivín, který dělá totéž. Jako kluk jsem chtěl být jazzman, prsty mi sice neběhají jako jemu, ale duší jsem věčný improvizátor. Studio jsem zažil až za zenitem, mám z něj hrůzu. Oddaluju nahrávání, které vždycky znamená jen kamínek na cestě někam jinam. Dřív jsem se snažil rozhodovat o všem sám. Výsledkem byla řada verzí, žádná bez chyby. Současně se studiovou podobou nahrávání – které se ale díky velkému obýváku Ondry Ježka dostalo podoby živého koncertu s minimem playbacku – mě napadají únikové ideje: třeba vezmu violu nebo předvedu lidovku a řeknu, že další desku udělám sám na zkreslenou kytaru. Během pár dní jsme s Pepou Štěpánkem našli metodu, jež vede rychle k cíli: já hraju, diktuju mu akordy (vždy špatně), Pepa se nediví a na papír napíše ty správné. Jak jednoduché! David Landštof to odbouchá, basa se párkrát protočí hrůzou, když zaměním dur a  moll, jsme všichni blízko sebe, bez sluchátek, koukáme si na prsty a dáváme do každého čísla něco ze sebe. Aranžmá je kolektivní tvar, Pepík si rozumí s  Ondrou a já poslouchám připomínky. Opravím něco v textu, pak si to zkusmo projedeme a šup s tím do compu. Takže se vlastně obloukem propadáme k původním pokusům o neformální nahrávání, známé z totáče a undergroundu. Bez Ježkovy zkušenosti se střihem a fenomenální pamětí (kombinované s rakovitou leností) by ovšem nikdy nevznikl zvukově vyrovnaný, jednotný tvar. Imagena ožila, vznáší se jako opar nad zatěžkanou zemí.

ODTAJNĚNÍ INSPIRACE

Jakou zkušenost ti dalo natáčení s řadou mladších muzikantů živě ve studiu?

Folkař v prostředí mladších hráčů ožívá, snaží se, navíc cítí podporu tvůrčího ducha mladší generace. S Pepíkem jsme si navíc zahráli tenis – tak špatný druhý servis jinak výborného hráče jsem ještě neviděl. Mám poučovací syndrom, pozval jsem ho k síti a dal mu několik nedocenitelných rad. Takže jsem mu mohl alespoň v něčem vrátit péči, kterou mi věnoval.

Pojmenování alba Imagena vychází z názvu dávného sborníku statí Františka Halase. Jakou spojitost jsi mezi ním a těmito písněmi našel?

Každý má v zásobě několik tajných inspiračních zdrojů, které prozradí jen při mučení nebo Rock a popu. (smích) Byl jsem v šedesátém osmém jako student pár týdnů ve Francii, okouzlila mě nenapodobitelná plkavost, družná lehkost laténské vzdělanosti, frivolita avantgardy, vzdálená tradičnímu buranství špatně napodobovaných bluesmanů, kterou jsem tehdy jako Dylanův stín vyznával. Imagena je frankofonní stopa, svítící jako nezapojená zářivka v  temnotách české poetiky. Teprve s odstupem jsem si uvědomil, že jsem se návratem z rozdychtěné, povrchní a přesto inspirativní Paříže navždy upsal povinnosti hrabat se v domácím marasmu, hledat střípky představivosti povyšující bláto na lesklé pozlátko poezie. Toulal jsem se antikvariáty, hledal zdejší obdobu starých knihoven a pouličních barikád, snažil se najít nesnesitelně těžkou lehkost bonvivánského bytí v naší tradiční skepsi. Podle hesla "Pod dlážděním je pláž". Daniel Cohn-Bendit se s ním dostal až do evropského parlamentu. Já skejsnul doma jako jeden bezmocný dlažební kámen.

Imagena krok za krokem

Otevírák Kus dřeva v ruce, tak trochu ukolébavka vzniklá kdysi nad ránem pro dcerku Rebeku, jejíž text zřejmě posloužil jako určitá dušení terapie i autorovi. Obyčejný kousek dřeva probouzí dětskou fantazii, z  poklidně ševelící melodie sálá klid a mír.

Melancholicky posmutnělé Olivovníky s violou, táhlé tóny kláves a  hlásky dětského sboru Doubravánek. Pokus o vyrovnání se s vlastní minulostí aneb „Vládne nám zlá planeta Sebeklam“. Citace z Talmudu o olivách vydávajících šťávu, jen když jsou drceny.

Růže z Jericha jako symbol štěstí, lásky a dlouhého života v  kontrastu k ohniskům válečného napětí, těch dřívějších, současných i  potenciálních. Inspirováno návštěvou Izraele a též setkáním s Václavem Havlem. Silný protiválečný apel, který nevyznívá jako plakát.

Naviják, další z do vlastního nitra a svědomí pohroužený text plný pochyb o sobě samém. Prý jedna z prvních melodií, jež Mertovi vytanula na mysli s odstupem mnoha let. Vliv Dylana je přiznaný a nepopiratelný.

Prométheův nářek nad pochcaným ohněm, motiv z řecké mytologie, aplikovaný do současných rozměrů. Střet velkého s nízkým. Mnohovrstevnatá píseň s dvěma kontrastními hudebními náladami. Jeden z vrcholů alba.

Dlažební kámen neboli í neživotné věci se stávají svědky dějinných události a jejich paměť je na rozdíl od lidí neměnná a nepomíjivá. Trochu ve stylu reggae houpavá melodie se saxofonovým podbarvením v podání Jana Štolby.

Svatá válka – ledva narozen, už předurčený odejít jednou do války, bojovat a padnout za pochybné ideály druhých. Přetěžce smutné loučení s  domovem a mateřskou láskou rodičů. I v dobách relativního klidu nutnost přistoupit na hru na "cínové vojáčky". Písňový mladší bratříček Donovanova Little Tin Soldier.

Milenka Štěstěna a milenec Neskutečna, začouzené blues, zastřený hlas, jazzově nakřáplý zvuk saxofonu. Reminiscence na šedesátá léta se závanem psychedelie i všemi neuskutečněnými jam sessions.

Ve chvíli smrti – otázka, co se odehraje v onen osudový okamžik i co nastane "potom", zůstává pro živé nezodpovězená, ale věčně láká k různým úvahám, představám, snad i "zbožným" přáním. Jediné, na co můžeme mít opravdu vliv, je náš pozemský život.

Muž v khaki baloňáku, ohlas na někdejší Mertovo účinkování na Portě a  řešení dilematu: (co) zahrát-nezahrát. Letmé písničkářovo curriculum vitae s  tušením souvislostí a všudypřítomných dohlížitelem v "khaki baloňáku" za zády. Svižně šlapající country melodie, která poněkud nahořkne i z důvodu vyznění po změně režimu dopsaného dovětku.

Imagena, titulní píseň alba, imaginativní, melancholická, tajemná, neuchopitelná. Musí se slyšet a poslouchat, nikoliv slovně popisovat.

Tvoje vlasy ne, nejstarší písnička s průzračně čistou melodickou linkou a trochou přírodní i milostné poezie jako zklidňující epilog celého alba.

Leoš Kofroň
Rock a pop 2015; 26(1): 40–41

Imagena - pozdní čtení nečteného

Název novinky, k němuž odkazuje i Mertův esej Imagena - pozdní čtení nečteného, pochází z titulu sborníku statí Františka Halase z roku 1971, jehož vydání předcházelo vznik většiny z tuctu písní, vymezených jinak lety 1967–93. Výjimkou je donovanovka Tvoje vlasy ne z písničkářských začátků. Skladby známé z koncertů poprvé dostaly formu studiové nahrávky, protože v době jejich vzniku byla poptávka ze strany ideově dozorovaných hudebních vydavatelství nulová. Současnou podobu časem prověřeného nalezl Vladimír Merta s muzikanty o generaci mladšími, kteří se zčásti podíleli už na albu Domilováno. Klíčového kytaristu (banjistu, steelkaře…) Josefa Štěpánka, saxofonistu Jana Štolbu, bubeníka Davida Landštofa a sbor Doubravánek nově doplnili klávesista Ondřej Fencl a baskytarista Jakub Vejnar. Obsazení je proměnlivé, od plného počtu až k tandemu Merty se Štěpánkem v  existenciální Ve chvíli smrti, kde komorní instrumentace akcentuje text. Dále zde najdeme třeba čundrgruntovou jazzůvku Milenka Štěstěna, protiválečnou Růži z Jericha nebo Olivovníky, které jsou od počátku patrony hudební edice nakladatelství Galén.

Pavel Víšek
Rock a pop 2015; 26(1): 58

Imagena

Pouhé dva měsíce po tom předchozím, vydal Vladimír Merta další album. Jestliže u titulu Kecy šlo o archivní záznamy z roku 1988, tentokrát výběr svých, mnohdy opět letitých písní nahrál zcela nově. Za doprovodu často o generaci mladších kolegů. Ale paradoxy k Mertovi patří: zatímco pro mnohé jejich vrstevníky je Merta "ten divnej starej pán se složitými písničkami" (doslovná, zaslechnutá citace), pro ty starší jde o naprostou legendu, u jejíž vybraných lahůdek se prolíná nostalgie se zjištěním, že texty i melodie podivuhodně nestárnou.

Imagena je Mertovým ohlédnutím. Album má, kromě toho, že je tak trochu neporovnatelné s ostatními, nemalou výhodu, která by byla skvělá i  jinde: ke všem, mnohdy letitým písničkám, je v bookletu komentář autora. Otevírají se tu úhly pohledu i vysvětlení, která by mnohého posluchače jistě nenapadla. Merta je nadprůměrně vzdělaný, s obrovským rozhledem, a nejenže umí nutit přemýšlet a má co říci, ale činí tak i sofistikovaně. Navíc s  vynikajícím instrumentálním zázemím.

Ze všech Mertových nahrávek, které se v posledních letech objevily (a že jich nebylo málo) jde navzdory pohostinské účasti muzikantských es, jakými jsou Josef Štěpánek či David Landštof, o nejvíc písničkáře i jeho přístup charakterizující album - trochu z toho vybočují jen vokály pěveckého sboru Doubravánek. Už prověřené skladby jsou jen ještě okořeněné bohatším aranžmá. Plus má posluchač k dispozici historický odstup od reflektovaných událostí, které vždy byly podstatou skladeb. Máte-li náhodou někde v dosahu někoho hodně mladého, kdo ještě neměl tu čest, nabídněte.

K hostům Vladimíra Merty patří i saxofonista Jan Štolba. Poslouchat dnes tyhle starší i novější Mertovy písně znamená totéž, jako číst ve spiscích filosofů: Každý si z toho můžeme vzít to svoje a učinit si vlastní výklad. Jistě, ve srovnání s tvorbou následovníků jsou možná o něco víc "upovídanější" a  "mudrující", ale přesto stále silné svou nadčasovostí. Neboť jak sám autor píše ve své, v bookletu přetištěné eseji, nepřipravenost na válku a vysněné či budoucí lásky jsou témata, která se nikdy nevyčerpají. A nebo jinak - mít v  poličce tuhle desku má stejný smysl, jako mít tam knihy s poezií. Ta také jako by v dnešním, materiálním a sarkastickém světě působila jako něco archaického, ale o to víc stojí některým za to, se k ní vracet.

Antonín Kocábek
www.tyden.cz, 26. ledna 2015

Zpět