OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

• Recenze

Sleevenote

Imagena - pozdní čtení nečteného

Jakmile se prsty jakž takž srovnají nad hmatníkem, že přestaneš přemýšlet, kam s nimi, vynoří se věčná otázka: o čem zpívat, když už umíš hrát? Hledal jsem příběhy u jiných, abych neustále neopakoval ty své. A narazil na stále stejnou variaci na "není čas na hrdinství". Příběh je vyprávění, které směřuje k mnohoznačnému konci. Mýtus vypráví o střetu padlých polobohů, který musí skončit morálním naučením, závazkem, povinným podřízením se silám osudu. Hledal jsem současnou podobu starých mýtů - a nalezl je v naprosté nepřipravenosti na příští válku. A na neuskutečněné, vysněné velké lásky. Pokusil jsem se obě témata skloubit, proplést, jako na starém perském koberci, kde i ornamenty znamenají utajené sdělení. Začal jsem dělat písně s poselstvím, silnějším nežli já. Kundera obměnil staré téma alibistickým rčením: každý román je moudřejší než jeho autor. Ale jeho mytologizace každodenních starostí je trapná. Co když se na křídlech imaginace povzneseme nad omezení trpkých dnů, které nám kdosi vyměřil?

V dřevních dobách rozpuku písničkářství nebylo kam a ke komu chodit. Rozhádané skupinky spřátelených spisovatelů, oněch "hochů, co spolu mluvili", se vznášely nad vzdáleným obzorem Literárních novin. Ty byly k dostání v každé trafice, úhledně srovnány do neprodejných komínků jako košile na vojně. Jako kluk jsem kolem nich obcházel s bájnou úctou a netušil, zda se neztrapním, když si o jedny řeknu. Už jsem slyšel ten jízlivý vnitřní hlas: "To je jenom pro literáty, chlapečku". Podobně lačně dnešní …náctky obcházejí snad jen kolem pornotovarů, které novodobý cenzor marně zalepuje do umaštěného igelitu. O to slizčí, oč zalepenější.

Zbývaly antikvariáty. Chrámy zasutého vědění, halabala složeného v zaprášených regálech. Kdyby kriminalisté setřeli pachy a poty těch, kteří se zde dotýkali odložených knih, získal by národ DNA tichého odporu. Vlasta zkušeně přejížděl svým vysavačovým zrakem regály a bezpečně mi vyfoukl Valéryho, Bretona, Tichého a Queneaua, zatímco já zkejsnul hned u prvního regálu, u první knihy. Začínal jsem Arbesem, přeškobrtal k Bassovi a Balzakovi, nedocenil Célina, přeskočil Celana, Durycha a Ejzenštejna, jen abych se k nim zase vracel. Málokdy jsem dospěl až k Zolovi. Někde uprostřed ležel Halas.

Už to jméno znělo neskutečně básnicky. Inspirovalo samo o sobě. Pták hlas, pták svoboda…, ale ovšem také poděkování rudoarmějcům, překypující vroucností. Jako u Holana, Nezvala… Aureola disidentského básníka se rozplývala. Spor o Halase, podobně jako dávné hašteření o Wolkera, zatímco nacismus klíčil nerozpoznán jako završení germánského ratia, v sobě nesl náznak vzdoru, semínko odboje. Poezie se tak stala útočištěm, rejdištěm i nástupní plochou k výbojům. Ale kterým směrem? Popravdě jsem Halase i další básníky znepokojivého harašení slov a ticha jen rozečetl. Nějak jsem si uvědomoval, že si budu muset vystačit sám.

Do antikvariátů začal chodit celý sečtělý národ. A knih z oblíbených regálů ubývalo…

Odnášel jsem si často ještě nerozřezané stránky, postupně zlevňované z neskutečných sedmi korun až na korunu pětapadesát haléřů. Osud poezie, vydávané v sedmdesátitisícových nákladech péčí svazu spisovatelů samých… Malá domů velké poezie. Nezvalovu imaginaci jsem pochopil během horečnaté četby s jednačtyřicítkou. Poletoval jsem s jeho Podivuhodným kouzelníkem nad střechami Moskvy, jen abych přistál v peřinách domova. Zbyla mi Imagena, nedočtený špalek, do kterého si Halas ukládal přebytky fantazie. Já z nich čerpal na dálku, v letu, přes zavřené stránky. V neznalosti je síla.

Otevírám po létech Imagenu na přehnuté stránce. Vzpomínám si matně, jak mě fascinovalo Halasovo převyprávění futurismu. Duch fantazie se vznáší nad vodami, pobývá se zalíbením v neotevřených knihách, v mezerách mezi slepenými stránkami. Skládáme své hymny v pauzách mezi dvěma tóny. V nádechu mezi narozením a smrtí píše Bůh svůj nekonečný román. Jsme jenom jeho nepozorní čtenáři, ale… co by byl bez nás? Jen vlastní představou, imaginací.

Vladimír Merta

Zpět