"Učení na Univerzitě Karlově je drahý koníček - musíš si na něj vydělat jinde", říká můj ctihodný kolega kulturolog.

        Prošel jsem formálně konkurzem po udatném boji jako jediný kandidát - a pět let externě vedl kurz animace kultury ¹. Risknul jsem zesměšnění před kolegy a podrobil se přijímacímu testu. IQ mám asi pod bodovatelnou částí stupnice - v oblasti imbecility. Číslicové řady a prostorové úkoly na mě vybafly jako útočný pes. Mají jim předcházet zacvičovací kola, provedení několika příkladů, vyrovnávající šance poučených či opakovaně se hlásících? Po přečtení příručky jednoduché číselné řady rozeznám na první pohled i já. Co tedy test opravdu zkoumá? Míru píle, nebo inteligence? Pod rouškou starosti o objektivitu přijímaček se schovávají problémy pedagogů. Reformy školství vyprávějí v první osobě. Za obecnými návrhy stojí jejich smutné osobní příběhy. Plané výmluvy uleví rozbolavělé duši učitele, ale studentům nepomohou. Omluva nepřijatým nenahradí návod k řešení. Přijímací podmínky celkem věrně odrážejí poměry na "výstupu": univerzity produkují polovědce s polovičatou flexibilitou, morálkou a sebehodnocením.

        Společenské vědy vyžadují stůl, židli, knihovnu - a otevřené smysly. Faktografii dodá mobilní telefon a zaplacený kolega nebo vzdělaná babička Nezbavujme učitele intuice, radosti z komunikace se studentem, vraťme přijímacímu řízení kus říznosti, humoru, recese, lidskosti. Kus dobrodružství, rizika, na které rádi vzpomínáme. Zahoďme směrnice, revoltujme k hodnotám, které nám opět někdo hodlá uzurpovat. Věnujme čas a energii širokému spektru podmíněně přijatých: protože neprošli brilantně, budou v ústní části kontrolním vzorkem objektivity testu. Musí jej přesvědčivě splnit, aby vyrovnali svůj handicap. Zde se lze velice dobře opřít právě o diskusi nad sporně vyplněnými otázkami, případně zajímavými omyly.

        Pokud je ročník výjimečně silný, lze vzít studenty z ohroženého konce spektra podmíněně - mohou docházet na semináře, vykonávat zkoušky, ale musí v příštím roce splnit podmínky testu a pohovoru - ovšem vzhledem ke zkušenostem z prvního ročníku řekněme o 15 procent lépe než noví uchazeči. Jejich zkoušky budou uznány, pokud je po řádném zápisu doplní písemnou prací. Nechť zdánlivá objektivita testů nevyzmizíkuje přirozený pedagogický čich na talenty. Nelze za ně alibisticky schovat odpovědnost učitelů za výběr svých nástupců. Mohou být rozhodující v exaktních vědách, nechť jsou ale povinné i pro učitele - jako kontrola sjízdnosti vytyčené tratě, pojistka proti zneužívání moci.

        Nemusí jít o nelegální prodej otázek. Má-li pedagog představu o škodách, které škola (společnost) utrpí nepřijetím talentu, může se postarat o jeho individuální přípravu ². Je takové nasměrování ještě morální? Jak hodnotit studenty bez takového privilegia? Kdo vlastně zklamal, když ani tato "poctivá protekce" snaživci nepomůže k přijetí?

        Problém uchazečů, kteří "se nedostali", má aspekt osobnostní a systémový. Nepřipustit k ústnímu pohovoru objektivně nemocného studenta, který propásl termín testu, je diskriminace. Ovšem hodnocení náhradního termínu nemůže být opřeno jen o výsledek testu - prostým dotazem se lze dopátrat okruhu otázek, ne-li přímo jejich kopie. Notoričtí nerváci, somatizující snaživci patří ke smutnému koloritu pohovorů. Nelze je považovat za oběti špatného přijímacího systému. Půjdou od zkoušky ke zkoušce, až někde metodou zkoušky a omylu zakotví.

        Škola není všeobecným asylem - musí zůstat vznešeným prostorem, výběrovým terénem. Nelze si kupovat předem přízeň žáků tím, že je složením maturity přímo povýšíme na vysokoškoláka. Alibismem zavání i snaha schovat placené studium "nepřijatých" pod rouškou celoživotního vzdělávání. Andragogika má jiné poslání i kritéria. Přednášky jsou dnes otevřené - a posluchárny poloprázdné. V nepravděpodobném případě extrémního zájmu (hostující osobnosti) mohou být šířeny veřejnoprávní televizí, uzavřeným televizním okruhem, pracovními kazetami ³. Osobní kontakt má být vyhrazen individuální práci.

        Počet žáků v semináři neomezuje prostor, spíš kapacita vnímání učitele a dynamika soudržné skupiny. V neomezeném kolektivu mizí intimita projektové výuku, individuální typ studentovy osobnosti, modelování a osobní program (samozřejmý rys elitních škol). Humanitární obory se vznášejí na obláčku tradice, ochranné rodinné atmosféry, prodlouženého dětství. Bezbolestně unikají do vědění: výklad Tóry, srovnávání náboženských směrů, nebo zvyky starých Řeků... Jak bezpečně bezkonfliktní! Není divu, že výrazné osobnosti dorůstají pravidelně "za školou", nedotčeny svátostí akademické půdy.

        Není onen studijní odpad, zapálený, pracující v oboru bez ukončeného formálního vzdělání, typicky českým motorem vývoje? Žijeme přece v zemi, kde prostá žena lépe bibli vykládala nežli leckterý kardinál. Explodující kariéry bývalých disidentů jsou dostatečně zářným příkladem. Jejich odborná úroveň a schopnost učit je po průpravách kotelen silně omezena. Stejně tak je zpozdilé považovat univerzitní vzdělání za vstupenku do elitního klubu lehce uplatnitelných. Kariérní kapitáni průmyslu a nových finančníků musí etiku a kooperativnost univerzitní půdy rychle zapomenout. Jinak doslova vyletí na zlatých padácích do vzduchu.

        Studijní profily zatím tvůrčí imaginaci nikterak nezdůrazňují. Přitom třeba kulturologie může vnést do stojatých vod diskusí o národní identitě, pověstné přizpůsobivosti, stádnosti či naopak holubičí povaze Slovanů křížový pohled, bez něhož každá disciplina degraduje na těžce dobíhající sled základních kurzů dějin umění, sociologie, marketingu a mediálních vlivů.

        Směřuji svou úvahu k praktickým návrhům, sdružujícím obě role akademické půdy: erudovanou odbornou výchovu (rozvoj osobnosti a povzbuzení kreativity), a anticipaci vznikajících intelektuálních potřeb společnosti (generační formaci s nezbytnou složkou represe).

        Test vědomostí a logického uvažování se dá naučit (třeba podle loňských a předloňských otázek). Dává tedy výhodu studentům, kteří se hlásí několikrát po sobě. Otázky nejsou nevyčerpatelné, opakují nebo předvídatelně obměňují samy sebe. Snahy o zavedení taxonometricky měřitelných výkonů probíhají amatérsky, otázky lítají ode zdi ke zdi: preferují výběr z možností (abcd), erudici a logiku (mohli se potkat, vyřaďte nepatřičné, seřaďte události), faktografii (vyjmenujte kulturní časopisy). Bodování testovaných výkonů směšuje ledabyle a lehce nabyté s osobnostně kreativním ⁴. Výsledky v této podobě nebudou nikdy jednoznačné.

        Univerzity by měly sledovat souběžně probíhající témata, přednášky a aktivity soukromých a obecně prospěšných společností, upozorňovat na ně, zaměstnávat "nové" důchodce (budu mezi nimi za pár let i já). Mohou poskytovat uchazečům placené služby - veřejně přístupné propedeutické kurzy (cvičné testy, úvod do logického myšlení, úvod do studia, semináře typu jak si organizovat poznatky, jak psát odborné práce).

        Testy jen odříznou nesoudné ignoranty, soustředí čas pedagogů k individuálnímu pohovoru. Subjektivita výběru a hodnocení je ve společenských vědách neodstranitelná - imaginativní, vícerozměrné uvažování a individuální myšlení je odlišují od oborů, kde nemají s převahou přihlášek problémy. Při ústních pohovorech si pedagogové podvědomě kladou otázku: bude mě učení s tebou bavit? Chci se s tebou vídat, přít, trápit a radovat? Obohatíš zbytek třídy? Nezneužiješ liberálního prostředí školy? Budu tě za pár let respektovat jako svého šéfa? Odevzdám ti s důvěrou své projekty, nápady, publikace? Dobrý pedagog je poučený kolega, důvěrník osobnostního vývoje studenta, formující etický obzor svých budoucích konkurentů. Nesrazí jej z nevýnosného místa přizpůsobivý studentík, kterému ve slabé chvilce dali zkoušku za nic? Pokud učitelé nepřijmou i osobní, emocionálně zabarvenou spoluzodpovědnost za vybírané studenty, bude univerzita jen vrzající automat, výrobna dobře odsekávajících papoušků. Ti obstojí v dalších zaměstnavatelských testech. Budou ale šťastní? Samostatní? Hrdí na původ svého vzdělání, svou individuální cestu? Budou společenským přínosem? Obstojí v proměnách a souvislostech?

        Nehledejme ideální testy, ale ideální studenty. Ti dnešní "zvládají" práci i několik ročníků najednou, kombinující obory a školy. Tyto přičinlivé osobnosti vydělávají učitelům nedostupné sumy v reklamních agenturách. Na zkoušky přicházejí předčasně, v pauzách mezi zahraničními stážemi. Očekávají jakési zvláštní zacházení: docházka na semináře? Příprava na zkoušku? Seznam použité literatury, vymezení pojmu práce, dodržování vytyčené metody... ⁵

        Vzorově zodpovězené, vyhodnocené a zveřejněné testy budou vnímány veřejností vnímány jako objektivní dělítko, usvědčující odmítnuté uchazeče. Každý si je může prostudovat (Internet), vyzvednout si seznam literatury, naučit se "jazyk" testu, rychlé reakci na otázky, posílit psychickou odolnost, schopnost zvládnout stres a podat výkon v omezeném čase. Testy mají ale i závažná omezení:

        Pokud jsou vyhodnocovány studenty - pomvědy a asistenty, je zde přítomen prvek jisté kolegiality (je na jemné úvaze hodnotitele, zda přibližná či rámcově správná odpověď zaslouží bod či nikoliv).

        Každý autor preferuje v hodnocení podvědomě svůj obor či náhled - proto by měly testy obsahovat "záchytné" otázky ze všech hlavních oborů - včetně těch, které vycházejí z individuálních zážitků a zkušeností adeptů (otázky na vlastní tvorbu, humanitární činnost, znalost cizích zemí, souvislostí a aktualit). Odpovědi na faktografické otázky typu Vyjmenujte kulturní časopisy nemohou být hodnoceny principem co titul to bod.

        Testy neřeší nejcitlivější problém hranice postupu: co se studenty, kteří těsně neprošli minimem testů? Anebo kteří jsou tak erudovaní a tvůrčí, že uvedli netypické, neočekávané, či přímo provokativní, učitelům třeba neznámé, možnosti? Subjektivně lze posoudit odpovědi typu W. Blake se utopil v Egejském moři, Picasso namaloval Koupající se slečny, Kubišta Zátiší s kytarou, Karel Čapek zahynul v koncentračním táboře jako formálně chybné - nebo tématicky příbuzné, přibližně správné. Liberální vyhodnocení jim přisoudí alespoň část bodů, protože svědčí o tom, že se student orientuje v předmětu, ale plete si reálie. Tyto nedostatky jsou ale právě během studia nejlépe odstranitelné. Absolutní pedant ovšem žádnou z nich neuzná.

        Na závěr testu jsem s ulehčením vyplnil záludnou otázku co je to kultura jízlivým: pokračování války jinými prostředky. Letos jsem celkově prošel... Napřesrok už bych podle vlastních kritérií zapadl mezi nefantazijní, nudné sběratele bonmotů a škatulek. "Kdo půjde za medvěda?" ptá se ctihodný kolega, a míní tím slavnostní taláry a insignie, používané během "slavnostního vyřazení absolventů". Na výstupu potkávají medvědi své žáčky, dávno zařazené v soukromém sektoru, a uhýbají před jejich jízlivými pohledy. Role se obrátily: medvědi zůstanou ve svých klecích, a "vyřazení" se rozletí do vichru života. Snad nikde neuvedou, že byli i našimi žáky.

5     Externisté (typicky zaměstnanci reklamních agentur), bez praktické znalosti z vědního oboru, lehce dobývají další stupínek ve vývoji své kariéry. Zatěžují totiž individuálními konzultacemi učitele, mají nárok na individuální zkoušky. Je-li jich dvacet, zkuste je vyhodit a zkoušet znovu.