OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Hledám polohu zestárlého mudrce

 

"V roce 1976 natočili zvukaři Pavel Dudek a Karel Šafránek v podkroví střešovického domečku Na Kocourkách bez střihů a oprav čtyři desítky tehdejších stěžejních písní Vladimíra Merty. Nahrávání, inspirované snad i  obálkou slavných Dylanových The Basement Tapes, probíhalo průběžně za plného chodu domácnosti. Občas se objevili i náhodní návštěvníci, Jiří Stivín si přišel půjčit saxofon, Jiří Pipek hrát na bonga a Jaroslav Hönig na vypůjčenou dvanáctku. Písně kolovaly mezi posluchači, po listopadu 1989 vyšly částečně na LP Hodina vlka (Šafrán-Primus) a dvou CD (Bití rublem, Svátky trpělivosti - na Mertově značce ARTeM). Po 40 letech se podařilo najít původní originální pásky, a tak nyní vyjde vše v limitované edici kompletu 4CD - nám pro radost, Vláďovi k narozeninám. Autor výběru kolekci nazval s ohledem na jednu z  dávných inspirací Podkrovní pásky." Těmito slovy popisuje Lubomír Houdek z  nakladatelství Galén aktuální zásadní počin. Podkrovní pásky vycházejí u  příležitosti lednových sedmdesátin Vladimíra Merty, se kterým jsme rozmlouvali v kavárně jednoho pražského knihkupectví.

Galén použil pro vydání 4CD opravdu originální pásky. Nejde tedy o  žádnou kopii z už vydaného CD. Jak je pro tebe jako posluchače důležitá autenticita zvuku? Hraje to vůbec v tomto žánru roli? Nemělo by jít především o sdělení?

Právě o ně jde. Autenticita přináší něco navíc, otisk rukodělnosti. V  kategorii zpěvák s kytarou je důležité, aby mastering nesetřel atributy doby a  nezasahoval do barvy hlasu. Jakmile odstraňuješ šum, děje se to za cenu nějakého kompromisu. V tom byl pro fanouška hlavní problém slovenské edice. Dnešní technologie i ucho posluchače se vrací k analogovému zvuku. Vůbec bych se tedy nebál znít staře. Naopak, šum stary'ch pásků nebo praskot desek poslouchám s určitou rozkoší.

Jedná se o nahrávky, které vznikly před čtyřiceti lety. Jak ses od té doby posunul jako autor a jako interpret? A stojíš si dnes za tím, co jsi tehdy psal?

Jednak si už moc nepamatuju, jak jsem to hrával, dnes se k textům vracím se současným stavem svého hlasu, který je víc zabasovaný. Někdo říká, že jdu do Cohena nebo do Toma Waitse. Ale ty písně, které jsem tehdy hrál na ruskou kytaru s enderáckýma strunama, mi dnes znějí v takovém zvláštním přesahu. Spousta z nich zní jako meditace nad dnešní dobou - nepříliš agresivní, mírně smířlivá, mírně vyčítavá. A přesně to je atmosféra doby, v níž dnes žijeme. Třeba Olivovníky z konce totáče znějí současněji než tehdy. A kam jsem se posunul? Naučit jsem se líp vyslovovat, možná líp intonuju. Hraju ty písničky jinak, ale s velkou chutí si poslechnu, jak jsem je hrát kdysi, zpěv a kytara se vyvíjí vždy v součinnosti. Nemůžeš to oddělit, nemůžeš se zvlášť naučit na kytaru a zvlášť zpívat, a pak to spojit dohromady. Ta moudrost doby je vždycky zároveň v prstech a v hlasu hráče. Možná jsem byl kdysi lepší... Nebál bych se ale, že posluchači budou srovnávat. Na koncertech ty písničky dnes hrajeme třeba s houslemi a klavírem, a lidé si přesto koupí ty staré nahrávky. Tak jsme si publikum vychovali, jsou to mírní antikváři a  chválabohu za ně.

V současné době hráváš právě s Honzou Hrubým na housle a s Ondřejem Fenclem na piano, ale spolupracoval jsi i s dalšími muzikanty. Jak tě interakce se spoluhráči na pódiu ovlivňuje?

Duo ještě není nic, jenom zdvojený sólista, opírající se o harmonii. Ale trio znamená, že občas můžeš vynechat nějaký hlas a nechat tvořit kolegy. A taky si můžeš mírně odpočinout. Nemusíš neustále držet melodickou i basovou linku, něco lze nechat na nich. Někdy dochází k paradoxním situacím, že zrovna nikdo nemá okamžitý nápad, a tak zaznívá taková ta čekací hudba... Ale pak na sebe mrkneme, jde to beze slov, zkoušek a výčitek. Navzájem se nakopneme, inspirujeme a spoluhráči mě nenechají zpomalit a usnout. Mě to baví, protože můžu během koncertu zahrát třeba na saxofon, klarinet, fujaru nebo na flétničku. Pořídil jsem si sitár, skřípu si na gambu a na violu. Rozšiřuje to obzory, jako když se učíš cizí jazyky. Do prstů se dostane nová moudrost, za chvilku ti to začne lézt na mozek a ovlivní to myšlení. Beru nové nástroje jako boj proti senilitě a Alzheimerovi a vůbec proti zakrnění.

Máš vůbec po těchto zkušenostech chuti být stále i sólovým písničkářem s  kytarou? Není to omezující?

Není, protože to má spoustu praktických důsledků. Když hrajeme ve třech, musím ty kluky někde nabrat, potom je zase rozvážet po Praze. Někdy jsem vyčerpaný a  těším se, že zase jednou nahraju desku - což v mém případě znamená několik desek najednou - jen sám. Budu tam hrát na ty nástroje, na které jsem se teď naučil, například na mandolu nebo oktávovou mandolínu. A když mi to bude připadat hodně nudné, pozvu specialistu, třeba Radima Zenkla, se kterým jsem si už dvakrát úžasně zaimprovizoval.

Říkáš, že nahrát desku znamená několik desek současně. V 70. letech jsi dlouho musel točit do šuplíku, teď ti díky Galénu vychází doslova jedna deska za druhou. Změnil se těmito okolnostmi i tvůj přístup ke skládání? Máš chuti psát víc?

Chuť by byla, ale… Ne, texty teď třeba vůbec nedělám. Zaznamenávám si jen takové útržky, výkřiky do tmy. Ale pořád si hraju a hodně u toho sním. Nehraju z not, ale přehrávám si melodické běhy, vrším nápady v mobilu a pořád myslím písničkářsky - i filmařsky -, a trochu i politickoangažovaně. Čumím na bednu a  sám jsem zvědavý, jak bych rozhodoval na místě politiků. Zmocňuje se nás zase nenápadně moc mocných. Přestává sranda, už nejde o individuální osudy. Zvedají se celé národy, vypadá to, že osudy bílé většiny budou velmi temné. Boje s  bolševikem, které jsme zažívali, byly boje s lidskou tupostí, případně s  neuskutečněným snem. Teď musíme čelit organizovanému, dobře financovanému a  psychologicky dokonale rozvrženému zlu. S božím jménem v zádech.

A je podle tebe důležitější reagovat na ně z pohledu českého, nebo globálního? O čem je třeba psát víc?

Izraelský národ v biblických dobách putoval po mnoha sousedních zemích a všude se něco naučil, hodně ztratil, ale posílil tak své postání a sebevědomí. Dnešní český národ je se svými problémy, se svými politiky a nedělními rádoby debatami nezajímavý. To je už jen takový zábavný pseudofolklor, opravdový problém leží civilizačně úplně jinde. Debaty, kde je dneska Charta, čtvrtý odboj, jestli si underground zaslouží čtyřicet hodin ve veřejnoprávní televizi a Babiš hodinu, nestojí za pozornost.

Průvodním jevem toho, co se dnes ve světě děje, je strach, nejistota. Mělo by se podle tebe proti tomuto strachu bojovat?

Náš strach je kafkovsky iracionální. V Izraeli vybuchne bomba a druhý den lidé na tom místě stojí a čekají na autobus. Podstata životnosti malého národa, věčně ohroženého slepým terorem je v tom, že ten teror ostentativně ignoruje. Ale ve Francii se to probouzí taky. Jakmile pomine stín teroru, Francouze nedostaneš z kavárny, protože je to jeho životní styl, který strach vylučuje. V našem podvědomí jsou ale důležitější strachy o děti. Bojíme se za ně. My nezažili válku, ale co ony? Kam budou moci utéct? Bojíme se, jestli jsme své děti nepřipravili na svět, který přestává existovat.

Čím to tedy je, že teď moc nepíšeš nové texty? Vysychá ti studna inspirace? Nebo není dost času?

Času je nadbytek. Když máš nápad, napíšeš text za pět minut. Hodně jsem psal před dokončením souborného vydání svých textů Mimo čas. Nechtěl jsem nechávat v šuplíku věci, které tam deset let ležely. Ale texty, kdy starý muž píše o  stárnutí a o erotice starého muže, jsou trošku na jedno brdo. Já se za ně mírně stydím a pokouším se být jako Jirka Dědeček trochu nad věcí, což mi přirozeně nejde tak dobře. Hledám polohu zestárlého mudrce, mlčení zenového mistra, z kterého občas vypadne stručný koan. Nesmí být o mně, nesmí to být popis, pláč nad generací, nad odcházejícími kamarády. Zatím jsem s moudrostí na štíru, nesvítí ve mně žádná kontrolka, něco, co jsem ještě neřekl. Vždycky mi chvilku trvá, než vůbec v sobě rozeznám něco úžasného. Chodím na diskuse do Knihovny Václava Havla, na fildu, na židovskou obec, po knihovnách. Snažím se - jako v té písničce - "chytit dnešní vítr". Není to už vání nad mladickými pláněmi, spíš zavšivený vítr, který se drží v temných skulinách a víří prach a  osiny. A přirozeně mě sere, že mám míň sil, víc spím, jsem nerudnější. Moudrost starce začíná uvědoměním si stavu. S nepřítelem se dá ovšem bojovat, jen když o něm víš. Nadechnu se, a pak si řeknu_ Nemáš-li nic pozitivního, nekritizuj. Vždyť už za bolševika jsem říkal, že dělám "prosongy". Objeví se v  nich sice prvek nesouhlasu nebo protestu, ale důležité je, kam písnička směřuje.

Zmínil jsi stručnost a s ní tvou tvorbu spojenou nemám. Dá se stručnosti naučit?

Strašně nerad škrtám, spíš z jedné písničky udělám dvě. Aniž bych si to uvědomil, rozvětví se mi třeba do protipříběhů. Ke stručnosti se dá dospět osekáváním. Teď potřetí rediguju knihu o filmové hudbě a nechápu, jak jsem mohl napsat tak stupidní a nešikovné věty. Každou pátou větu musím zestručnit, vyhodit, nebo změnit její smysl.

V knize Mimo čas jsi zveřejnil také spoustu zatím nezhudebněných textů. Dočkají se zhudebnění?

Luboš Houdek mi na koncertech podsouvá nehratelné, a já mu je z fleku zhudebním. To mi nepůsobí problémy. Budu se jim věnovat na sólové desce a už asi trošku vím, jak na to půjdu. Bude to taková bluesová nálada po vzoru J. J. Calea. Ale hraná na loutny a hřeben.

Souvisí to i s tím, že ti klesá hlas?

Zpívám líp dole, když jsem nastydlý. Když ale zaberu, zazpívám totéž v oktávě. A když se necítím trapně, jdu ještě fistulí o kvintu výš. Jako barokní zpěváci: pomáhám si všemožně, abych zpíval v celém spektru. Abych neskončil u  cohenovské recitace.

Jak vůbec oslavíš sedmdesátku?

Narozeniny neslavím, ale do Akropole zvu kolegy, aby zahráli na staré kytary, bez efektů a snímačů, jako za mlada. Něco, co nás k sobě váže. Nečekám žádné velké remaky, stačí úryvek, vzpomínka nebo parodie. Žádné krabičky, žádné ladičky, žádné zkoušení. Zvu na přátelský mejdan. Jsem zvědavý, jestli se ta myšlenka ujme. Bude to 2. února a mám vysněnou sestavu. Nevím, kdo přijde, ostýchám se vybírat a režírovat vlastní narozky, ale pozval jsem skoro všechny.

Galén ti toho vydává opravdu hodně: nová alba, reedice, nahrávky ze šuplíku, knihu textů… Z čeho máš největší radost a za co se naopak stydíš?

Jednou jsem po koncertě omylem prodal knihu textů, plnou vlastnoručních oprav nešikovností pro případné příští vydání. Ta trapnost, prodat svůj vlastní pracovní výtisk! Kdyby se mi ten, kdo tento exemplář vlastní, přihlásil, rád mu jej vyměním. A největší radost mám z Luboše Houdka, kterého baví kutat ve starých nahrávkách a kopat mě při tom do zadku, ať dodělám ty nové. Já bych se k tomu sám neodhodlal. Vzácnou pozornost, jakou věnoval mně, postupně přesouvá i na mé kolegy. Stává se z něj takový Karel Havlíček českého folku. A obávám se, že další generace už takhle obětavého nakladatele nezískají.

Milan Tesař
Uni 2016; 26(1): 24-28