OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Vzpomínka na Václava Havla

 

Václav Moravec, moderátor: Nejen o vzpomínce na bývalého československého, českého prezidenta, dramatika, filosofa Václava Havla budou dnešní Impulsy. Pozvání přijal písničkář Vladimír Merta. Děkuji, že jste hostem Rádia Impuls, vítejte.

Vladimír Merta: Já jsem rád, že můžu se podělit o svoje pocity.

Moravec: Jaké jsou?

VM: Vyrovnané. Mně se zdálo, že Havel odešel takovým krásným způsobem v blízkosti milované osoby a nic hezčího už nelze člověku přát. A pak se mi zdá, že ten malý národ, to je těch pár stovek lidí, kteří jdou k ohni, který udělali včera úplně improvizovaně kamarádi tady z Doksů, kde se lidi mohli vyjádřit, kde si mohli u ohně na pozadí Pražského hradu vzpomenout, že ta malá menšina národa se usebrala, zpevnila a kdyby každý politik, který odchází, po sobě zanechal takovou pevnou stopu, jako Havel, tak jsme jiný národ, ten velký.

Moravec: Vy jste velmi často zmiňován v souvislosti s  Václavem Havlem v souvislosti s rokem 1978, kdy se ve vašem bytě točila Audience, a propos objevila se například Audience a její natáčení s  Václavem Havlem a Pavlem Landovským ve vašem estébáckém spisu?

VM: Není tam ani slovo, děkuji svým udavačům, byli velmi vkusní.

Moravec: Ale to je zvláštní na to, že to byla událost, kterou tehdy bezesporu žil disent?

VM: Možná někdo o tom napíše disertačku, ale ty zprávy byly tak nicotné a směšné a hlavně nekonkrétní, že někdy propadám dojmu, že museli vědět víc, ale každý se možná už snažil nějakým způsobem si budovat tu pozici, aby mohl jednou říct, i já jsem tak trošku přispěl tím, co jsem nenapsal, neřekl.

Moravec: Ona Audience z roku 1978, dá se říci, že byla součástí akustického samizdatu, který se tehdy chystal a kolik děl se vlastně u vás v bytě krom Havlovy Audience natáčelo?

VM: My jsme potom ještě šli s tím mým Revoxem za básníkem Seifertem a natočili jsme jeho vzpomínky a potom ty v podání paní Chramostové, Všechny krásy světa. Takže to byly jenom dva pokusy, nevím, na čem to zkrachovalo, možná na tom, že se to už možná příliš profláklo. V Čechách se nic neutají.

Moravec: Byla to tehdy náhoda, že zrovna ve vašem bytě na váš Revox byla natáčena Audience v hlavních rolích s autorem Václavem Havlem a  Pavlem Landovským?

VM: Já jsem asistoval režiséru Pistoriovi, který, to ví málokdo, byl velmi přísným dramaturgem všem dramatikům. Nejenom Havlovi, ale i  Kohoutovi, Landovskému. A myslím si, že tehdy byly dva Revoxy, jeden měli Plastici někde ulitý, tak to už byla třaskavější situace a tak Pistorius říkal, no tak ty jsi architekt a jsi ten filmař, nejsi tak v popředí, tak uděláme to u tebe. No dali jsme Revox do peřin, měli jsme takový malý obýváček, Lucie navařila polívku, děti byly na chalupě a jediný problém byl, že jsme pořád museli chodit Lanďákovi pro pivo. Takže v hospodě, která se jmenovala symbolicky Domov, tam si říkali, to není jenom tak, ten Merta nikdy takhle nechlastala.

Moravec: Kolik bas padlo?

VM: To byly džbány.

Moravec: To byly džbány.

VM: Hm.

Moravec: Protože točili jste to 2,5 dne nebo…

VM: Ano. A doufám, že ta pivní atmosféra z toho prosakuje.

/Ukázka/

Moravec: Ukázka ze hry Václava Havla Audience, která byla nahrána v bytě písničkáře Vladimíra Merty, který je dnes hostem Rádia Impuls. A propos to jste všichni dělali ty zvukové efekty, viz. močení, splachování a  podobně nebo byl nějaký efektář?

VM: Byla efektářka Jitka Pistoriusová, ale my jsme jim dávali s Vláďou Pistoriusem detailní jaksi akustické znalosti o tom, jak to vypadá. Protože přirozeně na pánském pisoáru asi nebyla do té doby. Jinak strašně s tou nahrávku pomohl Honza Hartl, který stínoval Havla a naučil se všecky ty jeho duchy a takové jakoby to opatrné slovo a teď je otázka, kdo od koho víc převzal, jestli Honza od Havla nebo naopak Havel od Honzy, protože jako sparingpartner určitě ovlivnil rytmus a střih. Dokonce jsme, myslím, jednu scénu, předělávali, jak se to blížilo k tomu závěru slavnému. On byl chudák Havel tak nervózní z toho sprostého slova…

Moravec: Neříkejte, sám dramatik si napíše…

VM: Šli jsme všichni do soutěže, je to všechno na hovno. A  vždycky Pistorius říkal, Vladimíre, nekušujte do toho, držte se mikrofonu. Já jsem měl svoji verzi. Ale Honza Hartl, stejně tak jako herci z Realistického divadla, kteří, tam asi osm nebo dvanáct herců nepodepsalo Antichartu, tak ti všichni vlastně Havlovi kazili kšeft, protože ukazovali, že lze, že se nemusí člověk ohnout, že se může chovat slušně.

Moravec: Jak vlastně vzniklo přátelství mezi vámi a  Václavem Havlem?

VM: To je strašně jednoduché s Havlem se spřátelit. On miluje diskusi a miluje hádky. A my jsme se seznámili tak, že jsme se strašně pohádali a to je vůbec nejlepší, jak se seznámit. Nikdy nebyl žádný problém, on je člověk, který má rád slovo v pohybu a byla to duše otevřená.

Moravec: A ta hádka vaše, na níž jste se seznámili?

VM: Dávno zapomenutá.

Moravec: Byla zapomenutá. V kterém roce, bylo to dávno před tím, než se vám Václav Havel s Pavlem Landovským objevili v bytě a  natáčeli jste Audienci v roce 78?

VM: To bylo pár let předtím. Oni totiž nechodili na folkaře, protože nás měli za bolševickou odnož, že můžeme hrát. No a potom si myslím, že to vedlo k tomu Havlovu rozhodnutí, když viděli, jaký je poprask po Chartě, tak Havel prostřednictvím Pistoria nám sdělil, že nemáme podepisovat, což jsme velmi rádi poslechli, protože jsme měli nahnáno a zdůvodnil to tím, že vlastně je důležité, aby lidi, kteří se můžou podepsat, vyjádřit a nemusí se schovávat za mluvčí, aby ten hlas zůstal zachován. To bylo, myslím, velmi státnické rozhodnutí a tam někde možná se zrodila ta myšlenka, on to není jenom takový pošuk a blázen, to by mohl být král. A opravdu jak vždycky na Silvestra byly takové jakoby slavnosti u Havlů, tak jedna ta slavnost byla, že mu vyrobili korunu královskou, dali mu do ruky žezlo a Havel jako milovník kabaretu a pokleslé formy všech možných zábav, tak strávil ten večírek s tím papírovým žezlem v ruce a byl král český, no. Za rok už byl prezidentem.

Moravec: To byl rok před pádem železné opony ve východní Evropě?

VM: Já jsem špatný pamětník, myslím, že to bylo rok před tím. Mimochodem já jsem tam šel v převlečení za japonského vyslance, protože moje japonštinářka měla kimono, nalíčil jsem se korkem, udělal jsem si prostě ty fousy a mluvil jsem (japonským přízvukem), a nikdo mě nepoznal. A pak jsem zaslechl takový rozhovor, Havel tam uždiboval něco v kuchyni a říkal: Kdo to je, ten pidlovokej? Že prej to je japonskej vyslanec v přestrojení. To bylo zajímavé. Jsem si vzal brejličky…

Moravec: A to byly pravidelné Silvestry u Havlů?

VM: Ano. Já jsem byl ale jenom na dvou, protože jsem postupně stoupal v té hierarchii pozvaných.

Moravec: Připomínám, že hostem u mikrofonu rádia Impuls je dnes písničkář Vladimír Merta. Když se podíváte na jednotlivé etapy Havlova života i na jeho etapu politickou, tak říkal jste v úvodu, že málokterý politik asi za sebou zanechá takovou stopu, jako Václav Havel. Myslíte si, že byl vlastně pro politiku předurčen?

VM: Dneska už všichni víme, že ano, ale on byl, opravdu to byl bohém, milovník zábavy, člověk, který seděl dle mého názoru omylem. Já myslím, že ty bolševici ho ani nechtěli zavřít, ale prostě ta mašinérie, jakmile ten stát si utvořil fízlovský systém a koupil soudce, tak to vlastně on do toho chudák spadnul díky nesmyslnosti toho režimu. A ten návrat Havla z  vězení, když se teda prostřednictvím jeho advokáta zavázal, že nebude veřejně vystupovat a první, co ho napadlo, jít položit květiny k Václavovi, tak to byla ta poslední kapka, kdy lidi začali podepisovat těch Několik vět a to, že je to státník, jsem pochopil v okamžiku, kdy k nám přišel a říkal: Lidi to podepisují, já vím, že tady nejde o mě, ale že to moje jméno a ten můj případ způsobil nějaký pohyb ve společnosti a já cítím, že s tím musíme něco dělat dál a že to musíme dotáhnout do konce. A já jsem si říkal, ano, je to sympatický člověk, trošku sebestředný. Ale když jsem zjistil, že na další návštěvě říkal přesně totéž a začaly se mi ty zprávy vracet, tak jsem pochopil, že on opravdu dal všanc svoje jméno, svoji kariéru, svoji budoucnost…

Moravec: I část svých přátel. Vždyť si vzpomeňte na to, jak mu na začátku 90. let část jeho přátel říkala, už to není Václav Havel, kterého jsme znali.

VM: Ale jako spojit svůj individuální osud s osudem národa, nevím, jestli Masaryk to takhle uměl. Jemu to založili Američani, že jo, někde v Pittsburghu nebo kde. Beneš to vyjednal taky mimo republiku. Havel do toho šel tělem i duší.

Moravec: Jak těžké bylo odolat Václavu Havlovi, protože známe některé muzikanty nebo lidi z umění, z kultury, které on přemluvil, aby se v té politice také angažovali, proč jste mezi nimi tehdy nebyl?

VM: Já jsem se trošku styděl, jednak mě nikdo o nic nepožádal, ale Havel jako slušný člověk mi poslal pozvánku na svoji inauguraci a to byla pro mě strašná situace, protože jsem si říkal, tady vlastně došlo k  tomu, že sto procent toho bolševického parlamentu zase jednohlasně volí prezidenta, který, jak se tehdy tvrdilo, z nezbytí a proto, aby se zachovala takzvaná kontinuita, musel přísahat na Ústavu Československé socialistické republiky a já jsem si říkal, jsem sice nikdo, ale nebudu u toho figurovat v  té 90. řadě někde vzadu. Přirozeně místo těch prázdných židlí, myslím, že jsme byli dva nebo několik lidí nepřišlo, nastoupili zaměstnanci kanceláře, čili opravdu bylo to trapné gesto a já se do dneška stydím a proklínám, protože to se nedělá, že jo, kamarádovi. On za to nemůže, že je prezident, ale já za to můžu, že jsem mu to nepřál a že jsem mu tam nepřišel posedět. To byla trapná epizoda z mého života a…

Moravec: A stydíte se za ni?

VM: Václav Havel má dobrou paměť, myslím, že, nevím, jestli ho to mrzelo, ale myslím, že na to nezapomněl.

Moravec: Pokud byste měl Václavu Havlovi věnovat nějakou píseň, která by to byla?

VM: Je několik písniček, které jsem mu udělal do basy vlastně, ale jsou dlouhé, jsou sentimentální, jedna je dokonce Žárovka samotky, to je taková vánoční píseň poslaná mu do vězení. Tehdy to možná mělo nějaký smysl. A pak jsem měl písničku, kterou jsem hrál na tom prvním velkém shromáždění na Václaváku, to jsem hrál Kecy, to se taky nehodí, ale možná bych se schoval za Williama Shakespeara v Přidalově geniálním překladu. Je sice taky smutná, ale ve svém smutku je vyrovnaná a myslím, že Václavovi sluší.

/Píseň/

Impulsy Václava Moravce, radio Impuls, 19. prosince 2011

---