OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Autor musí být sebestředný, jinak se utopí

 

Vladimír Merta vydal na CD svou první desku z roku 1969 a dvojalbum z roku 1989 a říká: autor musí být sebestředný, jinak se utopí.

Nakladatelství Galén vydalo Vladimíru Mertovi na CD dvě elpíčka folkové historie: legendární a nedostupné francouzské Ballades de Prague z roku 1969 a  dvojalbum natočené v pražské Malostranské besedě v roce 1988, vydané v roce následujícím.

Jak se na ta dvě alba dívá Vladimír Merta 2010?

U analogové nahrávky jde o citlivost ucha a zkušenosti, které nezatratí jedinečnou soudržnost, podmanivost originálu. S Petrem Mayerem jsme písně vyslechli tolikrát, že jsem si začal říkat: Jak jsem to tehdy vlastně hrál? Pokud není člověk masochista, nevrací se k prvotinám. Vrstevníkům bývají naopak zdrojem příjemných vzpomínek. Jako vše, co se děje poprvé. Neměl jsem žádné zkušenosti, ve studiu jsem se zabydlel jako v kuchyni, kde se nejlíp zkouší i skládá. Balady vyšly bez větších známek snahy něco dokázat. Každý nějak musí začít. Dvojalbu říkám pokrytecky Kecy: mé - i těch nahoře. Dvojsmysl obsahuje také kontinuitu, zápřah, trvání na několika málo pravidlech, kterými jsem si sám pro sebe - ale dnes vím, že i pro spoustu souběžců - vymezil hranice zrady a prodejnosti. Zachytilo sveřepou, umíněnou snahu nenechat si vzít to, co se pomalu vytrácelo z duší: naději, lásku, víru. Byl jsem utrmácený zákazy, přísliby, nesplněnými sliby a drobnými úskoky okolí. Cítím se dodnes líp mezi skutečnými lidmi. Ale dcera si mě prý pouští dokolečka.

Řekla vám, co v těch písních-básních slyší?

Ne, ale teď mi z Irska napsala a s tím se pochlubím: Ja mam tedy to stesti, ze muzu rict, ze jsem vyrustala v demokraticke zemi. Vim, ze jsem prozila svoje prvni roky v komunismu, ale jako mala jsem o tom nevedela. Jedine, co o  komunismu vim, je z filmu, literatury a od vas rodicu, co vy jste mi o tom kdy rekli. Skvele hrajes na kytaru a foukaci harmoniku. Hezke je aranzma pisnicek. Urcite melodie jsou velmi chytlave, rychle jsem si je zapamatovala. Take se mi libi tvuj osobity projev a jak jsi zhudebnil Dyka. A take mas hezky hlas a  kdyz zpivas, tak mam pocit, ze jsi opravdovy a ze si na nic nehrajes…

Sama výborně zpívá, ale bere to jako samozřejmou součást každodenního života.

Vnímá veškerou hudbu jako krásu. Do mých písniček jí spadlo z nepřízně nebe habaděj. Jak? Čím jsem si zasloužil výsadu neobtěžovat sebou ostatní? Nevím.

Písně zůstaly, ale změnila se společnost a publikum. Jak jste si s  tím za těch dvacet let poradil?

Písnička je bezbranný potěr, vhozený do řeky plné predátorů. Dnes je umělec - vznešeně řečeno - součástí problému, který ztvárňuje. Tehdy jsme stáli mimo něj, nabízeli múzická řešení, harmonizovali příšernosti odcházející ideologie, aniž bychom se zaprodali. Hudba nepředkládá řešení. Přitom je to takové durmollové lego, vzdálený odkaz na malého Mozarta, Schumanna, kousek chopinovské melancholie, to vše v bluesovém ponížení. Nebo povýšení?

Zdráhám se mluvit za posluchače. Rozhodne počet mladých lidí, kteří si odepřou jiné požitky a vrazí své peníze do odcházejícího média, zpěváka, způsobu života. Mladý člověk nepátrá po cizích vinách, jsou mu trapné boje o odbojové legitimace. V duchu jde s písničkou, propůjčí jí své pocity zmaru, naděje. Může se opřít o hotový tvar, který se neuzavírá do sebe. Hraju ty písničky dodnes, hůř nebo líp, ale nikdy ne jako konzervu. Hudba je nekončící sebeobrozující proces. Na jedné straně ztrácíme citlivost, noblesu, občas i  důstojnost, abychom z druhé získali nadhled, sebeironii.

S Janou Vovsovou-Lewitovou jste během deseti let vydali u  ARTArecords sefardské inspirace, moravské a slovenské balady, loni vyšlo CD s  baladami Johna Dowlanda Ve tmě mě zanechte. Písničkář ve službách staré hudby - to k sobě úplně nejde. Nebo ano?

Za zenitem vlastních tvůrčích sil se teprve začínám učit, jak jsem vše mohl dělat jinak. Autor musí být sebestředný, jinak se utopí v salátu politické korektnosti a konvencí. Loutnista slouží zpěvačce. Pozorněji naslouchá, doplňuje chybějící místa skládanky, kterou vytvořil anonym či renesanční génius. Hudba je vysvobození z tísně, povznesení.

Dowland doprovázel krále, papeže, vévody. Vystačil si sám - dokázal virtuózně hrát, skládat, textovat, zpívat. Přesto trpěl nepochopením a ústrky dvora. Hudební vývoj svedl píseň na scestí hlučnosti, exaltace, afektu. Do tabulatur loutnových písní Johna Dowlanda jsme se nořili s dnešní citovostí. Směs melancholie a vzdoru, vznešenosti a ponížení, odhodlání a rezignace mluví i za nás. Noblesa renesančního guru oslovila i rockera Stinga.

Hudba se prostě hraje, teprve pak hodnotí. Písnička zůstává otevřeným, přístupným kódem, lékem i drogou. Jinak by ji posluchači navždy zavrhli jako prázdnou láhev. Do tříděného odpadu, samozřejmě.

Proto jste si Dowlanda vybrali?

On si vybral nás. Zůstává záhadou, proč původně mužské texty přijímají za své i ženy. Jana si k němu hledala cestu celá desetiletí. Doprovodila jeho hudbu vlastními citlivými překlady. Možná rozuměl ženám víc než sobě?

Pro mě zůstává předobrazem, prvním a nejdokonalejším písničkářem všech dob. Virtuózně naplnil vývoj lidové písně, povýšil ji na zprávu o světě. Nepsal oratoria a opery, přesto obsáhl velké emoce, reflektoval odcházející styl a  vytvořil svůj. Improvizoval na známá témata, fantazíroval za hranicemi tehdejších společenských i hudebních norem. Byl oním zrnkem písku, zrcadlícím vesmír. S jeho písněmi se nestárne, jsou věčné.

Zdenko Pavelka
Právo, 1. listopadu 2010 , s. 14

---