OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Popelnicový román

 

Vladimír Merta - Popelnicový román

Promo zajišťuje reklamní agentura Walter Kirschner.

Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Vladimír Merta: Udržet se na skleněné hoře

 

Ježíš šedesátiny taky neslavil

„Poslalas mi kdysi krabičku od sirek...“ zpíval Vladimír Merta ve svých třiceti. A dnes už „kdysi“ opravdu uzrálo: králi folku bylo letos v lednu šedesát let.

Jednou jste řekl, že ze srdce hrané blues může přesáhnout hráčovy schopnosti, že může být nad jeho síly. Je ve folku důležité hudební mistrovství?

Každá muzika na Slovácku zahraje čardáš, i když v Maďarsku nikdy nebyla. Oni mají jamky na hmatníku, protože prsty jedou po vyběhaných stupnicích. Podle toho hned poznáš folkloristu. Zatímco klasický hráč jde po celém hmatníku a pořád přemýšlí, jak by to zahrál aspoň o tón jinak než tradice. Americká hudba je eklektická v tom smyslu, že spoléhá na to, že všechny nejlepší postupy už byly vymyšleny a jde jen o to udržet je v chodu a dát jejich kombinaci novou energii nebo je i nově prodat. Málo lidí si klade otázku, co by se dalo ještě skládat, maximálně si říkají: ještě jsem se nevyjádřil k válce, k volbám...Tahle služebnost v písničkaření nás hrozně zabrzdila.

Písnička by nemusela sloužit vůbec ničemu.

Za komunistů bylo povinné členství v pionýru a stejně se tolerovalo, že chlapci chodili do skauta a do kostela. Je to dvojlomné. Služebnost proti zlu je nepsaná morální povinnost člověka ve všech oborech. Jestli spadne do kytary a písničkaření, kde najde poslední azyl, protože všechny ostatní zdroje signálu budou vybity, tak to může vypadat jako nějaké pachtění se za protestsongem. Ale prvotní záměr to není.

Nemyslíte, že je dobré, když se písničky nejen líbí, ale přimějí vás i přemýšlet?

To by měl zase radost Komenský... Já myslím, že v písničkaření jsme měli štěstí, protože se v něm sešla estetika G duru, dostupnosti kytary...

Tvrdil jste, že akord G je vábnička na ženy.

Na ženy ještě víc zabírá D dur s podladěnou basovou strunou. Ale G dur je takový chlapský, dobře se z něj vychází, je to uprostřed hlasového rozsahu jak pro chlapy, tak pro ženské. Ale každá doba má něco, co se musí nosit na tričku. Teď to vyrábějí koncerny a specialisti na manipulaci s mládím, aby vám vnutili něco, co bezpečně nevychází z vaší duše a kultury.

Nejen za bolševika, ale i v šedesátých letech bylo hnutí chudých, kteří byli hrdí na to, že nenosí svoje přesvědčení se značkovým nápisem. Ve starých dokumentech nevidíš příslušníka černošského hnutí, který by měl značkový oděv. Teď jsem potkal dívku, co vede školku v lese – přivedeš dítě do lesa a odpoledne ti ho vrátí. Ona se svým přítelem šije rukodělné boty. Chci říct, že to, co dneska vypadá extravagantně až bláznivě, byl v naší generaci prvotních písničkářů přirozený způsob života. Umožňoval udržet si nezávislost a zjednodušit vnější život, poněvadž nemělo smysl se moc šatit, když nás stejně nikdo nikam nezval. Zároveň ale ani nešikanoval a neumravňoval.

Dnes taky můžete být nezávislý, pokud budete pít sprite a nepřetržitě telefonovat.

Chtěl jsem si koupit nejlevnější tričko na kolo. Je na něm napsáno „authentic“ nebo „active“. Šel jsem dokonce tak daleko, že jsem nápisy vystříhával jako Rumuni prostředek z vlajky, ale většinou to máš na prsou, takže pro mě je skandál Američanky s vypadlým ňadrem v podstatě denním chlebem.

To už je skoro fundamentalistický přístup.

Mezi námi - občas to dělám s tričky, která dostanu a nikdy bych si je nekoupil. Jediné triko, se kterým jsem tak nenaložil, bylo triko s logem ČT, co jsem dostal na Plovárně. Říkal jsem si: všichni do té instituce kopou, a my bychom v ní rádi pracovali. Nebudu se tedy přetvařovat a hraju tenis v triku s logem České televize.

Leží vám na srdci osud České televize?

Ano. Myslím, že malé národy jako my potřebují čas od času definovat ve veřejné soutěži tyhle bombastické pojmy: Co je veřejný zájem? Kde začíná právo na vyvlastňování? Kde končí nedotknutelnost majetku? Kde jsou nutné meze intolerance? Potenciální zájemci o veřejnoprávní vysílání musí být zbaveni veškerých nadějí na zisk. Zastávám dva principy - sebrat České televizi veškerou reklamu, i nepřímou, a pak udělat soutěž o obsah vysílání. Druhá věc je přinutit stávající televizi, aby třeba jednou za měsíc publikum seznámila s náměty, které odmítla. A jednou za půl roku by měla dát prostor odmítnutým projektům, kde by se prezentovali lidi, kteří za své peníze a s vynaložením své energie vytvořili něco, co ČT nechce financovat.

Oba dva principy povedou k naprostému krachu současného stavu, kdy se s každou blbostí běží na jakousi podivně volenou radu. Otevření se veřejnosti znamená riskovat, že se její část naštve. Jakmile televize vztáhne ruku a stane se součástí reality a nebude jen věčně pokulhávajícím dodavatelem obezřetných komentářů něčeho, co už dávno není důležité, tak se ta instituce musí zachvět. Myslím si navíc, že veřejnoprávní televize nesmí vysílat čtyřiadvacet hodin denně, to je poukaz k recyklaci starých programů, omílání reklamy. A taky to znamená, že kvalitní věci dává v půl třetí ráno, pro nás, kdo už neusneme.

Letos v lednu jste oslavil šedesátiny. Jak se cítíte?

Už dlouho neslavím narozeniny ani svátky, vycházím z jednoduché poučky, že Ježíš šedesátiny taky neslavil. Mrzlo a pršelo, Praha byla jedna skleněná hora a já ji křižoval na kole z míchačky hudby k Fimfáru II. Jel jsem hrát na křest, jak říkají ateisté, desky Jirky Smrže do klubu Kaštan a patnáctkrát na Petříně upadl. Takže v den svých šedesátin jsem buď ležel na zemi, nebo poslouchal kolegy. Byl tam i Honza Burian, Jirka Černý, Karel Diepold, Dáša Andrtová, Katka Šarközi... Šedesátiny má cenu dělat, když se na ně nabalí koncert, kde by si zahrála celá ta generace písničkářů, a jak je u mě zvykem i lidi, co hrajou moje písničky, abych zase viděl, jak se dají hrát. Ale na to jsem neměl sil, poněvadž jsem ve dne v noci vymýšlel muziku k Fimfáru. Člověka, který není profesionální skladatel ani zvukař, to stojí daleko víc úsilí.

Takže vaše jubileum minulo v tichosti?

Ano. Dneska, když neděláte randál kolem svých narozenin, tak si jich naštěstí nikdo nevšimne. Mně jsou vnější důvody zájmu nepříjemné. V jistém věku už potěší jen to, že si někdo všimne tvé práce.

Vraťme se k televizi. Měl jsem dojem, že jsem přerušil vaši kritiku.

Když se trh a neomalenost zmocní znovunabytých svobod a práv lidí, lidi se musejí bránit. Televize by si měla vymyslet vlastní pojetí zábavnosti. Nakupování hotových programů s neustále blikajícími světly a neustále hlasujícími svobodnými občany, kteří někoho svobodně vyřazují jako v koncentráku, to je pro veřejnoprávní televizi smrt. Dnešní podoba ČT je špatná komerční televize se světélky naděje.

A nejsme jen svědky procesu, který spolehlivě spěje ke zhroucení, nezbytnému k tomu, aby se svět zase vzpamatoval?

Myslím, že zhroucení v dnešním světě znamená kombinaci black outu (totální výpadek elektřiny – pozn. aut.), povodní, přistěhovalecké vlny z Holandska a pádu akcií. To všechno jsme zažili už jednotlivě. Už není těžké narazit na holandské městečko kdesi v horách – ta městečka jsou dokonce tak inteligentní, že se tváří jako naše lidová architektura... Jakmile se všechny pohromy sejdou dohromady, ve všech státech, které to postihne, uchopí moc fašizující vůdci.

Zapomněli jsme na terorismus.

Konečný cíl islámského terorismu je podle mne totální kolaps západní společnosti. Řekl bych, že jim někdo dobře poradil, jak na to. Myslím, že to kdysi vymyslela KGB a teď celý svět vyžírá důsledky práce nějakého dobrého prognostického pracoviště. Dnešní válka se vede z rodin civilistů. Na to ovšem středověce myslící islamisté nepřišli sami. Mám ale za to, že další velký krach by už ta takzvaně civilizovaná společnost nepřežila, že by se rozpadla do spousty lokálních zájmů, které by byla nucena bránit třeba podle čečenského modelu.

Nenabízíte zrovna optimistické vyhlídky.

Také je absurdní, že války, jakkoli plánované jako počítačová hra a vedené takzvanými inteligentními střelami, tedy jistě humánnější než kobercový nálet, jsou stejně vedeny proti lidem, jež zabíjejí bez rozsudku, zatímco soudy s těmi, kvůli nimž se vedou, se táhnou a vynesení rozsudků provázejí velké skrupule. Mám na mysli samozřejmě válku v Iráku a Jugoslávii respektive Husajna a Miloševiče. A jakmile se z nepřítele stane spojenec – případ Kaddáfího či různých přeběhlých agentů, řekne se: to je příklad pro celý další islámský svět – kolaborujte s námi! To je politika, kde je fuk, zda jsi demokrat, nebo konzervativec. Velmoci mají vlastní ropu a mohly by ze dne na den říci: nebudeme nemorálně obchodovat s nepřítelem, který ničí naši civilizaci.

Neudělají to a chovají se jako kupečci, kteří vědí, že za třicet let bude po arabské naftě a potom konečně ovládnou svět docela. Ale zatím je nejvýnosnějším způsobem podnikání válka. Nejjednoduší je dodávat jim vlastní vyběhlé zbraně, pak tam najet s armádou a vyzkoušet si ty nové, za státní peníze si je obnovit a nakonec tam za státní peníze vybudovat znovu to, co jsme rozbili. Otázka pesimismu nebo optimismu je zbytečná, protože nic z toho nemůžeš ovlivnit. Jedinec je vláčen určitým principem moci bez ohledu na to, co si přeje. Často si to ani neuvědomuje, a jednou za čtyři roky ve volbách odevzdá svůj hlas, je úplně jedno na jaké straně. Čímž tenhle princip udržuje.

Proč s touhle skepsí jezdíte na dobročinné koncerty?

Skepse a naděje se nevylučují. Na ty velké, mediálně, a tedy finančně výnosné kýče nás dávno nezvou. Osobní nabídky ale nemůžeš z morálního důvodu odmítnout. Hráli jsme v hospicu, ve vězeňském kostele. Nádhera, pohroužení, tichá radost. Jinde stojíš na náměstí, všude stánky, hlučící davy, mihneš se na obrazovce... za tebou obří reklamy podniků, které třeba daly sto tisíc, což je půlka vozíku. Celá tahle nevkusná masáž se odehrává opět pod rouškou zábavy, lidi jedí kuřata a děti se učí žebrat na ulici do kelímků. Správný postup by měl být: žádná zábava kolem utrpení! Žádná recyklace profesionálních humanistů! Žádná mrzácká šou! Stát by měl dávat mnohonásobně víc než se vybere v nevládních organizacích. Nemělo by se hrát na strunu, jak výtečný je nápad spojit estrádu s dobročinností.

Čeho by měla nebo mohla dosáhnout písnička zpívaná před publikem?

Písničkář se dostává mezi velmi zajímavé lidi, zcela nové typy pořadatelů, nadšenců, kteří třeba taky muzicírují. Jenže jakmile ještě zdraží benzin, dá pořadatel za cestu víc než za vystoupení... Snažím se protlačit pohled těchhle lidí na obrazovku. Dlouhodobě sbírám filmový materiál o písničce mezi lidmi. Bude to takový velmi neprofesionální pohled na hudbu – bez moderátora, soutěže, reklamy na operátory.

Dnes jsme se dostali tak daleko, že z obyčejných činností, které člověk dělal jen tak, jsou terapie. Se zpěvem to není jinak.

Připadá mi, že dnes se zpívání mezi lidmi ocitlo na hranici potřeby a sebezáchovného pudu. Dřív fungoval princip baladického zpěvu – chlapi se v neděli umyli, šli do kostela, kde zpívali velmi slušně, v hospodě pak zpívali trochu jinak, pak zpívali, když šli do práce nebo do hory, zpívali si večer v lese, aby se nebáli... Pořád to ale byl jeden člověk, a pokaždé zpíval jinak. Bylo to ovšem něco samozřejmého. Dneska? V Břevnovském klášteře bylo ekumenické setkání s Němci. Oni zpívali chorál z not a my jim chtěli zazpívat Chválabohu že jsem sa narodil, což je krásná duchovní a pravdivá píseň z Horňácka. Ti němečtí věřící byli nadšení, že jim někdo odpovídá, ale jejich farář se zděsil a vykázal nás z kostela.

Věříte multikulturalismu?

Dnešní multikulturalismus spočívá v tom, že se doveze hvězda, která už dávno bydlí v Belgii, odkud to má všude blízko, a recykluje se stupidní technohudba s etnickými kořeny jako alternativní zábava pro lidi přesycené Kryštofem a Migem. Na to se navěsí články v Respektu a diskuse o lidských právech. Takové snahy o multikulturalismus, kdy člověk jen sedí v kanceláři a přerozděluje peníze, které nevydělal, to je smrtelný způsob, jaký vede veřejnost k rasismu a k nenávisti. Praktický multikulturalismus lze naopak pozorovat třeba v menších lyžařských střediscích ve Francii: Francouzi ve středu pustí z amplionů šansony, svaří nejhorší víno, udělají na menším svahu kratochvíle pro děti, družní Češi si přinesou ešusy a propukne přirozená družba. My začneme s Moraváky zpívat, pak zase zpívají oni, pije se víno, blbne se na lyžích a nikdo nic negrantuje, nenazývá „konceptuální akcí“...

Na co jste u sebe hrdý, nebo alespoň za co svého jste „rád“?

Celý život jsem byl hrdý, že jsem si neřekl o podíl na moci. Na druhou stranu, kdyby mi ho někdo dal, tak to bych byl výborný král a prezident! A to je zase velmi negativní vlastnost – myslet si: „Já kdybych mohl, tak bych...“ Rozčiluje mne ta posedlost veřejnými věcmi, blogy a jednovětými příspěvky k Mašínům a Cikánům... snaha upustit z papiňáku, ale nechat si pod pokličkou pořád natlakovaný smrádek... A zpěv je všechno, jen ne papiňák. Když promotér uvádí, že přijel nadupaný hiphoper, tak to jde přesně proti základnímu principu zpěvu – je to permanentní křeč.

Co teď děláte, co hrajete, připravujete?

Nedávno jsme třeba pětkrát improvizovali se slovenskou skupinou tEoRie OtraSu na slovenský film Jánošík z roku dvacet jedna, který se zázračně zachoval v nějaké americké garáži. Je to první slovenský celovečerní film. Sedíme se Slováky proti sobě a krademe si hudební témata. Já hraju na různé fujary, píšťaly a loutnu. Pak se s Janou Lewitovou zabýváme dílem Johna Dowlanda. A pořád taky hrajeme sefardské písně, vrátili jsme se právě z vystoupení ve francouzské Provenci. Mimoto skládám hudbu pro večerníček Nafukovací strom. Právě vyšlo krásné DVD Fimfárum II s mou hudbou. Mimochodem, Fimfárum je pádná odpověď na to, kam se poděla česká kultura a jestli je jí zapotřebí. Kdyby se díla chopila nějaká americká agentura, zřejmě by z toho udělala národní hit.

Není vám přece jen líto, že na vás lidi jakoby zapomněli?

To je otázka. Dalo by se říct, běda mi, nejsem-li zábavně informativní, nemá-li o mne zájem televize. Jsem člověk s děravým trikem, co sleze z kola, vyndá kytaru a hraje pro Táňu Fischerovou. Jenže když mi víceméně bez plakátů a jen díky internetovému programu přijde na koncert padesát osmdesát lidí, jsem spokojený. To je reálný zájem o tuhle hudbu a už nikdy nebude větší. A jestli někdo shromáždí davy na festivalu, pořád vím, že je utáhnu. Hrál jsem v Trutnově a na závěr jsem poslal elektrickou kytaru po zemi jako lyže a rozvazbil celé pódium. To si nedovolil žádný punker. Zvukaři mě málem zabili, poněvadž kouřili, říkali si: folkař žádný cirkus neudělá... a já jim málem spálil aparaturu. Máničky se mohly zbláznit.

Vladimír Merta (1946)

Nejuznávanější osobnost české folkové scény. Hudebník, multiinstrumentalista, publicista, režisér, esejista a spisovatel. Absolvent FAMU a architektury. V. M. se v mládí zabýval básnickými pokusy a během pobytu ve Francii začal skládat vlastní písně. Svou první LP desku vydal u francouzské společnosti Vogue. Se zpěvačkou a violistkou Janou Lewitovou se mimo jiné věnuje interpretaci židovských písní a díla alžbětinského skladatele Johna Dowlanda. Ve Slavonicích také letos vedli už devátý ročník hudební dílny zpěvu balad. Celý život jsem byl hrdý na to, že jsem si neřekl o podíl na moci.

David Nesnídal
Mladá Fronta Plus, 2006, č. 50