OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Vladimír Merta a Jana Lewitová: hudební archeologové

 

Během 80. let jeden z nejznámějších písničkářů u nás. Absolvent FAMU, režisér proslulého filmu Smrt krásných srnců. Jako písničkář se otevřeně hlásí k  odkazu básníka Josefa Hory. Posledních deset let spolupracuje s Janou Lewitovou, se kterou objevují a svým příznivcům přibližují folk minulých století. Z množství dalších aktivit stojí za zmínku např. spolupráce se souborem židovských písní Mišpacha. Jana Lewitová pro změnu zase vystudovala AMU, patří mezi přední interprety renesanční a barokní hudby.

Kdo z vaší dvojice má hlavní slovo?

V.M.: Já jsem vlastně doprovázející člen, Jana je duch sefardských písní (s úsměvem).

Jak spolu vycházíte, dvě hudební osobnosti…

J.L.: Z počátku jsme zkoušeli opravdu hodně, ale za ty roky jsme si na sebe zvykli. Nyní víme, co od druhého očekávat. Asi je to i štěstí, hodně si rozumíme.

Co vás vedlo k tomu, že jste se dala dohromady s Vladimírem Mertou?

J.L.: My už spolu hrajeme deset let a letos máme vlastně výročí. Já dříve hrála renesanční hudbu a písně Španělských Židů. Jenže jak to v muzikantském životě chodí, tak se mi rozpadla malá kapela a hledala jsem nové možnosti. Láďa má a vždy měl k židovské hudbě vztah, tak jsem mu po požití několika panáků zatelefonovala (smích) a on mi řekl, že nemá čas, ať zavolám za čtvrt roku. Já pak opravdu zavolala a klaplo to.

Očividně jste se hudebně našli…

J.L.: Určitě. Je to i kuriózní v tom, že Vláďa je folkař. Neprošel hudebním školením jako já, což zpočátku v naši komunikaci přeci jen překáželo, jelikož já jsem notař. Mám akademické hudební vzdělání, zatím co on je výborný filmař. Pro mne byla a je naše spolupráce velkým obohacením a můj celkový pohled na muziku se také změnil. Začínám cítit noty jako překážku, naučil mne hodně improvizovat. Každý jsme přinesli něco nového.

Co vás tolik fascinuje na starším folklóru?

V.M.: Každý člověk, který putuje za nějakou autentickou podobou folklóru, nebo alespoň za nějakou pravdou, tak dříve nebo později opustí území republiky směrem na východ. My jsme zjistili, že ale existuje spousta exotických stupnic už na pomezí Moravy a Slovenska. Neexistovala tehdy světská literatura pro chudé lidi. Na různých poutích a slavnostech pak člověk vdechl tu nábožnou náladu do lidové písně, kde zpívá o sobě, o lidových bolestech. V baladách byl otištěný celý život, zpívaly se na důkaz vroucnosti a uvolněnosti duše před bohem. To všechno nám v té moderní formě chybí.

Neoznačili byste se částečně jako průkopníci?

V.M.: To nevím. My tomu říkáme hudební archeologie. Zjistili jsme, že podobně jako archeologové odkrýváme také různé vrstvy a dostáváme se hlouběji ke kořenům folku. Já sám jsem se v Jeruzalémě, který jsem navštívil se souborem Mišpacha, což byla moje cesta k židovské hudbě, procházel nočními uličkami a došel na náměstí, kde vidíš, z kolika vrstev bylo vše postaveno. Najednou jsem začal věřit, že i v člověku jsou tyto vrstvy a postupně jsem se zbavoval návyků z folkové kytary a zjišťoval, že k Janinu hlasu se musím naučit na loutnu a podobně.

Na čem jste pracovali poslední dobou nejvíce?

V.M.: Po písních sefardských jsme udělali písně moravské a slovenské. V  těch slovenských už citujeme z dochovaných spisů, které jsou vedeny primitivní rukou. Folklór je vždy takovéto doplnění tradice o něco, co člověk přináší z  aktuální doby ze zebe sama. V tom smyslu je tato hudba překvapivě moderní, současná, nese stejnou emoci jako například moderní francouzský chanson.

Co na to vaši příznivci?

V.M.: My potřebujeme publikum, které je tak trošku přesyceno současným folkem a současným tradičním přístupem. Jsme sami sobě muzikanti, tanečníci a  zpěváci, je to velice archaická záležitost. V obvyklých folklorních souborech je vše rozděleno, máte zpěváky, muzikanty, tanečníky, každý zvlášť. My máme třeba rádi hodně podobu moravského folkloru, kdy jsou lidé spontánní a zpívá se tak dlouho, dokud je chuť. Celkově ale asi nebudeme, i díky našemu akademickému vzdělání, držet krok s dnešní autentickou podobou, s těmi babičkami, které se to kdysi naučily a tak to prostě je. Naši příznivci vědí, co mohou očekávat a jsme rádi, že při nás stojí.

Většinu času tedy věnujete koncertování a hudbě, co filmařina?

V.M.: Momentálně, jelikož jsem dělal hodně dokumentů, dávám dohromady náměty na hraný film. Dál to odkládat znamená se již dožít senility a to bych nechtěl. Zatím netočím, ale pracuji na přípravě.

Jak probíhá domlouvání koncertů, vystoupení…

V.M.: Naše zásada je nevnucovat se nikam, nemáme žádné velké ambice. Spoléháme na pořadatele a na lidi, které to opravdu zajímá, že si nás najdou My se úžasně hodíme do hradů, radnic, zámků apod. Nemůžeme, ale ani nechceme konkurovat někde na náměstí či na diskotéce, jako výplň něčeho.

Sám tvrdíte, že vaším snem je dát řád koncertům…

V.M.: Když chceš vyhovět všem, tak se ti stává, že jedeš kvůli koncertu přes celou republiku, což je jednak nebezpečné a jednak nesmyslné. Mým snem je, aby se pořadatelé domluvili, zas jich není nekonečné množství, na určitém systému. Třeba na jaře by se objela republika z jihu, v létě střed a severní část a v zimě třeba slovensko, kde jsou hory. Aby to cestování s hudbou bylo celkově spojeno s jedním místem. Aby sis mohl mezi vystoupeními zalyžovat, bavit se s lidma v jednom kraji, být na nějakou dobu jeho součástí, abychom nebyli jen ti, kteří si berou. Otázkou ale zůstává, jeli to možné.

Vy osobně nemáte žádného manažera, jste si sám sobě řidičem, účetním… Jak to zvládáte?

V.M.: Blbě. Hlavně ta úředničina způsobuje, že člověku poté nefunguje umělecký mozek. Ale mám například tolik kamarádů mezi pořadateli, že je pro ně lepší volat přímo mně, než nějaké třetí osobě. Je také strašně nebezpečné, když dělají dva lidé totéž. Na koncerty klasické hudby máme sice jednu slečnu, která nám vše obstarává, ale jinak je to na nás.

V 80. letech jste patřil u nás k nejoblíbenějším hudebníkům, písničkářům. Jak nyní vnímáte hudbu a co se za ta léta změnilo?

V.M.: Hlavně je tu obrovské, neviditelné hnutí mezi mladýma, kteří na rozdíl od nás samouků, nejenom že mají vyběhané prsty a perfektně zvládnutou celkovou techniku, ale rozumí i harmonii a vědí, kam má ta daná píseň směřovat. Já se například jezdím učit hrát na loutnu do Prachatic, na kurzy staré hudby a pokud pominu, že jsem tam jasně nejstarší, tak ty takzvané děti hrají tak nadějně a krásně, že jim člověk v mém věku až závidí. Já osobně sleduji intelektuální odnož folku, jako je skupina HM a nebo mám rád jazzový okraj folku.

Máte za sebou bohatý umělecký život. Nechybí vám již motivace?

V.M.: Mne nyní udržuje při životě loutna, protože každý nástroj je jinačí a  trvá roky, než ho člověk pochopí. Důležité je naučit se stárnout se svojí muzikantskou duší, protože nemůžu úplně odmítnout hrát staré písničky o lásce, ale musím dělat také písničky, které jsou adekvátní mému věku. Je to velká motivace a výzva, složit milostnou píseň pro starého chlapa. To, že bych se u  kytary nebo u loutny nudil, to se mi ještě nestalo.

Co plánujete do budoucna?

J.L.: Já tedy moc neplánuji a myslím, že to přijde samo. Každá cesta otevře plno nových bran a i když si řekneme, že se bude ubírat určitým směrem, nakonec na tom vůbec neděláme a skončíme úplně jinde. Ale to je i u mnoha jiných uměleckých profesí.

Pepa König

MusicWeb.cz, 14. září 2005