OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Půldne s Mertou

Pověřen recenzovat Mertovu desku Hodina vlka, rozhodl jsem se vytáhnout něco z autora, a mohu říci předem, že se povedlo. Zaplatil mi kafe. Přijel asi ve čtyři a zašli jsme na oběd do restaurace. Tam jsme, jak už to v zemích koruny české mezi muzikanty bývá, vedli řeči o laserových tiskárnách, subsystému účetnictví na počítači třídy PC, nejednoznačnostech v daňových odpisech pro soukromé podnikatele a vůbec o kultuře.

Vladimír se přiznal ke dvěma chystaným pokusům o sebevraždu. Chce vydat vlastní pětialbum (!) a tím si vyprázdnit archiv za poslední dvacetiletí a  chce vydat knížku svých textů, rozhovorů a dokumentů, v podstatě tak, jak je shromáždil Standa Houla Zárybnický. „A jestli při tom přijdu o všechny prachy, tak končím.“

Řeč taky přišla na to, jak podnikání rozptyluje od tvoření. „No, já věřím, že pokud by k něčemu ve mně skutečně uzrála písnička, tak že zakázky nezakázky, věc by prostě vznikla. Ale teď ten přetlak necítím a tak zkouším něco, co jsem zatím nedělal.“

Převádím řeč na texty pro České srdce. „Copak o to, to se psalo snadno. Klukům se premiéra v Lucerně moc povedla, dokázali se s přímočarou naivitou stát hlavními hvězdami večera. Jak má vypadat vystoupení, to myslím pochopili podstatně rychleji než třeba já. Víš, my se třeba bičujeme, měníme rytmy, nálady, pocity a západní hvězda na začátku zahraje několik poloh, a pak se drží jedné z nich třeba půl hodiny. Aby se lidi naladili na jeden rytmus. Ono vnímání muziky není zdaleka věc intelektuální, ale spíš pocitová, emoční, někdy doslova fyzická. Pokud se publikum kýve do taktu, je v kontaktu, a ani mu nepřijde, že vlastně poslouchá jednu písničku půl hodiny.“

Jako u blues, bleskne mi hlavou, když srkám kávu. „To spíš mě mrzí, že jsem nedodělal písničky pro Blanku Táborskou, na to její LP Já jí poslal melodie, ať si vybere, že napíšu texty. Začal jsem, pak se nějak ponořily do haldy papírů a nemůžu je najít. Měl jsem pocit, že nemá cenu to psát znova, že je mám docela slušně rozdělaný, že stačí počkat, až se vy noří. Nevynořily se a  je to trapas o to větší, že mi na písničkách pro Táborskou dost záleželo. No co teď s tím…“

Pak už se jde na koncert. Merta dlouho a pečlivě ladí, zkouší tři mikrofony a  linku, soustředí se a dvě a půl hodiny hraje. Střídá tři kytary a repertoár od nejstaršího po nový. Pokud mohu za těch sedmnáct let, co na Mertu občas chodím, posoudit, je v současnosti zas na jednom z interpretačních vrcholů. Po koncertě přiznává, že se mu dneska hrálo moc dobře, příjemný sál, čistá akustika, vstřícné publikum.

Sedíme u kávy č. 3. Řeč je o poplatcích OSA, že se to snad trochu zlepšilo, ale že nikdo nechce prosadit jednoduché účinné opatření, aby třeba OSA spočítala autorovi-interpretovi, kolik má dostat za koncert, a peníze by mohl dostat rovnou, bez složitého počítání, putování peněz a ztraceného času.

Pak si ještě Vladimír poslechne místní skupinu, poradí pár grifů, prohlídne kytary a řekne jak je vylepšit. Prolistuje Kroniku a dvě čísla FC. Za nejzajímavější z nich označí recenze.

A už je po půlnoci, Vladimír odjíždí spát. Šňůra mu končí v pátek, teď začíná pondělí a já datluji čerstvé zážitky. Protože je týden před velikonocemi, měl bych asi napsat, že diváci, kteří v pátek na Mertu přijdou, mají dvojitou jistotu, že to bude Velký pátek.

Jiří Moravský Brabec
Folk a Country, 1991, roč. 1, č. 7–8, s. 19