OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Mert-ta, Mer-ta, Mert-ta!

 

Přichází. Sdělí, co chtěl sdělit. Odchází. V každé ruce kytaru, za tričkem harmoniku, v zadní kapse manšestráků píštaličku. V improvizované šatně – skoro vždycky je improvizovaná - smývá do špinavého umyvadla špínu jeviště rozpukaným zbytkem mýdla. Baculatá dívka s nejistým úsměvem a zanedbanou pletí přináší posvátnou rudou veleknihu zdobenou zlatým nápisem Kronika. Litera scripta manet, jednou hude mít velkou cenu, mockrát děkujeme, i za tu korunu osmdesát spropitného za čaj z bufetu. Piják bufetových čajů. vklouzne do kožených tenisek a nezašněruje si tkaničky: Ol' Blue Eyes, staré modré oči, které zestárly ve stoupajících smyčkách spirály života. Zatímco obecenstvo krutě mládne. A čeká, až kytarista, harmonikář a pištec znovu zavítá do města vyhánět hlodané krysy zmatku a deziluze ze zapadlých koutů duše. Až přijde a  sdělí, co, je nezbytné sdělovat. Stává se pak, že z černé díry hlediště vyroste zajíknuté, pak dunivé, zaklínačské: Mert-ta, Mer-ta, Mert-ta!

V rozšněrovaných teniskách. Nebo, rovnou bos, ale vždycky boss. Pán tónů a pán okamžiku. Posedává, postává. A neleze na bedny aparatury jako zámořský boss Bruce Springsteen, protože v tomhle případě by to ani nebyl kdovíjaký výkon. „Ten Springsteen má aparát vysoký jako někteří lidé u nás mají vily.“ Pauza. „V chráněných oblastech.“ Pauza. „Chránění občané do chráněných oblastí!“

Ticho.

Tíseň? Strach? Nepochopení? Nezdá se; to jen hrubý humor je kvitován skřeky a  plácáním do stehen. Velký vtip se přijímá mlčky, jako hostie, jako požehnání.

„Nevyšly noviny. Něco se chystá. Z daleký ciziny - přiletí humanista.“ Ze špulky strun se odvíjejí tóny, spolu se slovy tkají látku toho hořkého, obrečeného, důvěrně známého příběhu. Nejobjevnější sdělení jsou ta, která už všichni znají. Kladívka klepou na kovadlinky, ušní bubínky předávají zprávu, jež nejde druhým uchem ven. Uvízne v šansonech skrytého archivu - na rozdíl od slov onoho humanisty, jenž zase odletí, vyšumí, ztratí se beze stop. Jako každý podvod, s nímž to na skutečného humanistu nelze dotáhnout. Natož na krysaře. Ten bosý tu bere svou píšťalu.

Jako ji brává už od přelomu let 1966/67, kdy špína jevišť už voněla tím dodnes neodolatelným opiátem. A mezitím se píšťalička otloukala.

* * *

Občan Vladimír Merta má dvě vysoké školy. A přesto je to inteligent. Těžký inteligent. Tak těžký, že mnozí slova jeho písní neunesou. Quod erat demonstrandum, psávalo se v hodinách matematiky - což bylo dokázati. Přesto jsou jiní, kteří si je nesou s menší námahou než obálka poštovní známku. Třeba děti: pro ty napsal román. Je tenise. Ale kdoví, čem ještě. U tohoto inteligenta je všechno všelijaké. Je podezřelým z povolání.

Není to bůhvíjak výnosná profese. Ani co do oběživa, ani ohledem na profilové gramofonové desky (Merta má jednu, slovy jednu, nazvanou P. S. V deseti dnech na sklonku března 1977 na ni v supraphonském Mozarteu nahrál deset písní. Přispěl hudbou, instrumentací, texty a zpěvem, i grafickým návrhem a  fotografiemi obalu. A hrál na: kytary, dobro, foukací harmoniku, flétnu, flažolet, fujaru, tunisky bubínek, buben, brumle, kazoo, tenorsaxofon, tubu, persky činel…) V autě s kytarami na zadním sedadle a s hrdým znakem okřídleného šípu na kapotě najednou pozoruje, jak je předjížděn vlastním kolem. Naštěstí je tu stopující vojín, kasárna nedaleko a v nich i šrouby do pancéřovaných strážců míru. Putují z tanku do zvetšelé škodovky a tradá za opiem pódií, za dalšími zápisy do nenasytných kronik.

Proč bloudit smyčkami životních spirál se stigmatem podezřelého na čele? A ne se solidníma razítkem, potvrzujícím zařazení do pracovního procesu coby architekt nebo scenárista v občance?

„Když nastane jedna z těch mrtvých dob a člověk jede v autě nebo někde čeká nebo jde po ulici a přemýšlí, kam vlastně jde a kdo je, tak na to občas zabrousím,“ povídá o přestávce svého vystoupení, zatímco strážkyně kroniky kvačí do bufetu pro další čaj. „Je to téma, které mě přitahuje. Ale současně vím, že jakmile to rozřeším, už nebude z čeho dělat. Mám pár temných tání; každá taková vůně láká, ale není tu pro koupáni, kvůli hygienické očistě. Její smysl je v tajemnosti.“

„I ta má ovšem své stupně. Něco je přísně tajné, něco jen tajné. A jsou i věci pouze důvěrné.“

„Důvěrně mám tenhle dojem: zatímco jsou obory, kde práce závisí na tom, je-li člověku dáno, nebo dovoleno, nebo dostane-li peníze - tak u těch písniček je nakonec přitlačenej k rukodělné výrobě. Když nebyla práce, třeba někde na Slovensku, tak se spravovaly rozbité hrnce. Protože stačil drát a  ruce. Kupodivu se ukázalo, že je spousta domácností, jimž se z nějakého důvodu vyplatí nechat si spravit střepy. Byl v tom kus dobročinnosti; lidi viděli ještě většího chudáka, než byli oni. Měli aspoň ty střepy. Dráteník měl jenom drát, sebraný někde na ulici. Charita spočívala v tom, že mu umožnili pracovat. Tak nějak je na tom i ten písničkář. Předstupuje před lidi taky jako svého druhu žebrák. Nemá než trochu šikovnosti. A lidi mají zas ty střepy. Nechodili by na nás, kdyby měli žebříčky hodnot a jasně stanoveny cíl. Ale tím, že přišli o zpovědníky a poutní místa, útočiště, azyly a možnosti úniku, chodí se svými životními střepy, nechat si je poslepovat.“

Čaj dorazil. Šálek neochotně barví vodu. Jazyk lehké páry olízne tu dětskou tvář třiačtyřicetiletého. Řídká tykadla dvoudenních vousů na špatně oholené kůži, kulatý účes středověkého kmána. A Ol' Blue Eyes, pomněnky na hrníčku s  dvěma uchy.

„To bosáctví je tu důležitý. Když si člověk kupuje obraz nebo vázu, je v  tom i kus posvátné úcty k tomu, kdo to uměl udělat. Něco nesete domů v ruce. Kdežto tady to všechno necháte v sále písničkářovi a odnášíte si jenom cosi v  sobě.“

Tak to je ten stříbrný klíček! Už klapla západka zámku, dveře se otvírají, tajemství je zjeveno. Slova Mertových písní z posledních let jsou ježatá, nepoddajná, trčí přes hudební frázi štětkami gramatických rýmů a diletantsky rozmisťovaných přízvuků. Bývávalo, že se sbíhaly do spořádanějších houfů. Zapomněl snad základy řemesla? Ano. Ale jak je vidět - záměrně. Jako diletant začíná každý, ti talentovanější, se pak propracuji k úrovni profesionála. Ovšem jen skutečny mistr může postoupit na spirále ještě dál; vrací se k  počátku, k té prvotní zdi nářků, jenže o patro vyš. Současná česká a slovenská jeviště vítají Vladimíra Mertu ve vývojovém stadiu poučeného, zmoudřelého začátečníka.

Analytický mozek majitele dvou vysokoškolských diplomů vyhodnocuje příznaky: „…a někdy člověk zahraje opravdu krásně, prsty tam sednou - a najednou cítí, že se svým posluchačům nepřiblížil. Je to paradox, ale dosažením dokonalosti se jim vzdálil. Tady je tajemství těch jakoby nedokonalých slovanských písničkářů: rozladěná Vysockého kytara, nenápadité Okudžavovy melodie, nakřáplé hlasy. Nebo ty monotónní prostředky Jarka Nohavici - on tím lidi fascinuje. Mám pocit, že tady se dělá něco jako mše pro chudé.

Jsem špatný člověk, co slouží dobré věci.
Spasitel, který se o pár set let opozdil.
Pokorné sebevědomý, jako bývávají světci…
Kecy, kecy, kecy, kecy, kecy…
(1986)

Je to hezké, když se mají tři lidé středního věku rádi. Klídek. Zatímco si u  psacího stolu strouhám tužku značky Crane, vyrobenou v Číně, vyrábí má žena v  kuchyni půlnoční pokrm a Merta se v koupelně sprchuje. Improvizovaná šatna kulturního stánku na Kladně neměla ani umyvadlo.

Blahoslaveni chudí duchem, stojí psáno. Při vzpomínce na krutě mladé obecenstvo, odnášející si ze mše pro chudé do šedi mizerně osvětlených ulic v  sobě ono blikající „cosi“, mám poprvé dojem, že chápu smysl těch tři slov.

„Ještě k té chvále nedokonalosti. Je to zásadní rys folku?“ ptám se důkladně osprchovaného hosta.

„Nemusíme moc jízlivě zkoumat, co jsou to vlastně ti písničkáři. Ale i  mezi nimi je nepochybně spousta různých přístupů. Třeba Dáša Voňková, to je tak vycizelovaný folk, že nejen bych si s ní nezahrál ani notu - i když jinak si může brnknout s kdekým - ale mě nad tím zůstává rozum stát. Ta sveřepost a  soustředěnost na to, co dělá… Možná jen dvacet písniček za život, ale každý tón na svém místě. Michelangelovská kázeň. Kdežto já jsem ten pointilista, kterej prostě flek sem, flek tam. Nejsem v tom exaktní, jakmile dojde na muziku, je to hlavně tušení. Začnu psát text, z přetlaku spíš těch záporných pocitů, pak toho mám půlku stránky a přepadají mě mdloby. Sice ještě nejsem schopen to vyhodit, protože nemám čím to nahradit, ale už cítím, jak proti tomu, co píšu, ve mně stoupá odpor. Proto mi trvá i dva tři roky, než s tím vylezu. Troufale doufám, že se do té malby nějak dostanou světla. V nejhorším je tam potom dodám muzikou, protiklad dejme tomu v pochodovém rytmu. To je jeden z velkých dylanovských vynálezů. Drsná píseň se společenským tématem, podsunutá v nějakém country rytmu.“

„Nedomnívám se, že tvorba kohokoli je bez kořenů, že existuje naprostá původnost. V písních Jarka Nohavici cítím slovanské zdroje, v Dášiných s  prominutím praslovanské. A v těch vašich, pane Merto, anglosaské. Když jste sám nakousl ty dylanovské vynálezy.“

Sedí a nekroutí se. Ani nevykrucuje: „Já jsem velkej dylanovec. Až se někdy bojím vypůjčit si novou Dylanovu desku. Vždycky zjišťuju, že postupujeme přískokem vpřed po rovnoběžkách. Na jednu stranu mi to dává potvrzení mého vlastního postupu, na druhou… Je to stejné jako když má člověk hodně starého otce, zná ho skrznaskrz a proti své vůli začíná uvažovat o jeho smrti. O  chvíli, kdy on přestane nakukovat přes rameno, jestli to já dělám ,dobře', tedy po něm. Cítím se trochu poměřovanej, a taky mě to trochu deptá.“

„A co deptá víc než trochu?“

„Někdy dochází k takové kuriozitě. Spolu s mým vystoupením se blíží i  datum nějakého svátku, který já nedržím. Někdo si to najednou uvědomí a v dobré víře jde za mnou, že mi něco poradí. A já to šíleně nemám rád, sama ta věc mě degraduje, když mě někdo takhle upozorňuje. Tak se stane, že hraju nějakou písničku, ale pořádně se na ni nesoustředím, přemýšlím o něčem jiném. A za tři písničky řeknu něco, co bych za jiných okolností neřekl. Jenže to patří k otevřené hře; k čemu by moje povídáni bylo, kdybych pak chodil za lidma a říkal: No, to prosím vás smažte?“

„Tak dobře, žádné mazání. Snad byste tedy mohl odložit tu tužku, pane Merto. A nechat všechno tak, jak jste to řekl, i když to není úplně učesané, “ povídám v téhle chvíli při autorizaci rukopisu.

A Vladimír Merta svou tužku skutečně odkládá.

* * *

Viděl jsem folkaře se španělkou, viděl jsem rockera s elektrickou kytarou a s osmistrunnou mandolou, z níž taky běžel černý kabel přes pódium kamsi do sítě. Za zády mu hudl houslový maestro Honza Hrubý a další členové - bratři Veselí a  Jiří Chlumecký - příznačně pojmenované kapely Dobrá úroda. A pořád to byl Mer-ta, Mer-ta, Mer-ta. Věčný poutník k začátkům, badatel v krajinách obývaných lvy neprobádaného.

„Když už má člověk hodně písniček, narazí na problém autostylizace, “ říká u pouličního stánku s klobásami. „V té autostylizaci je člověk opět začátečníkem; napsal lyrickou sbírku a teď píše poému nebo něco k  předčítání na stadiónu. Ten pocit věčného začátečnictví je u mne důležitý, láká mě. Třeba odklon od formálně přesnějších věcí: měl jsem dojem, že začínám sám sebe vykrádat v melodii, v rozloženi napětí, v používaných obratech. V  tomhle si nepřipadám úplně svobodný; navykl jsem si, že každé představení je trochu jiné. A když nejsem správně políbený múzou a přesto risknu hrát nehotovou písničku jenom proto, že je nová, tak jsou tam výkyvy a posluchače to bolí. Třeba mi drží palce, ale není proč si mě za tu novou věc vážit. Nicméně to zahraju jako vzkaz - tak dobře, mysleli jste si, že něco umím a  jsem něco víc než vy, ale nejsem. Taky často nedodržím svou image - ta ve folku vzniká mimo mne, mění se podle posluchačů a ne podle nás - a přijdu a  zklamu je. Šaškuju s elektrickou kytarou, na kterou neumím hrát…“

„Myslíte při psaní na to, jak se to bude líbit, píšete pro lidi?“

„Když napíšu velkou blbost, tak podvědomě slyším, jak to zpívám a je mi stydno. Tak v tomhle smyslu ano. Když zpívám na jevišti, snažím se písničku zprůzračnit. Měl jsem období, že jsem hrál různé disharmonie, zesložiťoval jsem. Pak se mi rozbřesklo: strach s toho, že nemám co říct. Běžný problém mladých grafomanů.“

„A co vztah písničkářské poezie určené knižním stránkám?“

„To bych přeskočil. Napsal jsem o tom studii, je to v nakladatelství… Snad bych to přirovnal k hodnocení umělého hnojiva a chlévské mrvy. Chlévská mrva taky slouží k zhodnocení něčeho, co roste, ale má tu nevýhodu, že smrdí a  nedá se nasáčkovat. To by byl ten písňový text, který ovšem má i své výhody. Chlévská mrva se beze stopy ztrácí v přírodě, kdežto ta chemie někde navždy straší. Po knihovnách…

Ještě k tomu psaní pro lidi. Můžete udělat píseň pro určitého člověka. To se mi stalo. Napsal jsem pro konkrétní osobu, jejíhož osudu mi bylo líto. Tak jsem se pokoušel psát ve slepé víře, jakou mají léčitelé dotykem. Ve víře, že ta písnička může pomoct.“

Ne, to není proti dělníkům, co tady zpívám
Ti u soustruhů beztak dávno vědí svoje.
To je pro vás, byrokrati s bíle jme límečkama,
co žerete ten svůj život
jak umaštěnej bůček vstoje.
To je pro lidi, který se držej svejch míst
a žaludečních vředů.
Ne, takhle žít a umřít nechci.
Neumím.
Nedovedu.
(1973).

Skladatel skládá, textař textuje, hudebník hraje, zpěvák zpívá. Vladimír Merta dělá tohle všechno dohromady; jedna ze šafránově vzácných mnohovrstevných osobností naši hudební scény. Navíc mluví. Ne bohapustý mluvka, ale spíš márquezovský zpravodaj, šiřitel zpráv, posel jdoucí krajem. Někdy vezme výtisk čerstvých novin a na místě zhudební tiskové řádky v rytmu blues. Jindy odkládá šestistrunnou či dvanáctistrunnou kytaru docela a povídá, co ho právě napadne. O tom, že žije právě tady a právě v této chvíli a že si o tom něco myslí. V  pražském klubu Na Petynce poslouchám, co si jednoho večera mysli o hokeji a  fair play a o tom, co z toho plyne. Ale nebylo to tak vždycky.

V začátcích kariéry, která mu měla přinést nespočet vystoupení a jedno vydané elpíčko, přicházel Vladimír Merta na jeviště a sděloval, co chtěl sdělit, vstoje. Písniček ovšem přibývalo (dnes je jich na tři sta), všechny si nepamatoval. Pořídil si stojan. Pak usedl. A seděl patnáct let. Ale procházeje mezi muzikou za nocí na folkových festivalech „…zjistil jsem, že žijeme nezdravým způsobem. Sedíme schouleni, jak čteme. Tak jsem občas vstal, protáhl se a prošel. Pro ty lidi to byla .hrůza, protože nás tak neznali, mysleli si asi, že jsem se zbláznil. Tak jsem si navyk' doprovodit to nějakou grimasou. A  kdysi, už byla grimasa, cítil jsem zas potřebu ten škleb nějak vysvětlit. Já si vždycky sugeruju, že sál je jako obývák. Ohraničím si to místo jako svoje a  snažím se tam chovat jako doma. Dřív jsem se bál říct publiku, že mě to třeba nebaví. Teď už se nebojím, jen si dvakrát rozmyslím, jestli je to opravdu můj pocit. Odevzdám se lidem do rukou a důvěřuju jim. Dokážu říct, že jsem neměl čas pořádně se připravit a že to se mnou musejí nějak vydržet. A když jim děkuju za shovívavost, myslím to taky doopravdy. Pokud nezazpívám nějakou písničku pořádně, potřebuju dát najevo, že nejsem někde v oblacích. Prostě potřebuju pocit šachového hráče: jeho figurky jsou viditelné. Ať si každý hledá a nachází, co chce. Ale ta hra musí zůstat otevřená.“

* * *

Každá hra má svoje pravidla. V některých případech je pohříchu krajně obtížné se s nimi seznámit.

Písničkářova kariéra je horskou dráhou plnou příkrých vzestupů a náhlých, krkolomných pádů. V místech zlomu vykvétá podivná bylina, vydávající neodmyslitelné aroma této podivné existence: zákaz činnosti.

„Nezajímá mě ani tolik geneze určitého průšvihu, jako spíš celá ta horská dráha,“ nadhazuji.

Vladimír Merta kouká do prázdnící se krabičky cigaret. „Zákazy jsem měl asi tři nebo čtyři,“ konstatuje. „Funguje to tak, že člověk dva až tři roky hraje, a pak asi rok až dva nehraje. Je to taková perioda. V nějaký moment se dozvím - ústně, ne na papíře - že jsem nesplnil podmínky. To bude pravda, protože já ty podmínky nesplňuju už od narození. Svým vystoupením jsem povinen respektovat zájmy společnosti, poněvadž je to moje výsada. A co je zájem společnosti, to musíme vědět my, jsme umělci, jsme za to odpovědní. Ne ti, kteří nás řídí. To je šikovně vymyšlený. Takové osoby nejsou samy sebou, ale zástupnými symboly. Proto můj celý zápas je o to, abych zůstal sám sebou a  nestal se někým jiným, zástupným symbolem. I kdybych to třeba chtěl. Ctím určitou důstojnost toho, co dělám.

Po pravdě - vždycky se dá říct, že jsem nějakou písničku měl udělat jasněji, přesněji. Když jsem o tom mluvil s vydavateli zákazů mého působení, tak nikdy nešlo o to, že jsem od základu zločinec. Ale že se prostě nelze vyjadřovat tak, aby si to někdo nesprávně vykládal. I když to zní demagogicky, tak já si vážně řek', že nakonec je v tom kus pravdy. Nemám se za své názory co stydět, vždyť to, že tu žiju, mluví za všechno - možná se to ale dá vyjádřit líp, aby ta p1snička byla imunní vůči těm nejsprostším útokům. Snad se to v poslední době daří. Ta možnost lepšího opravdu existuje vždycky, všude a ve všem. Vytýkali mi, že se nevyjadřuji dost jasně. Na jednom vystoupení jsem řekl, že toto vedení státu nezastupuje moje zájmy. Snad máme právo žádat všemi legálními prostředky, aby nás zastupovali kvalitnější lidi. Jsem přesvědčen, že takoví lidé v téhle zemi musejí být. Je to logické, každý slušný člověk musí říct: ano. To bych nutně řekl taky, kdyby někdo :prohlásil, že tu někde je jistě lepší písničkář než já, který šišlám, hraju nerytmicky a tak. To bych byl blázen, kdybych tvrdil, že lepší tady není. Moje neznalost ještě neznamená, že neexistuje. Možnost lepšího je prostě stálá.“

„Co dělá písničkář v období, kdy nesmí vystupovat?“

„Nemám žádný specificky talent. Spíš ten rukodělný, jsem dobrá opice. Dělám třeba filmovou hudbu. A kdyby mi zakázali i to, naučím se psát. Když zapisuju písničku do not, trvá mi ta první dva dny. Druhá půl dne, třetí dvě hodiny…

„Máte taky pocit, že všichni skutečně významní umělci, používající i  mluvené nebo psané slovo - Kocáb, Pavlíček, Nohavica, Chytilová, Tatarka, Šiktanc, Holub, Hrabal, Suchý, Topol, Seifert, Werich - prošli obdobím zákazů či aspoň dobami, kdy se jejich jména ztrácela ze sdělovacích prostředků a  stávala se tabu?“

„Jejich cesta je cestou mravenců v lese. Mravenec je naprogramovaný, aby něco někam donesl. Můžete mu dát do cesty botu nebo potok, ale on si poradí. Jinak to neumí. Já se necítím postižený. Pokud je mi něco líto, tak to, že se v životě nedozvím, co bych byl, kdyby ty, překážky nebyly. Zachováváte ovšem rytířskou úctu k protivníkovi, respektuje to jako potíže růstu, nebo jak se tomu říká. Dávám si pozor, abych se na to moc nevymlouval.“

„Na začátku článku píšu, že jeviště voní opiátem. Možná je to blbost. Je vystoupení na scéně drogou?“

„Je to droga - takového druhu endorphin, což dělá tělo samo. Určitě stimuluje, ale dá se bez ní žít. Dokonce bych řekl, že je zdravé bez toho chvíli žít. Nelze z toho dělat průmysl. Možná by to ani droga nebyla, bez těch pauz. Mne zaujal ten Messner: když měl zlezeno asi dvanáct osmitisícovek, tak udělal nádhernou věc. Mezinárodní výpravu k čištění Himálaje. Kdyby to podnikl, až by zlezl všechny, tak by mě to nefascinovalo. Ale že to zorganizoval předtím - to je úcta před horami i úcta před svými hranicemi: co kdyby zahynul při třináctém výstupu? Tak to vyčistil včas. To je případ, kdy droga musí včas vysadit; člověk musí přestat byt tou hvězdou, která tam vyleze a napíše o tom slavnou knihu a vydělá si na další výpravu. Ne - Messner uspořádá expedici, která stojí peníze, jen aby se Himálaj vyčistil. Kéž bychom to všichni tak uměli. Pak bychom možná vylezli taky tak vysoko.“

„Tedy žádná hořkost?“

„Já jsem ty dva roky svého posledního zákazu hodně bojoval. Můj pohled na chod společnosti se zpřesnil, stal se složitějším. Na spoustu věci jsem schopen říct: nevím. Kdežto předtím bych ve dvou větách řekl poučku.“

„A další výhody?“

„Za dobu, kdy jsem nezpíval, jsem si nadělal písničky. Ted je běžně hraju. A pak - měl jsem jistotu. Od začátku jsem jim na těch jednáních říkal: vy víte stejně dobře jako já, že zas budu hrát, tak k čemu to všechno? Přijdou horší problémy. Co si myslíte, že mě za ty dva roky nehraní napadá, ódy?“

„A co kdyby jednou přišel opravdu nezvratný, nedejbože doživotní zákaz? Skládal byste dál?“

„Určitě. Mozek nevysadí, zpívám si přece v ráno v koupelně. Skládal bych přinejmenším pro potřeby boje s vlastní úzkostí. Je popsáno, že mnoho zatčených s pouty na rukou, si při eskortě začne zpívat. Cokoli. Tím zpěvem se zharmonizuje vnitřní napětí. A to už je obrana.“

Urousanej od rosy
co někdo dávno setřel na kolejích,
jsem jeden z vás,
kterej ještě není jejich.
(1985)

Jako lupič v temné pasáži číhá noční můra: země se změnila ve velkou školu, ovládanou tajuplnými učiteli. Ti, jediní znalci a vykladači pravdy, vydávají doporučení, co je pro žáky dobré a co špatné, vhodné a nevhodné; podle chování je známkují. Pak se člověk vzbudí a vidí, že nesnil: občan je žákem, jehož je třeba něčemu vyučovat a před něčím chránit. Proto je tak snadné potkávat spolužáky, tak výjimečné střetnout se s dospělými.

Vladimír Merta je dospělý. Nejen proto, že s přibývajícími léty a cigaretami mu potemněl a zmužněl hlas. Nejen proto, že nenahrazuje skutečnou dospělost pubertálním siláctvím, ale naopak pátrá v hlubinných vrstvách pokory vůči závratnému světu. Je dospělý, protože odmítá jak kašpárky pochval, tak ředitelské důtky. Je dospělý, neboť chodí s čistýma rukama a s hlavou vzhůru.

Vrcholem vystoupení je: sestup. Od mikrofonů a mezi lidi. Prochází řadami nedutajících a zpívá kramářskou píseň Na množství nehleďte. Žáci řeknou: Buřič. Pokušitel. Rozhněvanec. Ale to jen proto, že žákům se jeví jako rebel každý, kdo nemá tik z věčného přikyvování. Dospělí v něm však poznají dospělého, který si nejen něco myslí, ale také to sděluje. To je všechno.

Když dojde na konec sálu, je z první řady náhle poslední. A poslední je první. Tak jako v té legendární dylanovce. Jako v bibli. Jako v životě, v úchvatném a  neúprosném koloběhu, jenž ani ten nejtajnější a nejmocnější učitel natrvalo neovládne. Zpěvák dozpívá a žáci dospívají.

* * *

Na jakémsi místě v tomto interview interruptus písničkář prohodí: „…je tu ten pocit vlastní důstojnosti nebo aspoň pocit, že člověk nepřekáží. Že tím, co dělá, nebere jiným chuť k práci a k životu. Že zapadá do řádu světa.“

Michal Horáček
Melodie 1989, roč. 27, č. 5, s. 132-135

---