OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Vykouřil jsem cigaretu s Belmondem

 

„Mou životní výhrou byla zvláštní kombinace umíněnosti, cílevědomosti, lemplovství a zvědavosti,“ říká vystudovaný architekt a filmový režisér, ironik, především však hudebník, básník a písničkář Vladimír Merta. Za více než čtyřicet let vychrlil stovky písní, z nichž mnohé sváděly donkichotský boj s nepravostmi světa. Mertův kolega z někdejšího sdružení Šafrán, Vlasta Třešňák, to řekl ostřeji: Mertovy texty „přímo nabádají k léčení toho šmejdu kolem“.

Na přelomu režimů, v roce 1989, jste knihu svých sebraných textů uvedl mottem, v němž stojí, že být písničkářem je nejen krásné poslání, ale také těžká zkouška. Platí to dodnes?

Dnes lze libovolný výrok, řečený za bolševismu, otočit a svým způsobem bude pravdivější: žádné poslání, lehký způsob, jak se probrnkat životem. Setrvávat na dobytých pozicích se nemá.

Písničkářství vždy stojí na splynutí každodenní existence s tím, co písničkář zpívá. A z toho už moc nepřetrvává. Písničkář je sice podvědomě nastražený na to, aby harmonizoval dobu, případně její utrpení, v tomto kapitalistickém socialismu je však úplně vykolejený. Národní původnost střídá přelétavá světovost. Písničkaření zachází s klišé, které spíš svazuje, než aby písničkáři pomáhalo.

Po pravdě řečeno, nejenom na svých písničkách cítím uskočení před jasně zaujímaným stanoviskem. Jde to strašně těžko, uchovat si svoji originalitu a nekopírovat nějaký postdylanovský zvuk. Kdo nic nekopíruje, většinou zní blbě. Česky.

Ale třeba vaše Praha magická je jednou z nejčeštějších písní vůbec a blbě rozhodně nezní. Naopak, před dvaceti lety před desítkami tisíc lidí na Portě vstoupila do legend.

To je monumentální písnička, která na Portě v Lochotíně tehdy působila jako obnovený husitský chorál. Doba postrádala patos, směřovala hodně do suterénu lidských vlastností, a já jsem cítil sám na sobě, že musím udělat písničku, která ten pád pojmenuje, odrazí se ode dna, povznese. Druhá taková sotva vznikne.

Protože Praha svou tehdejší magii ztratila?

Určitě. Praha se stala kabaretním pódiem, vyprodala svá nejkrásnější místa, vytlačila starousedlíky, staré „neperspektivní“ lidi někde schovala a ztratila každodennost. I to, že jí nechybí funkce hlavního architekta, je dost výmluvné.

Co je to každodennost?

Schopnost města nebo společnosti přijmout sebemenší pozitivní impulsy od svých občanů, schopnost prostředí zlepšovat se samospádem, jako se zlepšuje život na návsi nebo v horách, kde si lidi musejí pomáhat. A nekaždodennost je cykličnost čehokoli. Jednou týdně jít na nákup a do makrokina či na gladiátorský zápas či estrádu pod štítem nechutné paštiky, jednou ročně se vydat z peněz za koncert, jednou za pět let do opery. Každodennost je schopnost města být přívětivý k obyvatelům.

Pravým opakem každodennosti jsou ty věčně prázdné luxusní restaurace v pražském centru, kde chodí namyšlení číšníci nemluvící světovými jazyky. Z neznámých důvodů nekrachují.

Nedávno vám bylo šedesát. Jakou máte představu o svém stáří?

Těším se na moudrost stáří, inzerovanou v románech a vůbec v křesťanské, islámské či židovské kultuře. Starci jsou nositeli uvážlivého pohledu na svět, a to je velice lákavé. Ale v mé generaci se moudrost určitě nevyskytne. My jsme se v mládí unavili, a tak nás čeká spíš stařecká pošetilost.

Co vás unavilo?

Denní běh života: je třeba být tvůrčí a současně zajistit tu cement, tu kachličky. Dvojí život unavuje: střet racionality rozumného občana s rozletem lyrika s kytarou. Nejsme „obětí“ bolševického režimu, spíš vnějších okolností. Tu hru jsme přijali jako balancování na hranici možného. A také jsme změkli, nezažili jsme žádný skutečný boj, válku, vězení, byly to jen „přátelské“ žďuchance a „přátelské“ podrážení nohou. Chválabohu – i bohužel.

Vaše maminka pomáhala odboji, otec poznal vězení, bojoval v samostatné obrněné brigádě československé armády v Británii. Je mu přes jednadevadesát a je duchovně i fyzicky svěží. Chápete to jako svou genetickou či intelektuální naději?

Jako závazek i povzbuzení. Rád bych zdědil tátovu decentní urputnost, důvěru ke směřování vzhůru, víru ve smysl společenské služby. Ale kdoví, v rodinách se to většinou projeví až ob dvě generace, snad aby nevznikl supermanský syndrom, hitlerovsky „dokonalá“ rasa.

Nemáte přesto trochu toho supermanského syndromu v sobě? V rozhovoru pro Reflex jste před dvěma roky řekl, že byste mohl být osvíceným panovníkem nebo aspoň osvíceným despotou. Jak jste to myslel?

Mám takovou úchylku: velké ambice malého reformátora. Nebo tvůrce jednodušších volebních zákonů. Mám názor na vše od trestu smrti přes zavádění pěších zón, představy, jak má vypadat moderní Praha, až po to, jak má být kontrolovaná státní zakázka. Ty jednoduché principy tady nikdo neprosazuje.

Proč?

Někdy se tomu říká naivita. Někdy odpověď zní: to si nepřejí ti, kdo o zákonech hlasují. A jindy: to neříkej mně, ale založ si politickou stranu. Je to dokonalá past. Jakmile je dobrý nápad v rukou mašinérie, kterou v parlamentu schvaluje většina, pak záleží na kvalitě té většiny. A v tom je velký problém malých zemí – všichni už někde byli, většinou někde něco pokazili nebo ukradli nebo se zaprodali, přinejmenším projevili tupost. Nebyl by pak přímo volený osvícený despota prospěšnější? Kontrolovaná despocie je jen jiný odstín demokracie.

Ale kým kontrolovaná?

Vzdělaným úřednickým aparátem, malým sborem poradců vzdělaného despoty, kteří by nesli osobní odpovědnost. Ten by ohlásil svůj program, dlouhodobé i krátkodobé cíle, a byl by kontrolován svými úředníky. Vedl by odborné diskuse, nerozhodovala by tupá většina, ale respektovaná elita. Ale kdyby despota-vizionář zklamal, byl by demokraticky sesazen. „Demokratický despota“ by nás přiblížil prezidentskému systému.

Zkusme být konkrétní. Teď je třeba jedním z nejpopulárnějších politiků ministr kultury Jandák…

V jiných zemích je třeba velmi populární „politik“ Bono Vox. Není v žádné straně, a přesto dělá obrovskou politiku, zaměřuje světovládce na humanitární věci. Má názor i na způsob, jak kontrolovat lidi, kteří chtějí rozpoutat válku. Bude-li víc takových Voxů, můžeme zavřít nefunkční společnost národů a nudné parlamenty.

Ale může se třeba otevřít parlamentní hospoda, kde by se levně jedlo a kde by se strukturovaně diskutovalo na základě odborných publikací lidí schopných psaného slova.

Jenže většina lidí nečte odborné publikace, preferuje bulvární tisk a zábavnou televizi, která vytváří „osobnosti“.

To je zvláštní krutost: týden má pouze sedm dní. Už i pro veřejnoprávní televizi je výhodné mít k dispozici jednoho tlusťocha, jednoho drzého, jednoho primitiva, jednu feministku, jednoho šťourala, mudrce a humanistu. A tihle všichni musí občas vařit, vybírat na kuře, losovat a navzájem se vyvolovat. Všichni ostatní se buď musejí vejít pod blahosklonné křídlo těchto majitelů trafik, nebo se nějak přizpůsobit.

Jde o systém, v němž má člověk opět stejnou možnost jako za totality. Zapojit se – nebo nebýt viděn. Tedy chovat se, pracovat a tvořit tak, aby se ani neopovážili vám zatelefonovat, jestli se nechcete jít uvolnit do nějakého programu, kde se jednou uvolňuje čerstvě chycený, podruhé právě propuštěný zloděj… Kdyby bylo možné vyvolat duchy mrtvých, věřím, že se taky budou uvolňovat. A to mluvím o programu, který je zdaleka nejlepší.

Jak to děláte, aby vám nikdo z televize nevolal?

Nesmíte být moc hezký, moc hubený, spíš mírně přetékat, abyste odradil. Nesmí vás nikam zvát, a když už s vámi někdo dělá rozhovor, nesmíte za žádnou cenu prozradit, co vaříte. Nakupujte v second handu. Folk a víru obrazovka degraduje. Poznal jsem to prokletí z obou stran – jako zpěvák i režisér. Mám jmenovce Zdeňka Mertu, který dělá seriózní hudbu, původní muzikál, dokonce operu, ale umí se učinit upotřebitelným.

Respektujeme se, hrajeme tenis, korigujeme si názory. Občas si mě s ním někdo splete. Takže lidé, kteří ho nemusí, mi říkají: „Ty nejsi takový vůl, jak jsme mysleli.“ A druhá část, která má ráda Zdeňka, říká: „No víte, je to zajímavý, ale nám to nesedlo, v televizi to bylo lepší.“

Nikam se tedy předvádět nechodíte?

„Za zásluhy“ by mě aspoň mohli zvát na filmové premiéry, abych nemusel platit v kině. To se ale nikdy nestalo. Jednou jsem dělal slova k písni do celovečeráku. Pro Lucku Bílou. Aniž jsem se to dozvěděl, napsal text taky někdo jiný. Myslel jsem, že přijde obolus, omluva, pozvánka na premiéru. Nic.

Kdy jste byl naposledy na filmové premiéře?

Na Tankovém praporu.

To už je hodně dávno.

S kolegy, co dělali muziku k Fimfáru I, nominovanou na Českého lva, jsme seděli někde v sedmé řadě. Lepší se to: 22. února budu na premiéře Fimfára II, měl jsem tu čest dělat muziku pro profesora Pojara, paní Pospíšilovou a pány Baleje a Klimta. S malou dušičkou budu sledovat, zda jsem nepokazil film, který je velkým návratem české animace do světa ulítaných a ukouzlených fracků.

Bohdan Sláma mě chtěl pozvat loni na filmové škole v Uherském Hradišti na Štěstí. Ale „bafuňáře„ u vchodu do kina dělají studentky, řekly: je plno, choď dřív… Tam panuje smysl pro demokracii, a to oboustranný, smutně jsem poodstoupil.

Neměl jste chuť říct: „Pusťte mne dovnitř, já jsem Merta!“?

K tomu bych se nesnížil. Ale použil jsem jiný trik: „Sednu si na schody.“ A ony: „Tam je už úplně plno!“ V Hradišti je totiž vždycky plno na všechno, což je pro filmaře úžasný zážitek vidět tisíce lidí, kteří filmem žijí. A přitom všichni ti baťůžkáři vypadají úplně normálně, na rozdíl od mé generace famáků. My jsme se přece jen trošku snažili působit jako „lepší lidi“.

I vy osobně?

Nějakou pomateností z vlastní důležitosti jsem určitě trpěl taky, ovšem navenek jsem to úzkostlivě tajil. Když jsme probírali autenticitu a sepětí režiséra se skutečným životem, tedy neo-realismus, byla projekce nějakého filmu s Belmondem. Seděl jsem vedle spolužáka Andreje Gedeona, tatínka režiséra Saši Gedeona. A když si hrdina Belmondo na plátně zapálil, tak jsem Andreje požádal, ačkoliv jsem tehdy nekouřil, o cigaretu. On se zeptal: „Tady můžeme kouřit?“ A já jsem pronesl památnou větu: „Když může on, tak my můžem taky.“ „No když myslíš,“ řekl a dal mi cigáro. Z balkónu se na nás dívali profesoři, nevěděli, co se děje. Nejspíš si mysleli, že existuje nějaká nová vyhláška, že se na FAMU smí kouřit, protože když nás uvaděčky přinutily cigarety típnout, z balkónu se nesla vůně kouřících profesorů. Já jsem přišel na FAMU v době, kdy to byla ještě normální škola. Až později tam začalo ideově přituhovat.

Mnohokrát jste v minulosti mluvil o své ideji natočit hraný film ve vlastní režii. Ta myšlenka vás už opustila?

Ambice mne neopouštějí, ale nejsem si úplně jistý, zda se někdy uskuteční. Mám hodně námětů ve fázi horší synopse nebo začátku filmové povídky. Režijní schopnosti v sobě udržuju obdobně jako sportovec v sádrovém krunýři: v duchu si přehrává herní situace, protože ví, že se jednou vrátí na led. Ale u filmu nevím, kam se mám vracet, režisérské návyky jsem získával v úplně jiných dobách, kdy vládla jiná estetika, jiné pojetí režie nebo filmu ve společnosti.

Zkouším aspoň to, co Bergman, který vydával zpětně své filmové náměty ve formě delších povídek, které kupodivu nebyly přepisem literárního scénáře. Není to úplně blbé, ale nese to rysy šílenosti, návyk na písničkářskou tvůrčí svobodu se projeví v jakémkoliv jiném psaní.

Neměl byste jako písničkář-individualista problém s převtělením se do role režiséra, který musí spolupracovat s širokým kolektivem, řídit ho, být jakýmsi manažerem, tvůrčím duchem, vytvářet konsensus?

Myslím si, že jsem vynikající improvizátor, mizerný psycholog a nulový organizátor. Ale jsem dobrý stmelovač, to jsem zjistil taky díky kursům zpěvu lidových balad, které vedeme s Janou Lewitovou a kde máme zcela rozdílné typy zájemců.

Zatímco Jana pracuje víc s tajemstvím dechu a hlasu, já realizuji své režisérské ambice: malujeme si se zpěváky prostor balady, vyhrocujeme dialog, zabarvujeme slova, uvědomujeme si, kde je detail, kde nadhled, kde píseň letí nad krajinou. Jak a kde při zpěvu stojí, gestikulují. Tedy krátkodobě režírovat umím, je mi to vlastní a baví mne to. Jestli bych to dokázal vydržet po celou dobu natáčení filmu, nevím. Prorazit s filmem z pozice muzikanta, který není zaangažovaný v nějakém „filmařském klubu“, je šílenství. Každá doba vyvolá do popředí určitý tvůrčí typ, čím je země menší, tím je menší i naděje, že ty tvůrčí typy budou ve filmovém průmyslu vedle sebe koexistovat. Jsem mimo „kluby“, v okouzlujícím kolektivu nýmandů, kteří se minuli se svým ochranným duchem, což je původní význam slova génius. Ve věku, kdy stařecká moudrost nepřichází a blíží se spíš ztřeštěnost, to už spíš vypadá jako příprava na peklo, kde se ti milovníci kina, kteří nic nenatočili, sejdou. A to bude strašný mejdan.

Kdo tam s vámi bude „pařit“?

To nevím, ale těším se, že bude narváno.

Ivan Hartmann Hospodářské noviny, 17. února 2006, s. 6

---