OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Hledáme krásu v nejistotě

 

Nemáte pocit, že dnešní realita žádá protestsong?

Merta: Být ve dvaašedesáti zakyslým karatelem nebo kazatelem by mi nesporně šlo, mám k tomu sklony. Vědomě s tím ale bojuji a ze všech sil se snažím najít krásu v nejistotě, kterou zažíváme. Což mi přijde jako větší básnický úkon než explicitní vyjadřování se k událostem. Na to jsou dnes takzvané mediální hlavy, které dění ve zkratce komentují, a písničkáře se na názor zaplaťpánbůh nikdo neptá. I když samozřejmě existuje spousta věcí, které mě štvou. Třeba žvanivý okraj příliš bezbřehé demokracie, který nás vhání do náruče neofašismu.

Nicméně vy jste vždy do určité míry byl komentátorem veřejného dění. I v dobách po „sametové“, kdy se říkalo, že písničkáři ztratili nepřítele.

Merta: Mám spoustu textů, které jsem udělal hned po převratu a které teď s hanbou přepisuji. Jádro těch písní nikdy nebylo služebné, ale nějak se tam dostala slova, která jsem dříve nepoužíval. Parlament, svoboda, hradní parta.

Řadu aktualizačních veršů musím zobecnit nebo vyhodit, protože vnější angažmá písničkáře je tak směšné... Naposledy jsem písně, ve kterých jsem se vyslovoval k aktuálnímu dění, shrnul na albu Filmy v hlavě (2004). Texty Soukolí doby nebo Ponorná řeka jsou těžce vydřené postoje k tomu, co žijeme.

Možná nejsou tak efektní jako hraní na demonstracích, jenže já nepatřím ke zpěvákům jednoduše použitelným k proložení dvou řečníků. Moje stanoviska jsou politicky stejně dvojznačná jako moje texty. Kdybych věděl, jak jít rychleji dopředu, už bych si možná dávno založil stranu. Protože se v tom ale babrám stejně nedůsledně jako většina občanů, nemůžu v textech vyjádřit víc.

Jak vnímáte novou písničkářskou scénu?

Merta: Je strašně bohatá. Objevují se i pokusy přistupovat k písničce z pozice vážné hudby. Zajímavé je, že současná písničkářská scéna jako by se obešla bez starých folkařů. Tím nemyslím Nohavicu, Plíhala, Radůzu nebo nedejbože Nedvědy.

Protože to je post-folk, až divadelně stylizovaná píseň, která se podle mého názoru vyhýbá osobnímu ponoru do toho, čím žijeme. Prst na tepně doby už folkaři nedrží. Drží ho tam spíš divadelní aktivity, jako je Farma v jeskyni. Nebo pohybové divadlo, na jaké chodím ke Ctiborovi Turbovi do divadla mimů Alfred ve dvoře nebo do NoDu.

Věnujete se řadě věcí, ale většina vás bere jako folkovou legendu. Omezuje vás to?

Merta: Klišé jako folková legenda výborně zní na plakátech nebo v propagačním odstavečku. Ovšem je to věc dvojsečná. Byl bych raději věčně mladý improvizátor než stará legenda. Jak ale člověk stárne a ubývá mu schopností a drzosti, dostává se do bodu, kdy musí improvizaci něčím vybalancovat. Kdy už se nemůže donekonečna vymlouvat na mezitvar nebo patvar.

Pro mě bude tohle hledání znamenat zjednodušení všeho, co jsem si během života nasložitil. Alespoň takhle se mi to jeví, když po sobě přepisuji staré texty. Rád bych totiž přezpíval celý svůj repertoár z pozice stárnoucího hlasu a určité umírněnosti, která mi v mládí chyběla.

Á propos, improvizace. Nedávno vyšlo CD s improvizovanou hudbou inspirovanou prvním slovenským filmem Jánošík. Podílí se na něm slovenský ansámbl tEóRia OtraSu a duo Lewitová & Merta.

Lewitová: Pro mě to byla nečekaná zkušenost, improvizovanou hudbu k filmu jsem dělala poprvé. Při premiéře představení, ze kterého pochází i většina záznamu na CD, jsme ani neměli přehled, jak bude film vypadat. Improvizace je velké dobrodružství a velká slast, když se podaří.

Merta: Šlo o něco mezi performancí a sledováním filmu. Byli jsme součástí scény, předávali jsme si hudební motivy inspirované děním na plátně. Diváci mohli sledovat, jak ta hudba vzniká, že je neopakovatelná, a tím snad i přitažlivá.

Myslím, že kdyby nahrávku slyšel nějaký kritik postmoderní vážné hudby, tak by nepoznal, že na ní hraje hudební poloanalfabet jako já. Bizarnost skupiny se rozpustila ve společně cítěném, grafickou partiturou nám byl příběh Jánošíka.

S tím kritikem soudobé vážné hudby máte možná pravdu.

Merta: Při improvizaci dochází ke kouzelným momentům, jako je paradox chyby. Omylem jsem si špatně sestavil klarinet a zahrál sólo. Po čase jsem seděl v klubu, kde pouštěli jakousi postmoderní nahrávku. Pomyslel jsem si – on ten John Zorn nehraje na klarinet zase tak dokonale. Teprve pak mi došlo, že slyším sám sebe hrát na klarinet z bazaru. (smích)

Proč si vlastně slovenský soubor přizval k Jánošíkovi české muzikanty?

Merta: Možná proto, že česká a slovenská mentalita se dlouhou dobu ovlivňovaly, než byly uměle rozděleny. Muzikanty láká setkávat se na základě vnitřní citlivosti z dob, kdy byly obě kultury propojené a navzájem se provokovaly. Prvek hudební provokace je běžný v exhibicionistické podobě rocku a popu, ovšem v zakletých vodách folklorismu a folku jde o nový proud živé vody.

K hledání krásy patří i připravované CD písní anglického renesančního loutnisty a skladatele Johna Dowlanda?

Lewitová: Dowland mě přitahuje desítky let, nevím proč. Možná je v něm něco, o čem ani nevíme, že to potřebujeme. Možná mu právě dnes můžeme zase rozumět.

Merta: Průběžně se učím hrát na loutnu a zároveň studuji nejsložitější loutnovou literaturu. Sice neoplývá spoustou not, ale vyžaduje hraní přirozeného vícehlasu, a ty hlasy musíš nějakým způsobem podržet. Což u kytaristy vede k problémům.

Zabýváte se také vedením tvůrčích dílen.

Lewitová: Deset let jsme vedli ve Slavonicích dílnu zpěvu balad, na kterou se mohl přihlásit kdokoli. Vycházeli jsme z předpokladu, že každý člověk je v momentě, kdy po tom zatouží, schopen vyjádřit se zpěvem.

Merta: Pracujeme pomocí kontrastů. Když žáci přejdou z Janiny třídy do mé, zažijí několik změn. Zjistil jsem, že nemůžeš lidi zablokovat přímým poukazem, ale můžeš je metodou šoku odvést od svazujícího soustředění na fakt „já mám teď zpívat“.

Všimli jsme si například, že člověk někdy lépe zpívá, když jde do kopce.

Nebo v dešti. Naše metoda výuky je intenzivní, ale nikoli nepříjemná. Jde o návrat k věcem, které byly kdysi spontánní. Když si lidé při práci utřeli pot z čela a zazpívali.

Co kurz absolventům přinese?

Merta: Překonají vnitřní ostych, naučí se komunikovat jinak než slovem.

Spolupracujeme také se skupinami fyzioterapeutů, protože někde se starost o dech a uvolnění stýká i s profesí nezpěváckou.

Smyslem je, abychom my postupně ustupovali a žáci vystupovali do popředí. Vrchol představuje koncert žáků. Sami si najdou místo, třeba na náměstí. Tam se pak musejí postarat, jak přitáhnout posluchače. My už pak jenom zíráme.

Jak vás napadlo dílnu uspořádat?

Lewitová: Měli jsme ve Slavonicích koncerty a moc se nám tam líbilo. Vláďu napadlo, že by bylo dobré zůstat ve Slavonicích a jezdit tam třeba na kole. A že dobrá záminka by byl kurz. (smích)

Merta: Město předtím nežilo. Dnes je střediskem cyklistů a rodinných zájezdů. Což je dobře i špatně zároveň. Pro místní lidi je to skvělé, pro hledače tajemna je to výzva najít si nové místo.

Což byl i důvod přesunu?

Merta: Mimo jiné. Letos v září poprvé plánujeme kurz v hájence nad Českým Krumlovem, kde není elektřina, myješ se v potoce... Ve Slavonicích už jsme se cítili jako notorici kurzu a protože je spousta jiných lidí se zajímavým náhledem na zpěv a jeho výuku, nechtěli jsme zabírat místo.

Lewitová: Ve Slavonicích budou kurzy pokračovat pod vedením Ridiny Ahmed, která má úspěšnou dílnu Hlasohled.

Navíc je schopna zrealizovat i kurzy s lektorkou jihoafrického nebo indického zpěvu.

Přednášíte i na FAMU, že?

Merta: Mám otevřený kurz Filmová hudba v animovaném filmu. Hudbu jsem nevystudoval, a teď ji učím. Konstituoval jsem folkový přístup „nebýt žádán, a vyjádřit se“. (smích) Ale vystudoval jste filmařinu.

Co vaše filmařské plány?

Merta: Jako režisér se snažím nabídnout cyklus dokumentů, který by vedl ke zcitlivění vztahu k místu. Nazval jsem ho Pocitové sféry města, chtěl jsem pohlédnout na město z hlediska emocí.

Zjistit, jakou scénu potřebuje člověk ve městě mít, zachovat ji, nedopustit její rozkouskování. Když se podíváš na míru necitlivosti, s níž se rozhoduje například o Letenské pláni a neřízené zástavbě, byl by takový pohled zdola užitečný.

Nemohu se vás jako studovaného architekta nezeptat: Co soudíte o omílané kauze Národní knihovna?

Merta: Jsem pro, aby vyhlášená a vyhraná soutěž byla respektována, ale k samotnému projektu mám výhrady. Kniha nemá být součástí drahé mašinerie. Stavba má být ekologicky vyvážená, soběstačná, nikoli rekordní. Má být fantazijní, ale nemá ustrnout na estetice, která je jenom zdánlivě šokující.

Vždyť plánované tvary Národní knihovny nejsou revoluční, jsou mnohokrát viděné v komixech či sci-fi. Pouze se mají formou technologického experimentu zhmotnit na místě, které bych rád dál viděl jako společnou louku. Současný územní plán Prahy je nevyvážený. Zóny, o kterých jsme se učili, že nebudou nikdy zastavěny, padají jedna po druhé. Dnes lze systémem výjimek z výjimek povolit prakticky cokoli. A naopak – lze zastavit sebepodporovanější projekt na základě žaloby občanského sdružení. Za těchto okolností je speciálně v otázkách veřejných prostor důležitá fáze, která by předcházela všelidovým rozhodnutím: Lidé by měli mít možnost vizi architektů poznat, představit si její výhody a nevýhody.

Vyjádřit se v předreferendu. Což by nutilo investory k větší otevřenosti. Ovšem nic z toho není splněno. To, co se děje ve slovních půtkách nositelů moci, se děje i na mnohem grandióznější úrovni nejasných investic a nejasných zájmů. Investoři už zaneřádili Prahu dostatečně, a chtěli by v tom pokračovat na ještě viditelnějších místech.

Vladimír Merta (1946)

Vystudoval filmovou a TV scenáristiku a režii na FAMU a architekturu na ČVUT.

První album Ballades de Prague natočil v roce 1968 během pobytu v Paříži.

V době totality směl vydávat omezeně, malým zázrakem byla deska P. S. (1978).

Napsal scénář celovečerního filmu Opera ve vinici (1981).

Po převratu vydává vedle nových nahrávek i archivní snímky (CD Obrázky v kartách, Chtít chytit vítr... ).

Jana Lewitová (1954)

Mezzosopranistka, violistka.

Absolventka AMU.

Uznávaná interpretka renesanční a barokní hudby, věnuje se i soudobé vážné hudbě a hudbě lidové.

S Vladimírem Mertou vydala CD Sefardské inspirace, Adam a Eva a Svet zmotaný.

Tomáš Polívka
Mladá Fronta Plus, 2008, č. 16

---