OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Kejklíře živí rány, víno a slovo boží…

 

Rozhovor, který se nekonal, protože jsem byl uhranut

Už na sklonku roku 2004 jsem si v redakci F&C řekl o úkol, který jsem bral jako velkou výzvu - rozhovor s Vladimírem Mertou. Pro čtenáře o generaci mladší: Merta byl jedním z písničkářů, na nichž jsme dospěli k názoru, že jsme vlastně folkaři srdcem i duší. Od okamžiku, kdy jsem poprvé v klubu na vysokoškolských kolejích zažil jeho vystoupení, už uplynulo přes třicet let. Celou tu dobu mne zajímal a zajímá mne i nadále.

A tak jsem chtěl ten rozhovor vést opravdu dobře. Jak měsíce letěly, uvědomoval jsem si, že se blíží jeho šedesátiny a že bych ho asi měl načasovat právě k nim, abych prostě připomněl, že jedna z největších osobností naší písničkářské historie slaví životní jubileum, že je zde a že má co říci. Nakonec jsme se domluvili na setkání ve Žďáře nad Sázavou v polovině září, na jejich koncertě (s Janou Lewitovou) v odsvěcené kapli místního kláštera.

Vstupné stálo stovku, bylo totálně plno a hrálo se naprosto akusticky. Sedl jsem si pěkně dozadu a v hlavě se mi ještě převalovaly otázky, které ten večer položím. Pak začali hrát. Sefardské i moravské balady, Downlanda, Mertovy písničky. A najednou se mi všechny otázky vykouřily z hlavy, jen jsem seděl a bylo mi čarokrásně. Merta jako architekt dokonale procítil prostor, ve kterém se hraje, dokázal z něj vystupovat do plenéru a vracet se zpět, vznášet tóny v prostoru a kroužit jimi kolem vás, prostě byl to strhující zážitek, hned dvakrát překonávající to, co jsem si od něj sliboval. Byl to nejlepší koncert sezóny, který jsem zažil, a byl to nejlepší Mertův koncert mého života. Jana Lewitová mu byla důstojnou a vyrovnanou partnerkou, různorodost hudebního materiálu byla podpořena i použitými nástroji (Merta: loutna, theorbovaná loutna, kytara, flétny, Lewitová: housle, malá harfička), střídmé průvodní slovo bylo laskavé a občas mírně ironické, vše bylo na svých místech.

A tak koncert skončil, sesedli jsme se s pořadateli a pár diváky ke stolu, popíjeli víno, povídali si a já tiše diktafon zasunul do kapsy. Ne, v takové chvíli se nedá dělat rozhovor. A pak jsem doma ty otázky zase vylovil z paměti, trochu aktualizoval na základě čerstvého uhranutí a vznikl tento písemný rozhovor.

Šedesátka je nudná

V lednu oslavíš šedesátku. Je to pro tebe důvod k bilancování?

Spíš kopanec do zadku. Bilancuji cestou na koncert, po něm, před usnutím, když se vzbudím a sněmovna stále ještě zasedá. Nahrávám hudbu k Werichově Fimfáru, připravujeme Downlandovy písně, dodělal jsem práce na domácím studiu, od ledna jedu naplno. Šedesátka je nudná. Ale 64…

Takové jubileum asi láká k nějaké ediční činnosti. Navíc jsi v rozhovorech řekl, že máš plný harddisk různých článků, statí i úvah. Takže můžeme se nadát toho, že se objeví něco pro naše knihovničky?

Nakladatelství Galén, které vede můj dlouholetý sběratel a přítel Luboš Houdek, připravuje sebrané texty, eseje, kreslené vtipy a fotky. Pak vyjdou filmové náměty a literární pokusy.

Tvůj zpěvník vyšel na základě toho, co Houla zpracoval do roku 1989. Kolik písní jsi napsal od té doby?

400, 500? Kdoví? Nejsem systematik. Ale těch, které se ujmou, je pár desítek. Zbytek je odpad, z něhož lze ovšem recyklovat.

Jako písničkář jsi byl vždycky příkladem člověka, který dotváří dílo na pódiu – nechá se inspirovat chvílí, prostředím, diváky. Přiznám se, že jsem nikdy nenahlédl do tvých notesů, takže prozraď, co všechno máš u každé písničky zapsané, co si pamatuješ a co necháváš na možnosti improvizace?

Jak kde, jak kdy. Písnička není houska s omezenou životností. Filmy v hlavě jsou dobrou ukázkou - uvnitř je psaná verze, kterou na místě upravím podle nálady, povahy publika, odezvy v sále. Třeba sám sobě dělám odezvu, sbor, dodám refrének, sólo. Sám sebe provokuji, textař si povídá se skladatelem. Poslouchám sám sebe a bavím se - nebo taky sám sebe nudím.

Ty máš vlastně už od své „francouzské" debutové desky pověst multiinstrumentalisty. Na mnoha projektech ses v poslední době objevil s loutnami. S malou i theorbovanou. Co tě na těchto instrumentech láká, čím se podle tebe liší od kytary?

Tón loutny se tvoří zcela jinak, nežli na kytaru. Převaluje se uzavřený v korpusu, ztišený ornamentální růžicí, která připomíná perský ornament nebo výkruží katedrál. Když zpožděný za prsty velebně zazní, pojí se nádherně s ženským hlasem. Otevírá jungiánskou animu, ženskou polovinu mužské duše. Loutna nahrazovala v menších klášterech i varhany. Nese s sebou pozvání proti proudu času, do nostalgické doby galantních tanců, zklidní duši.

Sefardsky a moravsky

S Janou Lewitovou jste vydali desku sefardských písní. Ta je pro mne zajímavá už proto, že pokud se u nás někdo věnuje židovské kultuře, zajímá se spíš o jidiš a aškenázskou větev. Jak jsi sek sefardské hudbě dostal, co pro tebe znamená a čím si myslíš, že může oslovit současného Čecha?

Převtělením do jiné emocionality, jiného stavu těla. Opatruji od svých pařížských začátků desku s autentickými nahrávkami severoafrické hudby, cítím tep gitanského flamenga, zhudebnil jsem pár Lorcových básní (a slyšel jak nazpíval canto jondo - hluboký zpěv, jak Španělé říkají lidové baladě). Improvizovaný doprovod Janina originálního výběru z autentických etnograficky přesných zápisů Alberta Hemsiho mě dovedl k pokornému studiu tabulatur, ornamentiky, dobových reálií, Idelsohnovy "Židovské hudby - historického vývoje". Dost na zbytek života.

Znám pochopitelně i vaše album moravských posvátných balad. Kromě jiného je okouzlující vaši prací s hlasem - melismatický zpěv, hrdelní zpěv, alikvóty. Jak jsi se k těm technikám dobral?

Nepokojem a dětinskou hravostí. Hrou a zpěvem přes kmitající jazýček drumle. Útěkem od folkařského klišé, které jsem spolutvořil. Hrdelní zpěv nespojuji s pseudošamanstvím ani mystikou, melisma cítím jako obměnu výdechu, dopovězení zápisem jen naznačeného oblouku písně. Díky dialogickému zpěvu pochytím od Jany něco z učeni paní profesorky Blumové, světově uznávané a přesto doma nedoceněné osobnosti pěvecké scény.

Vím, že vždycky v létě pořádáte v krásných Slavonicích na jižním pomezí Čech a Moravy s Janou Lewitovou kurs zpěvu lidových balad. Komu je určen, jak se na něm může člověk octnout, co se tam naučí?

Slavonice se mi poprvé zjevily v zimě, za totáče, nesvítilo tam jediné světlo, okno. Spící kráska. Panenský sníh se stopami koček, nic víc. Hraniční zážitek. Nebezpečná droga. Nevnímáme zdejší turistický neklid. Snažíme se vejít do podmanivého prostředí, setrvat v něm nejen během koncertu. Vracíme se podeváté do slavonické krajiny, ctíme sílu balady, její osobní výzvu, opravdovost. Kurz je otevřený každému, kdo najde cestu k osobní výpovědi, zaslechne svůj vnitřně oprávněný hlas v krajině. Učíme se navzájem znovu chodit, stát, dýchat, nahlédnout do cizího příběhu, najít svou nezaměnitelnost.

Balady patří k historicky nejstarším dochovaným vrstvám naší lidové kultury. Mají zvláštní očisťující kouzlo pro interpreta i posluchače. V čem to, podle tvého, je?

Nevím, možná nechci vědět. Balada je povzdech, určený bohu, mlze, protějšímu kopci. Nepočítá s pódiem, je bezbranná, vstřícná a nedostupná zároveň. Dotýká se okraje života, je bezbranná, konejšivá i soudící. Vzdáleně připomene oblouk antické tragedie, ale zůstává trvale zde, je z tohoto světa. Neodsuzuje člověka, ale chápe jeho konání. Neslibuje ráj ani nezatracuje do pekel. Klene se jako duha, jako smlouva mezi nebem a zemí.

Filmy v hlavě

Za dlouhé období jsi vydal jedinou novou písničkářskou desku - a to ještě live nahrávku. Proč jsi se rozhodl právě pro tuto formu a vůbec, přeje doba vydáváni desek?

Těm splachovacím ano. Filmy v hlavě vydali za mého přispění dva nadšenci, mí oddaní sběratelé Gody a Kocián. Myslím, že se báli, že zblbnu nebo umřu. Na pódiu vedu rozhovor s posluchačem, přítelem v nouzi, zastavujeme na chvíli čas. Mně samému ponižující proces sebemnožení, onanie ve studiu, tržní prostituce, moc neříká. Dostal jsem se do studia pozdě a neumím se v něm chovat. Ale kolik muzikantů se prosadilo bez desek - a dodnes se hrají.

Vím, že v době, kdy na hradě byl Václav Havel, byl jsi občas pozván k vystoupení pro vybranou společnost. Pro které celebrity jsi hrál?

Snad s Markem Ebenem pro prince Charlese, prošvih sameťák a objednal si někoho, kdo by mu připomněl jeho náladu. Pro japonskou expremiérku paní Doi. Na otevření výstavy Československý exil si pode mne v Moskvě přisedl Pavel Dostál…

Na Hradě jsem hrál pro lid obecný - po svém zvolení Havel nechal vyvalit sudy, jen ty zlaté penízky jaksi chyběly.

Dovedeš si představit, že by tě podobně pozval Václav Klaus?

Ano. Ale prezidenti sami nezvou, mají i na přátelská posezení pořadníky a lidi.

Nevím jak ty, ale já mám pocit, že je cosi divného v kulturním provozu v této zemi. Asi to neumím přesně definovat, ale možná by mi prospělo, kdybys mi vysvětlil, v čem přesně tkvělo tvé bývalé učitelské angažmá na katedře kulturologie UK, tedy v oboru animace kultury. Jako pořadatel místních akcí cítím jakýsi nárůst kulturní pasivity. Souvisí to nějak?

Fascinován vlastní nevědomostí a dychtivostí pochopit, čeho jsem součástí, jsem se učil spoluvytvářet předmět, který jsem učil. Hledali jsme se studenty niterné způsoby, jak kultivovat kulturní krajinu. Animace není administrace stávajícího, umění psát granty. Spíš obnova smyslů, snění, hledání nových impulsů, dobývání digitální divočiny. Výsledkem je nekonečný rukopis, který zatím hledá nakladatele. Pohybujeme se v kruzích: vedu kurz filmové hudbu na FAMU, na katedře animace. A s kytarou oživuji nádherná nová místa, kde se dříve nikdy nehrálo. Galerie, hodovní sině hradů, sklepení, sýpky, lesní kostelíky, zříceniny, školní auly, podkroví, literární kavárničky, čajovny, rockové, divadelní a filmové kluby, diskusní fóra, hospice… I kulturáky. Přibývá lidi, kterým není jedno, co zní v jejich okolí.

Film a televize

Byly kdysi doby, kdy ses objevoval v televizi jako kulturní publicista. Ostatně jsi vystudovaný filmový režisér. Osobně mám pocit, že většina televizní tvorby na ČT (o komerčních televizích nemluvím) je jakási zplanělá, povrchní. Je to nutnost vzhledem k formátu televize, nebo pohodlnost tvůrců?

Jak odpovědět a neurazit kolegy? Televize čeká na osobnost, která jí znovu vyloží její smysl. Malý národ postrádá tepnu, spojující dobré síly ve společnosti. Z nebe se k nám do domácností snáší její problémy, dávná kletba. Připomíná státeček, sešmajdaný kousek české země, zasmrádlý kurník. Molochov netalentů, kde panuje dlouhodobá nadvláda úředníků, vzájemné neurotizování, kibicování, neumětelství. Veřejný zájem je obětován zájmům malých klanů. Běda, žádný nemám, ale sleduji postupné zplanění, vyhoření, debilizaci, infantilitu. Neumím se uvolnit, prosím, nevařím ani nemlsám rybičky, nevím, kam zmizel ten starý song, ještě jsem předčasně neumřel, nechci vypadat skvěle, hodina pravdy mi nestačí přežít roztroušenou sklerózu kulturních a folklorních revue. Mně se to mluví! Jsem neprodejný v reklamách, neodečítám si z daní soukromou turistiku formou amatérských cestopisů. Co zbývá? Olizovat na pokračování stromy, vody, kořeny ... hmotné statky, kterým se nemusí platit honoráře. Až veřejnoprávní televize vyprodá národní dědictví, rozprodá sama sebe. Zbude z ní pochmurný hotel, v nekonečných chodbách někdo z Hollywoodu natočí horror.

Jsou hudební televizní pořady, které sleduješ rád? Které?

Všechny. Je to má profese, prokletí. Nespím, neživím, ale přepínám.

Myslím, že jedním z důležitých odkazů fotku (a pochopitelně primárně lidové muziky, na kterou folk navazuje) bylo vyvedení muziky z koncertních sálů na různá jiná místa. Zážitek z koncertu v kostele, jeskyni. na vrcholku kopce, je něco zcela jiného. Prostě spojit hudbu s něčím dalším. Vím, že bys to rád dělal a že to rád děláš, je-li příležitost. Máš nějaké zvlášť magické zážitky z hraní v netradičních prostředích nebo pro netradiční komunity?

Hudební břehy neznatelně přesahují do života. Hrál jsem pro davy i jednu dívku, odmítající potravu. V toledské synagoze mladý Izraelec Janě po koncertě svěřil, že se mu náhle osvítila minulost, přijal své sefardské kořeny. Na Točníku jsem hrál s jediným opravdovým trubadúrem Vláďou Čápem za bouře, kolem poletovali netopýři a hradní duchové. Na půlnočním setkání v litomyšlském sklepení stálo publikum mezi sochami Olbrama Zoubka, které ožívaly ve světlech svíc, zatímco publikum přecházelo do strnulosti soch. Silnější než magie je spolubytí. V Bánově u Uherského Brodu před naším koncertem vystoupili místní. Děti i dospělí. Byli jsme najednou na svém koncertu svědky jejich koncertu. Propojeni s místem funguje i naopak - občas si zazpívám s fašančári, bigbíťáky, babičkami na Svatém Kopečku, s Hradišťanem jsme si ve Washingtonu tiše zanotili Amazing Grace se stočlenným sborem metodistického kostela.

Jak moc sleduješ hudbu ve filmu všeobecně a která filmová hudba tě v poslední době nejvíc zaujala?

Staří gospeloví zpěváci a cajunští muzikanti v Coenových Utíkej, bratříčku. Barva: modrá Kieslowského. Vždy cokoliv od Nino Rothy, Zdeňka Lišky, Petra Skoumala, Mariána Vargy, Jorge Savala. Improvizovanou hudbu Filipa Topola k němým filmům, hudbu Julo Fujaka a jeho volného sdruženi tEoRia OtraSu…

Je mi jasné, že do časopiseckého rozhovoru nelze vtěsnat sylabus přednášek, ale přece jen se pokusme o nějakou trest' tresti. Co jsou základní zlatá pravidla pro muziku ve filmu a v animovaném zvlášť?

Úspornost, naléhavost, uvolněnost. Osobitý rukopis. Skladatel musí přesně pochopit, jakou roli má hudba plnit. Zda patří k postavě, době, charakteru, situaci, nebo zda spoluvytváří celkový múzický obraz doby, stylu. Skladatel filmové hudby je režisérem, který znovu vykládá již jednou zrežírovanou skutečnost a vrací ji opět neuchopitelný rozměr.

Žijeme v době, kdy každá kapela se snaží mít svůj videoklip. Ten vyjde někdy o dost dráž, než vlastní natočení alba a někdy je dělán systémem krátkých střihů pod metodou „střihni dřív, než divák pozná, že je to blbost". Jindy jsou to ale úžasná tříminutová dílka. Jak ty se stavíš k videoklipům, neláká tě pro někoho ho udělat?

Láká. Umím si představit krajiny, ve kterých by se hudba převalovala jako mlha, dirigovaná rytmy a výrazem. Ale nikdy už nezvládnu počítačovou technologii. Jako posluchač si vizualizuji hudbu sám, nepotřebuji vlezlý diktát zvenčí. Videoklip je odpadkový koš talentů, z něhož géniové recyklují nové hodnoty. Osobnosti jako Björk nebo Sting se stávají nadherci, mistry zkratky. Jaké zklamání, když se pak takový videoklip natáhne na celovečerní film. Jako posluchač raději sám tančím ve svých vlastních temnotách.

Folk a poezie

Ve své knížce Zpívaná poezie z roku 1990 celkem srozumitelně vysvětluješ v čem je rozdíl v básnické textové úspornosti v psané poezii a v poetice zpívané poezie. Přesto ses pokusil zhudebnit nejednu báseň. Hora, Dyk… Naposledy jsi mne překvapil Lorcou. Co je lákavé na zhudebňování básní?

Jsou hotové. Jde jen o to zaslechnout jejich vnitřní melodii. A nemůžou se bránit. Nestoudnost, s jakou k nim přistupujeme, je současně připomenutím vlastní nedostatečnosti.

Folkaři se nejen u nás etablovali jako „zpívající svědomí národa" nebo protestní zpěváci. To, že tomu tak bylo i třeba v Americe, podle mne dokazuje, že nešlo jen o suplování toho, co by měli dělat žurnalisté v novinách. Přesto se jako by protestní osten po roce 1990 začal vytrácet. Je důvod zpívat protestsongy? A jak to dělat?

Etablovali (fujtajbl slovo) nás jiní. Novináři neumí psát o hudbě zevnitř: pomáhají si lacinými nálepkami. Nikdy mi nešlo o kritiku, spíš o kritické vnímáni. Pro-song. Popis zápasu. Ne destrukci, příživu na problémech jiných.

Mnoho interpretů vydalo po druhé či třetí desce už nějaký výběr The Best of… Kdybys měl sestavit podobnou desku z toho, co jsi za čtyřicet let napsal a nazpíval, které písně by na ní byly?

K 25, Dětská křížová výprava, U konce s dechem, Galina, Praha magická, Meziměsto, I am Czech, Domilováno, Daleko blízko, Pravda o Marii, Písmenková láska, Černá známka, Soukolí doby, Chtít chytit vítr, Začouzené sklíčko, Astrolog, Omamná květina pravdy, Podzim, 20. rok míru, Vybraná slova, Kde? Kdy? Já a ty, Nedokončená.

Mnoho písničkářů se přiznalo, že jsi byl do určité, někdy velké míry jejich vzorem. Prostě takovéto nohavicovské "v páté řadě na Mertovi". Jak na tebe působí, když tě pasují do takovéto role?

Mile až roztomile. Byli jsme pilní a do toho básnického rybníka hodně načurali. Ti po nás už to maj zčeřený. Ale Jarek mi dal třeba desku a řek šibalsky: - Mrkni se konečně, jak se dělá písnička. - Slyším z něj spíš Kryla, francouzské šansoniéry, polský patos a ruský romans. Mertoviny z Mickymauzolea ale působí naprosto původně. Vlasta Třešňák se mnou byl ve větším souběhu, Olda Janota i Robert Křesťan jdou svou cestou, rád bych všechny viděl na šedesátinách. Bude to energetická bomba, jedna velká improvizace. Sám to nemůžu dát dohromady, spoléhám na Libora Gronského. Ale 20. ledna má křest desky Jiří Smrž, budu tedy U kaštanu. U nás na šestce.

Jsi člověk široké škály aktivit a dovedností. Člověk si prostě říká, že se můžeš živit na několik různých způsobů. Na druhé straně doba je taková, že zejména v kultuře nic není jisté. Takže, co tě vlastně živi a jak moc dobře?

Kejklíře živí rány, víno a slovo boží…

Do devadesátých let jsme vstupovali s představami, kam se bude společnost ubírat a jakou nám přiřkne roli. Nakolik se tvá očekávání splnila?

Víc než napůl. Ale kritizuji jen když znám lepší cestu. Poslední dobou hodně mlčím.

Za deset let ti bude sedmdesát. Kdyby se měly splnit tvé představy, co by se u nás za tu dobu mělo změnit, abys měl pocit, že to je dobré?

Touha jít za snem. Obnova osobního ideálu. Vítězství ve válce nenásilí.

Děkuji za podnětné odpovědi a přeji všechno nejlepší.

Jiří Moravský Brabec
Folk & country, 2006, 16, č. 1, s. 11-13

---