OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Nebudu lidem příjemný

 

Kdysi býval nedotknutelnou písničkářskou ikonou. Prakticky kolem všeho, na co v sedmdesátých a osmdesátých letech sáhl, vedla zdejší kritika rituální oslavné tance. Leč řečeno s jeho slavnějším kolegou Dylanem: časy se mění. Letos, po půldruhém desetiletí čekání, vydal VLADIMÍR MERTA (58) konečně nové album. CD s názvem Filmy v hlavě však namísto nekontrolovaného nadšení kupodivu vzbudilo značně rozporuplné reakce – vrcholem byl nekompromisní "odstřel" této živé desky, jejž provedl Jan Rejžek v MF DNES. Merta si však za repertoárem desky pevně stojí stejně jako za mnoha svými přinejmenším kontroverzními názory a postoji a staví se do role intelektuála naprosto nezapadajícího do černobílé schematičnosti dnešních společenských poměrů.

Proč se vlastně první deska s vašimi "porevolučními" písněmi objevila až patnáct let po listopadu 1989? Mezi zdejšími písničkáři to je opravdové unikum.

Pokud nepočítáte živou desku Cestou k… , kterou jsem nahrál začátkem devadesátých let společně s Mariánem Vargou, jsou Filmy v hlavě skutečně první nosič s mým polistopadovým repertoárem.

Vydávat desky je v dnešní době sázka do loterie. Buď musíte být tak říkajíc dobře prodejný, aby se nějaké velké firmě vyplatilo vydat vám album, anebo se musíte stát samonakladatelem. Vyzkoušel jsem obojí jako samonakladatel se neobejdete bez seriózních partnerů, které jsem nenašel. Necítil jsem tudíž žádný důvod exhibovat s neprodejným zbožím. Pochybuji o tom, že by se mi podařilo vytvořit nějakou "rodinně úspěšnou" nahrávku… Ne že bych takovou vyrobit nechtěl. Současný trh nechce člověka mého typu.

Někoho, kdo s předstihem obtěžuje posluchače s problémy, které doba teprve vyprovokuje.

Vznikla by tahle deska vůbec, kdyby vás k tomu tak trochu nedokopali mladí nadšenci a vaši velcí obdivovatelé Adam Gody Kocián a Tomáš Kolman?

Asi ne, já tu potřebu postávat u stánku na lacinou krásu opravdu necítil. Nicméně přislíbil jsem Vítkovi Jandovi z vydavatelství Arta, který nahrál všechny naše tři desky s Janou Lewitovou, že pro něj udělám studiovou desku. Pořád ji předělávám, výsledek mě zatím neuspokojuje.

Kolem nás je příliš mnoho zbytečných tónů. Ale vydání živé nahrávky Filmy v hlavě bylo dobrodružství. Nahrávky z klubových koncertů, s okamžitou reakcí na náladu dne, s proměnami textů, vynecháváním a doplňováním jednou napsaného - tak to kluci zaznamenali. Na liberecké a jablonecké koncerty chodí děsivě mladé publikum. Hraju tam vždycky jinak, nejsou to koncerty pro pamětníky. Ucházím se o pozornost lidí, kteří městské blues nebo šanson slyší v takto syrové podobě poprvé. Bylo na čase dát o sobě vědět, že žiju…

Kolik písniček jste po roce 1989 vlastně napsal?

Kolem čtyř stovek textů, hlavně během prvních pěti let po "sameťáku". To byla skutečně éra chrlení. Míval jsem v pražském KD Dopravních podniků koncerty, kde jsem pokaždé hrál jen úplně nové věci, které vznikly během uplynulého měsíce. Zhudebnil jsem dokonce i dobové inzeráty, reagoval na první televizní reklamy apod. Jenže záhy jsem zjistil trapnou věc: role písničkáře jakožto "hromosvodu napětí ve společnosti" je naprosto nežádaná. Lidi si hodlali zahrát hru s velkými kapitalisty a já s trpce levicovým pohledem čním nepotřebně z okolí.

Chrlení skončilo zadávením počítače, došlo mi, že je potřeba stavět monolity - jenže, upřímně řečeno, nedostávalo se mi myšlenek, na nichž lze stavět. Nosné společenské téma uplatním spíš v eseji, novinové studii, fejetonu - nebo natočím televizní dokument. Nemluvě o hraném filmu. Ten je metou, ke které celý život směřuju a zároveň se od ní neustále vzdaluju.

V posametovém období jste hned zabředl na půdu soudních pří. Jen pro osvěžení paměti: o co všechno tenkrát šlo?

O prkotinu: práva na nahrávku hry Audience, kterou u mě kdysi Václav Havel s Pavlem Landovským natočili a ihned po listopadu '89 ji bez mého souhlasu vydala firma Bonton. Čistý zisk přes milión. Od Havla přišlo vyrozumění, že si nevzpomíná, a Michael Kocáb, který byl společně s Martinem Kratochvílem strůjcem vydání, mi vzkázal, ať se nedržím starých věcí a že mi dobře radí, ať raději myslím dopředu… Vedl jsem také soudní spory s Jiřím Pallasem a Jaroslavem Hutkou, kteří si Bontonem vytvořený zisk rozdělili jako písničkářské sdružení Šafrán. Pallas ještě vydal mou nahrávku na CD. Kamarádi… Další spory jsem vedl s dlužníky a distributory. A všechny buď prohrál, nebo vyhrál nad bezostyšnými grázly v likvidaci.

Další neplatiče jsem už zařadil do soutěže o Českou svini, doplněk Českého lva. Prestiž lyrického barda ovšem stojí a padá s tím, nakolik bude mlčet o penězích. Je povinen být nad své ponížení povznesen. Soudy mě od celé věci odpoutaly. Jejich peníze smrdí.

Mění se s lety nějak zásadněji vaše publikum nebo jeho reakce?

Po mně lidi samozřejmě také pořád chtějí Harmonii, Písmenkovou lásku, Astrologa nebo Pravdu o Marii, písně takové zastydlé socialistické erotiky - jiný, kdo má moji hudbu rád, ocení změnu. Vyvíjím se nejen jako textař, ale i hlasově, ve způsobu kytarové hry, údernosti a témbru doprovodu. Nesnáším bezmyšlenkovité "kolovrátkování". Když je ve světě špatně - zaútočí teroristé, volby vyhraje, kdo neměl, abych byl aktuální -, hned na koncert přijde víc lidí. Snad čekají, jak jejich písničkář, "pilíř nezávislé úvahy", zareaguje. Vytáhnu nějakou starou písničku, v níž už dané téma je. Včetně ostychu a studu z poznání, že neznám řešení. Na otázku, zda jsem nikdy nechtěl emigrovat, odpovídám: nikdy. A na otázku, zda jsem nikdy nechtěl být politikem: vždycky! Ale ne tím, který prochází směšnými reklamními kampaněmi schován za nějaké pseudonezávislé strany. A sotva ho patnáct procent voličů zvolí, kroutí se v Parlamentu, racionalizuje si své vlastní selhání. Já jsem nezvolitelný, ale zároveň také nekandidovatelný člověk…

Vždycky jsem chtěl být českým králem nebo osvíceným despotou.

Nejsem ublížený génius, který čeká, až ho tak říkajíc "doba vyvolá", spíš intelektuální klaun. Černá díra v prázdnotě české folkové scény. Neúspěšní opakují prázdné hudební i myšlenkové konvence, křečovitě předstírají, že rádi hrajou pro málo posluchačů.

Mě to štve. Komerčně úspěšní zase moje stará témata, která se snažím do hloubky prostudovat a pojmenovat, vyprodávají coby jakousi vnější vinětu.

Písničkář vždycky vydával svědectví o svém okamžitém vnitřním světě. K stáru se už nelze převlíknout. Za co, za koho?

Přímo nebo tak říkajíc mezi řádky dáváte najevo: občas mám pochybnosti o svých názorech, ale své současné tvorbě věřím.

Můj městský šanson plyne jako kalný proud, ve kterém se občas zaleskne nějaká cetka, vyhozený prstýnek či omylem spláchnutý šperk. Pokaždé znovu na místě vzývám proměnlivost v dialogu autora a interpreta, napsaného a zpívaného, bookletu a živého koncertu. Otevřenost, improvizaci, sepětí "nezpívatelného" textu s poměrně náročnou hudbou, žánrovou pestrost, autostylizaci, sebeironii, civilní pěvecké frázování, jistou uvolněnost, nečekanost, anarchii. Smysl pro utajenou melodii, chuť slova, vnitřní svobodu v zacházení s konvencí, která mě ovšem před šedesátkou těžce dohání… Je to problém přiloženého metru: konvenci přespolní hvězdy kritik uvítá - stará dobrá značka platí. Domácí konvence nás nudí… Vím ale z pocitů v prstech, že tahle deska je i v mé linii zatraceně nekonvenční.

Nezviklala vás v tomhle přesvědčení ani zdrcující recenze nového alba v MF DNES z pera Jana Rejžka?

Ne, je úplně mimo. Kop' mě do holeně, to bolí. Znám slabiny svého uměleckého přístupu, ale těch si kritik vůbec nevšiml. Nešťastná povaha. Mentoruje, kádruje, ale neumí povznést, inspirovat. Zmiňuje stupidní rýmy… Nepíšu jen o sobě. Stylizuju se do role pasáka či úředníčka, undergroundního důchodce - mám jim propůjčovat dobré rýmy?

Folkařská klišé... na té desce není téměř žádné. Vypůjčil jsem si výrazové prostředky gospelu, patetická slova o beránku božím, spáse, naději, jazyk bible. Rejžek neprocítí, fyzicky neslyší chvění melodie, popisuje rozřezané prase namísto prasete živého, které běhá a v něčem se rochní. On je ždanovovsky orientovaný sociolog kultury, nezkoumá tajemství euforie tvorby, nectí žánry, kontakt s publikem, riziko převtělení. Připisuje mi své pocity zneuznání, které sám na pozadí mé hudby rozpoznal. Nechce poslouchat, asi nenávidí hudbu.

Křest desky, kde vystoupil Slávek Klecandr a další s originálními verzemi mých písní, proklábosil v baru. Vztahuje se k lyrice, jakou si pamatuje z našeho mládí. Kamarád… neustrnul ve svém vlastním vývoji? Dám spíš na názor kolegů z branže… Neudělal jsem lehkou desku. Jirka Černý si ji prý musí pořádně vyslechnout. Utrousil, že už asi nejsem schopen napsat dobrou písničku. Na krylovské konferenci v Kroměříži zmínil Krylovy Monology. Jeho poslední deska má maximálně dvě nosné písně, ta titulní ovšem zastíní všechny jeho hity. Nohavica prý má nosné skoro všechny, maximálně dvě jsou výjimkou... Kritika je věc laskavosti a nastražení, v němž chceš desku vnímat. Nohavica od uhrančivého Mikymauzolea padá k plačtivému popu hapkovsko-horáčkovského typu, k lední revui a k písním pro Anetu.To není ostuda, jen výměna parkety osobní výpovědi, na níž jsme generačně přešlapovali a jíž se držím.

Vy se taky moc netajíte svým skeptickým postojem k úrovni současného domácího folku.

Česká folkáčská scéna je úplně patafyzická. Především je skoro celá moravská: zpěvná, předvídatelná, rodinná, neurážející.

Jde po srsti, i v té brněnsky alternativní podobě. Múzická citlivost se přesunula do pohybového divadla, osobního dokumentu, rychlé internetové poezie.

Sborově se šíří čítanková klišé, výprodej minulosti… Prodávají nás kamarádskými nálepkami: legendy folku, pronásledované komunisty, odpůrci režimu bojují sami za sebe. Recyklovaný televizní folk Ebenů, Schmitzera, trampoidních skupin. Majitelé folkových trafik: Jan Burian. Vynikající intelektuální moderátor, sarkastický pozorovatel, nebyl pronásledovanej, vždycky se nějak vysmeknul.V televizi přežil všechny ředitele, pitvořil se v maskách jako ostatní baviči, ptá se stereotypně, nepřipraveně a povrchně, pozvaným "věnuje" jenom svoje písničky. Bezostyšně si pěstuje svůj monopol. Veřejnoprávnímu médiu schází model rotujícího moderátora – mě by zajímaly otázky a hosté jiných písničkářů. Zoufale strnulý Jiří Dědeček – všežravý komentátor a recitátor klipové poezie, pohotový posměváček, nevidí svět jinak nežli přes své všudypřítomné malé já... Netýkavý, nasládle smutný komik, rytíř a synek odnaproti - Nohavica – nekoketuje s mocí. Necpe se do médií. Staví na tajemství - směřuje mimo folkařské sféry. Byl na seznamech, nebyl, koho to zajímá, nikomu neublížil. Ale z písničkářské obce se vydělil. Plíhal, Redl. Rodinný folk s občasnými úlety… Omladinu folkrocku nesleduju, je uhodnutelná, přizpůsobivá a uhlazená, až běda. A vzdělaní géniové s folkem už nemají nic společného - Bittová i Voňková-Andrtová předvádějí virtuózní sebereprodukce. Možná někomu křivdím víc a někomu míň, ale: nikdy už jsme společně nedýchali stejný vzduch, zmizela možnost srovnání. Kde chybí kritická hlubší studie, zbývá sebepromoce. A mám pocit, že kromě mne, zarytého individualisty, ani nikdo nechce vědět o druhých.

Každý je zakopaný ve své linii, což beru jako projev hluboké neurotické nespokojenosti a zastydlosti. Nejde jen o festivaly, mě tam nezvou. Chybí generační téma, setkání, dílny, koncerty na téma násilí, smutku, egoismu, víry, povznesení. Hráli jsme před promítáním Zdi, prvního klipového filmu, znepokojivé téma, memento, symbol zakuklení, odcizení, lhostejnosti... Přišlo pár lidí. Mám to ignorovat, vtipkovat, "jak přežít vlastní otupělost"? Jistě někde dělám něco špatně. Rejžkova recenze mě nesrazila - horší je vědomí, že při vší schopnosti se vyvíjet a něco nabízet nejsem "marketingovatelný" produkt. Nebudu už zřejmě lidem příjemný.

Neříkejte mi, že vás ani trochu nebolí, když člověk jako Rejžek, který vás v minulosti adoroval bezmála jako písničkářského boha, v souvislosti s vámi a vaší současnou tvorbou používá termíny jako "primitivní pamfletista" a "polopatické agitky".

Nevím o žádné adoraci, jsme oba příliš civilní, nešetříme se, ale mrzí mě to míjení. Člověk s mými ambicemi chce, aby ho tak říkajíc národ potřeboval a ocenil. Polopatismus je automatické rýmování s lacinými pojmy, třeba: "Kdybych se narodil před sto lety v tomhle městě, u Larischů na zahradě trhal bych květy své nevěstě…" "Žida Kohna - byla by ona" atd. (Merta hledá v paměti píseň Těšínská pozn. aut.) Anebo silácký Dědečkův popis typu Už jde rudoch od válu. Moje píseň Dále od hradu, dále… je trpký pohled na sebezneužívání umělce. Vychází z osobního zážitku, krátce po revoluci jsem na Hradě hrál, chodil na chlebíčky, křečovitě se usmíval na své udavače. V boji o zrno zmizela kolegialita, společně prodýchané koncerty, probrnkané a prohádané mejdany.

Zbyly kategorie zvaných a nezvaných hradních šášulů v sametových oblecích. Underground s jirousovským festivalem, stále stejný Třešňák, Hutka, Karásek, mimoňové Konvrzek,Vepřek. Republika je malá, míjíme se v malých sklepích díky Koubkově schopnosti domluvit se s novými majiteli. Nežijeme, přežíváme: Janoušek, Janota, Andrtová, Noha, ale vlastně i já nebo ten Honza Burian.Takoví ti "někdy na nás lidi přijdou, někdy ne". Známe své meze, jsme příliš čitelní nebo až příliš nečitelní, nekomunikativní, zapšklí, sebestřední, což je můj případ.

Právě z Dále od hradu, dále… nebo z vaší další písně, Pach ulice, vyplývá, že jste hodně zklamán z působení Václava Havla v roli československého a českého prezidenta. Je to správný pocit?

Určitě jsem zaskočen. Havel jako prezident prosadil malý národ ve světě, ale zároveň osobně pokračoval v marasmu a kýčovité ledabylosti, kterou tomuhle národu celý život vytýkal. Jakmile to bylo výhodné - myslím pro něj, ne pro národ -, okamžitě vzal na milost komunisty. Havel v prosinci 1989 přísahal za obřadného potlesku veřejnosti na socialistickou ústavu. Byl jsem tenkrát pozván na jeho "korunovaci", ale nešel jsem. Nechtěl jsem proti Havlovu zvolení veřejně vystupovat jako už v podstatě nýmand té doby, být prvním, kdo bude Havlovi pomyslně močit na prezidentský šos. Ale zároveň jsem nebyl schopen jít si sednout někam do řady 60 a takzvaně to morálně posvětit.Taky mi to, mám ten pocit, nebylo nikdy zapomenuto… Způsobem, jakým Havel naložil s mocí a s velkou šancí, která se tenkrát tomuhle státu naskýtala, jsem naprosto rozčarován. Ale nevystoupil jsem proti a nemám právo ho zpětně odsuzovat.

Taky se vám vytýká, že jste až zarputile kritický vůči polistopadovému režimu a jeho představitelům, čímž ale nechtěně nahráváte vašim odvěkým protivníkům - komunistům.

Po celou dobu trvání komunismu v Čechách jsem nepřemýšlel o tom, jak ho svrhnout, ale co vymyslet lepšího místo něj, čím ho nahradit. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že lepší je kapitalismus.

Natožpak jeho pravicově levá StB podoba.

Píseň Samá voda je o výprodeji myšlenek, citů a hodnot; do podobné sféry míří i Who is who o tom, kdo a co všechno nás ovládá, nebo Soukolí doby. Těmito tématy jste se zabýval vždycky, ale nikdy to nepůsobilo až tak mravokárně jako teď.

Nejsem sám ze sebe nadšen. Kdyby tak psal Bowie, Springsteen, Geldof, řeknou, že jde o hluboce vyjádřenou podstatu dnešního světa. Ode mě je to agitka… staromil by ode mne pořád chtěl takzvanou mertovskou lyriku typu "V jahodovém listí plném vůní nacházíš listy skryté nenávisti", v níž je onen společenský rozměr taky přítomen, ale neuráží. Deprivantům zase chybí víc údernosti. Agitka je zjednodušená pravda, použitelná v kampani. Toto je prožitá pravda. Já pro ODA hrál a byla to opravdu poslední šance. Po ní už nastal čas popařů z minula.

Nebojíte se, že po tomhle rozhovoru budete v očích daleko více lidí než doposud zatrpklým, zneuznaným géniem, který neunesl, že se po změně režimu nestal hvězdou?

To se určitě stát může. Odpovídám na otázky. Nechci je využívat k nějaké "promoci" nové desky. Porovnáváme si pocity. Víc nečekám. Dělám písničku, film, novinovou úvahu, rozsáhlejší studii nebo třeba rozhovor jako otevřenou výpověď. Netíží mě, co si kdo o mých názorech pomyslí. Tajně doufám, že se ale v jejich součtu společně blížíme k pravdě. Ale… poznáme ji, až za námi přijde?

Petr Korál
Reflex, 2004, č. 47