OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Vladimír Merta: Architektura mi dávala dobrou kotvu

 

Respekt budící je renesančně univerzální osobnost sedmapadesátiletého Vladimíra Merty. Má diplom inženýra-architekta a jako posluchač ČVUT byl členem Studentského parlamentu v roce 1968. Na FAMU absolvoval filmovou a televizní scénáristiku a režii.

Sám uvádí, že je také publicista, esejista a spisovatel, ovšem největší jméno si už od konce 60. let udělal jako velmi přemýšlivý, ke svému publiku náročný písničkář a mezi hudebníky i jako inspirativní kytarista. Vladimír Merta se osobně představí svým jihočeským příznivcům na několika po sobě jdoucích březnových koncertech - dvanáctého bude v Českých Budějovicích, třináctého v Jindřichově Hradci, čtrnáctého v Dobré Vodě u Pacova a den nato sérii uzavře v Táboře.

Kdysi jste řekl, že jste se stal folkařem kvůli tomu, že v Cambridge, kde jste nějaký čas v 60. letech pobýval, neměli jazzový klub. Byla ta cesta vskutku tak přímočará?

Ano. Pro moji generaci byl folk záležitostí, která souvisela s režimem. Byla to jeho převodová páka, jak by řekli sociologové. My jsme netušili, že existují Dylan nebo Baezová. Pouze jsem je viděl na fotce, jak jdou po krásné zasněžené ulici, která vypadala jako Karlín. Jako mladík jsem chodil do Violy. Dokonce jsem tam fotil flexaretou. Miloval jsem jazz a poezii. A v této kombinaci v Cambridge opravdu nic nebylo. Objevil jsem tam jazzový klub, který byl ale přístupný pouze členům. Navíc tam hrála jazzová mainstreamová kapela, tedy žádná avantgarda.

Působilo na vás toto město nějakou zvláštní akademickou atmosférou?

Velmi silně. Než jsem přijel do Anglie, tak jsem o této zemi něco věděl od tatínka, který jako bojovník v britské armádě byl nadšený anglofil a přivezl si z Anglie uniformu a sukno, v němž jsem pak maturoval. Měl jsem v sobě před příjezdem na Ostrovy takovou Essential English a geniální metodu, jak se s 850 anglickými slovíčky stát občanem Commonwealthu. V Cambridge na mě velice příjemně působila vznešenost, ale zároveň skromnost tamních kolejí. Považte, že studenti už měli v Cambridge vlastní vinné sklepy v době, kdy u nás Karel IV. zakládal univerzitu. Profesoři tam dodnes vlastní sklepy s archivním vínem. To vím, protože jsem byl jako účastník Chelltenhamského literárního festivalu do jednoho z nich pozván a také jsem viděl, jak tamní profesoři bydlí. Anglie jako taková mě velmi hluboko ovlivnila především hodnotou demokracie, která stojí na tradici, a ne na hádkách o slovíčko.

Vaše písničkářské začátky jsou však spojeny s jiným místem, s Paříží. Tam jste natočil vaše první album. To je velmi zajímavá souvislost.

Znít to úžasně, že jsem natáčel na značce Vogue, kde natáčela například velká hvězda Françoise Hardy, ale byla to velká náhoda. Bylo to moje první album a natočil jsem jej za dva dny, včetně playbacků. Obdobnou rychlost jsem předvedl i v pražském studiu, přesto jsem se dostal do jakéhosi hlášení, kde stálo: "Vladimír Merta natáčí pomalu, amatérsky a nezajímavě". Jinak firma Vogue stále existuje, ale nic mi neplatí.

Vystudoval jste architekturu, a zároveň jste se věnoval naplno písničkářství. Necítil jste někdy v sobě nějaké vnitřní rozlomení?

Můj tatínek mi radil: "Běž na architekturu! Tam se naučíš malovat a počítat statiku. Budeš umět kontrolovat imaginaci, kdežto když půjdeš rovnou na akademii, což je sen každého kluka, který drží štětec, tak nikdy už pak nebudeš moci vklouznout do reálného světa." Ten architektonický základ mi velmi pomáhá. Málokdo ví, že Tarkovskij a Fellini, moji nedostižní mentoři, začínali jako architekti. Tarkovskij navíc studoval japonštinu, což je, jak známo, obrazný jazyk. Necítil jsem to jako nějaký vnitřní tlak. Ta doba byla velmi rozviklaná a architektura, která respektuje gravitaci a umění možného, mi dávala dobrou kotvu. Možná že z toho důvodu jsem nezahučel v žádném undergroundu. Napadá mě v této souvislosti paradox gotického oblouku. I když je hezký zevnitř, zvenku jej vidí jenom Pánbůh. Něco takového je i v mé muzice.

U nás není, na rozdíl od anglo-americké oblasti, pojmoslovně odlišen folk od písničkářství. Vadilo vám někdy, že jste byl označen za folkaře?

Zpočátku ne. Bylo fascinující nejmenovat se pjosňárek nebo autor-interpret, ale folkař. Je pravda, že Američané znají pojem tzv. root music, hudbu kořenů, což je hudba nahraná, pokud možno, v autentickém prostředí. Já se teď s loutnou a ve spolupráci s violistkou Janou Lewitovou vracím k té "root music". Společně sníme o tom, že bychom natočili desku v prostředí probouzejícího rána někde na louce, s vlhkou rosou...

Několik na dálku s vámi spřízněných písničkářů, především z anglo-americké oblasti, neuneslo napětí mezi jejich vnitřním světem a zákony showbyznysu, a tak skončilo svůj život tragicky. Uvažoval jste někdy vážně o útěku z tohoto světa?

Nikdy to u mě nebylo spojeno jenom s showbyznysem, ale s nepříjemnými osobními stavy, když mě někdo z kolegů a kamarádů zklamal, obelstil. Ale naštěstí jsem se včas odstřihl od tzv. kolegiality a netrpím ani profesionální žárlivostí. Když chci něco pohanit, tak to napřed pochválím, protože na každé hudbě někoho jiného mohu najít to, co neumím. Dnes už je folková scéna tak vyvinutá, že se dá i chválit. Písničkáře chápu jako moderního zpovědníka, který je jednou nohou ve zpovědnici a druhou v pekle. Ten rozpor, o kterém jste mluvil, jsem se naučil nebrat nějak dramaticky a na svůj život v současnosti pohlížím z hlediska toho jak prosadit alespoň část mých filmových plánů. Přece jenom kytara a omezený počet akordů i strun mě přesvědčují o tom, že lepší už to v mé muzice nebude.

Takže, abychom se vrátili k předešlé otázce. O jakémkoliv druhu odchodu jste tedy nikdy neuvažoval?

Ne. To je obrovská výhoda všech lidí, kteří něco skládají nebo zpívají, že všechny pocity zmaru se dají výhodně utopit v blues. Rád bych upozornil, že nejsem typický introvert. Jsem extrovert, který má dostatek studu a příliš svými pocity neobtěžuje veřejnost. Z toho možná vzniká dojem, že jsou mé texty introvertní. Já jsem se ale jenom snažil, abych v nich byla obsažena doba, kterou jsem žil. Připadalo mi to nedůstojné před ní uhýbat a hledat si nějaká klišé. Kromě toho - těch praktických problémů, počínaje rozbitým splachovadlem a konče přetrženou strunou, je tolik, že se mi to jeví jako mírný luxus zaplňovat rubriky v nekonečném seriálu o předčasných úmrtích. To není hodno chlapa, který se jakž takž ještě drží pohromadě.

Trošičku jste se dotkl filmové práce, k níž máte i odborné předpoklady. Vždyť jste vystudoval FAMU. Splnila tato škola vaše očekávání?

FAMU byla skvělá. Naši profesoři většinou točili angažované filmy a nechodili moc do školy. Na FAMU jsem se cítil velmi svobodně. Tam jsem postupně dostával u zkoušek dvojky, absolvoval jsem ovšem s trojkou za Smrt krásných srnců, za pětadvacetiminutovou, značně odvážnou variaci na slavnou Pavlovu povídku. Na této škole jsem se naučil spoustu věcí, s nimiž bych se u kytary nesetkal. Třeba jak rytmizovat výpověď, jak střihat, co to je stylizace a expozice. Ale je pravda, že jsem vždy film vnímal očima hudebníka. Všechny filmy, které jsem udělal, jsou múzické. Buď jsou o hudebnících, nebo je v nich hudba výraznou složkou. To už je moje prokletí.

V závěru se ještě odvolám na vaši odbornost architekta. Líbí se vám České Budějovice?

Obecně mi vadí přemíra dopravních značek. Radši bych dal jednu evropskou se zněním: "Pozor! Vjíždíte do historického území, a proto přestávají platit pravidla silničního provozu a přednost má vždycky chodec". Přemíra parkovišť v centru města a luxusních restaurantů zabíjí genius místa stejně jako nedostatek financí a noblesy. Abych to kulantně řekl, tak Budějovice, podobně jako Krumlov, mají místa, kde lidé vyhrabali ze smetišť ty staré kliky, naleštili je a zkrátka udrželi nedomykavost dveří. Tato dvě města mají i špatné příklady, ale Praha má téměř jenom ty špatné.

Jiří Kasal
Českobudějovické listy, 3. března 2003

---