OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Jsem objekt pro houbaře

 

Vladimír Merta je mužem mnoha talentů - scenárista, autor knih pro děti i  dospělé, fotograf, malíř, básník, ale především písničkář. Letos oslavil pětašedesáté narozeniny.

Za časů socialismu měli písničkáři jasného nepřítele, kterého opatrně tepali, což jim vynášelo přízeň velmi početného publika. Tohle postavení zmizelo s pádem komunistického režimu - znamená to, že dnešní společnost už písničkáře tolik nepotřebuje?

Myslím si, že je tomu právě naopak - v dnešní společnosti je mnohem víc problémů než kdykoliv předtím. Vlastně jsme se svým způsobem ocitli tam, kde byla anglosaská pop-music před třiceti lety, kdy hudebníci jako Bob Geldof, Sting, Peter Gabriel, Tracy Chapman nebo U2 řešili globální problémy, zatímco my se tady patlali s komunismem. Máme co dohánět. Žijeme sice v globálním světě, denně čteme zprávy o tom, co se děje na druhém konci planety, ale nijak na to nereagujeme. Písničky jako Vietnamečka od Jany Šteflíčkové či zpívání Jiřího Smrže o ukrajinském dělníkovi jsou v tomhle ohledu výjimkami. Zatím stále marně dobíháme smečku, která už je dávno za horizontem.

Myslíte, že dnešní písničkářská generace to má těžší, než jste to měli vy?

Myslím, že to nemají příliš jednoduché, protože my byli velice pilní. Nebo alespoň já, abych mluvil za sebe. Vyzkoušel jsem snad všechno, co bylo možné - od folkové dechovky přes kramářskou píseň, od šansonu přes protestsong a  prosong, což byl můj termín, kterým jsem se bránil proti škaltulkování, až po jazzové balady, od oděského folkloru po napodobování Neila Younga, Boba Dylana, Leonarda Cohena a Joni Mitchell. Kdybych dnes hledal v řadách mladých písničkářů nějakého svého nástupce, asi bych ho našel jen v Jirkovi Smržovi. Ovšem s tím rozdílem, že zatímco já se vždycky snažil stavět písničky na kontrastu, temný námět zasadit do hudby příjemné uchu, což objevil už Mozart, tak Jirka skládá velice zaťaté, opravdu poctivé písně, které si s kytarou skutečně odtrpí.

Máte přehled o nové generaci písničkářů?

Docela dobře znám především písničkářky - několikrát jsem s nimi vystupoval na společných koncertech. Vzbuzují respekt. Terezie Palková - herečka, klaunka a písničkářka, se výtečně doprovází na tahací harmoniku a senzačně zpívá. Třeba písničku o kachnách z pozice kachny - jasný doklad toho, že dnešní generace má k písničce úplně jiný přístup, než jsme měli my.

Možná i proto si dnes někteří písničkáři stěžují, že třeba v  citlivějších šedesátých letech měly jejich písně mnohem větší dopad na publikum než dnes. Cítíte to stejně?

Nebuďme sentimentální. Na folkové koncerty chodil v šedesátých letech stejný počet lidí jako dnes - tak jakýpak větší dopad? Tehdy se posluchači na našich vystoupeních propadali sami do sebe, kdesi uvnitř meditovali a z každého koncertu si odnášeli kus zážitku, který je možná nutil něco se sebou dělat. Tenhle staromódní druh písničkářství už dneska tolik nefunguje - v  současné době se hudba vnímá jiným způsobem. Pokud budu soudit podle televize, tak na koncertech skupiny Traband nebo písničkářů Xindla X či Záviše, knížete pornofolku, lidi nejenom poslouchají, ale ještě se při tom dokážou bavit - tančí, tleskají, zpívají si. A při vší úctě k naší generaci - tohle se nám nepodařilo. Tedy kromě Nohavici, ten je ovšem o generaci mladší.

Sledujete písničkářské kolegy své generace?

Některé. Líbí se mi, že Jirka Dědeček prožil renesanci a dnes opět dělá velmi dobré, krátké a jízlivě erotické písně. Vlasta Třešňák vplul do rokenrolu a jeho dnešní hudební zaměření je krokem stranou; nebo spíš nazpět. Dáša Voňková úplně opustila mysteriózní styl hraní na kytaru, bez pomoci nejrůznějších efektů se vrací k obyčejné španělce. Příliš nesleduji Jardu Hutku - vlastně od něj z poslední doby znám jen tu jeho blbou písničku proti Nohavicovi.

A jak se vám líbí ostravský bard?

Jaromír Nohavica si zazpíval několik písní s texty Michala Horáčka, na nich si ověřil, kde je jeho potenciální síla. Osvojil si popové veršování, kde na každý básnický obrat musí zákonitě reagovat nějaká kýčovitá věta. Ideální je oslovení - maminky, lásky, posluchačů… Třeba slova: Převozníku, převez mě na druhý břeh… Nohavica vlastně zatěžuje své publikum, na jeho ramena skládá tíhu svého žití a žádá ho o pomoc - to je nesmírně účinné. Sice v tom už dávno není nic autentického, není to běh proti přírodě a nepřízni počasí, je to jen splývavé básnění, solidní, sebestylizovaný pop horáčkovského střihu, bruslení na předem připraveném ledu, ale lidem se to líbí.

To zní trošku závistivě, skoro jako byste žárlil na Nohavicův nesporný úspěch...

Určitě, každý úspěch je úžasný. A v kapitalismu je úspěch naprosto přirozenou složkou talentu a sebeprosazení. Písničkář je zcela závislý na odezvě publika a má velké štěstí, pokud na něj lidi chodí - to je třeba každému přát, nikoliv závidět. Nejhorší je, když se člověk dostane do pozice zneuznaného génia - nebo legendy, jak se dnes ohleduplně říká. Pak se dopouští onanie, kdy se zuby nehty drží svých celoživotních témat, která ovšem nacházejí stále menší odezvu. Písničkář se pak propadá do příšerných stavů. Cítí, že smrt je za dveřma, a tak si klade zoufalou otázku, zda se ještě stihne naučit něco nového - kapitalismus je totiž neustálé učení. Kdo nezvládá být o krok vepředu, je odsunut mezi problémovou část obyvatelstva. To platí v  ekonomice i umění.

Mnoho lidí v někdejším Československu si přálo, aby socialismus padl, ale málo z nich mělo představu, co by v novém režimu dělalo. Jaké byly vaše vize života ve svobodné společnosti?

Až do listopadu 1989 jsem byl přesvědčený, že kromě jemného okopávání kotníků bolševismu ze strany undergroundu a Charty 77, což bylo víceméně postavené na slovním siláctví, tady pro případné nové společensko-politické uspořádání neexistuje žádný ekonomickofilozofický model. Je hluboce nezodpovědné nemít nachystaný vlastní pozitivní program. Jeho absence se jasně projevila na tom, jak lehce a rychle prošla naší společností pro fízly a  nomenklaturní kádry předem připravená kuponová privatizace - to byl projekt šitý na míru lidem začleněným v mezinárodním obchodu se zbraněmi, energiemi a  přírodními surovinami. Bohužel, první generace disidentů, kterou vynesla nahoru všeobecná havlománie, ukrývala zárodky dnešního marasmu - a nemohlo to být jinak, protože nikdo z nás nevěděl, co všechno obnáší moderní kapitalismus.

Vy sám jste však alespoň v 60. letech nějaký čas pobýval ve Francii - takže s kapitalismem jste nějaké zkušenosti měl.

Ocitl jsem se v roce 1968 mezi studenty na Nanterre - pochopitelně to všechno byli eurokomunisti, kteří mě viděli jako skutečného rudocha z Prahy; pro ně byl každý mladý člověk automaticky komouš. Má tehdejší francouzština byla poměrně špatná, takže bych s nimi nedokázal diskutovat na patřičné výši, ale naštěstí to nebylo potřeba - jejich revoluční nadšení bylo dětinsky směšné. Jednou mě třeba zavedli do sklepa a hrdě mi ukazovali svou výzbroj proti policajtům - násady od košťat s přiostřenými špičkami a plynové masky. Prohlížel jsem si se zájmem ten jejich arzenál, načež jsem měl jedinou otázku, na kterou mi má zásoba francouzských slovíček bohatě stačila: "A kde máte k  těm maskám filtry?" Koukali se na mě jako na kontrarevolucionáře - nedocházelo jim, že když vykrádají sklady civilní obrany, měli by brát plynové masky i s filtry.

Pak se ovšem nelze divit, že se ve Francii nikdy nechopil moci komunistický režim.

Pokud by se tak mělo stát za přispění revolučních studentů, které jsem během svého pobytu ve Francii potkal, bylo by to zcela vyloučené. Nikdy nezapomenu, jak měli před barákem bazén - jediným plavcem široko daleko jsem byl ovšem já sám. Oni ho využívali zcela jinak. V posledním patře domu se ve zkušebně rockových muzikantů konaly mejdany - a vždycky na závěr začali všichni vyhazovat z oken nábytek, který jim věnovala francouzská vláda. Nakonec sešli dolů, všechno to zapálili a udělali si velkou partyzánskou vatru. Takže není pravděpodobné, že by mi někdo naslouchal, i kdybych mluvil francouzsky jako Sartre. Ale to už je princip všech revolucí - člověk nesmí být v kontaktu s realitou, ale naopak musí slepě žít v zajetí své sebeiluze.

Nikdy jste nepomyslel na emigraci?

Za svého pobytu ve Francii jsem často stopoval, ale protože mně zpravidla nikdo nechtěl zastavit, tak jsem neměl nic lepšího na práci než uvažovat o tom, co bych byl schopný této kapitalistické společnosti nabídnout. A jedním z  důvodů, proč mě nikdy nelákala emigrace, bylo uvědomění si hlubokého propadu, který by mě v zahraničí čekal. Dobře jsem tušil, že dělám něco podobného jako Bob Dylan nebo Leonard Cohen - jenom s tím rozdílem, že já nikdy nebyl tak geniální, neměl jsem tak krásný hlas a v zádech podporu hudebního průmyslu. Co jsem mohl nabídnout československé společnosti, to jsem nemohl předložit francouzské, protože jsem uprostřed ní nikdy nežil a neztotožňoval se s ní. A  tak jsem se zase pokorně vrátil do Prahy, kde už svůj život i dožiji.

A jak se vám tady dnes žije?

Cestuji po malých jihočeských nebo moravských vískách a všude vidím úžasná náměstí, která vznikla částečně z obecních peněz a částečně z fondů Evropské unie. Jsem pyšný, že už to u nás vypadá líp než v nudném Rakousku. V tomhle ohledu dokázal ekonomický boom vytvořit neuvěřitelně nádherné věci. Na druhou stranu, společnost se věčným zadlužováním dostala na okraj zhroucení. Pomalu se smiřuji s tím, že se jedná o bezvýchodnou situaci. A co taky jiného, když kritériem podnikatelské úspěšnosti není počet pracovních míst vytvořených pro své spoluobčany, když principem úspěšné politiky není zvelebování toho, čemu se říká veřejný prostor či méně vznešeně služba spoluobčanům? Pakliže ekonomická krize přivedla ke krachu velké státy, co bude s námi? To jsou témata, která bych se měl jako písničkář pokusit zpracovat, ale nejsem si jistý, že na ně moje poetika stačí.

A zkoušíte to?

Do písní jenom obtiskuji to, co se o světě kolem sebe dočítám v novinách a  na internetu nebo se dozvídám z rádia a televize. Zásluhou dnešních médií lze žít zcela odstřihnutý od svých spoluobčanů. Dřív jsem obýval rukodělný svět: když se mi rozbilo auto, tak jsem zajel za sousedem, on ho převrátil na záda a  něco svařil, vyměnil a utáhl. Byl to svět reálných rukou a skutečných lidských vztahů. Dnes naproti mně sídlí pákistánské vyslanectví, kam skoro nikdo nechodí - kdo ví, kde mají skutečnou ambasádu? Možná opravdu žijeme ve virtuálním světě… A třeba je to důvod, proč lidi pořád ještě chodí na mé koncerty - podle mého je to jeden z posledních úkazů rukodělné činnosti. Občas mám dojem, že když rodiče přivedou své děti, tak ony prvně v životě vidí živého člověka s kytarou. Do té doby znaly hudbu jen v podobě kapel složených z dokonalých, překrásných a obrovsky talentovaných děcek, za nimiž neustále něco bliká a před nimiž ječí fanynky.

Znamená to, že si připadáte jako exponát v písničkářském skanzenu?

Nechci nás nazývat undergroundem, ale mám dojem, že my písničkáři jsme čímsi jako houbami, které rostou v nepříznivých lesních podmínkách a najdou je jenom dobří mykologové. Nejsme zkrátka žampiony vyšlechtěnými v nějaké části světa, které jumbo jety svezou do Vídně, kde leží v regálech luxusních obchodů tak dlouho, dokud nevyprší jejich záruční lhůta, pak jsou s novou dobou trvanlivosti převezeny do hypermarketů v České republice, a když i tady projdou, tak se přestěhují do krámů na Ukrajině, kde je lidi konečně sežerou. Nic takového! My jsme houby tak trochu léčivé a tak trochu jedovaté - člověk musí nejdřív vykonat nějakou pouť, aby následně zjistil, jestli ho vyléčíme, nebo otrávíme?

Honza Dědek
Pátek, týdenní příloha Lidových novin, 9. září 2011, s. 8-13

---