OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Improvizace je oáza klidu

O výletech Vladimíra Merty a Jany Lewitové do světa alternativy, na renesanční dvůr či do Izraele

 

Od spojení písničkáře a muže mnoha profesí Vladimíra Merty a uznávané interpretky renesanční a barokní hudby, mezzosopranistky a violistky Jany Lewitové jsme si zvykli očekávat písně sefardské či lidové balady z Čech a  Moravy. Na sklonku loňského roku se ovšem objevilo CD Jánošík, vydané slovenskou firmou Hevhetia, na kterém se duo přibližuje světu alternativy i  soudobé vážné hudby. Album obsahuje improvizace inspirované prvním slovenským filmem Jánošík (1921), natočené živě během projekcí zrekonstruovaného němého snímku. Merta s Lewitovou ovšem absolvovali i hudební výlet do období anglické renesance a skutečnou cestu do Izraele.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste se podíleli na albu improvizované hudby?

Merta: Šlo o nápad Jula Fujaka, kterého znám už patnáct let. Julo je vystudovaný hudební estetik, ale zároveň člověk z folklórně živého kraje, z Kysúc. Ve své kapele Teória otrasu dává dohromady hudebníky převážně z oblasti experimentální hudby. Julo sám hraje na preparovaný cimbálek, jehož struny prokládá vařečkami či hřebíčky. Celá kapela zní dost bizarně. Julo také napsal zajímavou práci o tzv. kulturní periferii, která přichází do módy po éře postmoderny. Jde o zkoumání kulturního okraje ve všech souvislostech, a tak ho napadlo: Kysúce jsou kousek od Jánošíkova kraje, Terchovej. My jsme periferie, Vláďa je periferie, Jana Lewitová je periferie, nahrajeme to společně.

Šlo skutečně o "čirý" improvising, nebo proběhla nějaká příprava?

Lewitová: Julo s kapelou si předem složili pár folklórních motivů. Ale i ty se postupně rozvíjely. My jsme seděli na jedné straně pódia, Teória otrasu na druhé a motivy jsme si přehazovali. Například když se na plátně objevila lyrická dívčí scéna, tak jsem převzala iniciativu já. Když nastalo hluché místo, obvykle zasáhl Vláďa, buď s kytarou, nebo třeba začal bušit do portálu. Docela to odsýpalo.

Merta: Dohodli jsme se, že kdo zvedne ruku, ten má hrát. Jenže občas se stalo, že se zdvihly tři ruce. V tom případě vyhrál hlasitější. Já měl elektrickou kytaru… (smích) Při improvizování jsme pochopitelně využili i variace na to, co děláme už přes deset let. Od sefardských písní, přes moravské a slovenské balady až k částem skladeb Johna Dowlanda. (1563-1626, anglický skladatel, zpěvák a loutnista - pozn. aut.)

Vzhledem k proměnám tvých vlastních písní na koncertech lze soudit, že při improvizaci se cítíš jako ryba ve vodě, je to tak?

Merta: Veškerá moje práce spočívá v tom, že nemám pevný tvar, ale pohybuji se kolem tvaru tušeného. Jenže lidé si většinou přejí, "ať si moc nevymejšlím a zazpívám tu písničku postaru". Naštěstí právě Julo smýšlí opačně. Když jsem u něho hrál v klubu v Nitře, doslova mě požádal - kdyby to aspoň trochu šlo, dej do vystoupení trochu improvizace. Což já miluju, improvizace je pro mě oáza klidu.

Jak to vypadá s vaší plánovanou nahrávkou Dowlandových písní?

Merta: Už jsme album ve vlastní produkci natočili a vyjít by mělo na jaře. Možná i díky čerstvé zkušenosti s improvizací k filmu jsme ke každé písni melodramatickým způsobem vytvořili takovou zvukovou mikrokrajinu. Dowlandův svět se otevře českým posluchačům v překladu Jany Lewitové. Dowland nás fascinuje tím, jak stále zůstává revoluční, jak neuvěřitelně přesně se dotýká toho, co dělá dnešní písničkář.

Přesně tohle říkal i britský zpěvák Sting, když vydal nahrávku svých interpretací Dowlanda. Znáte to album?

Lewitová: Ano, docela pozorně jsme ho poslouchali. Když jsem album slyšela poprvé, musela jsem se smát. Přišlo mi to strašně afektované, legrační. Ale s odstupem času musím uznat, že na rockera je to ohromný výkon, že je ta muzika dělaná velmi poctivě.

Merta: Ze Stingovy nahrávky je hodně cítit technika, nahrávací studio. Písně jsou zpívány zblízka do mikrofonu, což zní trochu nepřirozeně. Utvrdilo nás to ve správnosti našeho rozhodnutí - my jsme umíněně šli natáčet Dowlandovy písně do kostelíčka. Během nahrávání jsme zažili i  větrnou bouři, do hudby nám zafouká vítr. Snažili jsme se o co nejpřirozenější, nejautentičtější zvuk. Pozdně renesanční hudba s loutnou, to je studnice, do které může hrábnout každý poučený muzikant a vždy něco vyloví. Je to nekonečná práce, která je zdánlivě otevřená i muzicírujícím laikům, což je i moje pozice v našem duu. Ale pořád přemýšlím, jestli jsme neměli počkat ještě deset, dvacet let? I když jsme nahrávku dokončili s určitou mírou znalostí a  zkušeností, kterou snad oba máme, říkám si - je to opravdový Dowland? Nahrávání Dowlandových písní byla zkouška skromnosti a soustředění.

Vedle renesanční hudby jsi nedávno zpíval pracoval i na albu Muzika pro baobabí děti a jiná zvířátka. O co šlo?

Merta: Já se na desce podílím jen epizodně, ale zpívala tam moje dcera Sára. Každou píseň zpívá někdo jiný, uslyšíte například Zuzanu Stivínovou nebo Katku Sarközi. Jde o první autorskou desku kamaráda Kuby Kudláče, který mi pomáhá i s večerníčky. Kuba má zvláštní, muzikantsky náročný, místy až sebeničivý přístup k dětské písni. Nahrávku považuji za ohromný průlom do žvatlavé, upatlané, prvoplánové dětské písničky. Je to underground pro děti. Kuba je vystudovaný skladatel a náročný pianista, zhudebňuje většinou experimentální poezii, jeho stylový záběr sahá od klezmeru přes vargovské litanie až k absurdní hříčce. Zdálo se mi, že pro děti budou ty písničky naprosto nezpívatelné. Nicméně "majitelé" malých dětí tvrdí, že jejich ratolesti mají písničky rády.

Aby nebylo Mertových žánrových proměn málo, vystoupil jsi v pořadu Blues ze Staré pekárny. a také jsi loni hostoval na natáčení narozeninového koncertního DVD Vládi Mišíka.

Merta: Každý folkař mého ražení je vlastně bluesman, který o tom buď neví, nebo není ochoten či schopen uživit kapelu. (smích) A  kombinace rockující folkař či folkující rocker, neboli Merta - Mišík, má také hluboké kořeny. Když jsme střídavě směli a nesměli, potkali jsme se v  improvizované, proměnlivé sestavě Čundrgrundu. Tam platil zákaz zkoušení. Prostě jsem něco přinesl, a Honza Hrubý se hned ujal tématu, Vláďa bušil do futrálu, Petr Kalandra svým nezaměnitelným pohodářstvím držel nad vodou melodii. A zazpívat si znovu s Mišíkovou kapelou Etc…, dostat za sebe takové zkrocené zvíře, to byl ohromný životabudič. Myslím, že to pro nás pro oba byl takový příjemný ponor do opožděného mládí.

Právě jste se s Janou Lewitovou vrátili z Izraele. Jak jste se tam dostali a jaké vlastně byly tamní koncerty?

Merta: Pozvání jsme dostali díky péči Roberta Řeháka, hebraisty, spoluzakladatele ekumenické Společnosti křesťanů a Židů. V  Libčicích založil krásný festival Tichý hlas pro svatou zemi, kde každoročně hrajeme. V Tel Avivu jsme zahráli na zahájení výstavy fotografií Jany Nosekové Žantovské, otevřené premiérem Topolánkem. Následoval koncert sefardských písní, ale také moravských a slovenských balad, které je něčím připomínají. Zejména pro Janu Lewitovou, která byla v Izraeli poprvé, byl velký ohlas a srdečná atmosféra zadostiučiněním a završením snahy vnést do sefardské hudby i něco z  naší hudební tradice. Koncert byl zkušebním kamenem budoucích aktivit centra české kultury, jehož otevření se chystá na podzim.

A co zážitky či pocity mimohudební?

Merta: V doprovodu paní Sherové jsme probloudili noc starou sefardskou čtvrtí v centru Jeruzaléma. Skromnost otevřených dvorků a  decentní fotografie starých sefardských rodů na útulných domech napovídají o  způsobu života tehdejší komunity. Pro zpěváka je úžasná každá možnost osahat si i nehudební zdroje inspirací, kterou nenahradí žádné knihy. Cítili jsme se tam jako doma, vůbec nevadilo, že každý přistupujeme k židovské kultuře z  jiných stran. Prošmajdali jsme si za těch pár dnů boty, dobyli Masadu, Gamlu a  zahlédli kroužit supy. Docela symbolické.

Tomáš S. Polívka

Deník, 25. března 2008

---