OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Na nedostatek témat si nestěžuji

 

Co si myslíte o současné mladé folkové generaci, o lidech, kteří jsou vlastně vašimi nástupci?

Znám je většinou jenom náhodně. Bud z toho, co mi lidi z jejich tvorby pošlou nebo pokud je slyším na festivalech anebo jako jsi například ty - když se přijdou poradit o nějakém technickém hmatovém problému. Nevidím ale žádnou výraznou osobnost, jakou byl na začátku osmdesátých let Nohavica, a už vůbec nevím o experimentátorech, jako je třeba Dáša Voňková. Zdá se mi, že se písničkářská senzibilita přesunula do rockové polohy. Přesto ale mohu říci, že zajímavých písničkářských skupin je dnes mnoho. Mají velmi dobře zvládnuté texty, ale jejich senzibilitu už nedokáži tak úplně ocenit. Je to jiná generace, která směřuje spíš k softrocku, folkrocku. Písničkáři s kytarou se vytrácejí. Nepochybuji o tom, že tito lidé tu někde jsou, že někde pilně kutají, učí se hrát, ale já o nich zatím nevím.

Hlavním znakem písničkářské tvorby byl ještě nedávno společenský protest. Myslíte si, že i v současné době je o čem psát? Jsou nějaká vhodná témata?

Témat naopak přibývá. Osobně si nemohu stěžovat. Za poslední tři roky mám „nahozenu“ přes stovku témat. Dnešní doba už nepůsobí jako umocňující lupa, přes kterou se promítala senzibilita nejen pro písničkáře, ale i pro spisovatele, dramatiky… Problém není v tématech, ale v celkové rozháranosti našich duší, v nemožnosti soustředění.

Jakým směrem se bude podle vašeho názoru folková muzika ubírat?

Vývoj směřuje k profesionalizaci. Mladí lidé už dnes netouží tolik po jednorázovém výkřiku, principu všech undergroundů. Vyznávají spíše pozvolné výrazové vyjádření, snaží se zvládnout materiál, na který mají pocitově i  technicky. Tendence, typická pro naši generaci, tj. zařvat si a pak se za to třeba nechat zavřít, dřímá. Prvek výkřiku je vlastní blues. Tvorba vychází z  okamžiku a z chvíle a z nálady… V dnešní silné konkurenci hotových skupin a  směrů existuje mnoho cest, na které se mohou folkaři a písničkáři napojit. Už tu není tendence vklínit vlastní drezínu do mezinárodního rychlíku, ale spíš je patrná snaha přistavit svůj vagón do nějakého hudebního proudu, který už jede.

Existuje podle vašeho názoru politická píseň?

Politické písničky vznikají i v společnostech rozvinutého kapitalismu. Každý druhý písničkář se staví do opozice vůči světu, v němž žije, zpívá o tom, co vidí a slyší, co se mu nelíbí. Neměl by rezignovat s tím, že je přehlédnutelný, že nic nezmůže, že je tu jaksi navíc. Termín politická písnička je ale zavádějící. Spíš bych řekl, že čekáme na písničku politicky myslícího člověka. Třeba Honza Burian má několik textů, které jsou vyloženě básnické, stručné, zkratkovité, a přesto z nich poznám jeho názory a stanoviska. V slovech a  tématech, která si vybírají moji kolegové, hledám jejich názor na to, co se tady děje. Když ho tam nenajdu, tak se cítím trošku zklamaný, někdy i  podvedený. Písnička s konkrétním obsahem, sdělením, vždycky zamíří do bolestných tajemství…

Nemyslíte, že by se to někdy nemuselo vyplatit?

Ne, to rozhodně ne. Už to nebudou písničkáři, kdo bude podrobovat někoho kritice. Jsme jako kritická složka společnosti trochu zapomenutí, okoukaní…

Nedávno jsem viděl v televizi váš film Opera ve vinici, o  skladateli lidových písní Fanoši Mikuleckém, k němuž jste psal scénář. Kde jste čerpal námět?

Vystudoval jsem režii a věděl jsem, že když si nepřipravím vlastní látku, pak na sebe neupozorním a nikdo si nevzpomene, že jsem nejen zpěvák, ale také režisér. Další z důvodů byt, že jsem chtěl napsat o něčem, co mám rád. A  konečně to souviselo se stavem mé písničkářské duše. Stalo se mi, že jsem asi po pěti letech hraní, kdy jsem jako každý mladý člověk opovrhoval folklórem, potkal kluka, který fotil ve Strážnici. Ten mi řekl: „Měl bys aspoň jednou zajet do Strážnice, abys viděl, co to je slyšet ve čtyři ráno cimbálovku…“ Jednou jsem se blamoval, když jsme cestou z Pezinku projížděli kolem Mikulčic a zpívali písničku Mikulecké pole. Tenkrát jsem prohlásil cosi o tom, jak zvláštně uměl lidový génius vyjádřit plochost tamní krajiny a takovou tu tesknou náladu kraje vinic. Kolega Helešic se smál a říkal: „Kdy myslíš, že ta písnička vznikla?“ Odhadoval jsem, že v předklasicistní době. Dostalo se mi vysvětlení, že ten lidový génius byl malířem pokojů, jmenoval se Fanoš Mikulecký a žil… To byl vlastně impuls, který mě přivedl k lidové písni. Takže jsem prošel stejnou cestou jakou hlavní postava filmu.

Co připravujete nového ve svém vydavatelství ARTeM?

Všechno nové, co připravuji, je vlastně staré, protože jde o věci, které jsem nasliboval už před rokem. Jednak je to knížka mých textů, která se jmenuje Narozen v Čechách. Dále vydávám videoškolu pro písničkáře s názvem Folkbluesová kytara, harmonika aneb vše, co jste chtěli vědět o folku a  styděli jste se zeptat.

Videokazeta bude běžně v prodeji?

Lidem, kteří si už videokazetu objednali, ji pošlu. Cena kazety je 450 korun, knížečka stojí 50 Kčs. Chci dělat asi tak čtyřikrát do roka intenzívní jednodenní kurs kytarové školy. Kdo přijde s tím, že studuje podle mé videokazety, dostane na kurs slevu. Konkrétně to znamená, že ten, kdo přijde na kurs pětkrát, má vlastně kazetu zadarmo.

S Vladimírem Mertou jsem si povídal po skončení jednoho ze série koncertů „Za folk…“, který se koná jednou měsíčně v sále Elektra v OKD Praze 7. Přijďte se podívat. Stojí to za to!

Marek Ondráček
Folk a Country, 1993, roč. 3, č. 3, s. 6

---