OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Zvláštní druh opojení

 

Neúspěšný architekt a neúspěšný režisér. Tak se s ironií sobě vlastní charakterizuje autor první dlouhohrající desky v dějinách českého folku, dnes už pomalu legendární písničkář VLADIMIR MERTA (52). Muzikant, básník, skladatel, spisovatel, fotograf, herec a kdovíco ještě. Po listopadu 1989 například – a to už bez nadsázky – také neúspěšný podnikatel. Jeho písním prý to ale jen prospívá.

Neúspěšný architekt, to je ve vašem případě trochu zavádějící tvrzení. Je možné uspět v něčem, co člověk ani nezkusil?

Je pravda, že jsem architekturu jen vystudoval a pak hned zběhl jinam. Ale během školy jsem to zkusil. Navrhl jsem třeba pavilón pro slony. Model byl uplácaný z hlíny, vypadal spíš jako socha a zlí jazykové tvrdili, že je to strop mých možností.

Měli pravdu?

Jak se to vezme. V rámci školních prací jsem ještě navrhl experimentální sídliště, jehož části se v průběhu dne díky hydraulice střídavě pohybovaly nahoru a dolů, a cikánskou osadu.

To jste myslel vážně?

U sídliště jsem se snažil najít bydlení bez stereotypu. A s osadou jsem to myslel velmi vážně. Dokonce jsem kvůli tomu v jedné cikánské vesnici chvíli žil a snažil jsem se přizpůsobit projekt co nejvíc realitě. Počítal jsem, že by to všechno dělali z nakradenýho materiálu, a proto jsem navrhl takové jednoduché sruby. Stěny byly dlouhé jen tři metry, aby ty klády šly ve dvou z lesa vůbec odnést...

Bylo vám to studium vůbec k něčemu?

Architektura je dobrá. Na jedné straně člověka drží při zemi, ale na druhé straně neznemožňuje rozlet. Což pro mě tehdy bylo to nejdůležitější. Už během studia jsem ale zjistil, že mě to táhne k osobnější výpovědi. Začal jsem skládat a hrát písničky, táhlo mě to ke kameře. Takže jsem si nakonec zbaběle prodloužil mládí a vystudoval ještě FAMU.

Na váš absolventský film Smrt krásných srnců se kdysi chodilo téměř jako na kultovní zážitek. Zakazovaný písničkář – a jak krásně točí! Jenže žádný další hraný film už nepřišel...

Filmové vidění mám a ke hranému filmu mě to pořád táhne. Ale nevěnuji prakticky žádnou energii, abych se v tomhle oboru prosadil. Moje nerealizované filmy najdete v mých písničkách.

Není to škoda? V osmdesátých letech jste přece režíroval pár krátkých filmů. A po revoluci jste začal točit pozoruhodné dokumenty pro českou televizi.

V osmdesátých letech mě potrefilo nejvíc zákazů. Buď jsem nemohl hrát vůbec, nebo jen někde. A musel jsem živit rodinu. Takže jsem zkoušel leccos. Různí lidé, kteří věděli, jak na tom jsem, mi tehdy hodně pomohli. Vznikaly až paradoxní situace. Jako písničkář, který pomalu nesměl otevřít hubu. jsem v té době dokonce hrál a zpíval Dykovy básně v Kačerově Krysařovi ve Vinohradském divadle. Několik rolí jsem měl i v Divadle Vítězného února v Hradci Králové. Hlavně jsem ale skládal divadelní a filmovou muziku. To mě zachránilo. Bylo na chleba, bylo na elektřinu...

Režijních příležitostí víc nebylo?

Když jsem napsal scénář k filmu Opera na vinici, měl jsem dělat i pomocnou režii. Po měsíci jsem musel pryč a nepomohl mi ani soud, kde jsem argumentoval řádnou pracovní smlouvou. Ale hlavní důvod mé režijní askeze je jinde, než v dohledu StB. Udělat animovaný krátký film, jako byla Werichova pohádka František Nebojsa, nebo nějaký dokument, to je proti celovečernímu filmu legrace. Hraný film je mnohem náročnější a talent filmového režiséra musí mimo jiné zahrnovat taky čich na spolupracovníky a umění jednat s lidmi. Důležitá je i jakási lepkavost osobnosti. Umět sehnat peníze a nabalit na sebe poměrně velkou partu lidí, kteří se u režiséra musí cítit bezpečně, aby rádi pomáhali a rádi jeho prostřednictvím prodávali svou práci. To umí skvěle třeba Forman, Menzel to má určitě, Vláčil to měl. Ale já zjistil, že na to nemám povahu ani energii. Navíc, jak jsem z písničkaření zvyklý dělat si všechno sám, tak jsem si vybudoval nějaký odpuzující kryt, který mě odděluje od zbytku filmařského světa.

Nepomýšlíte ani na nějaký další scénář?

Řada věcí mě láká. Topolova Sestra, to je pro mě už napůl hotový film. Přímo to vidím. Stejně jako některé romány Daniely Hodrové. Nebo Silvie Richterové. Nebo některé básně Richarda Weinera. To jsou ve skutečnosti filmy, i když to tak zvnějšku třeba nevypadá. Jenže psát scénáře je hrozné těžký a já mám pro sebe pořád tu milosrdnou omluvu, že na ně vlastně nemám čas.

A na co ho máte?

Než bych všechno vyjmenoval, to by trvalo. Vyťukejte si na internetu adresu www.vladimirmerta.cz a vyčerpávající přehled o mých aktivitách vás možná vyděsí stejně jako mě. Stále víc mi připadá, že mám příliš velký rozstřel. A špatnou mušku – snad s výjimkou muziky.

Dlouhá léta spolupracujete se souborem Mišpacha při interpretaci chasidských písní. A loni před vánoci jsem vás slyšel hrát s Janou Lewitovou v kolínské synagóze písně sefardských Židů. Ke kytaře jste přidal loutnu a oživil vzpomínku na jejich španělský exodus. Co vás na židovské hudební tradici tak přitahuje?

Jsem vášnivý vyznavač autentického folklóru v jakékoli podobě. S loutnou Janu doprovázím i při našem výběru písní ze Sušilovy sbírky. Děláme i pořad zaměřený na renesanční inspirace. Jakýsi hudební cestopis, kde ukazujeme, jak se do našich lidovek dostaly turecké motivy, čím se blíží cikánská balada irské baladě nebo moravské. U židovské hudby mě fascinuje, jak obohatila další vývoj. Navíc – v žádné jiné hudební kultuře neleží světské a hluboce duchovní tak blízko u sebe. Z jejich exotických melodií, které připomínají něco důvěrně známého, ale věky zapomenutého, je znát pozemská radost ze života i vědomí jeho titěrnosti. Naivní odevzdání i hrdá pokora...

Jak často dnes hrajete vlastní písně?

Záleží na ročním období. V létě v době festivalů a folkového oživení hraji své věci, kolem vánoc jezdíme spíš s Janou Lewitovou. Občas vystupuji s bubeníkem Martinem Rychtou, a to střídám akustickou kytaru s elektrickou. A pak mám jeden program, který jsem zatím hrál jen párkrát. S Petrem Niklem, který k tomu udělal geniální oživování drobných rekvizit. Je to na pomezí vážné hudby, v podstatě jde o operu jednoho zpěváka. Jmenuje se Ikariana, zpívám v ní pět postav a pomocí elektronického zpožďovacího efektu zpívám i sbory. Přitom hraji na MIDI kytaru, což je takový bastard, něco mezi kytarou a elektronickým pianem.

Opera jednoho zpěváka mi přijde dost divná. Nejsou lidé ochotní ke spolupráci? Nebo máte představu, že je nejlepší udělat si všechno sám?

Nejlepší možná ne, ale rozhodně nejsnazší. Původně jsem napsal monodrama. Pohled na ikarovské téma, kdy ovšem Slunce Ikarovi nespálí křídla kvůli neuposlechnutí otce. Příčina je jinde, Daidalos svá křídla schovává. Nejenže synovi neřekne o nebezpečích letu, tají mu samu možnost, že létat lze. Příběh měl nejdřív jen podobu hymnického volného verše, ale pak jsem jako hudebník neodolal pokušení. A vzhledem k tomu, že jsem to zhudebnil způsobem pro sebe typickým, technicky je nejjednodušší, když to sám i hraji. Jinak bych musel věnovat enormní úsilí notovému zápisu. Nejde totiž o typické operní árie, je to vlastně ambiánsová hudba. Když zapnu kytaru a vznáším se na vlnách toho ikarovského letu, hodně improvizuji. Navíc je tam ještě jistý souboj s elektronikou, protože si nic nenahrávám předem. Je to, jako bych si tu elektroniku pustil do žíly a nechal si ji vstoupit do mozku. Zvláštní druh opojení...

Považujete se ještě za písničkáře? Za básníka s kytarou?

Písničkář, folkař, jak chcete. Tomu, co většinou skládám, říkám městský folklór. Písničky pro přemýšlivé lidi na konci tohoto století. Písničky, při nichž nezáleží na tom, kolik akordů člověk hraje a jak to umí, nýbrž na jeho uvěřitelnosti. Důležitá je vlastni emocionálnost, důvěra otevřít se a vyslovit. Ale básník s kytarou? To je příliš nadnesené tvrzení. Tuhle nálepku dostali písničkáři neprávem, protože k plnohodnotnému básnění mají písňové texty dost daleko. Nemají tu ambici, aby se do nich jako do zrnka písku promítl celý svět. Jsou tezovitější, je v nich podstatně víc řemesla na úkor smyslu. Posluchač podvědomě očekává rým a textař ho ochotně dodá bez ohledu na myšlenku...

Každý textař?

Občas každý. A co víc – ať své nejsilnější věci hraje Dylan, Springsteen, nebo Nedvědi, všechno vychází z jediné formy. Jde o vynález renesančních skladatelů, kterému se tehdy říkalo vznešená samota. Jediný sladkotrpký princip, který dovedl k dokonalosti John Dowland na sklonku šestnáctého století. Člověk se tomu může víc nebo míň přiblížit, ale všechno, co očekává od písničky, už je vymyšleno. Popsat vnitřní trýzeň, která je ale krásná a povznášející. V nejrůznějších variacích.

Koncem loňského roku jsem v pořadu A léta běží, vážení slyšel vaši paní vyprávět, že soužití s vámi bylo nějaký čas po Listopadu dost problematické. Měl jste tvůrčí krizi?

Spíš psychickou. Na to období hned tak nezapomenu. Nejdřív padly iluze o bývalých kamarádech, pak jsem začal podnikat a bez vlastní viny přišel o investované peníze. Pocit roztrpčení byl tak silný, že jsem tím zřejmě dost zatěžoval i své okolí. Manželku jsem asi nejvíc rozčiloval svými popuzenými řečmi u televize. Neustále jsem komentoval, cokoli řekl Havel nebo Klaus, bylo to takové uvažování nahlas. A podvědomě jsem očekával, jestli přijde souhlasná, nebo záporná reakce. Samozřejmě jde o hodně pokleslý způsob komunikace, jak politické, tak manželské. Dobře jsem to věděl a nakonec jsem byl sám sobě tak odporný, že jsem od toho upustil.

Prý vás Jaroslav Hutka vyšachoval ze společně připravovaného nakladatelství. Nebo v tom bylo něco jiného?

Byla toho spousta. Bonton bez mého souhlasu – o smlouvě či nějakém honoráři ani nemluvě – vydal moji nahrávku Havlovy divadelní hry Audience. Vydal jsem desku u Pantonu a trvalo rok a půl, než mi zaplatili. Vydal jsme desku u Primusu a peníze jsem z pana Primuse dostal až za cenu, že jsem porušil zákon. Ještě hůř dopadla moje spolupráce s Jirkou Pallasem. Jirka s pomocí sponzorů, mezi nimiž paradoxně dominovali švédští maoisté, vydal před Listopadem v exilu pod značkou Šafrán mnoho desek alternativní kultury. Když se vrátil do Čech, chtěli jsme sním a s Hutkou založit stejnojmenné folkové nakladatelství. Společnost, kterou jsem pomáhal připravovat a vložil do ní svou prestiž i peníze, si pak ale Hutka nechal napsat jen sám na sebe. A po půlroce, když zahltil trh vlastní produkci, Šafrán zrušil. Řekl jsem si, snad z trucu, že zkusím své písničky a texty vydat sám. Ani tohle se moc nepovedlo.

Nebyl zájem?

Zájem byl. Vydal jsem tři kazety písniček a všechny se prodaly. V podobném nákladu, jakého dnes v téhle branži dosahují velká nakladatelství se zavedenou distribuční sítí. Průšvih byl v tom, že mi odběratelé nezaplatili. A soudím se dodnes. Poměr sil dlužníka a věřitele po svých zkušenostech odhaduji tak na sto ku jedné. Tím spíš, že já nejsem typ, který by na obchodním partnerovi hned chtěl občanku a výpis z trestního rejstříku. Takže jsem často neměl ani pořádné doklady.

Podnikatel zemřel, ať žije písničkář. Jak se vyrovnáváte se změnou poměrů jako umělec? Politologové často mluví o problémech s takzvanou ztrátou nepřítele...

Já žádného neztratil. Naopak mám dojem, že nepřítel je čím dál tím lepší. V umění to ovšem není na škodu. Každý z nás je ješitný, hrabivý, přeceňuje se, má mindráky. Podnikatel, který to dá najevo, se odsoudí ke krachu. Umělec se naopak živí tím, že to rozkrývá. Jde sám proti sobě, aby měl téma, aby byl autentický a uvěřitelný. A změna režimu? Ani ta se nedá odbýt primitivním sloganem.

Karel Kryl se po Listopadu přihlásil k sociální demokracii, zatímco vy jste hrál na volebních koncertech ODA. Přitom se netajíte levicovým smýšlením. Jak to jde dohromady?

Krylovi opozice vyhovovala, protože byl vždycky prvoplánový patetický bard. Žádná složitá poezie, spíš Bezruč s kytarou, vždy ochotný čtyřverším svrhnout vládu. Ale ČSSD je nekvalitní strana a dopadne to s ní velice špatně. Podle mne je nutné volit pravici a zároveň ji silně kritizovat. Aby konečně ukradla levici její silná témata a začala si hledět věcí, na které se tu celá léta kašlalo. Ekologií počínaje a budováním právního státu konče.

To má být názor levicového písničkáře?

Je to trochu složité. Samozřejmě – za socialismu to nebylo k žití. Ovšem s kapitalismem se tvořivý člověk smířit nemůže. Alespoň ne s tím současným.

S podobným postojem se zřejmě netvoří lehce. Nebo ano?

Rozpory jsou dlouhodobé, hluboké a zraňující, ale nesouvisí to s tím, že by člověk netvořil. Tvoří blbě, ale tvoří. Já jsem od převratu napsal asi tři sta sedmdesát písniček.

Před časem jsem vás slyšel zpívat cosi o privatizaci. Dohrál jste a nikdo ani nezatleskal...

To asi bylo v Elektrických podnicích. Potíž je v tom, že já strašně nerad hraji hity. Když slyším, jak tři prasátka jdou, tak se stydím. Nohavicovi to nevadí a předvede je se šansoniérským klidem, ale mě pódium zajímá jen jako výzva. Odmítám se živit tím, že takzvaně naplním očekávání posluchačů a zahraji to, čemu spolehlivě zatleskají. A tehdy jsem upadl do opačného extrému. V Elektrických podnicích jsem se pokusil vytvořit jakýsi hudební deník. Vystupoval jsem tam jednou měsíčně a místo hraní osvědčených tutovek jsem se snažil ukázat, čím se právě ten měsíc zabývám. Přehrával jsem lidem desky, které se mi v ten čas dostaly do ruky, zpíval písničky, které jsem právě ten měsíc složil. Snažil jsem se reagovat na aktuální problémy a někdy jsem je šíleně politizoval. Trvalo to přes rok a půl a počet návštěvníků se stále snižoval, nakonec jich chodilo sotva dvacet. Nechtěl jsem to vzdát, ale byl jsem rád, když mě vyhodili.

A polepšil jste se? Ted' už nepolitizujete?

Řekněme, že jsem méně sebestředný. Ale tu mou úzkost, která dnes lidi spíš obtěžuje, těžko ze svých textů odpářu. Ani nemám proč. Nikdy jsem nedělal texty, které by s melodií pěkně klouzaly do krku. Radši udělat blbou písničku než upadnout do konvence. Chci od písniček víc než jen naplnit nějakou formu. Chci být tím, na kom se tahle doba projeví, zaznamenat všechno, co mi přijde důležité.

Nebojíte se rizika, že půjde o krátkodeché agitky?

Riziko, že se něco nepovede, je tu vždycky. Ale čas hraje bohužel pro mě. Krásnou, velmi tesknou a tragicky pravdivou písničku o zabíjení v Jugoslávii jsem například složil rok a půl před tím, než ta válka vypukla. A můžu ji hrát dodnes. Svůj někdejší propadák Má zlatá akcie jsem napsal ještě před spuštěním privatizace. Když ji hraji dnes, nikdo nepozná, že je stará. A lidi už ji začínají brát. Možná proto, že už ji zpívám s větším odstupem, umím melodii...

Ať jsou vaše písničky z jakékoli doby, jste pověstný tím, že každé jejich provedení je jiné. Obměňujete rytmus i melodii, slova přibývají nebo zase naopak...

Moje písničky jsou prostředkem k dorozumění v dané chvíli, s konkrétními lidmi. Proto často někde něco skončím a jinde zase něco dovyprávím, podle atmosféry. U klasických lidovek je to jinak, protože už je přezpívala spousta generací v různých situacích. Slova tam zůstávají usazená jako ty balvany v řece vyhlazené proudem. Kdežto já jsem řeka i kámen současné. A někdy vzdoruji, jindy se nechám ohladit.

Jan Zvelebil
Reflex, 1998, roč. 9, č. 20, s. 20–22