OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Rozhovory

Rozbor písně Omamná květina pravdy viz Membra disjecta

Omamná květina pravdy – Vladimír Merta, rozbor

 

Inspirativní Vladimír Merta

Nakonec pravda by měla být Ta Hodnota, nikoliv ego ani nic jiného…samozřejmě s pochybou, zda vůle k pravdě není:

a) resentiment, tedy život v zásvětí z neschopnosti žít skutečně a pyšná snaha po morální nadřazenosti, tedy jen útěk od života do skleněné věže intelektualismu

b) zamaskovaná vůle k moci

c) zfalšování života, do kterého patří i hry lží, možná neoddělitelné od her pravdy

d) zda to je skutečně hodnota

e) zda jí lze vůbec, byť jen omezeně, dosáhnout

f) zda jí vůbec někdy skutečně dosáhnout chceme

g) urputné a neurotické hledání pravdy se s ní může nejvíc míjet: usilování neusilováním je někdy lepší, není dobře tlačit na pilu

snažit se o pravdu, číst údajně v knize pravdy, blížit se k pravdě: není to pýcha ega, která zakrývá oči před vlastními velkými limity? "být služebníkem pravdy": není to moc samolibé? kdo jím skutečně může být?

pravda by měla být často hořká, měla by zraňovat, agresivně vykolejit ze sedla, jinak budeme dál žít v pohodlné lži…ale zas by to neměl být samoúčel: někdy může být pravda i krásná a útěšná…ale zas by to neměl být samoúčel: někdy může být pravda i krásná a útěšná

i tvrdit, že nikdo pravdu nemá, je už pyšné a možná nepravdivé

teď k Mertovu hezkému textu:

Hledal jsem pravdu s hlavou zakloněnou do nebe
A zakopl o člověka, který se jí bojí
Hledal jsem lék proti slabosti a našel sebe

–

nakolik v údajné pravdě najdu často jen sebe, vlastní afekty, pýchu, sebestřednost, vlastní omezenou zkušenost z které generalizuju teorie?

nejlepší cestou k pravdě pro mě bylo, když mě někdo kritizoval, když mně bylo z jeho kritiky až fyzicky nevolno, doslova jsem ji nechtěl slyšet, zdála se mi odporná: později jsem zjistil, že mě bodl do citlivého místa mé teorie a že měl možná pravdu…

Lekárníka o berlích a s bílou holí

–

skvěle řečeno: snažím se najít pravdu a druhé s ní léčit, ale sám jsem nejvíc nemocný, velmi omezený intelektově, afektivně, psychicky…

Listy poznání padají z ráje tiše do klína

–

Merta bezvadně vystihuje náš dojem, že k nám někdy pravda jakoby sama přichází zvenčí, potichu, ale je v tom jakási velikost, snad vznešenost, svatost chvíle…ale samozřejmě to může být jen sentiment, patos…nemůžeme si být jisti, ale nemůžeme to ani necítit, navzdory všem pochybnostem…a jak je krásné, když se to někdy najednou stane, v oné tiché chvíli, kdy jsme potom svobodnější, víc soucitní i schopni lásky, lehcí a snad trochu vznešenější sami (ale z velké části nezaslouženě)…a je v tom i onen platónský étos, možná je to nakonec jen klam, tradiční starověká hra "hledání pravdy", v které se jen dál ukazuje lidská domýšlivá marnost, jak krásně vyjádřil v Kometě Nohavica.

Jablka zrají a v ústech trpce bolí

–

ano, TRPKOST k pravdě hodně patří, pochybnost, nejistota, vnitřní bolest…a je v tom život, nesmí to přejít jen do fixní pózy, kdy děláme, jak pokorně hledáme, ale už jsme vlastně našli (svůj omyl?)

Pravda je omamná květina

–

omámí a člověk si řekne: byla to pravda nebo jen klam? jen taková drobná květinka…krásná, a možná jen sentiment, ale přitom se v dané chvíli zdálo, že to skutečně byla pravda…a možná ANO (možná ne)

Slabé nezabije a silné nezahojí

–

umělecky klíčový verš básně/písně

co jím chtěl Merta vlastně říci?

"slabé nezabije": pravda je milosrdná k slabým, je to něžná květina…namítám, že někdy naopak slabé zabít může

"silné nezahojí": i silní jsou zranění, a možná víc než slabí, je to však jen květina, nemůže je zahojit, ale možná ani nechce, jsou přece už silní, víc jí jde o slabé

samozřejmě verš Merta záměrně obrací, víc pochopitelně by zněl jeho opak:

"slabé zahojí a silné zabije"

to by byl klasický motiv, proč hledáme pravdu, až marxistický či husitský třeba k tomuto motivu se hlásí Merta na začátku, kde v pravdě hledá lék na slabost

je v tom samozřejmě i Mertova skepse: pravda je jen květina, nic moc neudělá navíc, daný verš by mohl podporovat Nietzschův motiv zabít slabé a silné zahojit (a na druhou stranu ne: u Nietzscheho silný nesmí být zahojen, jinak by ustrnul…a k slabému cítí nadčlověk blahovolný velkorysý soucit) a mohlo by to vyjadřovat Nietzscheho, který si taky myslel, že skrze pravdu nadčlověka nezískáme a slabých se nezbavíme, spíše naopak, ale to nebyl Mertův záměr

namítám, že pravda může zabít i zahojit, nikdo totiž neví, co jí je, takže může udělat naprosto cokoliv

Našel jsem cestu jinými dávno opuštěnou
Kráčel po ní za pravdou na obě dvě strany

–

to je skvělé: pravda jako jednota protikladů, skládající se ze dvou protikladných pravd, teze a antiteze, které až dohromady v celku dávají smysl

Byl chvíli mužem a chvíli ženou

–

ano, o to jde, i když je to nedosažitelný ideál: těžko hodnotit ženy, když jsem muž a neznám jejich úděl a utrpení a naopak to platí taky

A ztrácel za ně síly v obou dohromady

–

být tahle v obou současně, mít v sobě jednotu protikladů, které spolu neustále bojují, vysiluje to slovo "dohromady" je důležité: současně v obou, snažit se o obě protikladné perspektivy

Trhal jsem květy vlčích máků do herbáře
Kladl je mezi pijáky a  stránky slabikáře
Hledal jsem básníka, který umí trpět a nenaříká
A našel sebe: napůl světce, napůl podvodníka

–

utrpení jako cesta k pravdě: možná ano, ale možná ne, možná k pravdě vede cesta slasti či nicnedělání, ale jelikož je pravda asi něco velmi vzdáleného, cesta k ní je asi namáhavá…ale ani to nevíme, možná prostí lidé dávno pravdu znají…a nestálo je to ani moc námahy…

napůl světce (očištěného utrpením), napůl podvodníka, který se jen za hledače pravdy vydává, kvůli vlastnímu egu…takový je asi každý z nás…kéž by ve mě bylo pózy a podvodníka jen z poloviny!!!

Ztracená sklíčka pravdy
Zrníčka obilí, roztroušená v polích
Nutí nás, abychom chodili ohnutí

–

usilovně hledali, pokorně, kdesi v polích, ne na univerzitě a v knihovně

Ale sehnout se pro ně do bláta, to nedovolí

–

nikdy tu pravdu nebudeme mít…

Pravda je omamná květina
Slabé nezabije a silné nezahojí
Hledejte po barvě, po vůni, poslepu
Hledejte o berlích, třeba s bílou holí

–

budu se snažit hledat a nepodlehnout:

a) egu

b) marnosti, že to nemá cenu

c) dogmatismu, že už jsem ji objevil

d) pochybnosti, zda jsem já či vůbec kdokoliv kdy o pravdu skutečně stál, a  pokud ano, zda to nebyla jen naivita nebo až duševní úchylka, posedlost jakožto kompenzace nějakých vlastních nedostatků…

Antonín Dolák, 5. dubna 2013
membra-disjecta.blogspot.cz

---