OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty
Popelnicový román

 

Vladimír Merta - Popelnicový román

Promo zajišťuje reklamní agentura Walter Kirschner.

Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Rozhovory
Rozhovory

Vladimír Merta: Nejsem muzikant tohoto století

 

Já bych se nebál jej nazvat zpívajícím filozofem. Když zapátráte, dozvíte se o  něm, že Vladimír Merta je český písničkář, hudebník, který vydal kolem dvaceti svých alb a na mnoha dalších hostoval, že je publicista, spisovatel, fotograf, architekt a filmový režisér (absolvent FAMU), že napsal scénář filmu Opera ve vinici, že je rovněž autorem hudby k několika filmům, divadelní a  scénické hudby, že jeho první LP deska vyšla současně s Cohenovou Suzanne, že je mu přes šedesát, stále koncertuje a nemíní toho nechat, i  když tvrdí, že písničkaření je teprve dnes opravdu rizikové povolání – "bojím se vyjet z garáže". Líbilo se mi, jak jej svými slovy popsal Jindřich Göth, s  dovolením ocituji; "Mezi českými folkaři ční jako neopracovaný šutr na oblázkové pláži. Pochybuje stále, o okolním světě i o sobě samém. Stejně jako jeho písničky je jen obtížně "polapitelny", nesnadno zařaditelný."

V reedici vychází záznam tvého koncertu v Malostranské besedě z roku 1988, původně na vinylu a nyní na CD i s bonusy, které se tehdy nevešly, či z  nějakých důvodů neprošly. Co se ti vybaví při vzpomínce na ten večer? (cituji tě: "málo jsem tvořil").

Vždycky jsem improvizoval, nebyl důvod bát se. Teď šlo o to udržet alespoň zdání profesionality, a neudělat sobě ani Kantorovi ostudu. Musel jsem nějak na místě rozhodnout, že to, co po ty dva večery zazní, bude na dlouhou dobu můj definitivní obraz.

Kde ses naučil tak dobře pískat, jako třeba v písni Zezadu?

Jednou jsem si zapomněl harmoniku a už to jelo.

Při prvním telefonátu po dlouhé době s tebou jsem tě zastihl v Londýně. Co tě poutá k Londýnu?

Všechna města bývalých koloniálních říší si ponechala velkorysost, vysokou kulturu a jistý druh nevšímavosti k odlišnostem. Tedy to, co mi chybí doma, nasávám plnými doušky jinde.

Jaký pocit u tebe převládá, když se rozhlédneš kolem sebe. Je v něm víc trpkosti nebo smíření? I když o sobě říkáš, že jsi "spíš intelektuální klaun", třeba podle tvé poslední glosy na webu v tobě vidím spíš toho zaníceného "kazatele".

Snažím se neřvat, nevnucovat svůj pohled, být hlasem v pozadí. Směřuju ke smíření, ale cesta je klikatá, a chválabohu, snad bude ještě dlouhá.

Oba věkem patříme k odcházející generaci. Jak se bráníš stárnutí těla a duše a  kde hledáš sílu pro nové dny?

Kolo, tenis, lyže, rýňák, sýry, ryby. Taky valašská zelňačka se sušenou švestkou, kluby jako Ogar, Balbínka, Leitnerka, Véčko v Blavě. Obklopil jsem se nástroji, na které neumím. Prázdné ruce, prázdná hlava, dobré boty a uměni zpočátku nic nechtít, nečekat odezvu. Nejsem muzikant tohoto století.

Řekl jsi před časem něco v tom smyslu, že se od písničkové formy vzdaluješ psaním menších literárních statí, směřuješ k natáčení dokumentu, ba dokonce hraného filmu. Jak to vidíš dnes?

Stále jen směřuji. Ale snad se k něčemu schyluji.

Když hodně zavzpomínám na kdysi největší a nejznámější festival folku, country a trampské hudby Porta Lochotín 1986, tvé vystoupení tam a následný zákaz vystupování. Jaký pocit v tobě zůstal?

Dvojznačný. Velebnost chorálu srdci, malost těch několika, kteří sami sebe udali, že mě pozvali a já nedodržel "repertoár".

Četl jsem v rozhovoru s tebou, jak před lety odpovídáš na otázku o stavu našeho folku, o písničkářích a nikoho ve svých soudech moc nešetříš. Žádná diplomacie. Jsi dnes shovívavější?

Ne. Ale přibylo nových písničkářů, kteří jsou úhlední, umí zpívat, nešumlují, neráčkují a jde z nich energie.

Jednou jsi na otázku, jak by měl znít tvůj epitaf, odpověděl: "odpusťte". Jak by zněla odpověď dnes?

Odpusťte, ale ne moc.

Jsi všestranně nadaný člověk, bylo by možná hříchem nepředat něco Jiným. Napsal jsi různé příručky ("metodějky") hry na kytaru, na foukací harmoniku, průvodce pro písničkáře. Vím, že jsi pořádal i tvůrčí dílny zpěvu. Baví tě role pedagoga?

Fascinuje mě vše, co neumím. Učím se učit, učit se, učit se, učit se.

Co bys vzkázal budoucím písničkářům?

Nezačínejte tam, kde jsme skončili. Jděte od začátku za svým vnitřním hlasem. Hledejte svá témata. Chraňte si svou citlivost, čistotu vnímáni, bystrost smyslů.

Co v tobě zanechala Paříž roku 1968, tehdy revoluční, kromě zážitků z  nahrávání tvého prvního pařížského alba Ballades de Prague?

Úžasný pocit tuláctví po hvězdách, bezdomovectví, kdy stačilo zaslechnout melodii v hlavě a už jsi měl pocit, že letí do světa.

V Jednom rozhovoru zmiňuješ slovo "periférie" jako název pro způsob svého přežití v dnešní době, mimo obvyklý způsob, který tobě není vlastní, se kterým nesouhlasíš. Můžeš to přiblížit?

Periferie je dnes odborný socio-kulturní pojem, vnímám jej jako okraj zájmu, zasuté stránky talentu, citlivost k podprahovým podnětům. Taky svět mimo média, žebříčky, ceny a tupé hledání nějakých X-faktorů.

Když jsem s tebou podruhé telefonoval, byl Jsi ve studiu. Děláš na nové desce? Co vůbec chystáš?

Dvoudesku s muzikanty z Etc..., desku písní o lásce a válce. Teď jsem dokončil hudbu k Fimfáru III – o střetu Rozumu a Štěstí.

Když si uvaříš čaj, sedneš si, popíjíš, podíváš se z okna, zamyslíš se... co vidíš?

Černou kočičku s bílým límečkem. Nahlíží mi přes rameno a radí.

Jak bere svůj úděl písničkář Vladimír Merta?

Je to zápas o to, aby život byl aspoň trochu hravý.

Co má podle tebe větší smysl – psát písně o lásce nebo o změně tohoto světa – v případě, že jsi plný obojího. Nebo to vzít jako jedno téma?

Změnit tento svět může jen nekonečný příval lásky, to ví každý, kdo alespoň chvíli meditoval. Ale stačí i každodenní setrvání v přítomnosti, poctivá a  otevřená reakce na vše, co tě potká. Písnička je jenom odleskem skutečného života. Ale může alespoň na okamžik prozářit tmu.

Karel Markytán
Nový Populár, 2011, roč. 4, č. 1, s. 28–29